Žáby

Sedmý výstup. 

Dionysos a Xanthias.

Dionysos (bázlivě). Hej, Xanthie, kde´s Xanthie, nu Xanthie!

Xanthias. Juchu!

Dionysos. Pojď sem, jen sem.

Xanthias (zahlídne Dionysa). I, pane, pozdrav Bůh!

Dionysos. Co je to tady?

Xanthias. Bahníště a čírá tma.

Dionysos. A viděl jsi snad také otcevrahy zde a křivopřísežníky, o nichž povídal?

Xanthias. Ty ne?

Dionysos (ukazuje na obecenstvo). I na mou věru, posud vidím je. – Než co teď počnem?

Xanthias. Nejlíp, abychom šli dál, neb zde to místo, kde ty divé šelmy jsou, jak on nám povídal.

Dionysos. I ať ho vezme ďas! Ten toho nažvástal, jen abych dostal strach; je na mne žárliv, neb ví, jak jsem bojovný. „Vždyť není nic tak smělého, jak Herakles.“ Teď bych si přál se tady s něčím setkati a míti boj, jenž za tu cestu sem by stál.

Xanthias. Zeys ví! já tady slyším šumot nějaký.

Dionysos. A kde pak, kde?

Xanthias. Tu zádu kdes.

Dionysos. Jdi zádu teď.

Xanthias. Ne, je to někde napřed.

Dionysos. Nu, jdi napřed teď.

Xanthias. Ať Zeys mne trestá, šelmu vidím ohromnou. 

Dionysos. Jak vypadá?

Xanthias. Ó hrozně! pořád jinace: teď jako vůl, jak soumar, teď jak panická, ta nejkrásnější.

Dionysos. Kde jest? Hned se do ní dám.

Xanthias. Už zas ne jako panička, teď jako pes.

Dionysos. To je ta Empusal

Xanthias. Vždyť celý obličej jí ohněm plápolá.

Dionysos. Má nohu kovovou?

Xanthias. Poseidon ví! a druhou z hnoje oslího. Věř upřímně.

Dionysos. Ó kam se schovám?

Xanthias. A kam já?

(Rozutekou se.)

Dionysos (k svému knězi, jenž v první řadě sedadel na čestném miste sedí). Můj kněze! zachraň mne, pak budem spolu pít.

Xanthias. Je po nás, reku Herakle!

Dionysos. I nevolej! Jen prosím, člově…