Dobrodružství Toma Sawyera

KAPITOLA XXVI

Kolem poledne následujícího dne chlapci dorazili k uschlému stromu; přišli si pro nářadí. Tom se už nemohl dočkat, aby byl ve strašidelném domě; i Huck jevil stopy netrpělivosti, ale pojednou řekl:

„Ty, Tome, víš, co je dnes za den?“

Tom v duchu odříkal dny týdne a potom rychle pozvedl oči s výrazem překvapení.

„Jejda, to mně vůbec nenapadlo, Hucku!“

„Mně taky ne, ale najednou mě trklo, že je pátek.“

„Kat aby to spral; člověk si nemůže dát dost dobrý pozor, Hucku. Kdybychom se do takové věci pouštěli v pátek, mohli jsme se dostat do pěkné kaše.“

„Neříkej mohli! Určitě bychom se byli dostali do nějaké bryndy. Jsou snad nějaké šťastné dny, ale pátek mezi nimi rozhodně není.“

„To ví každý trouba a nemyslím, žes to objevil ty, Hucku.“

„Copak jsem řekl, že jsem to objevil? A není to jenom ten pátek. Měl jsem na dnešek mizerný sen – zdálo se mi o krysách.“

„Vážně? To je špatné znamení. A praly se?“

„Ne!“

„To je dobře, Hucku, je to aspoň něco. Když se neperou, znamená to jenom, že se někde stane nějaké neštěstí. Bude stačit, když si budeme dávat dobrý pozor a budeme se tomu neštěstí vyhýbat. Pro dnešek toho necháme a budeme si hrát. Znáš Robina Hooda, Hucku?“

„Ne. Kdo to je Robin Hood?“

„Jejda, to byl jeden z největších mužů Anglie – a nejlepší. Byl to loupežník.“

„Panečku, to bych chtěl být taky. A koho olupoval?“

„Jenom šerify a biskupy a bohaté lidi a krále a takové podobné. Ale nikdy nic neudělal chudým. Ty miloval. Vždycky se s nimi poctivě dělil.“

„To musel být správný člověk!“

„To víš, že byl, Hucku. Ó, byl to nejušlechtilejší člověk, jaký kdy žil. Dnes už takoví lidé nejsou, to ti řeknu. Mohl v Anglii přeprat každého, a jednou rukou! A svým tisovým lukem mohl na dvě míle proděravět pětník, kdykoliv si zamanul.“

„Co je to tisový luk?“

„Nevím. Je to nějaký druh luku, to se ví. A když trefil pětník jenom do okraje, sedl si a plakal – a klel. Pojďme si hrát na Robina Hooda, je to vznešená švanda. Já tě to naučím.“

„Jsem pro.“

Tak si celé odpoledne hráli na Robina Hooda a čas od času toužebně pohlédli dolů na strašidelný dům a vyměnili pár slov o zítřejších vyhlídkách a o možnostech, jež tam kynou. Když se slunce začalo schylovat k západu, dali se na cestu domů; šli dlouhým stínem stromů a zanedlouho zmizeli z dohledu ve hvozdech vrchu Cardiff Hill.

V sobotu, hned po poledni, byli hoši už zase u uschlého stromu. Zakouřili si a popovídali ve stínu a potom se ještě porýpali v poslední jámě, ne s valnou nadějí, ale jenom proto, že – jak řekl Tom – se tak často stává, že lidé přestanou kopat, když už jsou na pár prstů od pokladu, a potom se tam namane někdo jiný, odhodí lopatku hlíny a poklad najde. Věc však tentokrát selhala a tak si hoši hodili nářadí na ramena a odešli s pocitem, že své štěstí nezahodili, ale že splnili všechny povinnosti spořádaných hledačů pokladů.

