Život proti smrti

Gamza

Mrzutá pedanterie věznic nebyla pro Gamzu pranic nového. Znal nazpaměť ze své advokátní praxe ten zdlouhavý a zaostalý svět se středověkým rachocením klíčů a s kýbly a s trestanci v kulatých čepičkách, kteří ustavičně něco opravují po budově a nenápadně přitom prosí o cigaretu. Každou chvíli byl za některým ze svých klientů na Pankráci. Nedivil se vězeňskému ovzduší, jako Helenku neděsila nemocnice. A ostatně, sám seděl v Ostravě, ještě za první republiky. Odsoudili ho pro pobuřování. Už zkusil ten jiný pocit času, jak jej prožívají vězňové. Včera, to zůstalo tam venku, než člověka zatkli. Dnes – to je tady za mřížemi, kde dni bez výrazu, bez barvy, bez vůně, jeden jako druhý se kupí jako hromada prken v jednu neměnící se beztvarou přítomnost, která se nehýbá z místa. A zítra, to na tebe čeká zase až tam venku, až tě pustí. Tam venku, kde se život pohybuje a mění, kde chodí ženy, jezdí elektriky, svítí slunce. Gamza znal dokonce i Moabity24 už z Dimitrovova procesu, jehož část probíhala v Berlíně – a který se nyní opakoval v kapesním vydání i v Gamzově případu.

Nacisté nařkli Gamzu, že se účastnil spiknutí: „Ring gegen Deutschland.“ On by zajisté byl s chutí obklíčil a zneškodnil nacistické Německo. Ale o jsoucnosti oné německé ilegální skupiny neměl potuchy. Dověděl se o ní až při výslechu. Byl to pustý výmysl a holý nesmysl. I právníci z říše to musili uznat a zastavili řízení. Stávalo se to s gestapem často: obvinění falešné, ale kápnou na toho pravého. Anebo: zatknou toho, kdo se jim nelíbí, pod falešnou záminkou. Gamza si nedělal iluze. Mohl si na prstech spočítat, že ho seberou za lipský proces. Překvapila ho jen ta rychlost. Počítal se svým zatčením později. Česká policie zřejmě gestapu nahrávala.

Řízení proti Gamzovi bylo zastaveno, berlínský obhájce, slušný člověk, blahopřál zproštěnému a Gamza pocítil právnické uspokojení, že bylo učiněno zadost spravedlnosti. Načež ho posadili do vlaku a místo do Prahy jel do koncentračního tábora. I to už znal z dozvuků lipského procesu a nedivil se.

Bylo jasno, že se ocitne v dočista jiném světě, než byl přísně puntičkářský život v Moabitech. Soudní vězení mají svou starou tradici. Ani krkolomný státní převrat ji nevykoření. Je nezmarná se svými bachaři a gonkaři25, se svým hlášením osazenstva cely, s klasickým lepením sáčků, s klíči a kýbly. Soudní vězení může skončit naprosto zle, popravou. Ale než přijdeš o krk, žiješ celkem v pořádku, v historickém pořádku z dob Marie Terezie a Bedřicha Velikého, kdy se lidstvo naučilo úřadovat a zhlédlo se ve svém úřadování. Moabity, nacisticky přibarvené, i se svým hladem a štěnicemi, byly stále součást úředního systému. Soudní vězení mají svůj jízdní řád a podle něho jedou. Ale v koncentračním táboru nevíme dne ani hodiny. Běh života v říšském soudním vězení lze odhadovat počtem pravděpodobnosti. Koncentrák je nevypočitatelný. Nikdy nevíš, čím tě eses nebo tvůj kápo překvapí. A oni překvapují s oblibou, to je jejich. Čím by se také vyráželi při tak otravném a marném zaměstnání, jako je hlídat národy, sehnané bůhvíodkud a bůhvíproč.

Gamza mnoho věděl o koncentračních táborech, už od říšských uprchlíků, kteří se hrnuli do Československa od roku třiatřicátého, i z německých protifašistických reportáží. A jako každý, kdo jde do něčeho, o čem slyšel a četl, ale co nepoznal ze svého vlastního názoru a nezkusil na své kůži, představoval si to v krajnostech. Byl připraven na to, že se hned setká s okázalým mučením, sténáním, vraždami, a už předem si upevňoval duši proti očekávaným hrůzám. Ale rozdíl mezi vypravovaným a prožívaným je nesmírný. Gamza čekal zohavené mrtvoly. Ale nečekal toto:

Před staveništěm stál vůz, naložený velkými krychlemi lisovaného sena, do vozu bylo zapraženo několik párů lidí v proužkovaných šatech, na kozlíku seděl kočí s bičem. Švihl jím, trhl opratěmi, mlasknutím pobídl spřežení, lidé zabrali a vůz se hnul. Nikdo z ostatních heftlingů si toho nevšímal. Nedivili se tomu. Kopali dál. Byla to obyčejná fůra s nákladem, místo koní ji táhli lidé, a jiný člověk, člověk jako oni, seděl na kozlíku a furiantsky práskal bičem. V Gamzovi byl silněji vyvinut smysl pro lidskou důstojnost než soucit; vzplanul zejména pokořením za ty zapřažené lidi. A kočí se smál a něco hulákal hrdelní řečí a švihal je bičem; zapřažení lidé sehnuli oholené hlavy, shrbili proužkovaná záda a dali se na tenkých nohou v dřevácích do klusu. A tak to jelo kolem Gamzy jako vidění, zrovna jako naschvál, jako ukázka života postaveného na hlavu, jako alegorická kára fašismu.

Později, mnohem později, Gamza šel ráno z bloku na apel a zahlédl zkrouceného člověka, který se zbláznil a skočil na dráty. Už to měl odbyto, zabil ho proud. Později, mnohem později, Gamza stál na apelplace nucenou frontu na zastřeleného. Musel k němu pořádně otočit obličej podle předpisu a pořádně si ho prohlédnout na výstrahu; nebo by si musel znova stoupnout dozadu do řady, stát kolik hodin a znova se jít podívat. Ale žádný zabitý v lágru už neotřásl Gamzou tolik jako první den ti živí lidé zapřažení do vozu, s kočím na kozlíku.

„Copak tam máš? A nešilhej tam, koukni radši na mě,“ domlouval mu humorně naléhavý hlas. „Já jsem přece hezčí, no ne?“

Promluvil člověk, který kopal vedle něho. Gamza mu rychle pohlédl od lopaty do tváře. Byl to podšitý lidový obličej. Smál se na něho všemi vráskami.

„A dělej furt, Hans se dívá. Ono ho to omrzí, pak si odpočineš. Čím míň toho zpozoruješ kolem sebe, tím líp pro tebe. Víme? Mha přede mnou, mha za mnou. Dlouho tu nejsi, viď.“

„Se středečním transportem.“

„Proto. Dá se tu žít. Člověk zvykne.“

Také měl červený trojúhelník politického.

„Na tohle si nikdy nesmíme zvyknout,“ přísně namítl Gamza.

„Jdi, ty dědo vševědo. Tak já to nemyslel. Kdo v sobě má pevný punkt, nic ho nerozhází. Drž to níž. Takhle se ztrháš.“

Kopání Gamzu strašně unavovalo. Těžký nástroj se mu příčil v ruce. Měl obě ruce levé. Ostýchal se za svou neobratnost před mužem, který uměl důvěrně zacházet s motykou a&nbs…