Pán prstenů 3 – Návrat krále

KAPITOLA DEVÁTÁ
ŠEDÉ PŘÍSTAVY

Úklid skutečně znamenal mnoho práce, ale netrval tak dlouho, jak se Sam obával. Den po bitvě jel Frodo do Velké Kopaniny a propustil vězně ze Zamčených děr. Jeden z prvních, které našli, byl chudák Cvalimír Bulva, už vůbec ne cvalík. Zajali ho, když darebáci vykouřili tlupu povstalců, které vodil ze skrýší nahoře v Jezevčinách u Zjizvených Kopců.

„Nakonec bys byl udělal líp, kdybys šel s námi, chudáčku Cvalimíre,“ řekl Pipin, když ho vynášeli ven, tak zesláblého, že nemohl jít sám.

Otevřel jedno oko a statečně se pokusil o úsměv. „Kdo je ten mladý obr s hřmotným hlasem?“ zašeptal. „Snad ne náš malý Pipin! Jakou máš teď velikost klobouku?“

Byla tam také Lobelie. Vypadala chudinka stařičká a hubeňoučká, když ji vyprostili z temné a úzké cely. Trvala na tom, že vykulhá na vlastních nohou, a když se objevila, opírajíc se o Frodovu paži, ale stále třímajíc deštník, čekalo ji takové uvítání a tolik potlesku a pozdravného volání, že byla úplně dojata a odjela v slzách. Ještě nikdy v životě nebyla mezi lidmi oblíbená. Zdrtila ji však zpráva o Lotově vraždě a nechtěla se vrátit do Dna pytle. Dala je zpátky Frodovi a odjela k vlastní rodině, ke Kšandičkům z Tvrdolína.

Když chudinka na jaře zemřela - bylo jí konečně přes sto let - byl Frodo překvapen a velmi pohnut, všechno, co zůstalo z jejích a Lotových peněz, nechala jemu, aby to použil ve prospěch hobitů, kteří v těžkých časech ztratili domov. Rodinné nepřátelství tedy skončilo.

Starý Vilda Bělonožka byl v Zamčených děrách nejdéle ze všech, a třebaže s ním snad nezacházeli tak tvrdě jako s jinými, potřeboval hodně výživy, aby zase vypadal jako starosta, Frodo tedy svolil, že bude dělat jeho náměstka, dokud nebude pan Bělonožka zase ve formě. Jediné, co jako náměstek starosty vykonal, bylo to, že vrátil Krajníky k původnímu počtu a úloze. Úkol vyhnat poslední zbytky darebáků připadl Smíškovi a Pipinovi a bylo to brzy hotovo. Sotva se bandy na jihu doslechly o Bitvě u Povodí, uprchly ze země a nekladly vladykovi velký odpor. Do konce roku bylo pár přežilých obklíčeno v lesích a ti, kdo se poddali, byli vyvedeni za hranice.

Zatím práce na obnově rychle pokračovala a Sam byl velice zaměstnaný. Hobiti jsou pilní jako včeličky, když mají chuť a je to zapotřebí. teď tu byly tisíce ochotných rukou všeho veku, od malých hbitých ručiček hobitích kloučků a děvčátek po upracované mozolnaté ruce kmotrů a kmotřiček. Do vánoc nezůstala stát jediná cihla z nových domů Krajníků a z ničeho, co postavili „Šarkanovi siláci“, cihel však bylo použito k opravám leckteré staré nory, která byla rázem příjemnější a sušší. V kůlnách, stodolách a opuštěných norách, a nejvíc v tunelech Velké Kopaniny a ve starých domech v Zjizvených Kopcích se našly velké zásoby různého zboží, potravin a piva, ukryté darebáky, o vánocích tedy bylo mnohem veseleji, než kdo doufal.

