Život proti smrti

V Buzuluku

Otázka není, zda Hitler bude poražen. Otázka je, kdy bude poražen. Ve slavné bitvě o Moskvu Rudá armáda rozmetala legendu o nepřemožitelnosti nacistických hord –

Českoslovenští vojáci, důstojníci a mužstvo, shromáždění v dlouhé úzké síni kina v Buzuluku, viseli řečníkovi na ústech.

Byl to křepký muž mezi čtyřiceti a padesáti lety, tmavovlasý a modrooký, jako většinou Češi. Nebylo pranic násilného v jeho vzpřímení. Bylo vidět, že je na řečništi doma. Měl široké čelo, vlasy jako student, něco mladého v držení hlavy, živě zbarvený obličej hanáckého rolníka, mezi obočími hlubokou vrásku od přemýšlení. Ta rýha tvořila osu celé mužné tváře; v ní se sbíhalo vědomí odpovědnosti za mnoho lidských věcí.

– Boj sovětského lidu a Rudé armády je nejtěsněji spjat s národně osvobozeneckým hnutím Čechů a Slováků. –

Ondřej Urban, ve vojenském stejnokroji, poslouchal z té duše. Nespouštěl oči z Gottwalda. Velmi si zakládal na tom, že ho poznal už včera. Zrovna se vracel s kamarády od výzdoby biografu a soudruh Gottwald je zastavil. Dal se do řeči s vojáky. Vyptával se, odkud jsou, čím byli dřív, jak se jim daří na vojně, a když Matula pověděl, že je strojní zámečník od Přerova, Gottwald se k němu vesele hlásil, jsou moravští rodáci.

Usmál se. Byl to pokojný a přívětivý člověk, Ondřej vzpomněl na nebožtíka tatínka, jak vycházel z dílny při prvních hvězdičkách, postával po večeři na zápraží, sál dýmku z višňového dřeva a rozmyslně vykládal se sousedy. Kdo by řekl do usměvavého Gottwalda tu bojovnost!

„Soudruhu Gottwalde,“ optal se zčistajasna troufalý Luděk na věc, která dělala mužstvu v kasárnách tajné starosti, „je to pravda, že máme jít po výcviku do Teheránu jako Andersovi Poláci?“

Gottwald po něm blýskl okem. Zamračil se. Vráska mezi očima se mu prohloubila. Bylo na něm vidět, že se mu ta otázka pranic nelíbí.

– Armáda patří na frontu, – pravil přísně. – To dá rozum. Co o tom soudíte, hoši? –

„Z Ruska je na Moravu blíž,“ upřímně řekl Matula.

„Nechceme být pro ozdobu,“ bránil se Pepík ze Žižkova, „chceme na fašouny. Proto tady jsme.“

„Odkud se berou pořád ty řeči o Íránu,“ rozhořčoval se Ondřej, „kluky to rozčiluje –“

– Bez starosti, – řekl Gottwald, – půjdete bít fašisty. Od čeho jste vojáci, budete bojovat. Ale ne mezi sebou, – zvolal polo žertem a zdvihl ukazováček. Zpozoroval, že na kraji hloučku, který se kolem něho shrnul, je nějak příliš živo. – Co tam máte mezi sebou, chlapci? –

„Ale to se zase Jarda s Jóžou hádají. Oni spolu při výcviku obsluhují jeden minomet; ale při každém pohovu mu Jarda vyčítá ‚Slovenský štát‘.“

„Jako bych se byl válel doma za pecí, když ho s Němci pekli,“ ozval se hezký černý chlapec, horkokrevný Jóžo. „Zatím jsem byl dávno za horama. A ty jsi ještě trčel v Praze a provolával slávu Neurathovi.“

„Nikdo neprovolával!“ urazil se Jarda. „Češi mají tvrdou hlavu, pevný charakter. Ale vy? Kam vítr, tam plášť –“

– Co si budeme vyčítat, když spolu musíme bojovat, – rozhodl Gottwald. – Vy máte Tisa a Tuku a my zase Háchu a Moravce. –

Vojáci vybuchli v souhlasný smích.

V tu chvíli přispěchal ke Gottwaldovi štíhlý člověk s nápadně živýma vypouklýma očima, poslanec Kopecký, také host z Moskvy:

„Klemo – atentát na Heydricha.“

Novina spadla do československých kasáren jako zápalná bomba. Novina letěla jako plamen mezi Čechoslováky. Vzrušení bylo nesmírné. Včerejší zpráva ještě dnes elektrizovala velikou vojenskou schůzi.

– Skolením Heydricha, – pravil řečník, – podal náš lid celému světu viditelný důkaz, že stojí nezkrušen a nezlomen a že jeho nepřátelství vůči vetřelcům je nesmiřitelné. Je tomu právě osm měsíců, co Heydrich přišel do Prahy, poslán Hitlerem, aby srazil na kolena odbojný český národ. Na pět set českých vlastenců dal popravit veřejně, tisíce jich dal zavraždit tajně. A po osmi měsících leží tento krvavý kat sražen českou rukou. Náš národ vychází z osmiměsíčního zápasu jako vítěz. –

Gottwald mluvil k jiskřícímu shromáždění. Jeho tvář se energicky soustřeďovala k tomu, co je třeba říci. Aby to pověděl jasně, přehledně a přístupně; aby to razil tak, aby to sedělo; aby si to vojáci proto zapamatovali, že je to přesvědčilo, a podle toho aby jednali. Mluvil o jednotě zahraničního a domácího odboje a vojáci poslouchali, aby jim ani hláska neušla, v živoucím tichu.

– Zahraniční odboj, – pravil, – je jenom část osvobozeneckého boje. Jeho vlastní podstata a smysl jsou doma. Zahraniční odboj splní úlohu jedině tehdy, bude-li v plném ideologickém, politickém a taktickém souladu s domovem. Základní taktický a politický princip je nejširší národní jednota s vyloučením zrádců. Ať jsou to Češi, Slováci, nebo podkarpatští Ukrajinci, v boji za svobodu doma i za hranicemi potřebujeme každého poctivého občana a každou poctivou občanku bez rozdílu politické příslušnosti a náboženského vyznání, jen když to myslí s republikou upřímně –

To bylo ono! Padla osvobodivá věta. Shromáždění sebou úlevně pohnuli. To bylo to, o čem se potřebovali ubezpečit lidé bez domova: o svém nepřetržitém spojení s otčinou i o své vlastní jednotě. Nebylo to tak prosté.

V daleké rovině táhne se neznámé posádkové městečko Buzuluk, s černými uralskými lesy v pozadí. Ve dne v noci tu vane dráždivý vítr a přináší písek ze stepi. Kamenná kasárna i vojenské cvičiště jsou za městem, pod příkrým břehem řeky Samarky. Sem přibyla původní vojenská jednotka z kláštera v Orankách, sem se sjížděli k odvodům Češi a Slováci ze všech konců širé sovětské země, z Moskvy a Vorošilovgradu, z Taškentu, z Almy-Aty a z Frunze, čeští političtí uprchlíci i čeští usedlíci. Žili všichni v jedněch kasárnách pod vojenskou kázní, cvičili podle téhož českého velení, stejně jedli, stejně se vzdělávali a pochodovali spolu jedním krokem nekonečnou buzuluckou ulicí, podle dřevěných domků s krajkovitě vyřezávanými průčelími, mezi muži v modře vyšívaných rubaškách a ženami s hlavami zavinutými do plachetek. Oživovali povětří plné písku svými pochodovými zpěvy, bubny, střelbou a třepotavými budíčky a ve…