Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda

pátrání po panu hydovi

Večer se pan Utterson vrátil do svého mládeneckého bytu zasmušilý a neusedal k jídlu s chutí. V neděli měl ve zvyku vysedávat po večeři u krbu s nějakou suchopárnou

bohosloveckou knihou na čtenářském pultíku, dokud hodiny na sousedním kostele neodbily dvanáctou, načež se střízlivý konečně odebral na lože. Avšak toho večera, jakmile se najedl, vzal svíčku a šel do své kanceláře. Tam otevřel nedobytnou pokladnu, z jejího nejtajnějšího koutku vytáhl dokument v obálce, nadepsané Závěť dr. Jekylla, se zachmuřeným čelem se posadil a zahloubal se do jejího, obsahu. Závět byla sepsána Jekyllem, protože pan Utterson, ačkoli ji přijal do úschovy, když už byla hotová, odmítl jakoukoli pomoc při jejím sepsání. Stanovila nejen to, že v případě úmrtí Henryho Jekylla, doktora lékařství, ddktora práv, člena Královské učené společnosti, atd., veškerý jeho majetek má zdědit jeho „přítel a dobrodinec Edward Hyde“ – ale i to, že v případě, „kdyby dr. Jekyll zmizel, nebo z nevysvětlitelných příčin byl nezvěstný déle než tři kalendářní měsíce“, bez odkladu přechází jeho majetek do vlastnictví jmenovaného Edwarda Hyda, bez zatížení jakýmikoli povinnými závazky, až na několik drobných částek, splatných členům doktorovy domácnosti. Ta závěť byla advokátovi odedávna trnem v oku. Pohoršovala ho jako právníka i jako člověka, který si liboval ve zdravých, normálních životních poměrech a každé podivínství považoval za nemrav.

Až dosud ha závět pohoršovala tím víc, že neměl tušení, kdo ten Hyde je, a najednou se to náhodou dověděl. Byla už dost zlé, když to bylo pro něha pouhé jméno, o němž nemohl nic bližšího vypátrat. Ale bylo to horší, když se začalo odívat ohavnými přívlastky a z kolotavé, beztvárné mlhoviny, která tak dlouho šálila jeho bystrozrak, znenadání se vynořila představa zloducha.

„Pokládal jsem to za šílenství,“ řekl si, když nenáviděnou listinu opět ukládal do nedobytné pokladny, „a teď se začínám obávat, že to je hanebnost.“

Poté sfoukl svíčku, oblékl si teplý plášť a vydal se směrem ke Cavendishově náměstí, té tvrzi lékařství, kde měl dům jeho přítel, proslulý dr. Lanyon, a čekárnu vždy plnou pacientů. „Ví-li někdo něco, bude to Lanyon,“ byla jeho první myšlenka.

Vznešený sloužící ho znal a přivítal – pan Utterson nemusel ani chvíli čekat, rovnou byl uveden do jídelny, kde dr. Lanyon seděl sám při víně. Byl to svěží, zdravý, čilý růžolící pán s předčasně zbělelou kšticí a hlučnými mi, ráznými způsoby. Jakmile uviděl pana Uttersona, vyskočil ze židle a srdečně mu podal obě ruce. Ta upřímnost, jako všechno v jeho chování, působila na pohled poněkud divadelně, ale prýštila z opravdového citu. Byli totiž s panem Uttersonem staří přátelé, dávní spolužáci ze školy i z university, oba měli sami k sobě i navzájem jeden k druhému úctu, a což z toho vždy nevyplývá, jeden i druhý si libovali v přítelově společnosti.

Chvíli si pohovořili o všem možném, a pak začal advokát o věci, která mu tak nepříjemně ležela na srdci. „Předpokládám…