Život proti smrti

Byl mráz

Byl mráz, strašný mráz, pětatřicet pod nulou, jak to Ukrajina dovede. Nedaleko vesnice Rudy leželi vojáci, čekali na rovině, fičelo na ně ze všech stran, nesměli sebou hnout, až přijde povel k útoku. Ale tanky nejely a nejely. Fricové se zatím povalují v teplých chatách u naloupeného jídla, to věřím! Syčáci. Mráz zalézal za nehty v rukavicích, bolel do ušních boltců pod čapkou-ušankou, všechny zuby od něho trnuly, štípal do nosu, pálil plíce. Ondřejovi se srážel dech u úst, že by ho mohl krájet; ve vzduchu bylo hlucho (vzdálené hromování děl nepočítal, to vždycky, to je fronta) a všechen na kost zmrzlý svět jako by navěky utuhl a zkameněl v zimním zakletí. Ondřej musel svolávat na pomoc všechny své lidské jarní zkušenosti, aby uvěřil, že tamhleta kostlivá jabloň, na které se usadil pozorovatel se svým dalekohledem, jednou zas růžově a bíle rozkvete a bude vábit včely, a tvrdě ukovaná země že zjihne a zazelená se a zavlní se osením. „Přijde jaro, přijde, bude zase máj,“ napadla Ondřeje stará školní píseň, zpívaná vysokými hlásky žáků ve Lhotce. Bůhví z kterého kouta paměti ji vyštrachal, tu nevojenskou píseň. Nevýslovně se roztoužil po Čechách. Už letos na podzim, když potmě překročili Dněpr, z levoberežije na pravoberežije, po pontonovém mostě, který sovětští ženisté postavili na noc a v ranních mlhách opět rozebrali s hbitostí artistů, aby Němec ve dne most nebombardoval, už letos na podzim ten borový les u Lutěže, kde se po přechodu přes obrovskou řeku utábořili, nějak zblízka Ondřejovi připomínal vlast. Kopali s Luďkem zemljanku, a jahodové listí, keříčky brusinek a fialový vřes, jen trochu do rezava spálený říjnovými nočními mrazíky, odletovaly od jejich lopat ve vlhké, plesnivé vůni lesní země. A Ondřej jako by vykopával kousek Úlů, kousek Nechleb, kousek rodné Lhotky z hlubin paměti, nad kterou se nedávno pjaly aromatické eukalypty Zeleného mysu. Válka ho zburcovala z gruzínského ráje, už se tam nevrátí. Srdce by mu utrhla ta krása, všude by viděl Keto. Od té doby, co se dověděl, že transport raněných, s kterým šla Keto, zahynul při náletu, Ondřej se rozhodl, že se s kamarády probije do vlasti, že už zůstane doma. Vyhnala ho nezaměstnanost; ale po válce tam bude každé ruky třeba. Jen abys mi nezmrzla, zatracená ruko! Samopalník potřebuje ohebné a hbité prsty, dobré oči a jasnou hlavu. Takhle šálek vřelého čaje by neškodil a pořádný krajíc černého ukrajinského chleba se slaninou. Zatopit aspoň uvnitř; vodka se dávno vypařila; vždyť tu čekali o hladu a žízni na mrazu dobrých dvanáct hodin. Ani cigaretu si člověk nemohl stočit, ani promluvit na kamaráda a krátit si aspoň hovorem dlouhou chvíli. V bílých maskovacích pláštích do sněhu čekali zalehnutí v rojnici. Ani šustnutí je nesmělo prozradit. Co dělají naše tanky? To je věčnost. Co s nimi je? Inu, sníh. Napadlo ho takhle vysoko. V závějích se obtížně jede. Potáhnou se jako želvy. Už aby se do toho šlo! Právě ta nehybnost Ondřeje rozčilovala.

Vojna není jen válečná vřava, boj a krev, jak by si snad představoval nezkušený civilista (třeba taková paní Gamzová; co je s ní? žije?), vojna je neustálá, vleklá, pracná a trpělivá příprava a úmorné, nekonečné čekání. Jde o to, co s ním uděláš, s tím čekáním, aby tě neutahalo, abys ty je ovládal. V takových hodinách zdánlivé nečinnosti pracují ve vojákovi slova politického pracovníka, tu se jich chytá, tu si je přetváří po svém a dodává si srdce. Vždyť i tím zkřehlým čekáním tady před zasněženou Rudou, daleko od vlasti, den před Novým rokem, Ondřej se každou vteřinu blížil k československé hranici. Probili jsme se z Charkova do Kyjeva, probijeme se z Kyjeva do Prahy. Jiná cesta není. Šlo jen o to, aby nepodlehl depresi a uchoval si dobrou, silnou a jasnou duši k útoku.

Ondřej měl za sebou Sokolovo a bitvu o Kyjev, byl ostřílený, už se naučil, jak zacházet sám se sebou, než půjde do boje. Není nakažlivá jen panika, i klid se naštěstí sděluje – v tomhle byli báječní rudoarmějci. Vzpomněl si na sovětské tankoborníky, jak pokojně si večer připravovali své láhve s hořlavinou, jako když si žák chystá na ráno učení do brašny. A situace nebyla růžová, vědělo se to. Ale oni prostě celým svým počínáním dávali člověku rovnováhu a vnukali mu sebevědomí. Ondřej ještě vidí toho ruského vojáka s ohrnutým nosem pod pilotkou, s jizvou na čele vtaženou do důlku, nad lahví s hořlavinou, jako by to byla láhev piva, ještě ho slyší, jak odpovídá přes rameno kamarádovi:

„Nu, čto? Pusť oni pridut. Posmotrim.59 Však se jim to nevyplatí.“

Nevyslovil to furiantsky, říkal to se samozřejmostí člověka, který ví, že na jeho straně je pravda. Že je nutno bít, hubit a vyhánět fašisty, kteří nemají co pohledávat v jeho zmučené a doufající rodné zemi.

Ondřej nyní nemyslil na mrtvé malé děti, které těmato svýma rukama vytahoval ze studny – čtrnáct jich tam Němci naházeli. Nezavadil ani myšlenkou o podivně úzké zavěšené postavy, které se houpaly, jako příšerné polámané loutky s hlavou na stranu, ze zábradlí jednoho kyjevského balkónu. Ba ani na své vlastní kamarády nevzpomínal, jak leželi v oněch příznačných polohách pod rozstříleným kostelem na dobyté návsi, už ztuhlí po boji, mezi padlými sovětskými vojáky. Představy Ondřeje poslouchaly a vyhýbaly se smrti a všemu, co by ho podlamovalo. Někde v dálce duněla děla; a před tím vzdáleným hřímáním se vysoko nesl houslový hlas a hrál Ondřejovi tenkou, úplně čirou, čarokrásnou melodii. A náhle, nevolán, vrátil se mu celý ten podivný výjev. Bylo to před Charkovem. Čtyři starší muži v smokincích, jejichž čerň a bílé košile se ostře odrážejí od polní šedi vojáků, křehcí jako figurky, sedí v klasických pózách kvarteta v rozbité škole, za jejich hlavami vyletují rakety noční fronty, a oni, smyčce v mistrovských pravicích a citlivé levice na hmatnících svých ozvučných nástrojů, hrají, z té duše hrají vojákům právě onu čarovnou melodii. První housle překrásně kvílí jako vysoký, oslnivě stříbrný soprán z klenuté ženské hrudi, druhé jim altem odpovídají; viola to po…