Nová povídka o třech podivných tovaryších

III.
JAK SE SETKALI TŘI PODIVNÍ TOVARYŠI SE ČTYŘMI BRATRY UMĚLCI A S JEJICH OTCEM, MYSLIVCEM

Hadač s princeznou jeli na pěkných mulách, naši tři tovaryši šli s nimi, sluhové za nimi vezli na vozech stany, jídlo, pití a dary. Tak se ten celý průvod vydal na cestu, nespěchali, měli času dost; večer rozbili tábor, zapálili ohně, pekli, vařili, jedli, pili, vypravovali si, co všechno zažili. Konečně docházeli k tomu dubu, kde měli bratři umělci dostaveníčko po třech letech; hadač vzpomínal, co se asi stalo s jeho bratry, mrzelo ho, že si na ně po tři leta sotva vzpomněl. Když tak jedou lesem, slyší bubnovat na bubínky, pískat na píšťaly, objeví se průvod hnědých lidí v turbanech a vpředu jede na slonu bratr zloděj jako král. Bratři se přivítali, slon si zdvihl hadače chobotem na hřbet tak lehce jako pírko; jeli dál, měli si co povídat. Když dojížděli, spatřili u dubu ležet velbloudy, pod stany tam sedělo plno Arabů, to bratr tesař čekal na ně, byl oblečen jako princ. Měli radost, že se jim všem vedlo dobře, jen po bratrovi myslivci nebylo ještě ani slechu. Podle úmluvy měli čekat do rána. Když rozdělali ohně, zablýskalo se také v lese, z lesa vyjeli lidé s pochodněmi, vpředu bratr myslivec s krásnou paní na vranících, rozjeli se tryskem, volali a jásali. Tak byli konečně všichni čtyři bratři pohromadě a shledali, že se všichni čtyři oženili s princeznami, stali se panovníky v svých zemích. Jejich ženy se sesedly spolu v rudém hedvábném stanu, aby se seznámily, bratři u ohně vzpomínali, jak se smutně loučili u dubu před třemi lety, ale řekli si, že s vypravováním počkají, až dojedou k tatínkovi, tam si všechno pořádně povědí.

Hadač přivedl svým bratřím tři podivné tovaryše, a když jim řekl, co každý z nich umí, vyběhly princezny ze stanu, chtěly hned vidět ty podivné kousky. Tak se veselili až do noci, časně ráno strhli stany a vydali se na cestu do myslivny.

Starý myslivec měl na suché větvi staré lípy před myslivnou vyřezané vroubky, a když načal poslední týden z těch tří let, zavolal hajného Jelena, řekl mu:

„Jelene, za týden se vrátí moji hoši z vandru, ať se mi staráš!“

Jelen slíbil, že bude všecko v pořádku – však také počítal dny drahnou dobu; černé maso z diváka^[16] měl naložené v láku, a frišlata, mladé, pruhované kančíky, hlídal dávno v oboře na pečínku. O bažanty, koroptve, srnčí i zajíce nebylo nouze, z toho mohli mít, co chtěli, však neviděli vrchnost tam v těch zapadlých lesích kopu let, od té doby, co starý pán umřel v myslivně, jak ho jeden uherský hrabě nešika trefil na čekané místo srnce. Stará Jelenka byla kuchařka široko daleko vyhlášená, bývala za mlada ve Vídni se učit, vařívala na zámku; a teď, třeba už leta nebylo pořádné hostiny, když se postavila k plotně, dovedla ukázat, co umí. Myslivna byla starý lesní zámeček, kam jezdívalo panstvo na hony; nádobí, porcelánu i stříbra, starých damaškových ubrusů, servítů^[17] bylo v almarách pro celý regiment. Milý myslivec vyšel do prvního patra, dal vyvětrat, vyleštit podlahy, vydal Jelence klíče, mínil, že snad si syni přivedou známé, smál se, že možná dost přivedou i rodinku, tak aby pamatovali na všechno.

Celý týden bylo v myslivně jako v úlu. Jelenka sehnala děvčata z Malenovic dole u řeky, ani je nepustila domů, nechala je spát v bývalých konírnách. A když nadešel ten slavný den, myslivec si oblékl sváteční uniformu, připjal si tesák^[18], ani si nezapálil, jen pocházel po dvoře. Jeho starý Tref chodil za ním, ničeho si nevšímal, ale Var a Kvik, jezevčíci, ti už celý týden šmejdili celým zámkem, všude vlezli a očitě se těšili, co to asi bude. Jelen neříkal nic, ale vyčistil rezavé hmoždýře^[19], kterými vítávali knížete pána, postavil si je za kůlnou a čekal.

Slunce lezlo pomalu nad vršky smrků, pražilo, hodiny na věžičce odbíjely čtvrti, půli, celé, ale nikde nic. Myslivec počítal, počítal, vždyť včera se sešli u dubu, dnes ráno měli být tady; co ti hoši asi dělají, že nepospíchají domů? Najednou Var zdvihl pravý běh, zavětřil, rozběhl se na vršek před zahrádkou, Kvik letěla za ním. Myslivec by byl nejraději se rozběhl také, ale zdržel se, naslouchal, kdy počne Var vydávat^[20], zdravit staré známé. Čekal, Var nic; najednou se ženou oba jamníci^[21] jako vítr zpět a za pána, schovávají se mu za holínky. Myslivec se zarazil, to se mu ještě nestalo, aby se Var něčeho lekl. Tu je slyšet bubínky, zní píšťaly, za vrškem vynikne sloní rypák, vynoří se vel…