Nová povídka o třech podivných tovaryších

2. Povídka o udatném ševci, kterou vypravoval švec krejčímu a kováři

Byl jeden švec, uměl dělat čistou práci jako já; ale chytili ho verbíři a odvedli ho na dvanáct let na vojnu. Ševci se na vojně stýskalo po horách, po rodné dědině, zběhl z vojny a utekl do lesů, toulal se několik dní, až hladem zdivočel.

Do těch lesů si vyjel král na hon, ale ztratil se svým lidem, zabloudil, navečer nevěděl kudy kam. Konečně našel u potůčku toho vojáka, ždímal vypranou košili. Král se ho bál, ale nevěděl co si sám počít, tak vyšel z houští a povídá:

„Dobrý večer, vojáku, copak tady děláte?“

Voják se lekl, že jdou pro něho, ale vida pána, pravil:

„Ach jsem smutný, pane! Utekl jsem ze stesku z vojny a tady bloudím, peněz nemám, hladem už nevím kudy kam.“

Král byl rád, že ten voják mu neublíží, odpověděl: „Vojáku, nic se neboj, jen mne vyveď z lesa ven, veď mne do města. Nic se ti nestane, já mám v městě velikou moc, však uvidíš!“

Voják si oblékl košili i kabát, řekl:

„Dnes už je tma na cestu lesem; tamhle v dolíku bliká světýlko, pojďme se tam podívat.“

Přišli k lesní hospodě, hostinský hleděl jako kakabus a loupal po těch nočních chodcích očima. Přinesl jim plesnivý sýr a kořalku, ale chtěl napřed peníze. Král vytáhl pytlík s dukáty a ptal se, mohou-li tam přespat. Hospodský, když spatřil dukáty, zašklíbil se, že mohou: „Však uvidíte, jak se vám bude spát, ani se nevzbudíte!“

Král byl rád, že si odpočine, ale vojákovi se to nezdálo. Za chvíli v lese cosi hvízdá, z chalupy odpovídá, dovnitř se vhrne pět lupičů, šestý Hatěřán. Jak viděl pocestné, smál se, že bude zábava. Co prý si přejí: provaz, kuli, nebo nůž? Aby si vybrali.

Král umíral strachy, ale voják vstal a povídal:

„Nic z toho, ale kotlík hořící kořalky chceme, a že ji vypijeme, abys viděl, kdo je pán!“

Hatěřán se zarazil a pravil:

„Kamaráde, jestli tohle dokážeš, sám první se ti pokloním!“

Král lomil pod stolem rukama, tahal vojáka za kabát, aby se dal raději do prosení, ale voják jen vedl svou: „Nech mne, však si to vypiju sám, jen honem kořalku sem, ať hoří plamenem!“

Hostinský přiběhl s kotlíkem silné kořalky, zapálil, až zahořela modrým plamenem. Král se schoval strachy pod stůl, voják vyskočil na stůl, vzal kotlík a volal:

„Jste tu všichni?“

„Jsme, jsme!“ křičel hostinský a tlačil se nejblíž k stolu. Vtom voják, chrst kotlíkem! Vylil tu hořící kořalku na lupiče a všechny je zahubil, i s hostinským. Pak řádně uklidil světnici, vytáhl krále zpod stolu půl neživého, došel do sklepa pro maso a pro víno. Jedli a pili, král radostí nevěděl, co si počít, pil s vojákem na bratrství a vypravoval mu, jak velikou moc má v městě, ale že je král, se neprojevil. Voják mlčel, kouřil a pil, smál se v duchu té moci, myslil si, že si kamarád přihnul.

Ráno se dobře nasnídali, potom voják vyvedl krále z lesa ven. Král ho žádal, aby s ním šel do města, že se mu odmění, ale voják neměl stání, jen už aby byl doma. Tak ho král žádal, přijde-li do města, aby jen šel do zámku a ptal se na Martina. Voják se zasmál:

„A toto je dobré, já jsem také Martin, to máme stejný den svátek…