Dvanáct pohádek z onoho světa

FACÍR PIPÁN

Facír^[4] Pipán se rád toulal světem, nosil kabát se zelenými výložkami a jeleními knoflíky, za kloboukem sojčí pera, přes rameno pušku a tašku se srnčími nožkami, v zubech dlouhou dýmku a v kapse karty. Chodil od myslivny k myslivně, všichni ho vítali rádi, uměl pěkně povídat, co všechno zažil v širém světě. Všude našel oběd, večeři, nocleh, někdy dostal i pár krejcarů. Ale Pipán si rád poseděl v hospodě, rád se napil, zahrál si v karty, zakouřil, jenže nemíval na hospodu peníze, a to ho trápilo.

Jednou také prohrál v kartách všecko, co měl, a zbyly mu jen tři krejcary. Šel lesem, bylo horko, daleko široko nikde žádná myslivna, i pomyslel si: Eh co, zůstanu tady u potoka, trochu se najím, pak si pěkně zakouřím a vyspím se, snad se mi ve snu vyjasní, co počít. Sedl si do trávy, vytáhl z tašky špek a chléb – a tu vidí, z houští vyšel žebrák a prosí ho o boží almužničku. Pipán si řekl: ať mám tři krejcary, nebo nic, vždyť je to jedno, i dal je tomu žebrákovi. Ale žebrák prosil zas, že je hladový, aby mu dal najíst. Pipán toho mnoho neměl, sám měl hlad, rozdělil se však se žebrákem; potom se napili z potoka a žebrák povídal:

„Pipáne, dal jsi mi, co jsi měl, rozdělil ses se mnou jako bratr; já ti také něco dám: přej si, co chceš, všechno se ti vyplní, ale na to hlavní nezapomeň!“

Pipán zatím vytáhl pytlíček na tabák – pytlíček byl prázdný. Div nezaklel. Co teď, když není ani co kouřit?

„Vidíš,“ povídá, „fajfka je moje jediná radost, a tohle se mi stane co chvíli, že nemám ani na ten balíček tabáku. Kdyby tak Pánbůh dal, aby mi fajfka nevyhasla celý život, abych nemusil ani cpát, ani křesat.“

Žebrák se zamračil:

„Buď si, stane se, co žádáš, ale vzpomínej, jsou ještě lepší věci na světě.“

„Pravda,“ řekl Pipán, „když nepadá karta, můžeš prohrát i košili z těla. Kéž bych tak mohl vyhrát pokaždé, když sednu ke kartám, to by bylo dobře na světě.

Žebrák ho káral:

„Pipáne, Pipáne, na hlouposti pamatuješ, vážných věcí nedbáš. Budeš vyhrávat, ale rozmysli si ještě jednou dobře, člověk není jen pro světskou radost na světě.

Pipán se zamyslel:

„Ba právě, člověk nemá jen hodovat, má taky pracovat, ale když já už jsem starý, třese se mi ruka, když střílím, a co s hajným, neumí-li střílet. Kdybych tak zastřelil všecko, na co namířím, to by se o mě páni tahali!“

Žebrák vstal a jen mávl rukou:

„Pipáne, s tebou není žádná řeč, ať je tedy po tvém. Ale pamatuj, že jsem se ti třikrát nabízel. Však jednou poznáš, na co jsi zapomněl.“

A žebrák se ztratil v houští. Pipán ještě poseděl, dýmal, dýmka mu hořela jako výheň, uvažoval: podivný žebrák, co mu to jen vlezlo do hlavy? Zaboha si nemohl vzpomenout, co by si mohl ještě přát dobrého na světě.

Potom se sebral a šel, až přišel navečer do zámku. V zámku se chystal veliký hon. Na druhý den počali střílet, Pipán ani nestačil nabíjet. Na co zamířil, všecko složil. Kvečeru měl nastříleny hromady zajíců, srnců, bažantů, koroptví, byl králem, všichni lesní se divili a říkali, že takového my…