Povídka o svatbě krále Jana

POVÍDKA HOSTINSKÉHO

Měli jsme to za starého krále těžké časy: samé daně, všudy plno násilí a zloby, kruté řády, kdejaký lotr směl poroučet a panovat, a lid jen sloužil, krčil se a mřel bídou. Když se nám tehdy rozstonala naše princezna, byla dobrá jako chleba, nad každým žebrákem plakala, myslili jsme, že to starého krále naučí, že se promění – ale chyba lávky.

Sotva od ní odstoupila smrt, řádil král ještě hůř, nedal nic na její prosby, aby se nad lidem smiloval, mu neubližoval. Jen hýřil, bojoval, jak mohl, trápil svoje poddané. Princezna byla smutná, vzpomínala na toho, jenž jí zachránil život, ale král o něj nedbal, ani se po něm nezeptal, co prý takový jakýsi žebrák, beztoho jen mámí lidi.

A když královna se starala, za koho se dostane její dcera, kdo bude dědit říši, vymyslil si král hrozný žert. Ohlásil, že dá svoji dceru tomu, kdo třikrát uhodne, co si král myslí. Každý může přijít hádat, ale kdo neuhodne, bude pověšen. Královna se poděsila nad tím rozhodnutím, princezna plakala, ale král jinak nedal, každý den zasedal v sále u hostiny se svými ministry a dával předvádět ty nápadníky. Ať hádali, jak hádali, každému řekl, že neuhodl – však mohl říci, co chtěl – a odpoledne je dával věšet ve své zahradě, ještě se chodil na to dívat. A královna s princeznou musily sedět při hostině, dívat se, jak ti mladí hoši přicházejí, jak se namáhají marně a jak je pak odvádějí na smrt.

Však bylo dost těch, kteří obětovali život, princů i chudobných, nebylo dne, aby některý nepřišel, a král se vždycky už na to těšil, každého se vyptával, odkud je, čím je, ještě jim prodlužoval to trápení.

Tak také jednou sedí na trůně, jemu po bocích královna, princezna, hořem bledé jako vosk, ministři kolem trůnu, a tu se otevřou dveře – vejde Jan. Princezna jej hned poznala, všechna zrůžověla, ale když si připomněla, co ho čeká, dala se do pláče. Král o něm nevěděl nic, však tehdy, když princezna stonala, Jana ani neviděl, hned se ho ptal, odkud je, co dosud dělal. Jan pohlédl vesele na princeznu a pravil:

„Jsem jen kovářský synek, ostýchám se ucházet o princeznu, vždyť přece se urozená princezna k sprostému čeledínovi nehodí.“

„To si myslím,“ smál se král, „ale jen hádej, uvidíme, co dovedeš.“

„Už jednou se mi podařilo zachránit královskou dceru, byla krásná jako jarní den, myslil jsem, že jí není rovné na světě, ale když hledím na tvoji dceru, vidím, že jsem se mýlil.“

„To si myslím,“ zvolal král, velice mu lichotilo, jak se Jan poklonil kráse jeho dcerušky.

„Když jsem ji zachránil, utekl jsem, abych se neprozradil, že jsem jen čeledín. Věděl jsem, že bych se ucházel o ni marně. Bylo mi teskno, že nejsem princ: kdybych byl býval princem, byl by mi král jistě dal svoji dceru za ženu.“

„To si myslím,“ vykřikl král horlivě, „jen princi patří princezna, ale ty teď nech už řečí a hádej!“

„Proč bych dál hádal?“ zasmál se mu Jan do očí.

Zazněly trouby, zavířily bubny, zdvihlo se slavné volání všech dvořanů a&nb…