Dvanáct pohádek z onoho světa

Václav Tille

2,53 $

Elektronická kniha: Václav Tille – Dvanáct pohádek z onoho světa (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: tille01 Kategorie:

Popis

E-kniha Václav Tille: Dvanáct pohádek z onoho světa

Anotace

Pohádky na biblické motivy dobra a zla, které docházejí odplaty především prostřednictvím onoho světa. Starosvětským teplem, lidskostí a leckdy i humorem dýchají obrázky i samotné příběhy Pána Ježíše a sv. Petra, kteří putují člověčím světem, čertů, přetahujících se o lidské duše, a především lidí – dobrých i sobeckých, chamtivých, chudých i bezcitných boháčů, vždy spravedlivě dle zásluh odměňovaných. Pro děti od 6 let.

O autorovi

Václav Tille

[16.2.1867-26.6.1937] Václav Tille byl český literární historik, kritik, spisovatel a překladatel, známý také pod pseudonymem Václav Říha. Narodil se roku 1867 v Táboře a studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho akademická kariéra ho zavedla k literární historii a folkloristice, kde se stal jednou z významných osobností české literatury na přelomu 19. a 20. století. Tille se nejvíce...

Václav Tille: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, , ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dvanáct pohádek z onoho světa“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

SEDLÁK PÁN

Za časů roboty měl sedlák Jíra pěkný statek, ale co mu to bylo platné. Celý týden dřel s čeledí na panském, pro sebe sotvaže tak ušetřil neděli. A když prosil, aby mu slevili, že mu pole leží ladem, zasedl si pan správce na něho, že je rebelant, a hrozil mu lískovkou a šatlavou.

Jednou z jara si Jíra osil pole hrachem, ale na druhý den, jak jde časně ráno na robotu, vidí, celé pole se černá vranami, zobou hrách jako na svém. Zalomil rukama nad tím neštěstím, rozběhl se na pole, házel po vranách kamením, ale kampak s tím na ně! Z jednoho konce je sehnal a na druhý si sedly. Jak se tak za nimi honí, slyší hrubý hlas:

„Proč plašíš moje holuby?“

Obrátil se a uviděl za sebou stát pána. Byl oblečen jako myslivec a hrozil mu karabáčem. Jíra smekl uctivě čepici a řekl:

„Vzácný pane, jacípak jsou to holubi, vždyť mi ta černá havěť vyzobe poslední zrnko hrachu ze země, copak budu v zimě s dětmi jíst?“

Myslivec se smál, jako když hřmí:

„Jen je nech, což je o trochu hrachu; ale abys neřekl, přijď si ke mně, dám ti za to, co si požádáš.“

Jíra si jen vzdychl, však věděl, co jsou panské sliby; co si však měl počít, ptal se poníženě, kde má vzácný pán svůj zámek.

Myslivec se obrátil.

„Jakýpak zámek, jdi do hor, kde je hora Krkonoš, tam mě najdeš.“

Jíra zaslechl hvizd, až se třásla země, vrány se zdvihly jako mračno, letěly k horám, a v tu chvíli po myslivci nebylo ani památky. Sotva se Jíra vzpamatoval, utíkal ke koním a spěchal na robotu, ale přišel pozdě, písař mu z daleka hrozil holí a křičel, že večer uvidí. Jírovi už bylo všechno jedno: pole zmarněné, správce jako kat – a kde jsou Krkonoše! Když se vrátil domů, byl by se nejraděj i ze zoufalství oběsil; ale pak zahlédl drába na návsi, svázal bochník chleba do uzlíku, chytil hůl a utekl přes humna, ani nedal ženě sbohem. Pomyslel si, ať tu hospodaří, kdo chce, mě už tady správce neuvidí, půjdu k tomu Krkonošovi, snad mi přece něco dá, abych mohl vzít s sebou ženu a děti a usadit se někde dál od té bídy.

Šel krajem, ulamoval si svůj chléb, cestou našel dobré lidi, co mu dali mléko, brambory, až došel k horám, kde byla malá políčka v příkrých stráních a kolem širé, hluboké lesy. Jak tak putoval vlhkými tmavými doly, širými lesy, kde často nepotkal přes den ani živou duši, myslel si: jak mám tady v zapomenutých pustinách najít toho pána? Vyptával se v začernalých chaloupkách na stráních, přelézal horské hřbety, ale stále mu ukazovali do hor, až došel konečně do kotliny plné kleče[16], kde lišky dávaly dobrou noc. Neměl co jíst, nohy odřené, bál se, že tam zabloudí a nadobro zahyne.

Vydrápal se na vrch, rozhlédl se kolem – až mu klesly ruce; před ním do daleka se ztrácel věnec mohutných hor. Teď teprve pochopil, že spíš najde špendlík v kupě sena než pána v té horské poušti. Pomyslel si, že si pán s ním jen zažertoval, byl by s chutí zaklel, ale tu slyší chrastit v kleči, ze zkroucených větví leze baba kořenářka, jen heká. Lekla se, ale jak poznala sedláka, obořila se na něho:

„Č…