Povídka o svatbě krále Jana

POVÍDKA VODNÍKOVA

Bydlil jsem v jednom pěkném hlubokém rybníku u starého mlýna. Bylo tam krásné bývání, široké bažiny kolem porostlé rákosím, kde se voda rozlévala na jaře, rozlehlé louky plné ostřice a vysoké trávy a dno rybníka takové jasné, písčité – radost tam obývat. U toho mlýna byl splav, kudy odtékala voda, celý porostlý divokými šípky, rákosinami a velikými zvonky svlačce, vysokými růžovými routičkami. Za mlýnem, nad omšelým kolem, byla tůň, celá zakrytá lekníny, jak plaménky plápolaly ty bílé květy nad zelenými lupeny mezi růžovými paličkami rdesna, a dole, v mé říši, bylo tak ticho, tak útulno, že se tam slézali všichni raci z okolí, všichni kapři a candáti se tam chladili v té tůni v parných dnech, šneci, plži, vodomilové jen se tam hemžili, všichni ti moji poddaní, a nad tůní pod starými vrbami cupkaly po hladině vodoměrky, vážky hřály se na rákosí, chumáče komárů jen se tam podvečer rojily.

Bylo tam tak krásně, v té zátoce, že jsem nejraději tam utíkal ze svého obydlí v rybníce, všichni mne tam znali: vodní myši, co sídlily pod kořáním stromů, slizké užovky, žáby na břehu, i cvrčci a kobylky v trávě na louce; tak jsem k nim chodil na besedu.

Celé noci jsem tam trávil v létě, velice mi tam bylo dobře, až jsem vybíhal z bujnosti na louky, rozhazoval kopky sena, díval se na měsíc a občas jsem zaběhl do mlýna, spustil naprázdno složení^[44], plašil jsem celý kraj. Všichni se na mne domluvili, házeli po mně na louce kamením, chtěli hlídat ve mlýně, ale já se jim pokaždé vysmál, vždycky jsem jim cosi vyvedl, až se tam báli chodit, že tam ve mlýně a na lukách straší. Žádný se tam již nechtěl v noci odvážit, bylo to jako moje království.

Často jsem si tam rád poseděl za teplých nocí, na splavu jsem sušil barevné, suché rákosí, jen se svítilo v měsíčním světle jak hedvábí a stříbro, hvízdal jsem si na píšťalu a díval se do kraje, do roviny, na chaloupky, na červená světla v okénkách a na bílé cestičky mezi lukami. Byl to krásný čas, celá ves měla přede mnou úctu, mlynář se v noci do mlýna ani neodvážil, až tomu byl najednou konec. Sedím jednou na stružce pod kolem, byl krásný podvečer, sluníčko ještě hřálo, rovnal jsem tam žáby, křičely se o nějaký hmyz po pravém a po levém břehu, a tu slyším najednou pana otce^[45], jak děkuje nějakému chasníkovi za pozdravení a povídá:

„Synku, rád bych, ale přespat není možná, tady straší.“

Chasník se nedal odbýt, že prý by se rád podíval na to strašidlo. Tak se nakonec domluvili, aby to zkusil, dostane svíčku, pecen chleba, korbel piva na ukrácení chvíle, a když to dobře dovede, rýnský na ruku. Pomyslil jsem si, počkej, tebe já dostanu, ale, pánové, byla to strašná běda, jak mne spořádal. V noci vylezu po kole, dívám se, co bude ten chasník dělat. Obešel si mlýn, šel do světnice, snědl trochu chleba a sýra, prostřel houni a vynesl si pivo ven na splav. Chvíli se tak díval po kraji, pak se vrátil, přinesl vám takové pěkné destičky, dřevěné, vyřezávané, na nich měl natažená střívka na tenkém krč…