Hra s ohněm

Marie Pujmanová

3,26 

Elektronická kniha: Marie Pujmanová – Hra s ohněm (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: pujmanova01 Kategorie:

Popis

E-kniha Marie Pujmanová: Hra s ohněm

Anotace

O autorovi

Marie Pujmanová

[8.6.1893-19.5.1958] Marie Pujmanová (rozená Henerová) byla česká spisovatelka a novinářka, národní umělkyně. Narodila se roku 1893. Její otec byl universitní profesor, později se myšlenkově rozešla s třídou ze které pocházela a věnovala se dělnické problematice. M. Pujmanová několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. Přispívala do Rudého práva...

Marie Pujmanová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hra s ohněm“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Alina

Alina, žena mnoha jmen, proto bude moudřejší nevyslovit žádné, umělkyně, která vystřídala devatero řemesel, hrála na předměstské scéně, natáčela ve filmu mezi těmi, jejichž jména se neuvádějí, stála modelem malířům a tloustnouc sama v sobě objevila výtvarné vlohy a šila nohaté panny (jaké nenáviděl Stáňa), humorná zvířátka a vůbec štěstítka, podnikavá Alina, která také obchodovala s kosmetickými prostředky, dovezenými z Ameriky, kam ujela svému druhému choti, řediteli Kunešovi, se svým třetím mužem, inženýrem, a stavěli tam spolu dráhu na pampě a Alina si namlouvala indiány, však o tom psala zábavné reportáže do českých novin, aby na ni v Praze nezapomněli, pověstná Alina, toho času majitelka fotografického ateliéru, kde si podávají dveře všichni lepší kumštýři (její výraz), Alina vyfoukla kouř, odložila cigaretu, a opřena kulatou pěstěnou paží s módním náramkem o kavárenský mramor, provázela vysměvačnýma očima Stáňu s herečkou, kteří se pozdravili se společností, vyhnuli se jí a odcházeli spolu.

„Jako holoubci,“ povídá, napodobujíc lidový spád řeči, „inu jako dva holoubci. Dejte pokoj, že někdo snese takovou známost na dlouhé štreky.“

„Zasáhni, Alino,“ poštívali ji kolem stolu. „Tobě je to špás. Ukaž, co dovedeš.“

Alina pokrčila nosem.

„Ještě to není zralé,“ poznamenala znalecky a zamyslela se. Má v patrnosti všechnu erotiku umělecké Prahy: kdo má na koho chuť, kdo si s kým začíná, kdo s kým chodí, kdo má koho dost; učinila svým posláním tady na světě rozvádět dvojice a zase dávat dohromady nové páry. Čím častěji jí poslední dobou selhávají její vlastní námluvy, tím úspěšněji se věnuje cizím; ale dělá se svým uměním, jako všichni mistři, náramné tajnosti. „A vůbec,“ prohlásila, „mě tenhle případ nezajímá. Pane vrchní, ještě jednu whisky.“

Nedlouho poté, když Stáňa přišel k Vlastě, koho u ní nezastal, jako Alinu s fotografem. Přišla si natočit film z hereččina soukromí pro obrázkový časopis. Elegantní a prostá paní Vlasta Tichá nás uvítala ve svém útulném domově. (Kulatý stolek, stojací lampa.) Naše velká dramatická umělkyně ošetřuje něžně své květiny. (Vlasta s konévkou, půvabný sklon hlavy, zarámované skromným límečkem.) I tragédky jsou veselé. (Vlasta z profilu škádlí stéblem rozzlobeného papouška, také z profilu.) Zkrátka, kdo listuje obrázkové časopisy, dovede si to živě představit. „A když vás tady šťastně mám, doktore,“ rozhodla Alina, „posadíte se mi tamhle k paní Tiché a já vás oblejsknu spolu. Stejně k ní patříte.“ Jako papoušek a fuchsie, děkuji, pomyslel si Stáňa.

„Že děláte takové drahoty,“ domlouvala mu Alina. „Není to od vás k Vlastě hezké. A abyste věděl, už jsem si vás vzala, a zvlášť. Poslyšte, vy jste úžasně fotogenní.“

„Jdi k filmu místo mne,“ usmívala se Vlasta. Byla to její tajná bolest, že se nehodí pro film – ta nešťastná „Svatební cesta“ tenkrát! Oba milence rozladila návštěva, ale Alina si z toho pranic nedělala a s nenuceností sobě vlastní nabízela Stáňovi Vlastiny bonbóny („oslaďte si život, drahoušku“) a pobízela ho do Vlastiny borovičky. „Pijte, doktore, pijte, ať přijdete do nálady. A to jste vždycky takový vážný?“

Všechno se mu na té ženské protivilo, její ohromná prsa, její mlsné vědoucí rty, to, že mu říká „doktore“, to, že dělá u Vlasty domácí paní. Jen se někam vetře, hned všechny protěžuje! A co to Vlastu napadlo, slíbit Alině za oba, ani se Stáni nezeptala, že přijdou po divadle do „Růžového klobouku“, kam je Alina horlivě zvala; bude tam celá její parta. Když se konečně zvedla, Stanislav se hrnul pro kožich milostivé paní a pomáhal jí do něho hned v pokoji s překotnou ochotou. Alina také nebyla hloupá. „Ten pospíchá,“ zubila se, „aby mě viděl ze dveří. Nebudu rušit, doktore. Má něha a polepšete se.“

V pokoji po ní zbyl parfém, dotěrný jako ta ženská. Stáňa přistoupil k oknu a otevřel je.

„Přestaň,“ tahala ho za rukáv herečka a smála se vzadu jako uličník. „Vždyť tě uvidí z nábřeží. Stáňo! Měj rozum. Jsi hrozný.“

„A hrozný budu,“ prohlásil Stáňa s přesvědčením. „Vlasto, proboha tě prosím, kde jsi k ní přišla?“

„Tu zná každý,“ smála se Vlasta. „Co chceš, reklama. Ale zacházel jsi s ní ukrutně. To nesmíš, Alina je mocná.“

„To jistě, taková nána.“

„Kde s kým se zná, ve všem má prsty – a ta huba! Roznesla by mě na kopytech,“ řekla Vlasta. „Nač si dělat z lidí nepřátele,“ dodala vážně.

Tyhle Vlastiny chytristiky Stáňa už znal, a kde mohl, potíral. Probouzely v něm nejasné obavy.

„Odpusť, to by znamenalo, že tě má v ruce kdejaká drbna.“

Herečka se urazila.

„Tak má! Mysli si o mně, co chceš. Já bych ti přála strávit jen týden v divadle, to bys teprv viděl, jaká je to houpačka a jak si člověk musí dávat pozor na všechny strany, aby ho z ní neshodili. Jsi dítě. Nemáš o ničem ponětí. Já se ti také nepletu do tvé knihovny. A jestli se ti nechce do ‚Růžového klobouku‘, jen řekni, jdu sama a je to.“

„Už se se mnou nudíš, viď,“ nešťastně vyslovil Stáňa.

Herečka přitiskla dlaně ke skráním.

„To se neříká! Tohle se přece neříká!“ mluvila chodíc po pokoji a škaredila se jako při tělesné bolesti. „Bože, Stáňo, co si s tebou počnu. Ty bys byl takový rozkošný…