Život proti smrti

Život

Nad barikádou na Kladenské tesklivě svítalo. Nadcházela chvíle předjitřního chladu, kdy se ptáci mrazivě rozštilípají, kdy vítr běží haluzemi stromů a chvějí se, a městskému člověku, zvyklému bdít při umělém světle, vkrádá se smutek do duše. Stanislav tohle míval už za pokojných časů a natož teď, za revoluce, kdy dohromady oka nezamhouřil. Dni bez odstavců spánku lepily se jeden na druhý jako šaty na nemyté a nepřevlékané tělo, a všechno už se Stáňovi pletlo páté přes deváté v nedokrevném mozku. Je úterý, je středa? Padl Schwarz včera, nebo předevčírem? Ano, Schwarz z Univerzitní knihovny, který měl odvahu stisknout Stáňovi soustrastně ruku při strašné Helenčině smrti za heydrichiády, padl na barikádě u Karlova mostu. Přece to myslil s Prahou upřímně! Toho otřesu, že hoří Hrad, už se nedočkal. Stáňovi ještě teď k ránu dozníval v nervech, i když to byl naštěstí planý poplach. Ale čert jim věř! Vždyť je to s nimi k zoufání. Včera Německo kapitulovalo, a černí šílenci neposlechnou a řádí dál. Ještě dnes v noci bouchaly jejich flaky100 z letenské bašty; v Břevnově je peklo; drží se v Jelením příkopě, Opyší dolů, vinicí svatého Václava až na Klárov; Staroměstský rynk, srdce Prahy, hoří a Pankrác zeje jako otevřená rána.

Tam venku, na druhém konci rozhlasu, už mají mír. Včera večer líčila česká relace z Ameriky, jak se celý New York raduje a tančí, jak vzlétla nad Manhattan letadla a shazovala na město milióny a milióny bílých konfetů. Mírový sníh padal v démantovém světle reklamních neónů na Broadway, na řeku Hudson, na přístav, v záři otočných reflektorů sněžilo májové mírové poselství na sochu Svobody. Anděla s tím přišla. Přinesla barikádě na noc termosky čaje a vypravovala, co říká rádio. Ten čaj sem dej, ale tu zprávu sis mohla nechat. Člověk měl darmo vztek.

„Oslavujou, a zatím bude po Praze,“ suše poznamenal Rudla mezi rundajznami101 v kleci barikády. „Slyšíte?“

Od kadetky bouchaly flaky.

Pro samou radost na nás zapomněli ve světě. Sudetské hoře a pokoření stoupalo Stáňovi z hlubin paměti a hořce prosáklo všechnu jeho bytost zase tím pocitem národní siroby. Jak to o nás tehdy řekl Chamberlain? Nač válčit pro takovou malou, neznámou zemi. Tenkrát se také slavil mír, a jak!

Stáňa neřekl slova, nebude demoralizovat. Ale Anděla vycítila, že je dole, jako vyciťovala každý jeho duševní stav, a těšila ho:

„Za pár hodin bude přece konec.“

Bude, ale s námi, pomyslil Stáňa.

Američané v Plzni patrně také tančí a Rusové jsou někde u Berlína a u Jihlavy. Jak si to představovala? Mohla si nechat ta těšínská jablíčka!

„Udělej mi to k vůli a jdi se vyspat,“ posílal ji podrážděně Stáňa. „Co jsi tady platná?“ řekl jí večer zraňujícím způsobem. Zaujal k ní jakési urputné a nepřátelské stanovisko z obavy, aby se přepětím nedal do pláče, a to zanic nechtěl.

Nebe se nyní mrtvě vyjasnilo před východem slunce jako prosvítavý vosk; do poplašně vystupňovaného ptačího štěbetání podivně zadrnčel jeden z betonovacích prutů, součást barikády, jako velikánská ladička; všechny se rozezvučely, i sudy i kostky kamení, jako by chtěly poskakovat na místě. To nebyl nálet, šlo to od země, to chvění, to otřásání, to železné hromování z dálky, a blížilo se jako ocelová smršť.

„Vždyť jsem to říkal,“ vyskočil Stáňa. „Schörnerovy tanky.“

„Zalehni,“ volali na něho. A celá, zprvu zkřehlá a apatická barikáda, jako když jí projede galvanický proud, přihotovila zbraně a soustředila se do střehu. Železné zemětřesení se blížilo, budilo v Stáňovi fyzickou hrůzu a zároveň ty kovové hromy v něm přehlušovaly a přikrývaly všechno osobní. Byla to taková vypjatá chvíle, kdy hesla opravdu ožívají v lidech z masa a krve, než se vrátí do písmen na papír. Za Prahu, jiskřilo Stáňovi z té ocelové bouřky, za Prahu. Jenom přes naše mrtvoly. Když mohli táta s Helenkou, když mohl Schwarz, já stejně –

Z veleslavínské strany běží k barikádě Anděla, proti všem pravidlům spojek neopatrně vzpřímená, a mává.

„Skrč se!“ varoval ji Stáňa na dálku vztekle názorným posunkem.

Nevšímala si ho, doběhla.

„Rozebírejte barikádu, honem!“ volala jako u vytržení. „Jedou Rusové! Rudá armáda jede! Teď to hlásilo rádio!“

Stáňa měl duši tak rozjetou padnout za Prahu, že nebyl hned s to, aby přehodil rychlost.

„To známe,“ rozkřikl se v odpověď. „Na to jim nenaletíme.“

Už jednou za revoluce proběhla rozhlasem podvržená německá zpráva, aby se rozbíraly barikády. Neuposlechli.

Ale najednou hlídka zavýskla jakýmsi nemožně vysokým, přeskakujícím hlasem: „Jsou tady! Sláva!“ Všichni muži vyběhli z barikády.

Proti nim, zatáčkou Kladenské, jako pohyblivý pomník, jede pyramida vojáků. Byli prachem cesty jako zbronzovatělí, u věže vlál červený prapor, na něm kladivo, srp a hvězda. A Stáňa viděl: To jedou dějiny. A Stáňa žasl: Tak se přece vyplňují sny! Štěstí, když překročí určitou mez, až se podobá bolesti. A padl okolo krku prvnímu rudoarmějci, který se mu namanul, a plakal, jak nikdy v životě neplakal, ani se za to nestyděl. Byl to takový otřes, když myslíte, že v tu chvíli se na vás valí smrt, a zatím vroucný život přijede až k vám a vezme vás do náručí.

Zblízka to nebyl jedoucí pomník, byli to mladí lidé měkce zhnětených tváří, dobře živení, ošlehaní čerstvým vzduchem, očazení střelným prachem, opálení od slunce a všichni se usmívali. Neměli ve tváři pohrdavě odmítavý výraz nacistických smrtonošů, neměli v odznaku lebku, ale jitřenku.

Stanislav si dobře zapamatoval, že ten první voják, mladý hoch s plnou, červeně osmahlou tváří, trochu usměvavě rozpačitý nad bouřlivostí uvítání, mu řekl:

„My toropilis iz Berlina.“102

Bylo by to dost daleko i volnou silnicí. Ale za tou prostou větou se krvavě bránil Schörnerův urputný týl, za prostou větou stálo celé Krušnohoří, věru krušné Rudé armádě, za tou prostou větou zely vlčí jámy a ježily se kamenné i hliněné překážky, záseky, zátarasy, vyhozené mosty a podminované horské stezky. Kolik rudoarmějců už tam popadalo za Prahu! Na to Češi v první chvíli ani nevzpomněli. Jako pacienta nenapadne, že i …