Dvanáct pohádek z onoho světa

ČERT ČELEDÍNEM

Každý rok sněmují svatí v ráji o lidech, jak se kdo chová, koho odměnit, koho potrestat. Jednou se svatý Martin přimlouval za sedláka Martina. Jaký je nábožný, se vším spokojený a nikdy nekleje. Lucifer, když slyšel tu chválu, jen se ušklíbl:

„Komu je dobře, každý svého patrona chválí; jak by nechválil, když mu sype. Však kdyby se dostal na chvíli čertu do rukou, hned by zazpíval jinou.“

Svatý Martin se obořil na Lucifera, že za Martina ručí, ale Lucifer se přel, že prý jsou všichni lidé stejní. Nakonec se rozhodli, že Lucifer sedláka třikrát podrobí zkoušce. Když se však sedlák rouhat nebude, nezakleje, musí mu čert sloužit, dokud si to bude Martin přát.

Tak se rozešli. Lucifer letěl do pekla pro ďábly, aby Martina pokoušeli.

Ďábli přilétli večer na rybník pod zámkem, dýchali na vodu, až zamrzla – však bylo v červenci – rozmlátili led na krupici a spustili takové krupobití, že Martinovi nezbyl na poli rovný klásek. Když Martin ráno prohlížel tu spoušť, div neplakal nad zničeným božím darem, ale pak se vrátil domů a řekl ženě:

„Ženo, jsme žebráci, ale co se dá dělat, však se do jara nějak uživíme, svatý Martin nás neopustí.“

Čerti čekali, jestli Martin zakleje; když nezaklel, letěli domů se schlíplými ocasy, plazili se podél zdi, aby je jejich pán neviděl. Zato Lucifer klel, až se třásly pekelné brány, už viděl svatého Martina, jak se v nebi směje, ale ještě nezoufal. Poslal jiné, mocnější čerty, aby sehnali černá mračna zdaleka široka ze všech vrchů nad Martinův statek, dštili na něj celou noc síru a oheň; blesky jen třískaly, hromy hřímaly, do rána nezbylo ze statku nic než rumiště, dobytek byl všecek vybitý a spálený – jen lidem čerti nesměli ublížit.

Martin utekl s ženou a s dětmi do pastoušky, kde měl jedinou březí kravičku, a celou noc vzýval svého patrona o pomoc. Ale když svatý Martin nepomáhal, odevzdal se do vůle boží. Sedlák přišel o všechno. V kraji vládl správce na zámku, a byl to krutý pán. Nedbal, že Martin ztratil všechen svůj majetek, hnal ho na robotu a hrozil mu drábem. A tak Martin musel nechat svá pole ladem a robotovat jako čeledín. Lucifer si myslel, že už už má sázku vyhranou, ale když se čerti připlazili, že sedlák nekleje a pracuje na panském, rozlítil se a zbil je ve zlosti. Tu přikulhal chromý čert a řekl:

„Mistře, nic se neboj; velká bolest člověka povznáší, zatvrzuje ho proti nám, ale malé protivenství ho popuzuje a ke klení povzbuzuje. Jen počkej, já toho svatouška dostanu.“

Chromý čert letěl na zem pokoušet Martina. Vymýšlel, jak ho dopálit. Jednou mu nastrčil nohu, aby upadl, jindy schoval boty, když chtěl jít ven, odnesl čepici do potoka. Ale Martin nic. Zůstal pokojný ve všem tom protivenství, chodil na panskou práci, štípal po celý den v lese dříví. Do lesa přicházel časně, ještě za šera, svlékl kabát, položil na pařez krajíc chleba a homolky^[11], co si nesl k obědu, a šel na paseku pracovat. Chromý čert už nevěděl, co by mu ještě vyvedl, tak mu snědl ten nachystaný krajíc i&nbs…