Kumpáni

co vrak připlavil na aros

Než jsem dorazil k Arosu, začal už příliv, a tak mi nezbývalo než počkat na druhém břehu a zapískat na Rorika s bárkou. Nemusel jsem signál opakovat. Jakmile se ozval prvně, byla Mary ve dveřích a v odpověď zamávala kapesníkem, a už se starý nohatý sluha honem šmaťchal kamenitou stezkou k přístavnímu můstku. Přestože si pospíšil, trvalo mu to hezkou chvíli, než dovesloval přes průliv – několikrát jsem si všiml, že pustil vesla, přelezl na záď a zvědavě se díval do zčeřené vody za bárkou. Když se přiblížil, zdálo se mi, že nějak zestárl a zhubl, a měl jsem dojem, že se mi pohledem vyhýbá. Bárka byla vyspravená, měla dvě nové příčné lavičky a v několika místech záplaty z nějakého vzácného, krásného cizokrajného dřeva, které jsem neuměl ani pojmenovat.

„Roriku, to je báječné dřevo!“ řekl jsem, sotva jsme odrazili od břehu. „Jak jste k němu přišli?“

„Bude tvrdé, hned tak se nepromáčkne,“ usoudil nevrle Rorik a v té chvíli pustil vesla, znovu se vrhl na záď, jak jsem to několikrát zpozoroval už prve, když se plavil pro mne – opřel se mi rukou o rameno a s ustrašeným obličejem se zadíval do hlubin zálivu.

„Co je?“ zeptal jsem se, hodně vylekán.

„Bude to ta velká ryba,“ řekl stařec a vrátil se k veslům, a dál jsem z něho nemohl dostat nic – jen podivně vyvaloval oči a zlověstně pokyvoval hlavou. Mimovolně jsem se trochu nakazil jeho nepokojem – také jsem se otočil a zahleděl jsem se do vody za zádí. Byla klidná a průsvitná, ale tam uprostřed zátoky náramně hluboká. Chvíli jsme neviděl nic, ale pak se mi také zdálo, jako by něco temného – velká ryba, nebo snad jen stín – vytrvale v patách stíhalo plující bárku. A tu jsem si vzpomněl na jednu Rorikovu pověru: jak na nějakém přívozu v Ivlorvenu v dobách, kdy se klany navzájem vyhlazovaly jakousi krevní mstou, kolik let pronásledovala přívozní prám sem i tam ryba, doposud všude v našich vodách neznámá, takže se přes přívoz nikdo neodvážil.

„Čeká asi na toho pravého,“ řekl Rorik.

Mary mi přišla naproti na břeh a odvedla si mě nahoru do domu na Arosu. Ten se zvenčí i uvnitř hodně změnil. Zahrada měla plot z téhož dřeva, kterého jsem si všiml v bárce; v kuchyni byla křesla potažená cizokrajným brokátem; na oknech byly brokátové záclony; na misníku stály hodiny, ale netikaly; ze stropního trámu visela bronzová lampa; na stole, prostřeném k obědu, byly střibrné příbory na nejjemnějším plátěném ubruse – a takovouhle nádherou se najednou honosila jednoduchá stará kuchyně, kterou jsem tak dobře znal, s lavicí s vysokým opěradlem, stolicemi a přístěnkem s Rorikovou postelí; s velkým ohništěm, do kterého svítilo slunce a v kterém jasně doutnala rašelina; s dýmkami na krbové římse a s třírohými plivátky na podlaze, místo písku naplněnými mušličkami; s holými kamennými zdmi, holou prkennou podlahou a třemi koberečky z různých klůcků, které předtím byly její jedinou výzdobou – takovými, jaké najdeme u chudých lidí, jaké neznají ve velkých městech – ze zbytků vlněné látky, utkané …