Hořké humoresky

Poplach

Když se Mášenka Pavleckaja, mladičká novopečená absolventka penzionátu vrátila z procházky do domu Kuškinů, kde byla vychovatelkou, přivítal ji tam nevídaný shon. Už vrátný Michajlo, který jí otvíral, byl rozčilený a rudý jako rak. Shora bylo slyšet hluk.

Buď má paní záchvat…, dohadovala se Mášenka, nebo má výstup s manželem…

V hale a na chodbě potkala pokojské. Jedna z nich plakala. Pak byla svědkem toho, jak ze dveří jejího pokoje vyběhl pán domu Nikolaj Sergejič, malý, ještě ne starý človíček s opuchlou tváří a plešatou hlavou. Byl celý rudý. Chvěl se jako v křeči… Prošel kolem vychovatelky, aniž si jí všiml, a křičel, spínaje ruce:

„Och, jak je to neslýchané! Jak bezohledné! Jak hloupé a děsné! Hnus!“ Mášenka vkročila do svého pokoje a tam poprvé v životě zakusila nevýslovně rozjitřující pocit, tak dobře známý všem lidem závislým, nesamostatným, žijícím z přízně bohatých a vznešených. V jejím pokoji byla prohlídka. Paní domu Fedosja Vasiljevna, otylá, rozložitá dáma s hustým černým obočím, prostovlasá a neforemná, se slabě vyrážejícím knírkem pod nosem a brunátnýma rukama, tváří i způsoby si nezadající před prostou ženskou z kuchyně, stála u jejího stolu a kladla zpátky do jejího šití klubíčka vlny, hadříky, papírky… Příchod vychovatelky ji zřejmě překvapil, neboť když se na ni obrátila a podívala se do její bledé, užaslé tváře, nedovedla skrýt rozpaky a vykoktala:

„Pardon, já… rozsypalo se mi to… zachytila jsem rukávem…“

Ještě několik zmatených slov a madam Kuškinová zašustila vlečkou a odešla. Mášenka obhlédla udivenýma očima svůj pokojík a bezradná, nevědouc, co si má myslet, pokrčila rameny a roztřásla se strachy… Co asi hledala Fedosja Vasiljevna v jejím košíčku? Kdyby byla pravda to, co říká, a opravdu náhodou o něj zavadila rukávem a vysypala z něho věci, proč by byl pak z pokoje vyrazil Nikolaj Sergejič tak rudý a rozčilený? Proč by byla povytažená zásuvka u stolu? Pokladnička, do níž si ukládala desetikopejky a staré známky, byla otevřená. Otevřeli ji, ale zavřít ji, se jim nepovedlo, i když poškrábali celý zámek. Polička na knihy, pořádek na stole, postel – na tom všem byly patrny stopy právě vykonané prohlídky. S košem na prádlo tomu bylo stejně. Prádlo bylo sice pečlivě složené, ale nebylo naskládané v tom pořádku, v jakém je měla, když odešla z domu. Šlo tedy opravdu o prohlídku, o důkladnou prohlídku, ale proč, jaké k tomu byly důvody? Co se asi stalo? Mášenka si připomněla rozčileného vrátného, zmatek, který vlastně ještě trval, uplakanou pokojskou. Nemělo to všechno nějakou souvislost s prohlídkou, která u ní byla právě vykonána? Není zapletena do nějaké hrozné záležitosti? Mášenka zbledla a ztuhlá hrůzou klesla na prádelní koš.

Do pokoje vešla pokojská.

„Lízo, nevíte proč to tu u mě… prohledávali?“ zeptala se jí Mášenka.

„Milostpaní se ztratila brož za dva tisíce…,“ odpověděla Líza.

