Pochod Radeckého

XX

O týden později odjížděl Karel Josef od otce. V průjezdu, dřív než nasedli do drožky, se objali. Podle mínění starého pana Trotty se něžnosti neprojevují na peróně, před náhodnými svědky. Objetí bylo zběžné jako vždy, ovanuté vlhkým šerem chodby a studeným dechem kamenných dlaždic. Slečna Hirschwitzová čekala už na balkóně, mužsky klidná. Pan von Trotta se jí marně snažil vysvětlit, že je zbytečné mávat. Myslila patrně, že to je její povinnost. Ač nepršelo, pan von Trotta rozevřel deštník. Lehce zatažená obloha mu k tomu poskytla dostatečný důvod. Pod ochranou deštníku nastoupil do fiakru. Proto ho slečna Hirschwitzová s balkónu nemohla vidět. Nepromluvil slova. Teprve když syn stál už ve vlaku, starý pán zdvihl ruku s napřaženým ukazováčkem: „Bylo by dobře, kdybys mohl odejít ze zdravotních důvodů. Bez závažné příčiny z armády neodcházíme!“

„Ano, tatínku!“ řekl poručík.

Těsně před odjezdem vlaku opustil okresní hejtman nástupiště. Karel Josef viděl, jak odchází, vzpřímený, v ruce svinutý deštník, který držel bodcem vzhůru jako tasenou šavli. Starý pán se už neohlédl.

Karla Josefa propustili z armády. „Co teď budeš dělat?“ ptali se ho kamarádi. „Mám místo!“ řekl Trotta a oni dál nevyzvídali.

Ptal se, co je s Onufrijem. V plukovní kanceláři mu řekli, že sluha Kolohin dezertoval. Poručík Trotta šel do hotelu. Pomalu se převlékl. Nejdřív odpásal šavli, zbraň i odznak své cti. Bál se té chvíle. Divil se, šlo to bez lítosti. Na stole stála láhev devadesátiprocentní, ale nic ho nenutkalo, aby se napil. Přijel pro něho Chojnicki. Dole zapráskal jeho bič a už byl v pokoji. Usedl a přihlíží. Je odpoledne, na věži bijí tři hodiny. Otevřeným oknem vnikají do pokoje všechny syté hlasy léta. Samo léto poručíka Trottu volá. Chojnicki, ve světle šedých šatech a žlutých botách, se žlutým bičíkem v ruce, je vyslancem léta. Poručík přejede rukávem po matné pochvě šavle, vytáhne čepel, dechne na ni, otře ocel kapesníkem a uloží zbraň do pouzdra. Jako by umýval mrtvolu před pohřbem. Předtím ale, než připevní pouzdro ke kufru, ještě jednou je potěžká v ruce. Potom ke své šavli uloží i šavli Maxe Demanta. Přečte si přitom nápis vyrytý pod rukojetí. „Odejdi z téhle armády!“ řekl Demant. Nyní z té armády odchází…

Žáby kvákají, cvrčci cvrkají, dole pod oknem řehtají Chojnického hnědáci, popotahují lehkou bryčku, osy kol skřípou. Poručík stojí v rozepjaté blůze, s černým kaučukovým límečkem mezi rozevřenými zelenými výložkami blůzy. Obrátí se a řekne: „Konec jedné kariéry!“

„Kariéra je u konce!“ prohodí Chojnicki. „S kariérou je nadobro konec!“

Poručík Trotta svléká kabát, císařův kabát. Rozprostře blůzu na stůl tak, jak se tomu naučil v kadetce. Nejprve ohne tuhý límec, potom složí rukávy, pak přehne dolní půlku u blůzy, už je z ní jen malý balíček, ze kterého se zatřpytí podšívka z šedivého moiré. Na blůzu přijdou kalhoty, dvakrát přehnuté. A pak si Trotta obléká šedý civilní oblek, pásek, poslední památku na svou kariéru, si ponechá (nikdy se nenaučil zacházet s kšandami). „Můj dědeček,“ řekne, „taky asi takhle balil svou vojenskou důstojnost!“

„Asi!“ přisvědčí Chojnicki.

