Život proti smrti

Špinavý den

Paní Gamzová, střevíce zastříkané blátem, zazvonila u vrat Häuslerovy bubenečské vily. Na rohožce před prahem si otírala obuv dlouho a pečlivě, jak činí prosebníci.

Aspoň že tady nebudu muset do schodů, pomyslila unavena. Byla to jednopatrová vila.

Už v předsíni ji odechl vzduch bezstarostného komfortu. Otopné těleso pokojně dýchalo žábrami jemné kovové síťky. Ti vám měli krásné teplo! Dnes, kdy není k dostání koks ani uhlí. Jak by v člověku okřála zkřehlá dušička, kdyby to bylo poctivé teplo a kdyby to byla pouhá přátelská návštěva u čestných lidí.

Hezounká panská v čepečku jako z cukru a v zástěrce jako led (kde na to berou mýdlo?) naznačila návštěvě uctivým pohybem, kam vstoupit. Nella se ocitla v prostranné hale, z které se rozvíralo kolik světlých a krásně vytopených pokojů, spojených bez dveří. Z nárožního se vyřítil s hromovým štěkotem vlčák. Letěl jako divý, koberce mu ujížděly pod nohama. Z arkýře povstala urostlá žena.

„Rolf, nieder29!“

Paní Ró už byla u psa a chopila ho za obojek pěstovanou rukou.

„Untersteh dich! Sollst dich schämen, pfui!“30

Vlčák po ní pošilhával chytře a provinile a dýchal.

„Nerozumí česky,“ podotkla Ró s omluvným úsměvem. „Je z Desavy. Gelt, Rolly? Brav, brav, schön brav sein. Nemějte obavy, milostivá paní, nic neudělá.“31

Ale pro jistotu držela psa za obojek. Druhou rukou stiskla zvonítko.

„Odveďte psa, obtěžuje,“ poručila panské. „Potom přijdete srovnat koberce.“

„Tak pojď, Rolfíku, pojď,“ pokojně řeklo děvče. A vlčák za ní šel jako beránek.

Domácí paní proměnila hlas a lahodným tónem pro zákazníky pozvala návštěvu na nízké sedátko, které kolem dokola lemovalo arkýř. Posadila si ji proti sobě hezky do světla. Na kulatém stolku s dvojí deskou ležely dnešní noviny, a kupodivu, Nietzschův Zarathustra. Vespod někdo zapomněl několik žetonů, zelené a červené. Vysoký fíkus se svými koženými listy zacláněl druhé okno. Obě ženy seděly v rohovém pokoji, tam, kde před léty herečka Tichá, vypuzená paní domu, rozstudovala Kristinu Vavřincovou. Jenže dveře Vlastiny „magorky“ byly prolomeny, dnes nežil v společenském bytě nikdo, komu by bylo třeba ticha k práci. Paní Ró, platinové vlasy vyčesané po způsobu říšských paní, kterým se u nás zalíbilo, v uších veliké růžové náušnice v podobě květiny, plnoštíhlá v žerzej kostýmu, rezeda a altros, měla šťastný den a šveholila páté přes deváté.

„Milá, drahá paní Gamzová. Copak mi nesete krásného?“ Jenže jí nedopřála, aby to řekla. Nepustila Nellu k slovu. „Vždyť pro mne je to velká čest, že jste si na mne také jednou vzpomněla,“ hovořila trochu pichlavě. „A jéje, co se vám to stalo na očičku?“ zvolala s politováním, ukazujíc na ječné zrno, ošklivě zapálené v Nellině bledém, zestárlém obličeji. „Snad se očičko nedívalo, kam nemělo? Ne, žerty stranou – máte přece dceru doktorku – co tomu říká Helena? Taková kapacita! Už se přece vrátila z Ruska?“

V Nelle hrklo.

