Svět v zrnku písku

Duchovní poutník

Já lidskou zemí putoval,
putoval zemí mužů, žen
a slyšel, viděl mnoho hrůz,
ukrytých před pozemšťanem.

V žalosti dítě počaté
v hřejivém štěstí rodí se,
jak v radosti plod trháme,
který jsme sili slzíce.

A jestli narodí se hoch,
tu svěří dítě babici,
jež přibije ho ke skále,
zachytí vzlyky do číší.

Ruce a nohy probodne,
nasadí věnec trnitý,
srdce mu z boku vyřízne
a srdce žár, chlad pocítí.

Bába mu nervy počítá
jak lakomec své poklady,
živí se jeho sténáním
a jeho krev ji omladí.

Až dozraje hoch v jinocha,
bába se v pannu promění.
Když jinoch pouta roztrhne,
spoutá ji a slast najde v ní.

Pronikne každý její nerv
jak rolník do své ornice,
panna mu bude příbytkem
a sadem jeho ovoce.

Pak jinoch stářím povadne
a pozemský dům je mu vším,
i zlato, drahé kameny,
jež získal si svým úsilím.

To skvosty lidské duše jsou
a perly v něžných pohledech,
i zlato v srdci trpících,
sten na mukách a lásky vzdech.

Jsou jeho jídlem, nápojem,
jímž všechny chudé nakrmí,
i žebráka a poutníka.
A na jeho práh každý smí.

Jeho žal jejich štěstím je,
dům radostí se zalyká,
až z ohně v krbu vyskočí
maličké děcko, holčička.

Je celá z ohně, ze zlata
a z drahokamů, že se snad
nikdo jí dotknout netroufne
či povijanem omotat.

Jde k muži, jehož miluje,
ať bohat, chudý, stár či mlád.
A starce z domu vyženou,
jak žebrák musí putovat.

Ten se slzami odchází.
Někdo se ujme staříka,
slepého, ztrmáceného,
dokud zas pannu nezíská.

A aby zmírnil v kostech chlad,
chudák ji vezme v objetí.
Chatrč mu zmizí před zrakem
a půvabný sad odletí.

Hosté se světem rozprchnou,
když měnivý zrak…