Život proti smrti

Chtěla být živa sto let

Míťa se proti svému zvyku nezastavil ve vrátkách zahrady a nevolal už odsud jako jindy, když babičce něco chtěl. Došel až k šijící Nelle s odhodlaným výrazem v uřícené tváři.

„Babičko,“ energicky se zeptal takovým přízvukem, jako by Nella měla rozhodnout nějaký doznívající spor mezi ním a dětmi, „že je v Čechách hodně jiných Skřivánkových?“

Nella měla celý ten čas srdce jako v kleštích. Nyní pocítila, že kleště dovedou ukrutně přitáhnout.

„Je,“ odpověděla slabě. „Proč to chceš vědět, Míťo?“

„Že se i cizí paní může jmenovat Helena Skřivánková,“ dorážel Míťa. „A také může být lékařka,“ přemlouval sám sebe umoudřelým hlasem, odposlouchaným velkým, když uspokojují děti.

Nella odhodila šití.

„Co se děje? Mluv!“ vykřikla na hošíka.

„To vůbec nemusela být moje máma,“ odpověděl. Míťa hlasem, který se nevzdává. „Kluci říkali, že rádio hlásilo –“

Nella vyskočila. Před očima jí zakroužily šedofialové bublinky, vyletovaly, klesaly, snažily se splynout v jakousi kalnou blánu. – Bylo by dobré poddat se bublinkám a bláně, odpadnout ze světa a pozbýt vědomí. Kdyby jen trošičku chtěla, byla by omdlela. Ale nechtěla. Jakási myšlenka, na kterou si hned nemohla vzpomenout a která se měnila v strašlivou bolest, táhla ji jako olovnice k zemi. Nějaký příkaz trčel z bublinek a blány, jako v mlze pahýl stromu s ubohými lístečky – chytila se ho.

„Proč mi tak mačkáš ruku?“ z veliké dálky hučel Míťa. „Babičko, že to není pravda? Řekni!“

Přece ji zatkli před stanným právem, na ni stanné právo neplatí, jako blázen přemílala Nella v hlavě zaklínadlo, kterým už několik dní zaříkávala úzkosti na samotě, kam pošta chodila až kvečeru a nosila noviny s litaniemi popravených. Člověk si je odříkával potmě před spaním a nemohl usnout. Kdykoliv něco jelo noční tišinou, strach zvedal hlavu a naslouchal: už jede gestapo pro Míťu! Držela ho teď pevně za ruku, aby se jí neztratil, měla ho svěřeného, musela ho hlídat, nesměla omdlévat. Opakovala před dítětem nahlas jako nemoudrá:

„To není možná, přece ji zavřeli před stanným právem, Helenky se to netýká.“

„To víte, že ne, paní, to víte, že ne,“ přizvukovala jí soucitně Barborčina sestra. „Kdepak děcka! Kdoví co slyšela. Kdybyste si raději hráli,“ obrátila se vyčítavě k Míťovi, „a nestarali se o věci, do kterých vám nic není.“

Míťa se vzpřímil.

„Po tom je nám moc, náhodou! Za prvé je to moje máma a za druhé –“

„Jdi si umýt ruce,“ řekla Nella tvrdě, strčila hošíka do světnice a zavřela za sebou dveře. Trnula, aby chlapec něco neprořekl, co by se pak rozneslo po vsi. Barborčina sestra byla hodná žena, dobrá Češka, ale ženská a povídá. Češi se začínali bát jeden druhého. Zemí obcházel strach. Nikdo nevěděl, na koho padne los. To byl strašný čas. Kdo tu nežil, ten si to nepředstaví. Po prvním děsu, kdy by se byla rozběhla do vsi vyptávat se kdekoho, kdy by byla telefonem zburcovala Prahu, Nella se rozhodla, že o všem pomlčí, aby na sebe s Míťou zbytečně neobracela pozornost, a že počká na noviny. Dovedete si pomyslit, jaké to bylo čekání?

Kdysi dávno, dávno, v onom životě, vešlo do jídelny dřevěného domu, plného slunce, krásné čtrnáctileté děvčátko. Nezastavilo se už ve dveřích, jak bývalo jindy zvykem Gamzovic dětí. Ne, došlo až k Nelle, pohlédlo na ni Míťovýma očima a vyřklo zblízka: „Mámo, jdi nahoru, babička je tam mrtva.“ Což u nás v rodině budou vždycky děti posly smrti? Ne, to není pravda, to není možná. Nella tomu tehdy také nevěřila. Byla to rána zčistajasna, vždyť se s maminkou před chvílí vrátily z veselé procházky, byla to bolest, hluboká bolest, ale taková jednolitá, dobrá bolest, zármutek v pořádku věcí. Děti rostou a dospívají, rodiče stárnou a umírají. Ale tady, prokrista, tady! Dceru matce! Někoho jiného z vypravování mohlo ovšem postihnout to nesmyslné neštěstí, ba hromadně se to stávalo, už od podzimu. Ale Helenka! Helenka je má Helenka, jí se stanné právo netýká. Nello, a což Gamza? Ani jeho smrt ti nestačí, aby ses přesvědčila, že jsou všeho schopni? Gamza, to je rozdíl, ten propadl pomstě už od lipského procesu, ale Helenka! Má mladá, veselá a krásná Helenka, plná chuti do života! Když jsme se viděly naposled u prababiččiny postele (ne naposled, ale prve, než ji zatkli), říkala, že chce být živa sto let.

Kvečeru, ještě před novinami, přijel neohlášen Stanislav, bledý jako smrt. Jen ho Nella spatřila v jeho známých šedivých šatech jít kolem plotu do vrátek, věděla: Konec.

Stanislav se připravil na to, že zastane matku v strašlivém stavu. Přivezl s sebou utišující a vzpružující léky, jak je znal od Helenky, Hysteps a Coramin, které se mu podařilo sehnat jen ze známosti za válečné nouze o léky. Ale paní Gamzová mu vyšla naproti násilně vzpřímena a zle klidná: Podívala se Stáňovi do obličeje, to jí stačilo, zakývala pomalu hlavou a zastavila oči na jeho brašně.

„Zůstaneš tu přes noc?“ zeptala se s nevlídnou věcností místo uvítání.

Stanislav přisvědčil a pospíchal dovnitř. Aby si mohli beze svědků padnout do náručí a vyplakat se z té hrůzy, aby už pominula první chvíle. Ale matka mu zastoupila cestu a nechtěla ho pustit domů.

„Nejdřív hlásit,“ vyřkla přísně. „Každý nocleh se musí ihned hlásit. Jinak víš, co by z toho bylo.“

„Všechny by nás zastřelili, viď, babičko,“ dodal Míťa svým přívětivým dětským hlasem, bez ostychu před slovy, protože bez představy, co je za nimi.

Nellu napadla strašná věc.

„Máš s sebou vůbec legitimaci?“ ptala se Stáni bez dechu.

Stanislav se jen bledě usmál.

„Bez té bych se sem nedostal. Na nádraží byla jedna prohlídka, ve vlaku přišli dvakrát. Nemohl bych si aspoň odložit a opláchnout se?“

„Potom,“ řekla Nella bez slitování. Změnila se v kohosi nepřístupného, cizího, tvrdého, chvatného a zlého.

Vzala Stáňu pod paží, ne jako matka velkého syna, aby se o něho opřela v bolesti, ale jako četník, když zatýká, a jak byl Stáňa uprášený z vlaku, vedla ho i s brašnou a s trenčkotem k obecnímu úřadu. Tam už bylo zavřeno. To je jedno! Do bytu za tajemníkem. A nebude-li doma, do hostince za ním. T…