Jednou z prvních věcí, které se udělaly v Hobitíně, bylo vyčištění Kopce a Dna pytle a obnovení Pytlové ulice. Přední část nového pískového lomu srovnali a udělali z ní velkou chráněnou zahradu a v jižní stěně vykopali do hloubi Kopce nové nory a obložili je cihlami. Kmotrovi vrátili číslo tři, často pak říkal každému v doslechu:

„Jenom moc špatnej vítr nepřinese nikomu nic dobrýho, to pořád říkám. A všechno dobrý, konec lepší!“

Byly debaty o tom, jak se má nová ulice jmenovat. Mysleli na Bitevní zahrady nebo Lepší Pelouchy. Ale časem se jí po rozumném způsobu začalo říkat prostěNová ulice. Čistě povodským žertíkem bylo mluvit o ní jako o Šarkanově Konci.

Nejhorší ztráty a škody byly na stromech, protože na Šarkanův příkaz se kácelo bezohledně široko daleko po Kraji, a Sam se pro to trápil víc než pro co jiného. Už jen kvůli tomu, že mu bylo zřejmé, že tato rána se bude hojit dlouho a teprve jeho vnoučata uvidí Kraj tak, jak má být.

Pak si náhle (vždyť kolik neděl měl tolik práce, že na svá dobrodružství ani nevzdechl) jednoho dne vzpomněl na dárek Galadriel. Vytáhl krabičku, ukázal ji ostatním Cestovatelům (protože tak jim teď každý říkal) a ptal se jich na radu.

„Byl jsem zvědav, kdy na ni pomyslíš,“ řekl Frodo. „Otevři ji!“

Byla plná šedého měkkého a jemného prachu a uprostřed bylo semínko jako oříšek se stříbrnou slupkou. „Co s tím udělám?“ řekl Sam.

„Hoď to za větrného dne do vzduchu a nech to působit!“ řekl Pipin.

„Na co?“ řekl Sam.

„Vyber si nějaké místo jako pokusné políčko a uvidíš, co to tam udělá s rostlinami,“ řekl Smíšek.

„Ale Paní by určitě nechtěla, abych si všechno nechal jen pro vlastní zahrádku, když utrpělo tolik věcí,“ řekl Sam.

„Použij všechen důvtip a poznání, které máš ty sám, Same,“ řekl Frodo, „a potom použij dar, aby ti dále pomohl a zlepšil tvou práci. A užívej ho šetrně. Není ho mnoho a myslím, že každé zrníčko má cenu.“

Sam tedy zasadil semenáčky všude, kde byly zničeny zvláště krásné nebo milované stromy, a do půdy u kořenů vložil po zrníčku drahocenného prachu. Chodil při té práci křížem krážem po Kraji, ale pokud věnoval zvláštní pozornost Hobitínu a Povodí, nikdo mu to nezazlíval. Na konci zjistil, že mu ještě trochu prachu zbylo, šel tedy k Tříčtvrtkovému kameni, který stojí víceméně uprostřed Kraje, a s požehnáním jej rozhodil do vzduchu. Stříbrný oříšek zasadil na Oslavové louce, kde býval strom, a byl zvědav, co z něho vzejde. Celou zimu se trpělivě ovládal a bránil si, aby se pořád nechodil dívat, jestli se něco děje.

Jaro překonalo jeho nejbláhovější naděje. Jeho stromy začaly rašit a růst, jako by čas spěchal a chtěl za rok dohonit dvacet let. Na Oslavové louce vyrazil krásný semenáček: měl stříbrnou kůru, dlouhé listy a v dubnu rozpukl zlatými květy. Byl to opravdový mallorn a celé okolí žaslo. V pozdějších letech, jak rostl do krásy, proslul široko daleko a lidé za ním zdaleka putovali, byl to jediný mallorn na západ od Hor a na východ od Moře a jeden z nejznamenitějších na světě.

Rok 1420 byl v Kraji vůbec podivuhodný. Nejenže báječně svítilo slunce a déšť byl rozkošný a padal v pravý čas a v pravé míře, ale jak…