Podivíni

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Večer. Zapadá slunce. U stolu pod borovicí sedí JELENA, před sebou má vyšívací rám. ZINA, VASJA sedí v křesle, zabalený v plédu. MASTAKOV drží v ruce rukopis. Doktor POTĚCHIN stojí opřen o strom a kouří. Za JELENOU je SAŠA. Má v rukou šití. Chvílemi to vypadá, jako by se schovávala, krčí se, občas se přes JELENINO rameno dívá na MASTAKOVA. Má jako obyčejně smutnou tvář a vyčítavý pohled.

MASTAKOV (ťuká rukopisem o stůl, je vzrušen a dívá se s úsměvem z jednoho na druhého): Tak – a teď kritizujte!

VASJA: Já jako odsouzenec budu mluvit poslední. To je moje právo.

ZINA (se přetvařuje): Jen si dělej legraci! (MASTAKOVOVI.) Mně se to moc líbí. Nejvíc ta dcera!

SAŠA (potichoučku): Mně zase ta stará!

MASTAKOV (je rád): Samozřejmě, vždyť jste sama stará čarodějnice! (DOKTOROVI.) Teď už zbýváš jenom ty. Tak do mne, ty lotře!

POTĚCHIN (neochotně): Víš přece, že se v umění moc nevyznám.

MASTAKOV: Podle začátku bych řekl, že to slíznu.

POTĚCHIN: Mě pohádky nezajímají.

JELENA (tiše): Jak to, pohádky?

MASTAKOV: Leno, ty mlč, ty teď nesmíš mluvit… Nikolaji, do toho, trhej mě dál…

POTĚCHIN: Co mě popoháníš? Já jsem tě jako tvůj čtenář taky nehonil, když jsi psal.

ZINA: Panebože, ten tón!

VASJA: Doktor to nechce jen tak odbýt… (MASTAKOVOVI.) Zřejmě nějak nebezpečně stůněte… Jakou má nemoc, doktore?

POTĚCHIN (se ironicky usměje): Slabý zrak.

VASJA: Hrozí mu oslepnutí?

ZINA: Počkej!

POTĚCHIN: Víš co, Konstantine, táta má asi pravdu, když mluvívá o vás, o literátech! (Náhle hořce, skoro hněvivě.) Vždyť vy čtenáře podvádíte, je to pravda! Nedáváte nám vezdejší chléb, ale sladký perník…

VASJA: Snad se nezlobíte, doktore?

POTĚCHIN (důrazně): Chcete vzbudit naděje, a zatím způsobujete těžké rozčarování…jednou už jste zpodobili lid, který čeká na proroky pravdy a dobra… ti proroci vám uvěřili, vydali se na cestu, ale byli zrazeni a pobiti… Ale vy jste to udělali znovu, oklamali jste ty, kdo vám věřili… a místo mohutného lidu, který jste opěvali, nás čekalo staré nevědomé zvíře…

ZINA (rozčilena): Doktore, ale tohle už překračuje meze vkusu!

VASJA (ji krotí): Počkej… jen klid…

POTĚCHIN (se trochu vzpamatuje, rukou si přejede tvář): Nedělejte si starosti… a nebuďte hubatá! Vždyť jsem předem řekl, že to není názor můj, ale otcův.

VASJA: To tedy hájíte cizí názory jako lev… Rád bych slyšel vaše!

POTĚCHIN (zasmušile): Nemám vlastní názory… a nechci to tajit, jako to dnes dělá tolik lidí. Nedovedu si jen tak narychlo něco vymýšlet… Mám už dost těch komedií, ve kterých se nihilisté převlékají za fanatiky a fanatici za nihilisty.

VASJA: Zkrátka jako ten Angličan v anekdotě: Nejste tak bohatý, abyste si mohl dát šít šaty ke špatnému krejčímu… To vám chválím!

ZINA (JELENĚ): Tyhle řeči mi začínají připadat trochu hysterické…

JELENA ji umlčí pohledem.

MASTAKOV (deprimován): Já tě takhle vidím poprvé… co je to s tebou?

POTĚCHIN: Už mám všeho po krk. Nesnáším lež… utěšování a podvody! A nechci ani to, co tak vesele a bezstarostně hlás…