Nová povídka o třech podivných tovaryších

2. Příběh bratra zloděje

Když jsme se rozešli, čtyři bratři, šel jsem na východní stranu, ale neživil jsem se svým uměním; měl jsem dost peněz, žil jsem jako pán, prohlížel svět, díval se, jak lidé žijí. Tak jsem se dostal po roce do daleké cizí země, usadil jsem se v hlavním městě v krásné hospodě na náměstí. Po několika dnech přišel ke mně hostinský, prosil mne, abych zítra ráno neotvíral okenice svého pokoje; princezna pojede do lázně, všechna okna po celé cestě musí být zavřena, nikdo se nesmí objevit na ulici, dokud se princezna nevrátí do paláce, sic je synem smrti. Byl jsem zvědav, jaká je ta princezna a proč ji nikdo nesmí spatřit. Ráno jsem si sedl za okenici, měla škvíru, tou škvírou jsem se díval, když jela princezna kolem. Jak jsem ji uviděl, viděl jsem, že bez ní nemohu žít. Usmyslil jsem si, když jinak není, že ji ukradnu. Vkradl jsem se do paláce v noci, nikdo mne neviděl, dostal jsem se až k princezně. Zprvu se polekala, pak si mne oblíbila, po čase svolila, že se mnou půjde. Ale královna, její matka, zpozorovala, že se s dcerou cosi děje, zavřela ji do věže; a když jsem zas v noci přišel do paláce, byl jsem chycen. Nechtěl jsem prozradit, proč jsem přišel, obžalovali mne, že jsem chtěl krást, za to jsem měl být, jak tam měli ve zvyku, naražen za živa na kůl.

Když mne vyváděli za město, bylo mi smutno, že mám princeznu opustit, myslil jsem, jak bych ty vojáky přelstil. Přišli jsme na vrch za hradbami, tam stál kůl zaražený v zemi, po stromech krákali havrani. Velitel té stráže chtěl dát znamení, aby mne narazili na kůl, ale já mu pravil: „Pane, smím ještě něco říci?“ Řekl, že smím, ale prý honem. Pravil jsem dál: „Pane, umím dělat zlato; nevím, co vám řekne král, až se doví, že jste zabil člověka, který zná tajemství, jak dělat zlato.“ Velitel se zarazil, věděl, že král té země je zlata velmi žádostivý. A ti vojáci sami oznámili, že se bojí zabít člověka, který umí dělat zlato. Zavedli mne ke králi, král je vyslechl, řekl: „Lžeš, bojíš se smrti!“ Poklonil jsem se a pravil: „Znám seménka, která zrají v zlato. Kaž, ó králi, zorat pruh země v své zahradě. Zasiju ta seménka, do týdne vzklíčí, za měsíc vyrostou, za měsíc vykvetou, za měsíc uzrají v lusky se zlatý…