Život proti smrti

Dej mi znamení

Nella už kolik neděl byla beze zpráv o Gamzovi. Jindy chodíval lístek za čtrnáct dní. Ani Klácel se neozýval. Běžela na gestapo, ke Gamzovu komisaři. Je snad zakázáno z Oranienburgu psát? (I kdyby bylo, což by jí to pověděli? V tomhle byla paní Gamzová nenapravitelně naivní.) Grázl se vytáhl za svým psacím strojem a nastrojil vážnou tvář charakterního muže.

„Naopak, my sami dohlížíme na to, aby vězňové pravidelně psali. Jak k tomu přijdou rodiny, aby jim dělali starost?“

Když zatkli Gamzu a k Nelle přišla bytová prohlídka, přísně se jí tázali, kde má muže. Za chvíli vyrukovali s klíči od Gamzova psacího stolu, vytáhli mu je z kapsy. Bylo to stále totéž obludné pokrytectví. Ale pro koho hráli tu perfidní komedii?

A potom, jako na výsměch, došel lístek, kterého se Nella tak polekala. To přece není jeho písmo, proboha! Gamzovo čisté, sevřené, energické písmo. Psal jako dítě z první obecné, velikánskými roztaženými písmeny, kterým se rozbíhaly nožičky jako na ledě, každé písmeno mělo jinou polohu. Psal to levou rukou, blesklo hlavou Nelle. Co se mu stalo s pravicí?! Nezmiňoval se o tom, ovšem. To znamená, že mu to udělali oni.

„Má drahá,“ psal, „děkuji Ti za všechno. Jsem zdráv. Těším se na děti a bratra Josefa.

Gamza.“

Bratr Josef, to byl Stalin. Že Gamza spoléhá na Sovětský svaz. Tomu Nella rozuměla. Ale to „děkuji ti za všechno“, jako by se loučil, napadlo ji s hrůzou. Ale hned si to vymlouvala. Neděkuje jako jindy za balíček a za lístky, protože je mu to příliš dlouhé psát, namáhalo by ho to. Ale co je s tou rukou?

Vložila osudný lístek do kabelky a rozjela se za Annou Klácelovou.

Za první republiky Nella znala tu mladou ženu jen z fotografie na Klácelově psacím stole. Ale od té doby, co gestapo zatklo Gamzu, co odvedlo i jeho koncipienta a zapečetilo žižkovskou kancelář, paní Klácelová byla Nelle jedním z nejbližších lidí na světě. Týž osud postihl obě ženy, jedna úzkost je spojovala, stejná snaha jednat je oživovala – to velmi sbližuje. Obě si lámaly hlavu, jak vymanit muže, a marně.

Ale tím, že se o nich radily, že o nich ustavičně mluvily, že je ani na chvíli nepouštěly z mysli, že dělaly, co mohly, aby jim aspoň ulevily, tím zejména pomáhaly sobě a chránily jedna druhou před zoufalstvím z nečinnosti. Balíčky potravin, skládané s takovou vynalézavostí, držely vězně právě tak jako ženy, které si pro muže utrhovaly od úst. Pošta, ach pošta! Pramen radosti. Kdysi za dívčích časů dostávaly jsme růžová psaníčka. Co to bylo proti lístkům z koncentráku! Kdykoli došel lístek jedné z přítelkyň, nesla jej ke své blížence v neštěstí a důkladně jej spolu studovaly, vykládajíce do každého slova jinotaj. Lístky byly psány německy, s vymezeným počtem slov, konvenčně, s ohledem na cenzuru. Ale ženy ožívaly, držíce je v prstech, jako by tiskly svým živým mužům ruku na dálku.

Jenže dnešní lístek, namáhavě psaný dětskými písmeny, ten strašný lístek –

Nella zazvonila u Klácelů na Žižkově. Přicupital jí otevřít malý Klácelův synáček. Dosáhl sotva na kliku.

