V srdci šumavských hvozdů

VIII

A bylo ho přece málo! Sebrali se do lesa, pokláli staré smrčky, porubali je…, nestačili domácí, přibráni jsou rubci najatí. Rána za ranou, od božího rána až slunéčko za hory zapadlo, s praskotem a hukotem káceli kus po kuse: hynul tragický rek, starý les, který po věky tu větrům a bouřím odolával, tvrdou svou šíjí mrakům se opíraje, hynul, až zhynul, osud svůj naplnil.

Když koncem září zavítalo babí léto ve slavném hávu, plno nekonečné krásy a nádhery, ta tam byla temná zeleň smrků, nekonečný vlnitý koberec, do něhož vetkána nachem krvavá červeň listí bukového. Zdaleka bylo viděti bělavé kmeny buků, jimž šedé stráně a skály tvořily pozadí. Kotouče bílého dýmu stoupaly ve dne k nebi, v noci šlehaly rudé plameny, při nichž dřevorubci si vařili, kol nichž se hřáli, jimiž zaháněli myriády dotíravých mušek a komárů, které rodí panenská půda matky země.

A když napadl sníh, počali odvážeti klády a polena; troje spřežení měl Josef, čtvrté si najal, bez přestání, den za dnem až pozdě do noci vozili dříví na „židovu louku“ skoro dvě hodiny cesty vzdálenou, z vysokého, strmého vrchu dolů, cestou klikatou, točící se v nekonečných serpentinách. Radil kdosi Josefovi a jeho soudruhům, aby si vystavěli smyk na klády, kterým by si byli cestu o hodinu zkrátili: nepohodli se, povadili se, postavili si hlavu, a ke smyku nedošlo.

Zato přišli dnové hrůzy a závějí, mlhy a rozpustice, lehlo náledí hladké a tvrdé, na kterém ubožákům volouškům tu klouzaly, tam se bořily nohy: ostré hrany ledu do paznehtů i kotníků se zařezávaly jako nůž, jako hrot se zabodávaly, a rudou krví označila se krušná cesta chudáčků zvířat. Tvrdé rampouchy věšely se jim kolem huby a na řasách krásného, výmluvného oka se zdálo, že zkameněly slzy, jež bolest vynutila. V mlze a závějích se vůbec jezditi nemohlo, a tak utíkal drahý čas.

Že pak nejen Josef, nýbrž skoro všickni, kdož les měli, dříví své byli prodali a na „židovu louku“ dováželi, stalo se, že cesta nepřetržitou jízdou se nadobro zkazila; k tomu ji vody vymlely v čas tání sněhu, bezednou hlínu nanesly, hlubokých jam nadělaly. Když pak šlo o správu, zase povstávaly třenice; druh to na druha strkal a přece žádný za nic by kamene neboli oklestků nebyl přivezl, jimiž jámy by se byly zasypaly, bláta přemostila.

Když pak povoz se dřívím přijel na místo určené, uvítal ho jakýsi Rosenduftův zřízenec, který tam v prkenném stavení celou zimu i přes léto bydlil. Nadával a klel: „To že je dobré dříví? To že jsou klády? Tyče jsou to, a k tomu nerovné, sukovité – hrom aby do vás…! Vezměte si ty haluze nazpět a vystavte si z nich psí boudy a kurníky…! Ty že mám převzíti? Jsem snad osel?“

Hádali se sedláci a odmlouvali…

„Víte co?“ rozdurdil se zřízenec. „Nejste-li spokojeni, jděte žalovat k soudu. Zavoláme komisi; uvidíme. To vám však povídám, dokud spor potrvá, ani laťky, ani polena nebudete přivážeti.“ Polo k sobě dokládal: „Banda! Holota! Ucha!“

Obíhal řadu třiceti čtyřiceti povozů, jež tu čekaly v zimě i v dešti i v žáru pražícího slunce. Unavením všecka ztýraná hovada ani sena předloženého nechtěla požívati.

Konec býval, že prodavačům strhla se polovice ujednané ceny, načež zřízenec reptaje a skuhraje přijal zboží. Sedláci mu za jeho dobrotu ještě děkovali, neboť mráz je obcházel, když slyšeli o komisi, o zastavení dovozu, když pomyslili na plynoucí z toho pokuty.

Tak se stalo, že když lhůta dopravy ke konci se chýlila, Josef se přesvědčil, že závazkům svým není s to dostát. Pět párů volů udřel, dorostu způsobilého neměl, musil jiné koupit, práce v hospodářství a na polích brala újmu. Celý les vysekal – všecko nadarmo! Neměl zdaleka tolik dříví, co ho byl prodal – a on myslil, že prodal polovici! Starosti naň lehly jako černé chmury; v bezesných nocích plakal, rukama lomil… A žena k tomu: „Hlupáku! Vždyť jsem věděla, že vlastně nejsi nikým! Tak se staráš o rodinu? Na žebrotu půjdem, pro tebe, ty člověče k ničemu. Tak ses dal napálit! Kdo by uvěřil? Ten dareba Lešanský už jednou ho zapředl, a on se dá oblafnout po druhé!“

A tak dále, den co den, když na smrt utrmácen domů přicházel, hledaje marně oddechu. A nekonečné výčitky, že celý statek neprodal, že se nevystěhoval do požehnané země bavorské, kde stříbro na cestách leží, kde pšenice se daří a dobytek má dvojnásobnou cenu.

Když Josef viděl, že dříví z jeho lesa nestačí, odhodlal se chybějící částku koupiti. Dostal dříví za pravou fatku v lesích knížecích, pan lesní neubrunnský mu ho prodal skoro tisíc sáhů, ale doprava! Čtyři hodiny neschůdné cesty, až na „židovu louku“! Lhůta už vypršela, a jediný sám z tohoto zakoupeného dříví nebyl, kde měl býti. Zřízenec páně Rosenduftův soptil až hrůza, pan Rosenduft, k němuž se Josef obrátil s prosbou o prodloužení lhůty, nechtěl s ním ani mluviti. Byl z toho spor, žalovali druh druha; proces se táhl donekonečna. K tomu ještě přišla sestra Josefova, která měla na jeho statku pojištěnou částku pěti tisíc věna svého. I její manžel prodal dříví panu Rosenduftovi a tonul v podobných nesnázích. Josef peněz neměl; a vymáhali je na něm.

Dvě léta uběhla. Spor se rozhodl v neprospěch Josefův. Pokuty za promeškání lhůty, útraty soudní, co mu strhli na dodaném zboží předstírajíce, že ujednané ceny nemá, to vše obnášelo tolik, že po srážce vyplacených jemu napřed tří tisíc, které pohltilo kácení lesa, doprava a koupě dříví chybějícího, zbylo mu asi čtyři tisíce zlatých.

Josef leknutím div se nezbláznil, když porozuměl rozsudku. Běžel jako pitomý do Kašperských Hor, kde právě meškal Rosenduft, a rovnou cestou k němu.

„To nemůže být! To není možno!“ zastenal. „Milý pane, můj les, můj krásný les! A takové dření…!“ Slzy mu vyhrkly.

Pan Rosenduft ho opravdu vlídně přijal, a tvář jeho rozzářila se dobráctvím…

„Upokojte se, pane Wurme,“ pravil soucitným tónem, „a vyslechněte klidně, co vám povím. Vinen jste vy; kdo vám řekl, abyste se soudil? Když jste tehdy přišel ke mně stran prodloužení smlouvy, byl jsem pracemi všecek zaujat – mohl jste přijíti jindy, za čtrnáct dní, za tři neděle. …