Zvířátka a Petrovští

Voříšek vpředu hledal cestu, kozel poskakoval bujností, škubal listí, ovečka cinkala zvonečkem, pásla se v trávě, kocour se plížil mlázím, číhal po ptácích, kohout s kačenkou jim měli co stačit.

Ale spustil se déšť, liják, bouřka, Voříšek ztratil cestu, nevěděli kudy kam. Tak kozel povídá:

»Kokrháči, vyleť na strom, podívej se, kde hoří světýlko.« Kohout vyletěl, rozhlížel se mýtinami, lesy, hvozdy, dolinami, najednou zakokrhal – uviděl světýlko. Sletěl v tu stranu a hned se všichni dali tou cestou, hledat nocleh.

Dojdou pusťatiny, tam stojí chaloupka, z okénka hoří světlo do tmy. Radili se, co a jak, až se uradili, že kozel Nebojsa je udatný, dosáhne do okna, ať se jde tedy podívat, co to tam je zač. Kozel se sebral a šel, už neposkakoval, ale přece došel, zdvihl se na zadní nohy, hleděl do světnice. Co vidí, loupežníci tam sedí – Petrovští. Na stole hromady zlatých peněz, kolem stolu jeden větší raubčík než druhý, kouří a pijí, křičí, až ten v čepici s ušima třískl pěstí do stolu a povídá:

»Ať mě v té ráně čert vezme, není-li to zlodějské dělení!« Kozel se lekl, jak muž třískl do stolu, trkl do okna, až se sklo rozsypalo, a do jizby hledí chlupatá tvář, dlouhá brada, tlusté pysky, vykulené oči a dva rohy – hotový ďábel. Loupežníci ani nečekali, až přijde pro ně do světnice, ztratili se ve tmě jako pára. Kozel se zprvu sc…