Černý šíp

VI. CO SE STALO NA KONCI TOHO DNE

Byl opravdu nejvyšší čas, aby se dali na útěk. Družina Černého šípu se ze všech stran sbíhala k pahorku. Ti, kteří byli lepší běžci nebo běželi schůdnější cestou, daleko předhonili ostatní a byli už těsně u cíle. Jiní, kteří se dali údolím, rozdělili se napravo a nalevo a zaskočili chlapce z obou stran.

Dick se vrhl do nejbližšího úkrytu. Byla to vysoká doubrava s pevnou půdou, prostá podrostu, a poněvadž se svažovala dolů, běželi velkou rychlostí. Za doubravou se objevilo volné prostranství, kterému se Dick vyhnul tím, že zahnul doleva. Po dvou minutách se vyskytla stejná překážka, a chlapci učinili totéž, co prve. Tak se stalo, že chlapci tím, že zahýbali neustále doleva, se stále víc a více blížili k silnici a řece, přes kterou se přepravili před jednou nebo dvěma hodinami. Valná část pronásledovatelů utíkala na druhou stranu směrem k Tunstallu.

Chlapci se zastavili, aby nabrali dech. Pronásledovatele nebylo slyšet. Dick přiložil ucho k zemi, avšak nic neslyšel. Ve stromech stále ještě hučel vítr a bylo těžké nabýt jistoty.

„Pojďme dál,“ navrhl Dick, a ačkoli byli unaveni a Matcham s poraněnou nohou kulhal, vzchopili se a znovu uháněli s kopce dolů.

Za tři minuty se prodírali nízkým houštím věčně zelených keřů. Urostlé kmeny tvořily vysoko nad nimi nepřetržitý krov zeleně. Stály jako sloupy v tomto háji vysokém jako katedrála a kromě cesmínových keřů, jimiž si chlapci razili cestu, tu byla rovná půda porostlá trávou.

Když se prodrali posledními cesmínovými keři, octli se opět v přítmí hlubokého lesa.

„Stůj!“ vykřikl něčí hlas.

Mezi vysokými stromy, ani ne padesát stop před sebou, spatřili statného chlapíka v zeleném obleku, udýchaného prudkým během, který okamžitě nasadil šíp a namířil na ně. Matcham se s výkřikem zastavil. Ale Dick se bez rozmýšlení vrhl s tasenou dýkou na zbojníka. Ten buď překvapen prudkostí útoku, nebo poslušen rozkazu, nevystřelil. A dříve než měl kdy se vzpamatovat, Dick mu skočil na hrdlo a povalil ho naznak do trávy. S hlasitým břinknutím odletěl šíp na jednu stranu a luk na druhou. Odzbrojený zbojník popadl útočníka, avšak zableskla se dýka a dvakrát bodla. Potom Dick opět vstal a muž zůstal ležet bez hnutí s probodnutým srdcem.

„Utíkejme!“ vykřikl Dick a znovu se rozběhl. Matcham se vlekl za ním. Abychom pravdu řekli, jejich rychlost byla nyní neveliká, těžce zápasili o dech, lapajíce po vzduchu jako ryby. Matchama krutě píchalo v boku a točila se mu hlava. A Dick měl kolena jako z olova. Přesto však s neochabující statečností běželi dál.

Konečně přeběhli les. Končil, jako když utne. A zde, několik kroků před nimi, byla silnice z Risinghamu do Shoreby, běžící na tomto místě mezi dvěma rovnými stěnami lesa.

Když Dick spatřil silnici, zastavil se. Jakmile přestal utíkat, uvědomil si zmatený hluk, který rychle sílil. Zpočátku to bylo jako hukot velmi prudké vichřice, ale brzy se hluk stal zřetelnější a ukázalo se, že je to dusot cválajících koní. A vtom se jako blesk vynořila ze zatáčky celá skupina ozbrojenců na koních, mihla se kolem chlapců a v okamžiku zase zmizela. Jeli, jako by jim šlo o život, v naprostém zmatku. Někteří byli raněni. Po straně pádili koně bez jezdců se zkrvavenými sedly. Zřejmě prchali z veliké bitvy.

Hluk, který působili, ještě ani nezačal zmírat směrem k Shoreby, když jim v patách zvonily podkovy a další uprchlík cválal silnicí. Tentokrát to byl jediný jezdec, a podle nádherné zbroje to byl muž vysoce postavený. Těsně za ním následovalo několik vozů se zavazadly, prchajících nemotorným klusem. Vozkové bili do koní, jako by jim šlo o život. Ti asi uprchli už záhy zrána, ale jejich zbabělost je nezachránila, neboť když přijeli k místu, kde stáli užaslí chlapci, jakýsi muž ve zprohýbaném krunýři a zřejmě vztekem nepříčetný dohonil vozy a začal do nich sekat mečem. Někteří seskočili a vrhli se do lesa, ostatní porubal, jak seděli na vozech, neustále jim spílaje zbabělců, hlasem, který byl sotva lidský.

Po celou tu dobu se vřava v dálce neustále zesilovala; hrkot vozů, dusot koní, křik mužů, hrůzný, zmatený hluk bylo slyšet stále hlasitěji. Bylo zřejmé, že se po silnici jako povodeň valí poražená armáda.

Dick se zasmušil. Měl v úmyslu jít po silnici až tam, kde odbočovala cesta do Holywoodu, a nyní musel změnit plán. Ale hlavně poznal barvy lorda Risinghama a věděl, že bitva dopadla nešťastně pro lancasterskou růži. Přidal se sir Daniel k lancasterské straně a je teď na útěku a poražen? Nebo zběhl na yorskou stranu a ztratil čest! Věru, smutná volba.

„Pojď,“ řekl tvrdě, obrátil se na místě a dal se lesem. Matcham kulhal za ním.

Chvíli kráčeli mlčky. Připozdívalo se. Slunce zapadalo do roviny za Kettiey. Vrcholky stromů nad nimi zlatě planuly, ale stíny už temněly a začal se snášet noční chlad.

„Kdybychom měli něco k jídlu!“ řekl Dick a zastavil se.

Matcham si sedl na zem a dal se do pláče.

„Pro večeři budeš plakat, ale když šlo o zachránění lidských životů, to jsi měl tvrdé srdce,“ opovržlivě řekl Dick. „Máš na svědomí sedm životů, pane Jene. To ti nikdy nezapomenu.“

„Na svědomí!“ zvolal Matcham a hněvivě vzhlédl. „Já! A ty máš na dýce rudou lidskou krev! A proč jsi ho zabil, toho ubožáka? Nasadil šíp, ale nevypustil ho. Měl tě v hrsti a ušetřil tě. Zabít kotě je právě tak statečné jako zabít člověka, který se nebrání.“

Dick se zarazil.

„Zabil jsem ho v čestném boji. Byl přece ozbrojen,“ zvolal.

„Byla to zbabělá rána,“ odpověděl Matcham. „Nejsi než surovec a násilník, pane Dicku. Zneužíváš své převahy. Ale ať přijde někdo silnější a uvidíme, jak se mu budeš plazit u nohou! Nedbáš o pomstu — ani o smrt svého otce, která zůstává nepomstěna, ani o to, že jeho ubohá duše se dovolává spravedlnosti. Ale octne-li se v tvý…