Kovář Paška

Kovář Paška

U císařské silnice, pod velikým ořechem, stála stará kovárna a v té kovárně bydlil kovář Paška se svou ženou. Díla bylo dost: celý den jezdili po silnici vozkové s velikými náklady, stavěli se rádi u kovárny, dávali kovat koně, opravovat svorky na voze, rádi si poseděli na lavičce pod ořechem, vyprávěli, co je ve světě nového. Paška rozuměl dobře svému řemeslu, ale byl vzteklý, rád se napil, doma bylo plno dětí, křiku, tak raději vysedával dole ve vsi v hospodě. Po čase kovárna sešla, vozkové už raději o ni ani nezavadili, když kovář nebýval doma, a žena se trápila, neměla co dát dětem jíst, vyčítala muži, že je ožebračí, že ji tím svým pitím přivede do hrobu. Paška se tím více jedil, utíkal z domu, sedával celé dny v kořalně u Žida, pil na dluh; až mu už nepatřil na kovárně ani hřebík, přišli páni od úřadu, že se ta kovárna bude prodávat.

Paška před pány utekl, nechtěl se na to dívat, jak všecko spisují, žena pláče, děti se krčí v koutku – schoval se v smrkovém lese nad Čertovou roklí u řeky, kde stála u studánky kaplička svatého Václava. Napřed namířil do té kapličky, ale pak si pomyslil:

„Co já, zoufalý nebožák, se mám ještě dál plahočit tím bídným světem, beztoho už mi nikdo ruky nepodá, raději udělám tomu všemu konec.“

Vytáhl kudlu, řezal ze staré lípy u studánky pruhy lýka, kroutil z nich provaz, že se oběsí. Jak tak máčí to lýko ve studánce, vidí ve vodě, že nad ním někdo stojí. Byl to myslivec, měl černé oči jako trnky, za kloboukem kohoutí pero a jednu nohu nakřivo. Díval se chvíli na kováře, co to robí, a pak se ho zeptal:

„Paško, nač pak kroutíš ten lýčený provaz, copak budeš věšet?“ Kovář byl dopálený na celý svět, odplivl si: „Čerta starého budu věšet. Myslivec se lekl a prosil:

„Milý Paško, toho nedělej. Víš co, já ti půjčím peněz, co budeš chtít, pěkně se mi podepiš, že mi je za sedm let vrátíš. Když vrátíš, dobrá, když nevrátíš, půjdeš se mnou.“

Paška, jak slyšel o penězích, hned byl ke všemu svolný. Myslivec se ztratil, za chvíli přivlékl pytel dukátů, kovář se kousl do malíčku, namaloval mu malíčkem na ceduličku tři křížky, sebral pytel na záda a klusal vesele do kovárny. Tam ti páni ještě chodili po dílně, sepisovali všechno; měchy, kovadlinu, kleště, kladiva, že to budou prodávat, ale kovář se na ně rozkřikl:

„Marš ven, tu jsou peníze.“

Nasypal jim těch dukátů, zaplatil celý dluh, páni se hned uctivě poroučeli. Paška se z radosti opil, že dva dny vyspával, koupil si koně, kočár, jezdil po trzích, po posvíceních, na dílo ani nesáhl. Kovářka byla ráda, že má čím děti ošatit a nakrmit, ale trápila se, jak to tak půjde dál, když muž nic nedělá, jen utrácí peníze.

Po čase, když už bylo peněz namále, čas utíkal, kovář se vzpamatoval, vzpomínal, co bude, až si ten myslivec – však už věděl dobře, jaký to je myslivec – přijde pro peníze. Nechal bouření, zůstával doma, zřídil si znovu kovárnu, a po čase zas se stavovali vozkové u kovárny, dávali kováři práci, zas bylo dobře, žena byla šťastná, že muž nabyl …