Život proti smrti

Jak Blažena pozbyla víry v boha

Blažena žila druhý rok v ravensbrückém koncentračním táboře. Kdo ji znal dřív jako kvetoucí mladou ženu, oddanou lásce, byl by ji nepoznal. Nezměnily ji jen heftlingovská zebrovaná krinolína a neohrabané dřeváky, v kterých se zpočátku těžko pohybovala, ani přitažené vlasy, jak je musely nosit trestanky, prý z hygienických důvodů, ale hlavně proto, aby vypadaly pokud možno ošklivě a nezastiňovaly své dozorkyně s kobylími hlavami v esesáckých čepicích. Ani v šedožluté barvě obličeje a v hladové hubenosti to nevězelo. Změna se s ní dála hlouběji, v samé podstatě bytosti.

Blažena bývala věřící. Její prostá ženskost přitakávala křesťanské oslavě narození a vzkříšení a její vrozená dobrota lásce k bližnímu. Okouzlovala ji poezie katolického kalendáře, ten věnec obřadů, jak postupuje rok, a které mají tolik důvěrného půvabu na venkově. Chodívala s babičkou na roráty, i když už si svítily na cestu baterkou místo sloupku, a staré zpěvy ji dojímaly podobně jako básně ve škole; ozářený a zpívající kostel o půlnoční ji unášel jako tajemné divadlo; potom přicházelo jaro se svou písní pramínků; na Velký pátek, kdy zvony odletěly do Říma, řehtala s dětmi kolem kostela svaté Markéty po havířském hřbitůvku a na Bílou sobotu chodila po vsi v slavnostním průvodu na vzkříšení. Zvykla odmalička žít pod širým nebem, na slunci, ve větru, skotačit s kůzlaty, dusat jako hříbě po skosených lučinách, prohánět se s chlapci za drakem, když už foukalo ze strnisek, a posílat mu psaníčka do větrné výše. Ó bože! Místo veselého čoudu bramborových ohníčků vítr k ní teď zahání strašný nasládlý kouř z ravensbrückého krematoria; a splete-li se vítr cizí země a zanese-li uvězněným přes vysokou zeď i některou z laskavých venkovských vůní, dech otav, aroma pryskyřic, tím hůře, tím hůř. Usouží se po volné české krajině, po lidickém údolí a po všech drahých, od nichž ji odřízli. Jako školačka vozívala za matkou na pole Věnu v peřince. Maminka dala nemluvňátku pít a zase šla po práci; a Blažena sestřičku hlídala v chládku olší a lísek a proutkem od ní zaháněla mouchy, aby ji něco neštíplo. Aby ji něco neštíplo! Kde je dnes konec Věně? Napsala z Polska jediný lístek a od té doby nic. A Václav s tatínkem se ani jednou neozvali. Ani Václavovi rodiče, kteří žili v Buštěhradu a občas si dopisovali s Blaženou, se o něm nezmínili slůvkem. Jako když se po něm země slehne. Blažena však měla takovou naději, že otec a Václav jsou také někde v Polsku.

Už tenkrát, kdy lidické matky prohlédly onu bohapustou lež (které se jim tolik chtělo uvěřit), že děti, odvezené v autokarech, budou na ně čekat v táboře, a zatím po dětech nebylo památky, už tenkrát se v Blaženě něco nalomilo a jen s přemáháním se modlila otčenáš za otčenášem, nemohouc usnout únavou první noc na kavalci v štubě. Odpusť nám naše viny – ale vždyť jsme se ničím neprovinili! Jakož i my odpouštíme svým viníkům – ne, Blažena nacistům neodpouštěla a odpustit nemohla a nechtěla. A jaký to byl hluchý a netečný Bůh, tam nahoře v neurčité výši, když oslyšel zoufalý pláč nevinných a dopouštěl na ně hříchy volající do nebe.

Nejvíc jí bylo líto babičky. Když i mladá Blažena tak strádala přesazením z rodné půdy, což teprve stařenka! Jí to neštěstí sáhlo na sám kořen života. Nezbývá jí ani hrstka rodné prsti, kde by se uchytila, vzali jí v lágru poslední kousek Lidic. Nedali ji na štubu s lidickými sousedkami, musela na revír mezi staré štrykerynky62 a Blažena ani matka k ní nesměly.

Babička však nemohla ani plést, ruce měla chromé, nemohla pracovat, proto dostávala málo jíst. Už ani neměla na nic chuť. Sedala u okna, hleděla na nesmyslné baráky a dráty a hynula steskem a slabostí. Blažena věděla, že je s ní zle. Utekla v polední přestávce z krejčovny na revír k babiččinu baráku. Babička seděla u okna, Blažena stála poblíž, viděly se, slyšely se, ale kolikerý zámek a cizí zvůle byly mezi nimi, nemohly k sobě. Doma Blažena babičce ve všem posloužila, tady jí nemohla vody podat. Babička, jen vnučku spatřila, tiše se rozplakala. To trhá srdce, vidět plakat starého člověka.

„Pomoz mně, pomoz, Blaženko,“ naříkala, „ráda bych umřela doma.“

A Blažena tu stála, srdce v ní pukalo lítostí a láskou a nemohla nic, pranic. Taková bezmoc je k zoufání. Nemohla pro babičku hnout prstem. Promluvila k ní cosi něžného, chvatně slíbila, že zase přijde, a honem musela utíkat zpátky do krejčovny. Vběhla tam na poslední chvíli. Jak spěchala, černá kudrna se jí uvolnila z předepsaného heftlingovského účesu a spadla jí do čela.

„Bist du denn eine Jüdin, daß du so kraus bist?“63 zakrákorala „Vrána“ – tak přezdívaly dozorkyni v dílně – a vztekle uhodila do obličeje uhnané a rozbolestněné děvče.

V tu ránu Blažena pocítila, jak se v ní cosi dávno podemletého a nalomeného střemhlav kácí, snad vzdušné chrámy náboženství, a učinilo se v ní kruté jasno: Bůh není.

Večer babička skonala a s ní i Blaženina dívčí víra družiček.

Babička zemřela, ušla plynu. Teď ohrožoval Blaženinu maminku. Zeslábla, chřadla, předčasně stárla, vlasy jí šedivěly, bylo nebezpečí, že ji pošlou do selekce jako většinu bělovlasých žen. Ale pomyslete, co s ní provedla česká lékařka Zdeňka, když ji dostala s těžkou chřipkou na revír. Obarvila jí vlasy živočišným uhlím; matka byla zase černovlasá jako zamlada. Kdyby se bylo přišlo na ten vtip, mohl stát Zdeňku život, tím spíš, že byla známá komunistka, že její otec výrazně působil v Moskvě a že byla jistě velmi hlídána. Ale takové věci ona dělala denně jaksi levou rukou. Svou nenápadnou odvahou, svou moudrostí, svou vlídnou mírností, za kterou se tajila nezdolná energie, do jejíhož pramene Blažena posud neviděla, dovedla si Zdeňka zjednat autoritu i u nacistického vedení tábora, a vězeňkyně jí říkaly „strážný anděl lágru“. Ovšem jiný anděl strážný než ten malovaný s husími brky z barvotisku nad nastlanými postelemi. Byla to uvědomělá mladá žena s dezinfikovaným nástrojem v ruce a s vědeckou vírou v lepší svět v hlavě. Halačka s Milčou, dvě vězeňkyně z …