Když dospěli ke strašidelnému domu,, bylo mrtvé ticho, jež zde vládlo pod pražícím sluncem, tak ponuré a přízračné a osamělost a zpustlost místa tak tísnivá, že se chlapci chvíli neodvážili vstoupit. Potom se přikradli ke dveřím a s velkým strachem jukli dovnitř. Viděli místnost býlím zarostlou, bez podlahy, bez omítky, starý krb, prázdná okna, zchátralé schodiště; a kolkolem všude visely roztrhané, opuštěné pavučiny. Za minutku tiše vstoupili, se zrychleným tepem, dorozumívajíce se šeptem, uši zbystřené, aby zaslechli i nejslabší zvuk, a svaly napjaté a připravené k okamžitému ústupu.

Za chvilečku se osmělili, nad strachem zvítězila zvědavost a hoši si místnost kriticky a se zájmem prohlédli, při čemž se obdivovali vlastní odvaze, nad kterou sami žasli. Potom se jim zachtělo podívat se do prvního patra. Znamenalo to vlastně odříznout si ústup, ale začali si jeden druhého dobírat a jeden nad druhého se vytahovat a výsledek mohl ovšem být jenom jediný – hodili nářadí do kouta a podnikli výstup. Nahoře byly stejné známky rozkladu. V jednom rohu našli kumbálek, jenž sliboval tajemství, ale slib byl podvodný – v kumbálku nic nebylo. Jejich odvaha byla teď už znamenitá a bujná. Právě se chystali, že zase půjdou dolů a dají se do práce, když tu…

„Pst!“ řekl Tom.

„Co je?“ zašeptal Huck a bledl strachy.

„Pst! Tam! Slyšíš?“

„Ano! Jejda, jejda! Utečme!“

„Ticho! Ani se nehni! Přicházejí rovnou ke dveřím.“

Hoši se natáhli na podlahu, oči měli přitisknuté ke škvírám v podlaze, leželi a čekali, zbědovaní strachem.

„Teď zůstali stát. – Ne. – Přicházejí. – Už jsou tady. Už ani nemukej, Hucku, ani nešeptej. Ty má svatá dobroto, proč jsem sem jenom lezl!“

Vstoupili dva muži. Oba chlapci si v duchu řekli:

„Tohle je ten starý hluchoněmý španěl, který se nedávno několikrát ukázal ve městě, toho druhého jsem jakživ neviděl.“

„Ten druhý“ byl otrhaný, špinavý muž s tváří pramálo příjemnou. Španěl byl zahalen do serape ( Serape – přikrývka s otvorem pro hlavu, užívaná v Mexiku místo pláště. ); měl husté bílé kníry, dlouhé bílé vlasy mu splývaly zpod sombrera a měl zelené brýle. Když vstoupili, „ten druhý“ tiše mluvil; sedli na zem, s tváří obrácenou ke dveřím a zády ke zdi, a mluvčí pokračoval. Jeho chování bylo nyní méně ostražité a jeho slova zřetelnější, když řekl:

„Ne, já jsem si to všecko rozmyslel a nelíbí se mi to. Je to nebezpečné.“

„Nebezpečné!“ zavrčel „hluchoněmý“ Španěl k nesmírnému překvapení chlapců. „Vařbuchto!“

Hlas klukům vyrazil dech a zatřásl jimi. Byl to hlas Joea Indiána! Chvíli bylo ticho. Potom Joe řekl:

„Co by mohlo být nebezpečnější než ta věc tam nahoře – a nic se nestalo.“

„To je něco jiného. Vysoko nahoře u řeky a daleko široko žádné jiné stavení. A ostatně se o tom vůbec nikdo nedozví, když se nám to nepodařilo.“

„Dejme tomu, ale co může být nebezpečnější než přijít sem za bílého dne? – Každý, kdo by nás viděl, by nás podezíral.“

„Já vím. Ale po té hlouposti, co jsme provedli, jsme neměli moc na vybranou. A já chci pryč z téhle barabizny. Už jsem chtěl odejít včera, ale nemohli jsme se odsud hnout, dokud si tam na kopci hráli ti zatracení kluci. Byli by nás viděl…