„Dávno,“ odpověděla jakoby nic. „Prý je to z nedostatku vitamínů. To nevadí, to přejde. Chtěla jsem vás jen, paní Häuslerová, poprosit –“

„Má chudinko zlatá, vy jste se spadla! Vždyť vás je půl! Ne, vážně, milostivá paní, kdybyste se mi neohlásila telefonem, já bych vás nepoznala.“

„Mám starosti,“ začala Nella, „můj muž –“

„Ale já se Heleně divím, že to tak nechá,“ mluvila paní Ró a vůbec Nellu neposlouchala. „Předepsala vám aspoň něco pro chuť? Papáte pořádně? Jo, to jsou ty dámy, které si chtěly za každou cenu udržet linii,“ zahrozila Nelle žertovně ukazováčkem, „a ono se to pak vymstí. Musíte se šetřit, drahoušku, hodně se krmit, zesílit –“

Nella na ni jen otvírala oči. Což neví, že večeříme suché brambory a zapíjíme hořkou meltou? Nechce to vědět! Je tak zlomyslná, anebo tak hloupá? Asi obojí.

„– ten hubený krček aby se vyplnil,“ nepřetržitě mluvila Ró, „vždyť vás to dělá zbytečně starou, drahoušku, a nač? Jste ještě fešná dáma. Čím vám mohu posloužit? Kakao, kávu, čaj?“ nabízela jako za pultem. „Nač máte chuť, jen si řekněte. Snad kakao, ne? To je nejvýživnější.“

Paní Gamzová, jak byla stará, se začervenala.

„Jste příliš laskava,“ řekla, „ale nezdržím vás ani deset minut. Jen kdybyste mě vlídně vyslechla. Snad se, paní Häuslerová, pamatujete –“

„– jak jste mě jako žabku hostili v Nechlebách,“ vpadla Růžena, „richtig, má milá, dobrá paní Gamzová. Jak bych nepamatovala, vždyť to není žádná hanba, teď, když se karta obrátila. Já ještě vidím jako živý ten pistáciový krém, byl báječný, něčím takovým se vám dnes ovšem nemohu revanšovat, je válka. Ale to mi přece neuděláte, má milá, dobrá paní Gamzová, snad nebudete tak pyšná, abych vám nesměla nabídnout ani skromnou svačinu. To byste mě vážně urazila. Dášo!“

Panská v bílé holubičce začala poletovat po pokoji a před ní se Nella zase nemohla zmiňovat o tom, co ji sem přivedlo. Byla z vnucovaného pohostinství jako na trní. A co když sem vtrhne nějaká německá návštěva a ona vůbec nevyřídí svou věc?

Paní Ró, aby děvče mohlo prostřít, vzala ze stolku „Národního strážce“ s velikou Hitlerovou podobiznou v polním stejnokroji.

„Fešáček, co?“ prohodila se zalíbením, než odložila noviny a chopila se nové, hladké knihy, tak sevřené, jako by právě vyšla z knihařského lisu, jak bývají svazky, které ještě neotevřel ani prst. Z tmavozelených desek zasvitlo zlaceným písmem:

„Also sprach Zarathustra.“32

Ró potěžkala Nietzsche v ruce a zaťukala na desky.

„Znáte to náhodou, milostivá paní?“ (Nella schválně zavrtěla hlavou.) „Prima román, to si přečtěte. Vřele doporučuji.“

Jaké to sem panská nesla dobroty! Člověk ani nevěřil vlastním očím. Čtvrtičku oroseného čajového másla, med jako jantar, ananasový džem. Mísu růžové šunky – takhle plátek Míťovi na zub, kluk by se olizoval. A tady v té hluboké stříbrné nádobce – ale to snad ani není pravda, to je mámení z mlsného snu, jaké pokoušejí protektorátní Čechy, když jdou spát na lačný žaludek – šlehačka, lidé, žádný náhražek z umělých bílků, šlehaná smetana! Byla tak hustá, že v ní lžíce stála. Když člověk pomyslil na odstředěné mléko, modré jako šmo…