Paříž

KNIHA ČTVRTÁ

I.

Ve vlažném tom ránu posledních dnů měsíce března, když Pierre opouštěl malý domek v Neuilly se svým bratrem Vilémem, doprovázeje jej na Montmartre, srdce se mu silně sevřelo při pomyšlení, že se tam vrátí sám a že tam zapadne zase ve svůj neblahý osud a ve svoji prázdnotu. V noci ani oka nezamhouřil, naplněn jsa hořkostí, a teď skrýval svou starost a nutil se k smíchu.

Oba bratři vidouce, jak venku je jasno a vlažno, rozhodli se, že půjdou pěšky, dlouhou procházkou po zevních boulevardech. Bilo devět hodin. Bylo to nesmírně půvabné, že mohl doprovázeti staršího svého bratra, který se rozveseloval, pomýšleje na pěkné překvapení, které učiní svým milým, tak jako by se vracel z nějaké cesty. Nic jim byť před tím neoznámil; omezovalť se od té doby, co zmizel, jen na to, že jim čas od času psal, podávaje jim o sobě zprávy. Jeho tři synové, z opatrnosti a šetříce jeho přání, nepřišli jej navštívit; i mladá dívka, kterou si měl vzíti, sama čekala rozumně, tiše a skromně.

Když nahoře vystoupili na svahy Montmartru sluncem ozářené, vešel Vilém, který měl klíč od domovních dveří, bez hluku a prostě do domu. Malý dům na maloměstsky tichém náměstí du Tertre jako by spal v hlubokém míru. Pierre shledal jej takým, jak jej byl viděl při své první a jediné návštěvě: byl klidný, usmívavý a jako stopený v nekonečné lásce. Nejprve úzká chodba přízemní otevírala se na nesmírný obzor Paříže. Potom zahrádka, se dvěma švestkovými stromy a keřem bezovým, který teď už měl listí; dnes zpozoroval zde také tři bicykly opřené o švestkové stromy.

Konečně objevila se prostorná, veselá a klidně spokojená pracovna, v níž žila celá rodina a jejíž široké okno ovládalo veškeren oceán střech.

Vilém došel až k pracovně, aniž koho potkal. Bavilo jej to velice a položil prst na rty.

„Dej pozor, bratříčku! Uvidíš něco.“

A když otevřel zticha dveře, zastavili se na chvíli na prahu.

Byli zde jenom všichni tři synové. Tomáš stál u své kovadliny a zabýval se vrtacím strojem, prorážeje díry do malé měděné plotny. Ve druhém koutě u okna seděli František a Antonín po obou stranách svého velikého stolu, jeden zahloubán do knihy, kdežto druhý, rydlo maje v ruce, dokončoval dřevorytinu. Slunce světlým proudem hrnulo se sem, pohrávajíc si na podivné směsici této síně, kde tísnilo se tolik práce, tolik nástrojů různých, mezi nimiž pracovní stůl obou žen okrášlen byl velkou kyticí květů. V napjaté pozornosti tří mladíků a v nábožném tom míru bylo slyšet i jen lehký skřipot stroje při každém otvoru, jejž nejstarší provrtával.

Ale ačkoliv se Vilém na prahu ani nehýbal, synové se zachvěli a jako by se pojednou probudili. Uhodli, kdo to, a stejným časem pozvedli hlavu. Stejné zvolání uklouzlo jich rtům, vyskočili jakoby stejným a společným vzpružením, vrhajíce se mu kolem krku.

„Otec!“

On všecek šťasten je objímal a silně je k sobě tisknul. A víc nic, nebylo žádného dlouhého laskání ani zbytečných slov. Jako by byl odešel včera a jako by se vracel z vycházky, na které se opozdil. Díval se na ně se svým úsměvem a oni, vpíjejíce se v jeho zraky, usmívali se také; byla v tom všechna jejich láska, všecko, co mohli navždy dáti.

„Pojď dále, Pierre. Stiskni přece ruku těm hochům.“

Kněz, na rozpacích a jat jakousi nevolností, zůstal stát u dveří. Synové Vilémovi potřásali mu bodře rukou. Potom, nevěda co počít a cítě se tady cizím, usedl konečně stranou k oknu.

„Nu tak, hoši, a co babička a Marie?“

Babička že právě odešla do svého pokoje. A co se týká mladé dívky, ta dnes chtěla jít sama do trhu. Dělalo jí to radost, tvrdívala, že prý sama jediná dovede koupit čerstvé vejce a máslo, které voní jako lískové ořechy. Potom přinášívala někdy nějaký pamlsek anebo květiny a byla všecka šťastna, že se mohla ukázat jako dobrá hospodyně.

„Tak tedy všichni se máte dobře?“ vece opět Vilém. „Jste spokojeni, práce vám jde dobře od ruky?“

A obrátil se na každého zvlášť několika slovy, jako člověk, který ihned se dovede vžíti ve svoje každodenní zvyklosti. Tomáš, jehož drsná a dobrácká tvář zářila, stručně a jasně vyložil výsledek svého nového badání ve příčině malých motorů a pravil, že teď jistě to najde. František, zahloubán neustále v přípravy ke své zkoušce, žertoval a mluvil o ohromném materiálu, který si ještě musí vecpati do mozku. Antonín ukazoval dřevorytinu, kterou dokončoval a která představovala jeho mladou přítelkyni Lízu, sestru sochaře Jahana, čtoucí na slunci v zahradě; byl to plný květ opožděné bytosti, kterou láskou svojí probudil k inteligenci. A za hovoru usedli bratři opět na svá místa a dávali se zase do díla docela nerušeně, silou disciplíny, jejímž působením práce byla jim vlastním životem.

Vilém spokojeně prohlížel práci každého z nich.

„Ach, hoši, já jsem toho také napřipravil a nadělal, zatím co jsem ležel! A hodně poznámek jsem si napsal… Přišli jsme pěšky a to všecko, jakož i šaty a prádlo, které mi babička poslala, dám si přivézt… A jak se těším, že zde zase všecko nalézám a že budu moci s vámi dáti se do započaté práce! Ach, teď toho nadělám!“

A již byl ve svém koutě. Měl mezi kovadlinou a oknem rezervované široké místo, svoji chemickou plotýnku, skříně a podstavce s aparáty a dlouhý stůl, u jehož jednoho konce psával. A již přejímal vládu nad tímto všímmírem a prohlížel všecko, jsa spokojen, že nalézá vše na svém místě; ruce jeho ohledávaly jednotlivé předměty a dotýkaly se jich a spěchal, aby se jako jeho synové mohl dáti do díla.

Nahoře na schodech, které vedly k pokojíčku, objevila se babička, klidná a vážná, přímá, oblečená jako vždy ve svých prostých černých šatech.

„Jste to vy, Viléme? Buďte tak laskav a přijďte na chvilku nahoru.“

Šel, neboť porozuměl, že mu chce dát asi nějaké vysvětlení, že jej chce ujistiti a říci mu ihned, co mu říci chtěla beze svědků. Bylo to jejich obávané tajemství, jediná věc, o které jeho synové nevěděli, velká ta záležitost, která jej trápila úzkostí po atentátu, když myslil, že se nalézá v nebezpečí a že bude prozrazena a rozhlášena. Nahoře v jeho poko…