Pán prstenů 1 – Společenstvo prstenu

KAPITOLA DVANÁCTÁ
ÚTĚK K BRODU

Když se Frodo probral, dosud zoufale svíral Prsten. Ležel u ohně, který byl naložen dřevem a jasně plál. Jeho tři druhové se nad ním skláněli. „Co se stalo? Kde je ten bledý král?“ ptal se rozrušeně.

Měli takovou radost, že promluvil, že chvíli neodpovídali; konečně ani otázce nerozuměli. Nakonec se od Sama dozvěděl, že viděli pouze neurčité stínové postavy, jak se k nim blíží. Náhle Sam s hrůzou zjistil, že jeho pán zmizel; v tom okamžiku se kolem něho přehnal černý stín a on upadl. Slyšel Frodův hlas, jako by však přicházel z velké dálky nebo zpod země, jak vykřikuje neznámá slova. Pak neviděli nic, až zakopli o Frodovo tělo ležící jako mrtvé tváří dolů v trávě s mečem pod sebou. Chodec jim nakázal, aby ho zvedli a položili k ohni, a pak zmizel. To se stalo už před drahnou chvílí.

Sam očividně zase začínal mít o Chodci pochybnosti; než domluvili, byl ale zpátky; vynořil se ze stínů. Vyskočili, Sam tasil meč a postavil se nad Froda; Chodec však k němu rychle přiklekl.

„Já nejsem Černý jezdec, Same,“ řekl mírně, „ani s nimi nejsem ve spojení. Snažil jsem se zjistit něco o jejich pohybech, nevypátral jsem však nic. Nechápu, proč nezaútočili znovu. Ale nikde v okolí není cítit jejich přítomnost.“

Když vyslechl Frodův příběh, bylo vidět, že má starost; potřásl hlavou a povzdechl. Pak nakázal Pipinovi a Smíškovi, aby ohřáli v kotlících co nejvíc vody a vypláchli s ní ránu.

„Udržujte pořádný oheň, aby byl Frodo v teple!“ řekl. Pak vstal, poodešel a zavolal Sama. „Myslím, že už tomu rozumím líp,“ řekl polohlasem. „Zdá se, že nepřátel bylo jen pět. Proč tu nebyli všichni, to nevím; ale myslím, že neočekávali odpor. Prozatím se stáhli. Bojím se ale, že ne daleko. Přijdou znovu některou jinou noc, jestli se nám nepodaří zmizet! Jen vyčkávají, protože pokládají svůj úkol za téměř splněný. A myslí, že Prsten už daleko neuteče. Mám strach, Same, že pokládají tvého pána za smrtelně raněného a věří, že ho rána podrobí jejich vůli. Uvidíme.“

Samovi se sevřelo hrdlo pláčem. „Nezoufej!“ řekl Chodec. „Teď mi musíš důvěřovat. Tvůj Frodo má houževnatější kořínek, než jsem tušil, i když Gandalf mi to naznačoval. Není zabit a myslím, že bude odolávat zlé moci rány déle, než nepřátelé očekávají Udělám, co budu moci, abych ho uzdravil. Hlídej ho dobře, zatímco budu pryč!“ Odspěchal a opět zmizel ve tmě.

Frodo podřimoval, ačkoli bolest v ráně pomalu rostla a smrtelný chlad se mu šířil z ramene do paže a do boku. Přátelé ho hlídali, zahřívali ho a vyplachovali mu ránu. Noc plynula pomalu a úmorně. Na obloze svítalo a dolík se plnil šedým světlem, když se Chodec konečně vrátil.

