Román o věrném přátelství Amise a Amila

III. Jolanta

Amis a Amil uposlechli prosby poustevníkovy a nechali jej o samotě. Ruku v ruce kráčeli temnou chodbou vzhůru, zpět do skalní sluje, a dlouho slyšeli za sebou srdce rozrývající výkřiky, vzdechy a zoufalé štkání nešťastného Gastona z Tressillonu. Dosáhli vysoko klenuté sluje a usedli tam tiše na omšený balvan. Obrovskými průlomy skal hleděl velký, jasný měsíc na ně, obléval zlaté vlasy obou přátel čaruplnou září, a vznešený klid bledého poutníka toho po azurném poli nebes konejšil bolestné rozechvění, jež vypravováním Gastonovým v prsou obou mladých mužů bylo vzniklo. Dlouho seděli tak na balvanu beze slov; hlava Amilova spočívala na rameně drahého druha; Amis hladil něžně jako matka dlouhé jeho kadeře a hleděl mu vážně a smutně v zarosený zrak.

„Můj Amile,“ pravil posléz Amis, „zvlhlé tvé oko prozrazuje mi, jak duše tvoje posud dětinná a snivá, jak bolestně se zachvívá při každém dotknutí, podobna útlému květu!“

„A vážný zrak tvůj a pevný tvůj hlas,“ odvětil Amil, „zvěstují zase mně, že tvoje duše, můj drahý Amisi, jak ocel kalena jest ohněm utrpení. Tys trpěl? Trpíš snad posud? Ó mluv a řekni, že se mýlím.“

„Můj Amile,“ odvětil Amis s povzdechem, „nemluv teď o mých osudech a pověz mi, zda ty šťastným jsi.“

Amis zavrtěl zamyšleně hlavou. „Můj druhu milený,“ pravil, „sám ti nemohu říci. Nyní ovšem jsem šťasten, protože tebe mám, a tesknota má je tedy v hloubi duše pohřbena jak tmavý mrak, jenž ponoří se do moře, když slunce zvítězí.“

„Tvá tesknota? A jaká?“ ptal se Amis.

„Ach,“ vzdychl Amil, „srdce moje zdá se širou pouští a vypravování o lásce Belisantině připomíná mi bolestně moji sirobu.“

„Jak mám ti rozuměti?“ divil se jeho přítel.

Amil po krátkém mlčení jal se takto mluviti: „Zavítám-li na hrady rytířů, na dvory králů a v paláce krásných paní, slýchám neustále lásku a sladký její bol a blaho opěvovati bez konce – ale srdce moje zůstává vždy bez pohnutí. Já dívám se chladně do očí krásek nejrozhlášenějších, a nikdy posud nezachvělo se ledové mé srdce. Z toho mi vzešel smutek hluboký. Proč Bůh mi nedopřál daru, jenž každého tak blaží? Je láska skutečností, či pouhým klamem, snem? Tak tázal jsem se bezpočtukrát sám sebe, a konečně posmíval jsem se tomu citu, který si blázna tropí z nejmoudřejších, a blahoslavil jsem vlastní rozum svůj, že nepodléhá nikdy tomu klamu.“

„Nuž dále?“ ptal se Amis, když přítel se zamlčel.

„Tu jednou stalo se,“ pokračoval Amil, „že jeda s myslí veselou zeleným lesem zabloudil jsem a octnul se v malém údolí, jež nikdy předtím jsem nebyl viděl, ačkoli jsem les ten a všechny jeho stezky úplně znal. Podivil jsem se, kam jsem to přišel; tu zachvělo se náhle moje srdce: z vlahé letní trávy vyrůstala divukrásná květina; lilie bílá jako sníh houpala se na útlé lodyze a vůně, kterou vydávala, byla záři hvězd příbuzná a plnila duši moji světlem kouzelným, a bylo mi, jako bych uzřel nebe otevřené dokořán, a hlubiny jeho nebyly mi více tajemstvím; a zem a její propasti ležely jak otevřená …