Medvěd

Scéna desátá

Předešlí a POPOVOVÁ.

POPOVOVÁ (vejde s pistolemi): Tady jsou, ty pistole… Ale než se budeme bít, mi račte ukázat, jak se střílí… Ani jednou v životě jsem neměla pistoli v ruce.

LUKA: Spas nás, Hospodine, smiluj se nad námi! Půjdu pro zahradníka a kočího… Odkud se na nás ta pohroma sesypala? (Vyjde.)

SMIRNOV (si prohlíží pistole): Existuje totiž několik druhů pistolí… Na souboj jsou speciální pistole Mortimer, na kapsle. Ale vy tady máte revolvery systému Smith a Wesson, s trojnásobnou průbojností, s extraktorem, s centrálním úderníkem… Nádherné zbraně! … Mají cenu minimálně devadesát rublů za pár… Revolver musíte držet takhle… (Stranou.) Ty oči, oči! Ta dovede člověka rozpálit!

POPOVOVÁ: Tak?

SMIRNOV: Ano, tak… Potom natáhnete kohoutek… A takhle se míří… Hlavu trochu zpět! Natáhněte ruku jak se patří! … Tak, tak… A pak tímhle prstem stiskněte tady tohle… a to je všechno… Jenom si pamatujte hlavní pravidlo: neztratit klid a při míření nespěchat… Snažit se, aby se ruka netřásla.

POPOVOVÁ: Dobrá… V pokoji by se střílelo nešikovně, pojďme na zahradu.

SMIRNOV: Pojďme. Jenom vás upozorňuju, že já vystřelím do vzduchu.

POPOVOVÁ: To tak ještě scházelo! Pročpak?

SMIRNOV: Protože… protože… To je moje věc, proč!

POPOVOVÁ: Dostal jste strach? Ano? A-a-a! Ne, vážený pane, jen se nevykrucujte! Račte jít za mnou! Nebudu mít pokoj, dokud vám neprovrtám hlavu… tady tu hlavu, kterou tak nenávidím! Dostal jste strach?

SMIRNOV: Ano, dostal jsem strach.

POPOVOVÁ: Lžete! Proč se nechcete bít?

SMIRNOV: Protože… protože vy… se mi líbíte.

POPOVOVÁ (se zlostně směje): Já se mu líbím! On si troufá říkat, že já se mu líbím! (Ukazuje na dveře.) Prosím.

SMIRNOV (mlčky klade revolver, bere si čapku a jde; u dveří se zastaví, chvilku se dívají jeden na druhého, pak on začne mluvit a blíží se nerozhodně k POPOVOVÉ): Poslyšte… Ještě se pořád zlobíte? Já jsem se taky dopálil jako čert, ale chápete… jak bych to tak vyjádřil… Jde tady totiž, víte, věc je taková, vlastně abych řekl… (Křičí.) No ano, copak já za to mohu, že se mi líbíte? (Chytne za lenoch židle, židle praská a bortí se.) Čert ví, proč máte tak křehký nábytek! Líbíte se mi! Rozumíte? Já… já jsem se málem zamiloval!

POPOVOVÁ: Nechoďte ke mně – nenávidím vás!

SMIRNOV: Bože, to je žena! Nikdy jsem v životě neviděl nic podobného! Jsem ztracen! Je se mnou konec! Chytil jsem se do pasti jako myš!

POPOVOVÁ: Jděte pryč, nebo vystřelím!

SMIRNOV: Střílejte! Co vy víte, jaké to bude štěstí, umřít přímo před vašima čarovnýma očima, umřít kulkou z revolveru, který drží ta maličká sametová ručka… Zblázni…