Kufr je dosud otevřený, v něm leží Trottova vojenská osobnost, mrtvola složená podle předpisu. Je čas zavřít kufr. A náhle poručíka přemůže žal, slzy mu stoupají do krku, obrací se k Chojnickému a chce něco říci. Jako sedmiletý hošík šel do internátu, v deseti letech do kadetky. Celý život byl vojákem. Je třeba pochovat a oplakat vojáka Trottu. Nespouštíme mrtvolu do hrobu, aniž jsme ji oplakali. Dobře, že tu sedí Chojnicki.

„Napijme se,“ řekne Chojnicki. „Začínáte být naměkko!“

Napili se. Potom Chojnicki vstal a zavřel poručíkův kufr.

Sám Brodnitzer jej odnesl ke kočáru. „Byl jste, pane barone, milý nájemník!“ praví Brodnitzer. Stojí u kočáru s kloboukem v ruce. Chojnicki už drží opratě. Trotta pocítí k Brodnitzerovi náhlou něhu, chce mu říci „Mějte se dobře!“, ale Chojnicki zamlaská, koně se hnou, zvednou najednou hlavy i ohony a lehká vysoká kola bryčky ujíždějí skřípavě po písku ulice jako po měkké posteli.

Jedou mezi bažinami, které zvučí žabím kuňkáním.

„Zde budete bydlet!“ řekne Chojnicki.

Je to malý domek u lesíčka, se zelenými žaluziemi, jaké bývaly na oknech okresního hejtmanství. Bydlí v něm Jan Stepaniuk, podlesní, stařec s dlouhým splývavým knírem z oxydovaného stříbra. Sloužil dvanáct let u vojska. Vrací se k vojenské mateřštině, oslovuje Trottu „pane poručíku“. Má na sobě lněnou, hrubě tkanou košili s úzkým, červeně a modře vyšívaným límečkem. Vítr vzdouvá široké rukávy košile, zdá se, že má místo rukou křídla.

Tady poručík Trotta zůstal.

Umínil si, že se už nikdy nesetká s nikým z kamarádů. Ve své dřevěné jizbě při světle plápolavé svíčky psával otci na zažloutlém, vláknitém kancelářském papíru, shora volný okraj na čtyři prsty, po stranách na dva. Všechna psaní si byla podobná jako služební lístky.

Práce měl málo. Do velikých knih, svázaných v černozelených deskách, zapisoval jména nádeníků, mzdy, potřeby hostů, kteří u Chojnického bydlili. Pln dobré vůle, ale nesprávně sčítal číslice, podával hlášení o stavu drůbeže, vepřů, ovoce, které se prodalo i které si ponechali, o malém pozemku, kde rostl žlutý chmel, a o sušírně, kterou rok co rok pronajímali jednomu komisionáři. Znal teď už řeč kraje. Rozuměl trochu, co sedláci mluví, vyjednával s ryšavými židy, kteří začínali už nakupovat dřevo na zimu. Naučil se znát rozdíly v ceně bříz, smrků, jedlí, dubů, lip a javorů. Skrblil. Přesně tak jako jeho děd, hrdina od Solferina, rytíř pravdy, odpočítával hubenými, tvrdými prsty tvrdé stříbrňáky, když ve čtvrtek přišel do města na prasečí trh nakoupit sedla, chomouty, jařma a kosy, brousky, srpy, hrábě a semena. Viděl-li náhodou nějakého důstojníka, sklopil hlavu. Byla to zbytečná opatrnost. Jeho knír rostl a bujel, na tvářích měl černé husté strnisko, nebyl skoro k poznání. Všude se už chystali na žně, sedláci před chalupami brousili kosy na kulatých, cihlově rudých kamenech. Po celém kraji bzučela ocel …