Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 4
PŘES HORY A POD HORAMI

Do hor vedlo mnoho stezek a přes ně mnoho průsmyků. Ale většina z těch stezek byla zrádná a falešná a nevedla buď nikam, nebo ke špatným koncům, a většina průsmyků byla zamořena zlověstnými zjevy a smrtelným nebezpečím. Trpaslíci a hobit se s pomocí Elrondových moudrých rad a Gandalfových znalostí i zkušeností pustili tou správnou cestou ke správnému průsmyku.

Dlouhé dni poté, co se vyškrábali z údolí a zanechali Poslední domácký dům na míle za sebou, pořád ještě stoupali vzhůru a vzhůru. Byla to namáhavá stezka a nebezpečná stezka, křivolaká cesta, opuštěná a dlouhá. Teď se mohli ohlédnout po krajích, které nechali za sebou a které se za nimi táhly daleko dole. Bilbo věděl, že předaleko na západě, kde se všechno ztrácelo v modravém oparu, leží jeho vlastní země bezpečných a pohodlných věcí a jeho útulná hobití nora. Otřásl se. Tady nahoře začínalo být štiplavě zima a vítr skučel mezi skalisky. Občas se také po horských svazích valily dolů balvany uvolněné poledním sluncem ze sněhu a někdy se přehnaly mezi nimi (což bylo štěstí) nebo jim přeskočily nad hlavami (což nahánělo strach). Noci byly nepříjemné a studené, a oni se neodvažovali zazpívat si nebo promluvit hlasitě, poněvadž ozvěny zněly strašidelně a ticho jako by nemělo rádo vyrušování – leda hukotem vody a kvílením větru a třaskáním kamenů.

„Léto se naklání,“ říkal si Bilbo, „a probíhá senoseč a výlety se svačinami. Přijdou žně a sbírání borůvek, ještě dřív než tímhle tempem začneme na druhé straně sestupovat.“ A ostatní měli stejně chmurné myšlenky, třebaže se s Elrondem rozloučili plní naděje nejdelšího letního dne a vykládali si tenkrát vesele o přechodu přes hory a o tom, jak rychle projedou zeměmi za horami. Mysleli si tenkrát, že možná objeví vchod do Osamělé hory hned s prvním podzimním východem měsíce, a říkali si, že to třeba bude právě Durinův den. Jenom Gandalf už tehdy vrtěl hlavou a neříkal nic. Trpaslíci tou cestou nešli už dlouhá léta, Gandalf však ano, takže věděl, jak ve Velké divočině vzrostlo a rozbujelo se zlo a nebezpečí, jakmile draci vyhnali z kraje lidi a skřetové se po bitvě v morijských dolech potají rozlezli široko daleko. I dobré plány moudrých čarodějů, jako byl Gandalf, a dobrých přátel, jako byl Elrond, se někdy zvrtnou, když se pustíme do nebezpečných dobrodružství za hranicemi Velké divočiny, a Gandalf byl natolik moudrý čaroděj, aby to věděl.

Věděl, že je může potkat něco neočekávaného, a stěží se odvážil doufat, že ty vysokánské hory s opuštěnými vrcholky a úžlabinami, kde nevládne žádný král, zdolají bez nějakého strašného dobrodružství. Taky že ne. Všechno šlo docela dobře, až se jednoho dne nad nimi strhla bouřka – víc než bouřka, hotová bitva hromů. Víte, jak děsivá může být opravdu silná bouře dole v nížině a v údolí řeky, zvlášť když se srazí dvě velká bouřková mračna. Ještě hroznější je hromobití a blýskavice v horách a v noci, když se dvě bouře přivalí od východu i od západu a začnou spolu válčit. Blesky se tříšti na horských vrcholech, skály se třesou, obrovské buráceni trhá vzduch a hřmí ozvěnou do kdejaké jeskyně a dutiny a tma je plná ohlušujícího rachotu a náhlých záblesků.

Bilbo jakživ nic takového neviděl, ani si to nedovedl představit. Byli vysoko na úzké skalní římse na pokraji strašného srázu, pod sebou temné údolí. Schovali se tam na noc pod skalním převisem a Bilbo se choulil pod pokrývkou a klepal se od hlavy až k patě. Když při světle blesků vykoukl, viděl přes údolí, jak tam vyrukovali kamenní obři a metají po sobě pro zábavu balvany, chytají je a vrhají dolů do tmy, kde drtivě dopadaly mezi stromy nebo se s třeskotem tříštily napadrť. Pak se zvedl vítr a spustil se liják a vítr hnal déšť a krupobití všemi směry, takže skalní převis neskýtal vůbec žádnou ochranu. Brzy byli promočení skrznaskrz, jejich poníci stáli se svěšenými hlavami a s oháňkami mezi nohama a někteří řičeli strachy. Slyšeli, jak se obři hlučně chechtají a pokřikují na sebe ze všech úbočí.

„Tohle tedy dál nepůjde!“ prohlásil Thorin. „Jestli nás nesmete vítr nebo neutopí liják nebo nesrazí blesk, sebere si nás nějaký obr a vykopne nás až do nebe jako míč.“

„No, jestli víte o něčem lepším, tak nás tam zaveďte!“ zabručel Gandalf, který byl silně nevrlý a sám nebyl nijak šťastný z vyvádění těch obrů.

Nakonec se dohodli, že vyšlou Fíliho a Kíliho, aby se podívali po lepším úkrytu. Ti dva měli velmi bystré oči, a poněvadž byli mezi ostatními trpaslíky o nějakých padesát let mladší, dostávali obvykle takovéhle úkoly (každý totiž viděl, že poslat Bilba by nebylo naprosto k ničemu). Když chcete něco najít, nemůžete udělat nic lepšího než hledat (jak poučil Thorin mladé trpaslíky). Když hledáte, obvykle jistě něco najdete, ale není to vždycky to, oč vám šlo. To se potvrdilo i při téhle příležitosti.

Fili a Kili brzy přilezli zpátky, přidržujíce se ve větru skal. „Našli jsme suchou jeskyni,“ oznámili, „nedaleko odsud za příštím rohem a vejdou se tam i poníci se vším všudy.“

„Prozkoumali jste ji důkladně?“ zeptal se čaroděj, který věděl, že horské jeskyně bývají jen zřídka neobydleny.

„Jistě, jistě!“ přikyvovali průzkumníci, třebaže bylo každému zřejmé, že tomu nemohli věnovat mnoho času; vrátili se zpátky příliš brzy. „Tak veliká zase není a nesahá moc daleko dozadu.“ Právě v tom ovšem tkví nebezpečí jeskyň: někdy nevíte, jak daleko se táhnou dozadu, nebo kam vede případná chodba za jeskyní, či co na vás vevnitř číhá. Ale teď jim Filiho a Kiliho zpráva přišla docela vhod. Všichni se tedy sebrali a připravili se k přestěhování. Vítr dosud vyl a hromy burácely a všichni měli plné ruce práce, aby se i s poníky vydali na cestu. Nemuseli však jít daleko a zanedlouho přišli k velkému skalisku, které vyčnívalo do cesty. Když jste je obešli, našli jste nízkou klenbu, vedoucí do úbočí hory. Stačila právě tak na to, aby tam s trochou úsilí protlačili poníky, jakmile jim sundali náklad a sedla. Když tak prolézali klenutím, libovali si, že slyší vítr a liják zvenčí míst…