Život na Mississippi

Minulost a přítomnost

Když jsem byl tam nahoře ponechán sám sobě, shledával jsem dál staré domy ve vzdáleném městě a vyvolával jsem si jejich někdejší obyvatele z mlhavé minulosti. Náhle jsem mezi nimi rozpoznal dům otce Lema Hacketta (jméno je vymyšleno). Přenesl mě v mžiku o více než jedno pokolení zpět a vysadil mě uprostřed doby, kdy životní události nebyly přirozeným a logickým následkem velkých všeobecných zákonů, nýbrž zvláštního řádu, a byly zatíženy velmi přesným a určitým účelem – zčásti bylo jejich záměrem trestat, zčásti napomínat; a obyčejně bylo jejich použití místně omezeno.

Když jsem byl malý chlapec, Lem Hackett se utopil – bylo to jednou v neděli. Spadl z prázdného prámu, na kterém si hrál. Protože byl obtížen hříchy, klesl ke dnu jako kovadlina. Byl to jediný chlapec ve vsi, který té noci spal. My ostatní jsme leželi a nespali a činili pokání. Nepotřebovali jsme informaci podanou toho večera z kazatelny, že v Lemově případě jde o trest Boží, věděli jsme to už. Té noci se rozpoutala strašlivá bouře a řádila v jednom kuse skoro až do rána. Vítr fičel, okna drnčela, liják omýval střechu prudkými sprchami a v nejkratších intervalech vždycky zmizela inkoustová čerň noci, domy na protější straně zazářily na jediný chvějivý okamžik oslepující bělostí, pak se zase zavřela hustá tma a následoval tříštivý rachot hromu, jako by rozbíjel v sousedství kdeco na střepy a třísky. Seděl jsem na posteli, třásl se a lekal, očekával jsem konec světa a vyhlížel jej. Nezdálo se mi nijak podivné nebo nepřiměřené, že nebe dělá takové pozdvižení kvůli Lemu Hackettovi. Zřejmě to tak bylo správné a vhodné. Ani dost málo jsem v mysli nezapochyboval o tom, že všichni andělé jsou shromážděni, že spolu rozmlouvají o případu tohoto chlapce a pozorují příšerné bombardování naší žebrácké vesničky se zadostiučiněním a souhlasem. Jen jediná věc mě velmi vážně znepokojovala – myšlenka, že toto soustředění nebeského zájmu na naši vesnici musí rozhodně obrátit pozornost na některé lidi mezi námi, kteří by jinak byli mohli zůstat po celé roky nepovšimnuti. Cítil jsem, že jsem nejenom jeden z těchto lidí, ale dokonce právě ten, který bude s největší pravděpodobností objeven. Tento objev mohl mít jen jediný následek – octnu se v ohni spolu s Lemem ještě dřív, než z něho oheň pořádně vyžene říční chlad. Věděl jsem, že to bude jen správné a spravedlivé. Celou tu dobu jsem si ještě přitěžoval, protože jsem cítil k Lemovi tajnou hořkost za to, že na mne obrátil pozornost osudu, nemohl jsem si však pomoci, tato hříšná myšlenka znepokojovala mou hruď proti mé vůli. Po každé, když zazářil blesk, zatajil jsem dech a domníval jsem se, že jsem ztracen. Ve své hrůze a ubohosti jsem začal nesměle navrhovat jiné chlapce a uvádět jejich kousky, které byly zlomyslnější než moje a žádaly si zvlášť potrestání – a snažil jsem se namluvit sám sobě, že to dělám jen tak náhodou a bez úmyslu obrátit nebeskou pozornost na ně, abych se jí zbavil sám. Velmi důmyslně jsem dával těmto poznámkám formu lítostivých vzpomínek a nejapných zahanbených proseb, aby hříchy těchto chlapců směly projít bez povšimnutí. „Možná, že se dají na pokání. – Je pravda, že Jim Smith rozbil okno a zapřel to, ale možná, že to nemyslil zle. A ačkoliv Tom Holmes říká víc ošklivých slov než kterýkoli jiný chlapec ve vsi, má patrně v úmyslu dát se na pokání, přestože nikdy neříkal, že se dá. A i když je pravda, že John Jones byl v neděli trošku rybařit, opravdu nechytil nic než jedinou maličkou, nepotřebnou střevli; a možná by to nebylo tak zlé, kdyby ji byl hodil zpátky, jak tvrdí, ale on ji zpátky nehodil. Slitování, budou-li těch strašných věcí litovat – a oni možná přece jen budou.“

Zatím však, co jsem se tak hanebně snažil obrátit pozornost na ty ubožáky – kteří bezpochyby v téže chvíli obraceli nebeskou pozornost směrem ke mně, ačkoliv jsem je z toho ani jednou nepodezříval – nechal jsem ve své nedbalosti hořet svíčku. Nebyla to doba vhodná k tomu, aby člověk zanedbal sebenepatrnější opatření. Nebylo vhodné jakkoliv zvětšovat možnost obrácení pozornosti na mne – zhasl jsem tedy světlo.

Byla to pro mne dlouhá noc a snad nejtrýznivější, jakou jsem kdy prožil. Vytrpěl jsem agonie výčitek za hříchy, o nichž jsem věděl, že jsem se jich dopustil, a za jiné, kterými jsem si nebyl tak jist, věděl jsem však jistě, že byly zapsány na můj vrub do knihy andělem, který je moudřejší než já a nesvěřuje takové důležité věci paměti. Napadalo mě čím dál víc, že jsem se dopouštěl nejbláznivějšího a nejtrapnějšího omylu v jednom ohledu: nebylo pochyby, že jsem si nejen připravil jistou záhubu tím, že jsem obracel pozornost na ostatní chlapce, ale že jsem již dovršil záhubu jejich! V této chvíli bezpochyby leží všichni zasaženi bleskem ve svých postelích! Úzkost a strach, které mi nahánělo toto pomyšlení, způsobily, že se mé dřívější utrpení zdálo malicherné.

Začalo to být opravdu vážné. Rozhodl jsem se, že okamžitě obrátím nový list; rozhodl jsem se také, že příštího dne se spojím s církví, dožiji-li se toho, abych spatřil jeho slunce. Rozhodl jsem se skoncovat s hříchem ve všech jeho formách a vést provždy šlechetný a počestný život. Budu chodit přesně do kostela a do nedělní školy, budu navštěvovat nemocné, donášet koše s potravinami chudým (prostě proto, abych splnil řádové podmínky, přestože jsem věděl, že nemáme mezi sebou žádné takové chudáky a že by mi nanejvýš otloukli koš o hlavu), budu poučovat ostatní chlapce o slušných způsobech a budu shovívavě přijímat příkoří, která mi z toho vyplynou, budu se živit jen samými traktáty, vniknu do kořalny a budu varovat opilce – a konečně, uniknu-li osudu těch, kteří se časně stanou příliš dobrými, než aby zůstali na živu, stanu se misionářem.

Před svítáním bouře polevila a já jsem postupně upadal do spánku s pocitem vděčnosti k Lemu Hackettovi za to, že takovou příkrou cestou odešel do věčného utrpení a zabránil tak mnohem strašlivější pohromě – mé vlastní záhubě.

Když jsem se však pomalu probouzel osvěžen a když …