Kniha Urizenova

III.

Hlas dozněl: jeho bledou tvář
z tmy nořit se viděli, jak jeho ruka
tu kovovou knihu rozvírala
na skále věčnosti. Silné jal vztek -
vztek zuřivosti a prudký hněv
v svých přívalech ohně, krve a žluči
a ve vírech stmého dýmu
a v hrozných podobách energie
všech sedm smrtelných hříchů duše
se zjevilo v živých stvořeních
v těch věčně zuřícfch plamenech.

A odlučujíc se, tmíc se a hřmíc
se věčnost roztrhla s hrozným třeskem
a odvalila se daleko
a široko rozevřela;
jako horstvo kolkolem
se vzdalovala dál a dál
a trosky života nechala
tam viset, mračné skály a prostřed
pak moře prázdnoty bezedné.

A hučící ohně se nebem hnaly
ve větrných vírech a v přívalech krve
a prázdnem zevšad se ohně lijí
nad temnou pouští Urizenovou
a na jeho samozplozené voje.

Z těch ohňů nebylo světlo - tma všude
v těch věčně zuřících plamenech.

V své jízkosti divé, v nezmarném ohni
se do skal a pustin zběsile hnal
a skrýt se nemohl - hory a vrchy
svou ohromnou silou vykopal
a vršil je s námahou bez ustání,
vyl bolestí v divém šílenstvlí
a věky pracoval v žhoudch ohních,
až zšedivěl, stářím podlomen
v svém zoufalství a v stínech smrti.

Kryt širý zkamenělý kolem
si zbudoval ze všech stran jako lůno,
kde tisíce řek j…