Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 19
POSLEDNÍ ETAPA

Na prvního máje naši dva poutníci konečně dospěli na okraj Roklinky, kde stál Poslední (nebo první) domácký dům. Opět byl večer, jejich poníci byli uondaní, zvláště ten, který nesl zavazadla, a všichni cítili potřebu odpočinku. Když sjížděli dolů po příkré stezce, Bilbo slyšel zpívat elfy na stromech, jako by od jeho poslední návštěvy vůbec nepřestali; a jakmile jezdci sestoupili až na dolejší mýtiny v lese, propukla elfí píseň hodně podobně jako tenkrát. Zněla asi nějak takhle:

Drak padl v boji,
tlejí mu kosti,
má po své zbroji
i po skvělosti!
Rzí se meč láme,
trůn jistý není,
síla vás zklame,
pomine jmění,
však dál roste tráva,
listy se chvějí,
řeka je hravá,
elfové pějí:
Vraťte se, braši,
k roklince naší,
lala!
Víc hvězdy září,
než démant se třpytí,
luna svou tváří
nad stříbro svítí;
oheň víc plane,
když plameny vzplály,
než zlato plané,
tak nač bloudit v dáli?
Vraťte se, braši,
k roklince naší,
lala!
Kam do daleka
cesta vás moří?
Proudí si řeka,
hvězdy už hoří!
Kam s těmi ranci?
Smutek vás chytá?
Elf s pannou v tanci
poutníka vítá:
Zůstaňte, braši,
v roklince naší,
lala!

Pak se elfové ukázali a pozdravili je a převedli je přes řeku k domu Elrondovu. Tam je čekalo vřelé přivítání a vyskytlo se tam ten večer mnoho napjatých uší, aby vyslechly vyprávění o jejich dobrodružstvích. Vyprávěl Gandalf, neboť Bilbo ztichl a zmocnila se ho ospalost. Většinu těch příběhů znal, poněvadž je sám prožil, a sám z nich mnoho čarodějovi pověděl cestou domů nebo v Meddědově domě; ale tu a tam vždycky otevřel jedno oko a poslouchal, když zaslechl nějakou část vyprávění, kterou ještě neznal.

Tak se dověděl, kde byl vlastně Gandalf, poněvadž vyslechl čarodějova slova k Elrondovi. Ukázalo se, že Gandalf se zúčastnil velké rady dobrých kouzelníků, mistrů moudrosti a bílé magie, kterým se konečně podařilo vyhnat Černého mága z jeho tmavé bašty na jihu od Temného hvozdu.

„Už zakrátko,“ řekl Gandalf, „zavládne v hvozdu o něco zdravější povětří. Sever bude té hrůzy zbaven na dlouhá léta, jak doufám. Ale stejně bych rád, kdyby se nám ho bylo podařilo sprovodit ze světa.“

„To by bylo opravdu dobře,“ poznamenal Elrond, „ale mám strach, že k tomu na světě v našem věku nedojde, ani v mnoha příštích.“ Když skončilo vyprávění o jejich cestách, přišly na řadu další příběhy a ještě další příběhy, příběhy z dávných dob i vyprávění o nových událostech, a zkazky vůbec bez času a Bilbovi klesla hlava na prsa a spokojeně si pochrupával v koutě.

Probudil se a zjistil, že leží v bílé posteli a otevřeným oknem že svítí měsíc. Pod oknem zpívalo jasně a hlasně mnoho elfů na březích proudu.

Zpívejte všichni, zpívejte v plesu!
V korunách vítr, ve zvoncích vřesu!
Rozkvetla luna i hvězdy svěží;
rozžehla okna noc ve své věži.
Tančete všichni, tančete v plesu!
Hebká je tráva, jak pírko se vznesu!
Proud teče stříbrem, stín prchá v háji,
radostná schůzka v radostném máji.
Zpívejme tiše, ať neprosne ze sna,
když kolébá ho laskavá vesna!
Poutníček hajá. Ať měkce si leží!
Olše a vrba nechať ho střeží!
Nevzdychej, sosno, spát aby moh!
Zapadni luno, ať padne tma! Pst!
Všichni tiše! Dub, jilm i hloh!
Zmlkněte vody, pokoj ať má!

„No, no, veselí lidičkové!“ řekl Bilbo, když vykoukl z okna. „Kolikpak je hodin podle měsíce? Vaše ukolébavka by probudila i opilého skřeta. Ale stejně vám děkuju.“

„A vaše chrápání by probudilo i kamenného draka, – ale stejně vám děkujeme,“ odpověděli se smíchem. „Blíží se svítání, a vy jste spal od soumraku. Zítra snad se z té únavy vyléčíte.“

„I trocha spánku v Elrondově domě má velkou léčivou moc,“ odpověděl hobit, „ale já radši prodělám celou léčebnou kúru. Podruhé dobrou noc, sliční přátelé!“ A s těmi slovy si vlezl zpátky do postele a spal až pozdě do rána.

Únava z něho v tom domě brzy spadla a užil si pak s elfy z roklinky spoustu legrace a tance, od časného jitra pozdě do noci. Ale ani tam se nenechal dlouho zdržet a myslel pořád na svůj vlastní domov. Po týdnu tedy se s Elrondem rozloučil, dal mu pár takových drobných dárků, jaké byl Elrond ochoten přijmout, a odejel s Gandalfem. Už když vyjížděli z údolí, západní obloha před nimi se zatměla a vstříc jim zadul vítr s deštěm. „Radostné májové počasí!“ poznamenal Bilbo, když ho déšť šlehal do obličeje. „Ale už jsme se obrátili zády k bájím a vracíme se domů. Tohle je nejspíš první vzorek na ochutnání.“

„Čeká nás ještě dlouhá cesta,“ řekl Gandalf.

„Ale je to poslední cesta,“ dodal Bilbo.

Dojeli k řece, jež tvořila hranici Divočiny, a k brodu pod příkrým břehem, na který si možná vzpomínáte. Řeka byla rozvodněná táním sněhu před blížícím se létem i celodenním deštěm, ale překročili ji, byť i s určitými potížemi, a vyrazili nastávajícím soumrakem na poslední etapu své pouti.

Podobala se hodně jejich první cestě, až na to, že společnost byla menší a zamlklejší, a také tentokrát nenarazili na žádné zlobry. Bilbo si na různých místech vzpomínal, co se tam stalo a řeklo před rokem spíš mu to připadalo jako před deseti roky –, takže rychle postřehl místo, kde jim spadl poník do vody a kde odbočili z cesty a zažili ošklivé dobrodružství s Tomem, Bertou a Vildou.

Nedaleko cesty našli zlobří zlato, které tam před rokem zakopali, dosud ukryté a nedotčené. „Já mám zlata dost na celý život,“ prohlásil Bilbo, když je vykopali. „Radši si je vezměte vy, Gandalfe. Jistě budete vědět, co s ním“

„To bych jistě věděl!“ řekl čaroděj. „Ale přesto se rozdělíme stejným dílem. Budete možná potřebovat víc, než čekáte.“ Dali tedy zlato do pytlů a naložili je na poníky, kterým se to vůbec nechtělo líbit. Postupovali pak pomaleji, poněvadž většinu času šli pěšky. Ale krajina byla zelená a rostla tam spousta trávy, kterou se hobit spokojeně brouzdal. Utíral si obličej červeným hedvábným kapesníkem – ne, ani jeden z jeho vlastních se nezachoval, tenhle si vypůjčil od Elronda –, poněvadž s červnem teď nastalo léto a bylo opět krásné a horké počasí.

A protože všechno má svůj konec, dokonce i tenhle příběh, nadešel konečně…