Černý šíp

VI. OPĚT ARBLASTER

Když bylo Dickovi a Psanci umožněno, aby se zadní brankou vykradli z domu, kde byl lord Risingham ubytován, byl už večer.

Zastavili se, ukryti pod zahradní zdí, a radili se, kterým směrem by bylo nejlépe se dát. Nebezpečí bylo nesmírné. Kdyby je zahlédl někdo z lidí sira Daniela, byli by okamžitě dostiženi a zabiti. Ale nejen město Shoreby bylo pro ně sítí smrtelných nebezpečí; aby se dostali do otevřeného kraje, museli projít hlídkami.

Nedaleko na volném prostranství uviděli větrný mlýn a těsně u něho velkou sýpku s otevřenými vraty.

„Což kdybychom se tam ukryli a počkali, až se setmí?“ navrhoval Dick.

Poněvadž se Psanec nezmohl na lepší návrh, rozběhli se přímo k sýpce a za vraty se schovali do slámy. Denní světlo rychle zhaslo a měsíc postříbřil zmrzlý sníh. Teď — anebo nikdy — se jim naskytovala příležitost dostat se nepozorovaně do hostince U kozy a dud a svléci oděv, který je mohl prozradit. Bylo lépe držet se obvodu města a vyhnout se tržišti, kde mezi tolika lidmi jim hrozilo nebezpečí, že budou poznáni a ubili.

Byla to dlouhá cesta. Zavedla je do blízkosti domu na pobřeží, teď potemnělého a tichého, a konečně až k samému přístavu. Nejedna loď, jak viděli při jasném měsíčním světle, zvedla kotvu, a využívajíc klidného počasí, chystala se na další cestu. Proto také nevzhledné krčmy podél pobřeží (bez ohledu na nařízení o zavírací hodině v nich planul oheň a svítily svíčky) nebyly už přeplněny hosty a nehlaholily zpěvem námořnických písniček.

Rychle, napolo běžíce, mnišské kutny vykasány po kolena, brouzdali se vysokým sněhem a proplétali se bludištěm lodního haraburdí. Když oběhli už téměř polovinu přístavu a míjeli jednu krčmu, její dveře se náhle otevřely a proud světla padl na jejich utíkající postavy.

Okamžitě se zastavili a předstírali, že jsou zabráni ve vážný rozhovor.

Z krčmy vyšli tři muži za sebou a poslední zavřel dveře. Všichni tři byli nejistí v nohách, jako by celý den pili, a teď tu stáli a kymáceli se, jako by nevěděli, kam mají jít. Největší z nich mluvil silným naříkavým hlasem:

„Sedm sudů nejlepšího gaskoňského vína, jaké kdy nějaký šenkýř načínal,“ říkal, „nejlepší loď z celého dartmouthského přístavu, Panna Marie částečně pozlacená, třináct liber ve zlatě ...“

„I já měl velkou škodu,“ přerušil ho jeden z ostatních dvou mužů. „I já měl škodu, kmotře Arblastere. Na svatého Martina mě okradli o pět šilinků a o kožený měšec, který sám měl cenu nějakých devět a čtvrt pence.“

Při této řeči se Dickovi rozbušilo srdce. Až dosud si snad ani nevzpomněl na ubohého majitele lodi. který ztrátou Dobré naděje přišel na mizinu. Tak málo v těch dobách dbali muži, kteří nosili zbraň, o majetek a zájmy lidí. které nepovažovali za sobě rovné. Avšak toto nenadálé setkání mu živě připomnělo násilný způsob, jímž se zmocnil lodi. a neblahý konec celého podniku; a oba, on i Psanec, odvrátili hlavu, aby náhodou nebyli poznáni.

Avšak lodní pes ze ztroskotané lodi se zachránil a našel si cestu do Shoreby. Arblaster ho měl nyní u nohou. Pes náhle zavětřil a postavil uši, vrhl se kupředu a začal zuřivě štěkat na nepravé mnichy.

Jeho pán šel vrávoravě za ním.

„Hej. kamarádi!“ zvolal, „neměli byste penny pro chudého starého námořníka, kterého piráti úplně zničili? Jsem člověk, který by byl ještě ve čtvrtek platil za vás oba, a teď, v sobotu večer, žebrám u vás na láhev piva. Zeptejte se mého pomocníka Toma, nevěříte-li mi. Sedm sudů dobrého gaskoňského vína. Loď, která patřila mně a předtím mému otci. Panna Maria z platanového dřeva, částečně pozlacená, a třináct liber ve zlatě a stříbře. Hej, co tomu říkáte? Bojoval jsem také s Francouzi. Ano, bojoval jsem s Francouzi. Podřízl jsem na širém moři víc Francouzů než kterýkoli jiný člověk, který kdy vyplul z Darthmouthu. Dejte mi penny!“

Ani Dick. ani Psanec se neodvážili odpovědět, aby je nepoznal po hlase. Stáli tu tak bezmocně jako loď na souši a nevěděli, kam se obrátit, ani co se stane dál.

„Jste němí chlapci?“ zeptal se kapitán. — „Kamarádi, dodal a škytl, „oni jsou němí. Nemám rád takovéhle nezdvořáctví, protože když je někdo němý a je přitom zdvořilý, myslím, že promluví, když s ním někdo mluví.“

Zatím námořník Tom, který vynikal velkou osobní silou, pojal, jak se zdálo, podezření proti těmto dvěma bezhlesým postavám. Poněvadž byl méně opilý než jeho kapitán, přistoupil náhle k nim, uchopil Psance surově za rameno a s nadávkou se ho zeptal, co mu je, že mlčí. Na to zbojník v domnění, že nic jiného nezbývá, odpověděl zápasnickým hmatem, kterým položil námořníka na písek, vzkřiknul na Dicka, aby ho následoval, a dal se lodním haraburdím na útěk.

Za vteřinu bylo vše odbyto. Dřív než se Dick mohl vůbec rozběhnout, Arblaster ho sevřel pažemi, Tom se připlazil po břiše a chytil ho za nohu, a třetí muž mu zamával nad hlavou tesákem.

Nebylo to ani nebezpečí, ani zklamání, co teď podlomilo bojovnost mladého Sheltona. Byl to pocit hlubokého ponížení, že poté, co unikl siru Danielovi a přemluvil lorda Risinghama, upadl nyní bezmocně do rukou tohoto opilého námořníka. A nejen bezmocně, ale i — jak mu nyní důtklivě připomínalo svědomí, když už bylo příliš pozdě — jako skutečný viník, jako placení neschopný dlužník člověka, jemuž ukradl a zničil loď.

„Zaneste ho do krčmy, ať se mu podívám do obličeje,“ řekl Arblaster.

„Dobře, dobře,“ odpověděl Tom, „ale nejdříve mu vyprázdníme měšec, aby se ostatní s námi nechtěli dělit.“

Ačkoli ho prohledali od hlavy k patě, nenašli u něho ani penny. Nenašli nic kromě pečetního prstenu lorda Foxhama, který mu surově stáhli s prstu.

„Dejme si na něho posvítit měsícem,“ řekl Arblaster, vzal Dicka za bradu a neurvale mu zvedl hlavu. „Svatá Panno,“ zvolal, „vždyť je to ten pirát!“

„Ha!“ vykřikl Tom.

„Při svaté Panně Bordeauxské, je to opravdu on!“ opakoval Arblaster. „Tak co? Ty mořský lupiči, máme tě!“ křičel. „Kde je má loď? Kde je mé víno? Hej, konečně tě mám! Tome, podej mi konec tamhletoho lana! Toho mořského lupiče si sešněruji na nikách i na nohách jako kroc…