Život proti smrti

Poslední injekce

Stanislav a Helenka se často hádali. Spojovala je jedna nenávist k nacistům, kteří jim zabrali zemi, zabili otce a vzali svobodu. Ale jejich politické sympatie se větvily na dvě strany. Stáňa poslouchal raději Londýn, Helenka Moskvu. Helena stála duší tělem při Sovětském svazu, to byla její síla, to byla její druhá vlast. Zjemnělý Stáňa zase měl spíš slabost pro zelený a plavý ostrov, obtékaný vlažným Golfským proudem. Což o to, Stáňa měl Rusy také rád, jako každý dobrý Čech spoléhal na slovanskou vzájemnost. Ale když Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt o neútočení, Stanislava to postihlo jako těžká rána. Zbledl jako plátno a div se neporoučel u rádia, u té proklaté černokněžné skřínky se zeleným kočičím okem. – A co mají dělat, když jsou proti nacistům sami, bránila Helenka Sověty, potřebují získat čas. – Jak to, sami? A co Francie s Anglií? – Člověče, ty jim ještě věříš po tom všem, co nám provedli v Mnichově? Anglie přece jen čeká na to, aby nacisté pořádně pustili žilou Sovětskému svazu. Proto také nehnula prstem pro Polsko. Aby se Němci dostali co nejdál na východ. – Ale Stáňa Heleně nevěřil, Stáňa se zastával Finska a Helenka zase tvrdila, že Mannerheimovo Finsko je německý arzenál na napadení Leningradu. Zkrátka, hádali se.

Zato když Němci přepadli Sovětský svaz, Stáňa ho v duchu odprosil, přešel bezvýhradně na jeho stranu a připjal se k němu s vášnivou nadějí. Jenže zas podléhal těžkým depresím při každém dobytém městě. O Charkov truchlil, jako by padlo Brno. Helenka byla mnohem klidnější. „Stáňo, to je vidět, žes tam nikdy nebyl,“ řekla bratrovi. „V Sovětském svazu, to je takový pocit: ať tam vleze, kdo chce, kdo tam nepatří – dostane přes pařáty, že na to bude do smrti pamatovat. Ten pocit jde z přírody, ze staveb, z lidí – jistě bys to cítil přesně tak jako já. Víš, říkají: když jsou dva stejně dobří střelci, vítězí ten, kdo má lepší morálku. Tu mají oni. Vědí, zač jdou. Jsou v právu. To dělá strašně moc.“ Helenka skálopevně věřila v šťastné konce.

Nella od té doby, co začala ruská válka, trnula o Helenku. Do Prahy přišel Heydrich na krvavé svatováclavské posvícení, s celým děsem podzimního stanného práva. Co by řekl Gamza, kdyby se toho byl dožil, kdyby se byl dověděl, kdo také přitáhl do Prahy s tou půlnoční příšerou: Torgler. Věřili byste tomu? Ano, Torgler z lipského procesu. Jako poradce v dělnických věcech provázel Heydricha.

Helence se nestalo nic, ordinovala, chodila do pojišťovny a po vizitách a jenom nálada na výlety s Míťou ji přešla za stanného práva. Přese všechny ty šílené věci, které se dály v Čechách, lidé žili dál i svým obyčejným životem se soukromými radostmi i starostmi. Začátkem května paní Gamzová vešla k dceři všechna rozčilená.

„Heleno, představ si, teď telefonovali z Krče, abychom si ihned odvezli prababičku. Wehrmacht zabírá Masarykovy domovy pro vojenskou nemocnici. Za tři hodiny prý musí být všechno vyklizeno.“

„Zase je popadl raptus,“ poznamenala Helenka. „Ale to je dobré znamení, mámo, že potřebují lazarety.“

„Ty vidíš ve všem dobré znamení. Ale čím ji odvezeme? Drožku tak rychle neseženeš. Babička při své nehybnosti přece nemůže přestupovat z autobusu na elektriku. To je vyloučeno.“

Helenka se pokusila o záchranku Červeného kříže.

„Ani takovým starým lidem nedají pokoj,“ povídá Barborka. „To jsem zvědavá, brzo-li začnou vyhazovat z Olšan české nebožtíky. Ale ono se jim to jednou všechno spočítá. Abych povlékla ty sypky po panu doktorovi, ne?“

Nella si hořce povzdechla. Místo milovaného muže se jí vrátí popletená babička.

Barborka a babička byly kdysi na štíru. Ale to už je dávno, ještě před válkou. Kdo by živil starý hněv! Přišli na nás skopčáci a musíme držet pohromadě. Němci prababičku vyhnali a Barborka ji přijata tak upřímně jako vystěhovalce ze Sudet.

„Pěkně vítám domů,“ řekla, „ať se vám u nás líbí.“

Ale stařena, z obou stran podpíraná Helenkou a Stanislavem, minula Barborku jako socha a neodpověděla. Nadarmo ji upozorňovali. Prababička byla nahluchlá a chudák špatně viděla. Chůze jí byla těžkou prací. Namáhalo ji mluvit. Ale Barborku to přece zamrzelo.

Upekla stařeně na uvítanou bábovku, a každá hospodyně ví, co to bylo za hubených let vyčarovat z ubohých zásob kloudné pečivo. Stařena klovla do bábovky, odstrčila talířek a prohlásila:

„Jako koráb. Která kuchta tohle mučila?“

„Namoč si do kávy, babičko, změkne to. To víš, dnes není dost vajec ani tuku.“

Prabába neposlouchala.

„Jako utrejch,“ nasupila se. „Že mi zas Bára něco namíchala?“

Bylo to k neuvěření. Stařena si nepovšimla, že doma zatím ubyli dva muži, Skřivánek a Gamza, ani jediným slůvkem se po nich nesháněla. Prostě zapomněla, že někdy byli. Míťovi říkala „Stáníčku“, myslila, že je Stáňa pořád malý, i když ji velký Stanislav odvážel z Krče. Lidé a věky se jí mátli v hlavě; ale na svou zášť k Barborce nezapomněla. Jen osaměla v bývalém prostředí bez starých vrstevnic a vrstevníků z Krče, začala točit palci a navázala černou nit hrozných historek o Barborce. To Bára vystrnadila prababičku z Krče, aby ji tady mohla o všechno obrat, o děravý slaměný klobouk (který Nella dávno spálila), o založené brýle, o zlomenou hůl. Bára je fikaná zlodějka! Prababička se vyjadřovala nahlas ve svých samomluvách, Barborka je zaslechla a bylo po všem. Dobré úmysly se zhroutily, jako když foukne do domečku z karet. Vrátily se staré nepřátelské časy, plné urputnosti, justamentů, napětí a nesmyslů. Byly to malichernosti po ráně, která Nellu postihla Gamzovou smrtí, byly to malichernosti ve velkém národním neštěstí. Ale nikdo by ani nevěřil, jak takové popichování dovede otrávit bolest. Bože, to byla bída s prababičkou! Ta se něco nazlobila! Co jim to zase provedla, že se zamkla? Že jí také nechali ve dveřích klíč!

Prababička spala a neotevřela Nelle se snídaní. To se konečně stávalo, že proklímala celé dopoledne. Ale prababička nešla ani k obědu, marně na ni tloukli. Důkladně se zamkla na klíč, aby na ni Bára nemohla. Nella se Stáňou ne a ne se k n…