„Ale proč hledali u mě?“

„U všech, slečno, všechny prohledali. I mě celou prohledali… všechny nás dočista svlíkli a prohledávali… Ale říkám vám, slečno, jako před pánembohem… Kdepak já její brož, já si netroufla ani blíž k toaletnímu stolku. To samé řeknu na policii.“

„Ale proč dělali prohlídku u mě?“ nemohla stále pochopit Mášenka.

„Vždyť vám to říkám, někdo jí ukradl brož… Milostpaní omakala všecko vlastníma rukama. I našeho vrátného, Michajlu, prohledávala ona sama. Ta hrozná hanba! Nikolaj Sergejič jenom vyvaluje oči a kdáká jak slepice. Slečno, proč se třesete, vy nemusíte. Nic u vás nenašli! Když jste tu brož neukradla, nemusíte mít žádný strach.“

„Ale vždyť je to hrozné, Lízo… potupné!“ Mášenka se zajíkala rozhořčením. „Vždyť je to podlost, nízkost! Kdo jí dal právo podezřívat a hrabat se v mých věcech?“

„Žijete mezi cizíma, slečno,“ řekla Líza s povzdechem. „I když vám říkají slečno, přece jste… jenom služka… Kdepak, to není jako u tatínka a u maminky…“

Mášenka se svalila na postel a hořce se rozeštkala. Ještě nikdy se jí nedělo takové příkoří, ještě nikdy neměla tak hrozný pocit urážky jako teď… K ní, dobře vychované, citlivé dívce, dceři učitele, pojali podezření z krádeže, ji prohledávali jak pouliční ženštinu! Těžší urážku si snad nikdo nemůže vymyslet! A k tomu pocitu urážky se navíc přidal krutý strach: co ji čeká!? Hlava jí začala třeštit různými zmatenými představami. Když ji mohli podezřívat z krádeže, mohou ji také zatknout, vysvléct a prohledávat, vést ji potom pod stráží ulicemi, vsadit do tmavé chladné kobky, v níž budou běhat myši a stonožky, zrovna tak jako v té, v níž byla uvězněna kněžna Tarakanovová. A kdo se o ni vezme? Rodiče žijí na venkově daleko odtud a nemají na to, aby za ní přijeli. Je v hlavním městě sama jako kůl v plotě, nemá tu příbuzné ani známé. Mohou s ní udělat, co se jim zachce.

Poběhnu ke všem soudcům a obhájcům, umiňovala si a celá se třásla. Všechno jim povím, odpřisáhnu… Uvěří mi, že nemohu být zlodějkou!

Vzpomněla si, že má v koši pod prostěradly pamlsky, které si po starém zvyku z penzionátu schovávala u stolu do kapsy a nosila do pokoje. Myšlenka, že páni už prohlédli tuto její drobnou tajnůstku, ji celou rozpálila, polila studem, hanbou se jí rozbušilo srdce tak, že cítila jeho tep až ve víčkách i hluboko v útrobách.

„Prosím, pojďte jíst!“ vyzvali ji.

Mám jít, nebo ne?

Upravila si účes, otřela si obličej vlhkým ručníkem a odešla do jídelny. Tam už obědvali… Na jednom konci stolu seděla Fedosja Vasiljevna, důležitá, tupá a vážná, na druhém Nikolaj Sergejič. Po stranách seděli hosté a děti. U stolu přisluhovali dva lokajové ve fracích a bílých rukavicích. Všichni věděli, že dům je vzhůru nohama, že paní domu trpí, a mlčeli. Bylo slyšet jen žvýkání a cinkot lžic o talíře.

Ticho přerušila sama Fedosja Vasiljevna.

„Co je jako třetí chod?“ zeptala se lokaje zastřeným, zmučeným hlasem.

„Esturgeon à la russe!“^[5] odpověděl lokaj.

„Toho jsem objednal já, Feňo,“ pospíšil si vysvětlit Nikolaj Sergejič. „Dostal jsem chuť na rybu. Jestli se ti to nezamlouvá, ma chère, ať to nepodávají. To já jen tak… mimochodem…