Jan Maria Plojhar

VIII

U Jana Marie dostavila se na druhý den úplná duševní letargie. Nemyslil ani na život ani na smrt, ani na blaho ani na neštěstí. I tělo jeho bylo bez pružnosti, cítil celou svou tíži, neb pozvednouti ruce, pohnouti hlavou zdálo se mu přímo nesnadným úkolem. Výraz jeho obličeje nebyl však zasmušilý a dřímota, která se ho občas na chvilku zmocnila, přiváděla lehký ruměnec na jeho tvář, který Caterinu i proti jejímu přesvědčení klamal. Zdálo se jí, že je klidným a pouze unaveným. Den minul pokojně a následující byl zrovna takový, a tak minulo půl týdnu.

Zatím přestaly venku deště a jaro slavilo nyní plné triumfy na zelené, květy kryté Campagni: země i nebe byly jeden jas, jediný velký symbol života vítězícího nad smrtí. Zdálo se, že ty zlaté paprsky činily divy i uvnitř smutného domu v San Cataldě. Otupělost, lhostejnost minula Janu Marii z duše, oči jeho měly opět lesku a úsměv vrátil se do nich a na jeho rty, kdykoli se Caterina objevila v pokoji. Síly jeho, zdálo se, že se mu vracely. Francesco ustrojil ho každé ráno, a když se oteplilo po svěžesti noci a časného rána, vedl jej buď do zahrady, neb před dům, kde nemocný na lehkém pleteném křesle usedl. Pak dostavila se Caterina s knihou, s ruční prací a hovořila a švitořila, přečítala mu neb prozpěvovala mu nejmilejší jeho písně, jak to byla dříve činila. Poslouchal a kochal se hudbou jejího hlasu, zavíral oči napolo a oddával se myšlenkám. Připomínal si často tu horečnou, divokou noc, kde ji byl prosil, aby s ním zemřela, kde se na ni byl díval tím pohledem nesvaté vášně, a dělal si nejtrpčí výčitky a nechápal to náhlé překvapení smyslů, to jejich zbouření v okamžiku, kde by se toho nikdy nebyl nadál. Ó jaké mystérium ta temná, černá propast, na jejímž dně chtíče jako spoutaní ďáblové leží… Ach, byl oltář svého božstva zneuctil jediným sice jen pohledem, avšak přál si smrt co spravedlivý trest za ten mimovolný hřích! Smrt!… Lekl se: Zemříti znamenalo rozloučiti se s ní navěky! Ona zůstane zde pod smavým nebem a zapomene jej! Nezapomene jej rychle, ale konečně zapomene jej přece, až bude dole pod zemí, kam slunce nevnikne! A otvíral široce oči a hltal vzduch, jako by se ještě jednou vsí tou září, vším tím kouzlem zpíti chtěl, než klesne do tmy, do tmy… Zakryl si tvář.

„Tuší, co se ve mně děje?“ tázal se sama sebe. A ona tušila, ale mlčela. Neměla více naděje a myslívala s krvácejícím srdcem: „Ó Bože, zda to určitě ví, že musí odejíti? Zapomněl tu hroznou noc, kde jsme oba šíleli? Přeje si ještě, abych šla s ním? Ach, jak mám jej těšiti? Jakými slovy jej připraviti k tomu, čemu uniknouti nelze?“

A byla-li sama, myslila ustavičně jen na smrt, na smrt, které se byla dříve bála, kterou byla nenáviděla. Posléze však začala jí klidně do tváře hleděti. Každý večer vyhledávala si nyní ty básně monsignora Astucciho a přemítala o těch slovech: „Pak jesti někde místo bezpečné, kde z tebe, Smrti, více není strach, kam hrůza tvoje nikdy nevnikne, a slzy ne, ni strasti života…“ Zdálo se jí, že v…