Za Alpami

5.

Mathias z toho měl legraci. Jeho pravá nátura v těch letech téměř nebyla vidět; byl šťastný a velmi mladistvý. Od května do září nosil výhradně krátké kalhoty, bavlněná trička či rozhalené bílé košile. Na nohách v létě žabky, a to nejen u vody, ale i na Letné, kterou teď už považoval za svůj domov. Žil tam v trvalém údivu. Nad sebou, nad Prahou, nad Českem.

V trvalém údivu, avšak velmi svobodně a spokojeně. Často v té souvislosti vzpomínal na matčinu úvahu o stuttgartských uprchlících, kteří s vygumovanými hlavami postávají před německými nádražími. Cítil se na Letné stejně, ale ono vygumování vztahoval spíše na Česko; byla to v té době země, které jako by chyběla jedna dimenze; jako by někdo skutečně vzal gumu a nechal s její pomocí zmizet část českého veřejného prostoru. Kus reality chyběl. Vygumované Česko, říkal si Mathias, a byl v té z části vygumované zemi moc rád, sám nutně z části vygumovaný.

Krom uprchlíků v Česku chyběla i ona myšlenková sféra, kterou Mathias znal z Německa: noviny jako Die Zeit, matka a lidi jako matka, berlínská divadla, Volksbühne, vážné veřejné diskuse, přenášené televizemi či rozhlasem, vždy otrocky odlehčované vtipem… Všechna ta tíže, která člověku přišla zcela přirozená, dokud v ní žil, ale kterou pak vůbec nepostrádal, když najednou nebyla. Život v Česku, život v pohádce. Mathias si pořídil drahé skládací kolo a deset let starý kabriolet značky Saab, s nímž jezdil na výlety do různých kapitol té pohádkové zemičky. S sebou vždy brával nějakou pěknou umělecky založenou slečnu. Po hnědnoucí Evropě pak za prací jezdil svojí černou audi. Na očích černé brýle, na sobě dobře padnoucí oblek. Přitáhl za vlasy z hnědnoucí Evropy peníze a opět se na pražské Letné svlékl do trenek a fandil Angele Merkelové. Sen. Hned dva sny vedle sebe.

Techno, trenky, funky chůze po Stromovce. Terasa, sprcha na terase. Koks a extáze. Kámoši. Češi, ale i cizinci. Česky Mathias mluvil už skoro plynně, ale všechno, co říkal, byly bezvýznamnosti. V tehdejší Evropě, která řešila uprchlickou krizi a s tím spojené nebezpečí fašizace a pravicového populismu, jako by pro sedmatřicetiletého Mathiase Waltera nebylo místo; představoval raritu, fracka, který se směje, zatímco Evropané kopají Evropě hrob. Marine Le Penová ve Francii, AfD v Německu, Geert Wilders v Nizozemí, PiS v Polsku, UKIP ve Velké Británii, Norbert Hofer v Rakousku, Viktor Orbán v Maďarsku, prezident Zeman v Česku. Byla to vážná věc. Cosi kolabovalo. V Evropě bylo víc hloupých lidí, než se myslelo. Vzdělanci, jako byl Mathias, se v takové dějinné fázi měli uráčit vyjít na palubu a chopit se kormidla. Tak se po tom volalo v Die Zeit a jinde.

Kdo si celou tu tehdejší evropskou hromadu přebral – a Mathias to udělal –, docházel k následujícímu závěru. Po druhé světové válce bylo třeba rychle zapomenout na válku. Vzdělanci cíleně z evropského davu vychovali dav, který se nezajímal o nic jiného než o konzum. O šedesát let později vzdělanci začali se svým davem zacházet jako s onucí, když si uvědomili, že je to nemyslící a snadno manipulovatelné stádo. Golem, kterého vzdělanci po válce uvedli do pohybu, se měl zase uklidnit a zalézt do skříně. Takzvaná demokratická Evropa někdy po roce 2015 napřela své úsilí k tomu, aby golemovi dala ránu mezi oči a sebrala mu z hlavy šém. To najednou bylo všeobecného podivení, když se zjistilo, že po šedesáti letech flákání na stole nestojí pěkná teplá večeře! Takže do práce, mládeži! Praporek, který se šedesát let držet před očima lidu, najednou změnil směr, najednou se mělo jít jinam. Už ne k Lidlu a Zaře, nýbrž ke knihovnám, huš, huš, a studovat – demokracii, lidská práva, toleranci, soucit. Mathias přitom byl ideálním praporečníkem: šest let na Humboldtově univerzitě, dvě atestace. Takový Mathias Walter neměl právo na svůj zahálčivý letenský život, střídaný cynickým prodejem bílého masa. Evropa byla ohrožena, panebože!

Mathias si to ale nemyslel. Jeho ležérní život na Letné nebyl jen důsledkem pohodlnosti a rezignace. Z velké míry také odrážel Mathiasovu tehdejší životní filozofii. Věřil v řízený úpadek. Věřil v neaktivitu, v dočasnou pauzu, a totéž chování by podle něj prospělo i Evropě. Když ráno přišel z klubu, kde předtím strávil deset hodin a spolykal půlku lékárny, taky pak vydržel sedět celý den doma na zadku. V tom stavu, v jakém byl, nemělo smysl chodit ven a zkoušet tam cokoli zařizovat. Jeho stav prostě volal po tom, aby Mathias zůstal doma a koukal na seriály: Breaking Bad, True Detective, Game of Thrones. Pokud chtěl zítra zase fungovat, potřeboval prostě na den vysadit. Absolutně totéž podle něj platilo pro Evropu. Nechat věci na čas být, na dekádu nebo dvě. Nelézt ven v kocovině. Zavřít se doma a vysadit u seriálů. V takových chvílích člověka dokonce leccos napadne.

Mathiase takto napadlo koupit dárky svým dvěma dcerám a své krásné ženě, svým třem děvčátkům. Pokaždé, když se vrátil do Zehlendorfu, něco pěkného jim přivezl. V poslední době se do Berlína vracel docela často, jednou či dvakrát do měsíce. Přespal, pomiloval se s Marií, potěšil se s dětmi. Magdě už bylo sedm a chodila do druhé třídy. Štíhlá a chytrá. Dobře vychovaná. Nic takového jako děti, o kterých psala ve svých knihách Katharina. Žádná odpornost, kvůli kterým podle Kathariny údajně dnešní matky odmítají rodit.

Trochu starostí měl Mathias s botoxem ve tvářích a teď už i ve rtech. Tajit věc před Marií nemělo smysl, viděla změny vždy na první pohled. Vysvětlit se jí to ale také nedalo. Bylo to podivné, temné; byla to jediná temná věc z Mathiasova života, která se Marii v té době dostala na oči. Poznávala ho.

Další starost, objektivně mnohem větší, se týkala Mathiasových ledvin. V Mariině ordinaci si vždy vzal aspoň k přibližné kontrole diagnostický proužek pro analýzu moči, který pravidelně ukazoval silně zvýšený obsah krve i bílkoviny. Byly to jen hrubé výsledky, Mathias však z nějakého důvodu odmítal detailní vyšetření. Stejně tak odmítl změnit životní styl. Dobře přitom věděl, že jeho ledviny…