Nová povídka o třech podivných tovaryších

5. Povídka o lodi běhající po suchu, kterou vypravoval starý myslivec synům a třem tovaryšům

Když bratr tesař dopověděl, zasmál se jeho tatínek, dopil svou sklenici černého vína – velmi mu chutnalo ten večer – a pravil: „Což taková loď, to nic není plavat na vodě nebo ve vodě; ale povím vám o jednom, ten měl loď, ta běhala po suchu, a jaké v ní měl podivné tovaryše!“ Synové měli radost, jaký je tatínek veselý, a naši tovaryši byli zvědavi na ty podivné tovaryše. Myslivec se ještě napil, stiskl roubíkem tabák v dýmce – však to byl tabák přivezený od synů! – a vypravoval:

Tak byl jednou jeden kolář, měl tři syny; dva u řemesla, chlapy jako horu a do práce jako kat, třetího útlého jako proutek, byl na řemeslo slabý, chodil jen pást krávy, líhal celý den na mezi a díval se do nebe – inu Honza!

Jednou se rozneslo, že král dá svou dceru tomu, kdo si pro ni přijede v lodi jezdící po suchu. Když to táta vypravoval doma u večeře, řekl nejstarší syn Kuba: „To je krámů s takovou lodí; to by v tom byl čert, aby ji pořádný kolář nepostavil.“

Druhý den časně ráno sebral se do lesa vybrat si řádné dřevo, vzal si s sebou ranec vdolků, mazaných povidly, sypaných mákem a tvarohem. Dřív než se dal do práce, dal se do těch vdolků. Tu slyší v lese pod sebou, kudy šla cesta, chrastit, z houští vyjde stařeček v městském šatu, ptá se Kuby, co tam dělá. „Tento dělám!“ zavrčel Kuba a řekl tak ošklivé slovo, že se to nedá povědět. „Co děláš, to uděláš,“ řekl mu na to stařeček a odešel. Kuba se dal potom do práce, mořil se celý den, ale kdepak – nic nevymyslil, nic neudělal. Když se vrátil večer domů, smál se mu Martin, že je nekňuba, sebral se druhý den sám, prý mu ukáže, jak se to dělá. Ale zas se dal napřed do vdolků, přišel ten stařeček, prosil ho, aby mu dal jeden vdolek. Martin se na něho utrhl, že prý mu dá tento, zas takové ohavné slovo. A stařeček zas mu odpověděl: „Tento dáš, tento uděláš.“ A odešel. Večer přišel také Martin domů s prázdnem. Třetí den ráno Honza žene na pastvu, ukrojí si krajíc a praví: „A dnes to zkusím já!“ Otec se rozzlobil, že se takový lenoch rouhá řemeslu, přetáhl ho po zádech pružinou a hrozil mu výpraskem za takové žerty. Honza mlčel, šel na pastvu a myslil na tu princeznu. A zas jde ten stařeček, praví: „Honzo, nemáš aspoň kus chleba, je mi po ránu mdlo?“ „Ale mám dědečku, mám, tumáte celý krajíc, ani se mi nechce jíst, pořád jen myslím na tu princeznu.“ „Víš co, Honzo,“ pravil stařeček, „žes tak uhovlivý, máš mít tu loď. Pojď se mnou!“ Svedl Honzu po stráni k cestě a tu opravdu stojí cosi, je to jako pěkná lodice, má to čtyři nizounká kola, lakovaná dvířka, pěkná vycpaná sedátka a vpředu je zasazeno kolečko. Stařeček posadil Honzu dovnitř, ukázal mu, jak má tím kolečkem točit a jak šlapat brzdu, řekl: „Jak tuhle stiskneš knoflík, lodička pojede sama, dá se tím kolečkem řídit jako dětský vozík. Jeď si pro princeznu, vezmi s sebou, koho potkáš, já ti zatím ohlídám stádo.“ Řekl, stiskl sám knoflík a lodička se rozjela jako blesk, až Honzovi přecházel zrak; než se vzpamatoval, byl už v třetím panství – a tu najednou vidí ležet přes cestu jednoho. Šlápne na brzdu, ptá se: „Co jsi zač?“ A ten povídá: „Já jsem ten, co slyší růst trávu; poslouchám, která ta bylinka přitom nejvíc šustí.“ „Tak pojeď s sebou!“ Ten, co slyšel trávu růst, vlezl do vozu, Honza zmáčkl knoflík a jeli. Za chvíli tu stojí jeden vpr…