„Kde je maminka?“

„Máma pláče,“ odpověděl důležitě hošíček. „Protože tátovi rozbili brejle. Ale já mu je zase spravím!“ dodal sám sobě na útěchu.

Do předsíně vanul odporně pronikavý dezinfekční zápach, něco nebývalého a nepřátelského. Nella šla za dítětem do pokoje. Ta strašná vůně zesílila, vycházela z papírů a svršků, rozbalených po stole, malý pokoj od nich potemněl v zamračeném dnu. Nella, jak byla rozčilena, nejdřív ani nepostřehla Annu, skleslou a nehybnou za stolem, s nějakým kabátem na klíně. Anna se zvedla, kabát upadl na zem. Kdyby to nebylo v bytě u Klácelů, paní Gamzová by ji nebyla hned poznala.

„Podívej se, co mi poslali,“ řekla Anna, zvedajíc kabát a ukazujíc na stůl. „Ó, jsou pořádní.“ Vzlykla a padla Nelle okolo krku.

Nella uviděla rozbité brýle, rezavý kapesník, schumlaný do kuličky, zkornatělý jako plech, mužské šaty, šedivé šaty, znala je na Klácelovi, měl je na sobě ten den, kdy zatkli Gamzu.

„Ale to přece neznamená –“

Paní Klácelová natáhla ruku a podala jí mlčky papír.

„Ehemann am Herzschlag gestorben,“37 četlo se tam.

„Pětatřicet let mu bylo,“ štkala Anna. „Nikdy neměl nic se srdcem.“ Potom se ptala po Gamzovi.

Nella neměla odvahu ukázat vdově lístek od Gamzy, ten ubohý, namáhavě malovaný lístek. Ať tomu bylo, jak bylo, Klácel zahynul a Gamza je živ. Nella jako by se ostýchala za to štěstí před vdovou.

Ach, štěstí. Vždyť od té doby neměla chvilku pokojnou. Slýchala od studentů, kteří se pozvolna vraceli, že Gamza a Klácel chodili vždycky spolu, že oba dva rozdělovali poštu, což je zaměstnání ne sice namáhavé, ale vzbuzující závist a tajně hlídané, věděla, že osudy obou mužů byly od počátku spjaty. Ó bože, věděla, že to přijde. Netrvalo dlouho, i Nella dostala zprávu.

„Ehemann durch Selbstmord geendet.“38

„Není pravda,“ vykřikla Nella, „to je lež! Sám by neodešel. Gamza ne.“

Stanislav se do vší zděšené bolesti krvavě zastyděl. Byl kdysi mladý člověk, v plném míru se pokusil o sebevraždu –

„Sprostá lež. Táta by to určitě neudělal,“ řekla Helenka. „Zvířata. Ale věčně řádit nebudou.“

„Co už to bude platné,“ s pekelnou hořkostí vyřkla Nella.

Upadla v apatii. Nechtěla nic vidět, nic slyšet, nic vědět. Každý projev života ji urážel. Helenka chodila do nemocenské pojišťovny a na vizity, Stanislav do Klementina, museli, z čeho by žila rodina? Poslouchali dál Moskvu a Londýn a někdy se vášnivě přeli a Nelle se zdálo, že o Gamzu dost netruchlí. A Míťa byl tak hlučný. Paní Gamzová, kdysi Míťova zastánkyně proti přísné matce, jeho obhájce ve věcech trestních, jak si ji dobíral Gamza – což je možné, že tu někdy opravdu byl a usmíval se? – teď po jeho smrti vůbec nesnášela vnuka. Předla a předla svou černou nit a dráždily ji mladé pracky, které občas hrábly do smutečního přediva. Nohy mladého fotbalisty dupaly po chodbě a všude se jí pletly do cesty v bytě smutku. Jasný a neohebný chlapecký hlas jí zněl bezcitně. Nella snášela jedině paní Klácelovou, svou blíženku v neštěstí. K rodi…