Poklad na ostrově

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ - ODLIV

Člunek – jak jsem se sdostatek přesvědčil, než jsem se s ním rozloučil – byl jako stvořený pro člověka mé výšky a váhy: plul lehce a rychle. Jinak to však byl nejrozmarnější člunek, v jakém jsem kdy seděl. Dělej co dělej, vždycky se obracel na stranu závětrnou a ze všeho nejvíc se mu líbilo otáčet se dokolečka. Sám Ben Gunn připustil, že „s tím člunkem člověk nic nespraví, dokud ho neprokoukne“.

Já jsem ho tenkrát ještě neprokoukl. Obracel se všemi směry, jen ne tím, kterým jsem chtěl já. Většinou jsme byli bokem k Hispaniole, a byl bych se k ní nikdy nedostal, kdyby nebylo odlivu, který mě k ní hnal, ať jsem vesloval jak jsem chtěl. Loď byla zakotvena tak, že jsem ji prostě nemohl minout.

Zpočátku se přede mnou točila jako černá hmota, ještě černější než noc, potom se však přede mnou začal rýsovat její trup a ráhna, a než jsem se nadál (čím víc jsem se vzdaloval od břehu, tím byl odliv prudší), octl jsem se u kotevního lana a zachytil se za ně.

Lano bylo napjaté jako tětiva – tak silně trhala loď kotvou. Ve tmě kolem lodního trupu bublal a šplouchal zpěněný proud jako horská bystřina. Jediný řez mým námořnickým nožem, a Hispaniola by se stala hříčkou odlivu.

Nu dobrá, napadlo mě, ale napjaté lano, přeřízneš-li je rázem, je nebezpečné jako splašený kůň. Vsadil bych deset proti jedné, že by mě bylo i s mou kocábkou vymrštilo do vzduchu, kdybych byl ztřeštěně Hispaniolu odřízl.

Zarazil jsem se, a kdyby mi zase nebylo štěstí přálo, byl bych od svého záměru upustil. Ale lehký vánek, který začal vanout od jihu a jihovýchodu, se po setmění obrátil a vál od jihozápadu. Zatímco jsem takto uvažoval, náraz větru postrčil Hispaniolu kousek proti proudu. K své nesmírné radosti jsem ucítil, jak napjaté lano povolilo, a ruka, v níž jsem je svíral, se na okamžik ponořila do vody.

Rázem jsem se rozhodl, vytáhl zavírák, otevřel jej zuby a přeřezával jeden pramen lana po druhém, až loď držela jen na dvou. Pak jsem jen čekal, až nový náraz větru uvolní lano tak, abych mohl přeříznout i poslední dva prameny.

Celý ten čas ke mně doléhaly z kabiny hlučné hlasy, ale byl jsem tak zaujat svým úkolem, že jsem si jich ani nevšímal. Teprve teď, když jsem neměl nic jiného na práci, začal jsem jim věnovat pozornost.

Jeden hlas patřil Izraelu Handsovi, který býval kdysi Flintovým dělostřelcem. Druhý byl hlas našeho nepřítele s červenou čepicí. Oba byli zřejmě namol a ještě si přihýbali. Právě v té chvíli jeden z nich otevřel s opilým hulákáním okénko a vyhodil něco ven – patrně prázdnou láhev. Byli však nejen opilí, ale zřejmě i hrozně rozzuřeni. Kletby tam jen létaly a každou chvíli se ozval takový řev, že jsem se obával, aby nedošlo k rvačce. Pokaždé však hádka utichla a chvíli se ozývalo jen mručení, dokud nedošlo opět k nové šarvátce, která ovšem zase minula bez následků.

Mezi řídkými stromy na břehu teple zářil velký táborový oheň. Kdosi monotónně zpíval starou námořnickou písničku, jejíž každý verš končil zvláštním tremolem a která se zřejmě dala zpívat, dokud zpěváka nepřešla trpělivost. Slyšel jsem ji nejednou během naší plavby a zapamatoval si tato slova:

Na moře jich vyplulo sedmdesát pět,

však jen jeden z posádky navrátil se zpět.

Napadlo mě, že se tato písnička znamenitě hodí pro tlupu, kterou ráno postihla tak krutá rána. Ale věděl jsem už, že piráti jsou zrovna tak bezcitní jako moře, po němž se plaví.

Konečně zavanul větřík. Škuner se naklonil a připlul ke mně blíž. Cítil jsem, jak lano povoluje, a jediným rázným řezem jsem přesekl poslední dva prameny.

Na můj člunek vítr skoro ani nepůsobil, a tak jsem se rázem octl u boku Hispanioly. Zároveň se škuner začal otáčet ko…