„Podívejte!“ zvolal; shýbl se a zvedl ze země černý plášť, který tam zůstal skryt ve tmě. Stopu nad dolním okrajem byl rozťat. „To je zásah Frodova meče,“ řekl. „Jediné zranění, které nepříteli způsobil, obávám se; je totiž nepoškozený, kdežto všechny čepele, které bodnou toho strašlivého krále, zanikají. Smrtelněji ho zasáhlo jméno Elbereth.“

„A Froda zasáhlo tohle!“ Opět se shýbl a zvedl dlouhý tenký nůž. Studeně se třpytil. Když jej Chodec zdvihl, viděli, že má na konci ostří zub a špička je ulomená. Ale jak jej držel v rostoucím světle, zůstali užasle zírat, protože čepel jako by tála a mizela ve vzduchu jako dým, až Chodci zůstal v ruce jen jílec.

„Běda!“ zvolal. „Tenhle prokletý nuž zasadil ránu. Málokdo už dnes umí vyléčit rány takových zlých zbraní. Udělám však, co budu moci.“

Posadil se na zem, položil si jílec dýky na kolena a zazpíval nad ním pomalou píseň v cizí řečí. Pak jej odložil, obrátil se k Frodovi a tichoučce pronesl slova, která ostatní nezachytili. Z váčku u pasu vyňal dlouhé listy jakési rostliny.

„Za těmi listy jsem musel jít daleko; tahle rostlina totiž ve zdejších holých kopcích neroste; ale v houštinách na jih od Cesty jsem ji potmě našel podle vůně listů.“ Rozemnul jeden list v prstech, a ten sladce a pronikavě zavoněl. „Máme štěstí, že jsem ji našel, protože je to léčivá rostlina, kterou Muži ze Západu přinesli do Středozemě. Říkali jí athelas a teď roste už jen poskrovnu a pouze v okolí míst, kde kdysi přebývali nebo tábořili; na Severu ji nezná nikdo kromě těch, kdo putují divočinou. Je velmi účinná, ale na tuhle ránu možná její moc nepostačí.“

Hodil listy do vroucí vody a vymyl Frodovi rameno. Vůně par byla osvěživá a nezranění pocítili, jak jim uklidňuje a projasňuje mysl. I nad zraněním měla bylina jistou moc, neboť Frodo ucítil, že bolest i mrazivý chlad v boku slábnou; život se mu však do paže nevrátil a nemohl zdvihnout ruku a nic s ní dělat. Trpce litoval své pošetilosti a vyčítal si slabost vůle; již chápal, že když si nasadil Prsten, nebyl poslušen svého vlastního přání, ale velitelské vůle nepřátel. Ptal se sám sebe, jestli zůstane na celý život zmrzačen a jak budou pokračovat v cestě. Neměl sílu vstát.

Ostatní rozmlouvali právě o této otázce. Rychle se rozhodli, že Větrov opustí co nejdříve. „Teď si myslím,“ řekl Chodec, „že nepřítel tohle místo pozoroval už několik dní. Pokud sem Gandalf vůbec přišel, donutili ho odjet, takže se sem už nevrátí. V každém případě jsme tady po včerejším útoku za tmy ve velkém nebezpečí a stěží narazíme na větší nebezpečí, ať půjdeme kamkoliv.“

Sotva se úplně rozednilo, spěšně pojedli a zabalili. Bylo nemožné, aby Frodo šel pěšky, a tak si všichni čtyři rozdělili většinu nákladu mezi sebe a posadili Froda na poníka. Za uplynulých pár dní se nebohé zvíře pozoruhodné vzpamatovalo; už vypadalo tlustší a silnější a začalo svým novým pánům projevovat náklonnost, zejména Samovi. Život u Viliho Potměchutě musel být velice tvrdý, když se mu pouť divočinou zdála o tolik lepší.

Vyrazili na jih. To znamenalo, že budou muset přejet Cestu, ale byla to nejrychlejší možnost, jak se dostat do lesnaté krajiny. Potřebovali rovněž palivo: Chodec totiž řekl, že Frodo musí být v teple, zejména v noci, a oheň zároveň bude jistou ochranou pro všechny. Měl také v plánu zkrátit cestu tím, že přetne další velkou zatáčku Cesty: na východ o…