Višňový sad

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Pokoj z prvního dějství. Na oknech nevisí záclony, na stěnách nevisí obrazy, nábytku zůstalo málo, je složen v jednom rohu, jakoby na prodej. Je tu jaksi prázdno. U dveří z pokoje stojí kufry, cestovní brašny apod. Dveře nalevo jsou otevřené, odtud je slyšet hlasy Ani a Varji.

(Lopachin stojí, čeká, Jaša drží podnos s poháry šampaňského.

V předsíni Jepichodov převazuje truhlu. Za jevištěm je slyšet hluk. To se přišli rozloučit lidé z vesnice. Gajevův hlas: Děkuju, přátelé, děkuju vám.)

Jaša

Lidé z vesnice se přišli rozloučit. Podle mýho názoru, pane Lopachin, jsou tady lidi hodný, ale natvrdlí.

(Hluk utichá. Z předsíně vejde Raněvská a Gajev; Raněvská nepláče, ale tvář má bledou, rozechvělou, nemůže mluvit.)

Gajev

Tys jim dala celou peněženku, Ljubo. Tohle nejde! Tohle nejde!

Raněvská

Já to nedokážu! Nedokážu!

(Oba odcházejí.)

Lopachin

(ode dveří, za nimi) Račte, panstvo, snažně vás prosím! Skleničku na rozloučenou. Ve městě mě to nenapadlo a na nádrží měli akorát jednu láhev. Prosím, panstvo! (Pauza.) Copak? Vy nebudete? (Jde od dveří.) To bych to bejval nekupoval. Tak já taky nebudu pít.

(Jaša klade opatrně podnos na židli.)

Napij se aspoň ty, Jašo.

Jaša

Na šťastnou cestu! Žijte si tu blaze! (Pije.) Pravá šampaň to teda není, to vás mohu ujistit.

Lopachin

Dal jsem za to skoro stovku. (Pauza.) Tady je zima jak v psinci.

Jaša

Dneska se netopilo, stejně už jedem. (Směje se.)

Lopachin

Co je ti?

Jaša

Raduju se.

Lopachin

Máme říjen, ale slunce a poklidno jak v létě. To se bude pěkně stavět.

(Pohlédne na hodinky, do dveří.) Panstvo, připomínám, že vlak jede za čtyřicet sedm minut! Tak za dvacet minut musíme vyrazit. Pospěšte si.

(Trofimov v kabátě vejde zvenku.)

Trofimov

Řek bych, že už máme na čase. Je zapřaženo. Zatracená práce, kam se poděly ty galoše? Zmizely. (Do dveří) Aňo, já nemám galoše. Nemůžu je najít.

Lopachin

A já musím do Charkova. Svezu se s váma. V Charkově vostanu celou zimu. S váma ale člověk prokecá času, už abych něco dělal nebo zhebnu.

Já bez práce nemůžu bejt, jsem jak levej; ruce mi jdou tak nějak šejdrem, jako by mně ani nepatřily.

Trofimov

My odjedeme a vy se zas pustíte do svého užitečného díla.

Lopachin

Nechceš se napít?

Trofimov

Nechci.

Lopachin

Tak teda, do Moskvy?

Trofimov

Ano, doprovodím je do města a zítra jedu do Moskvy.

Lopachin

Nojo… To voni profesoři ani nepřednášejí, že jo, všichni čekají, až přijedeš ty!

Trofimov

Starej se o sebe.

Lopachin

Kolik roků už seš na tý univerzitě?

Trofimov

Vymysli si něco novýho. Tohle už znám jak svý boty. (Hledá galoše.) My už se zřejmě víckrát neuvidíme, tak víš co, dám ti na rozloučenou jednu radu: nerozpřahuj ruce! Odvykni si ten svůj zlozvyk - rozpřahovat se. A to taky, stavět chaty, počítat s tím, že časem začnou chataři samostatně hospodařit, s tímhle počítat - je taky rozpřahování… No, ať je to tak nebo tak, já tě mám stejně rád. Máš útlé, citlivé prsty jako umělec, máš útlou, citlivou duši…

Lopachin

(…