Hra s ohněm

Posel

Říkejte si, co chcete, nejkrásnější pražská čtvrť jsou Střešovice. To si paní Gamzová nedá vzít, a oba mládenci, muž a syn, s nimiž se jí nyní tak pěkně hospodaří, trochu si ji dobírají pro to místní vlastenectví. Znal jsem, Nello, jednu starou paní, ta byla podobně zamilovaná do toho flíčku země, k němuž se uvrtala, a nedala na něj dopustit. A byla jedna mladá žena, ta se jen usmívala, co má chudák maminka na nechlebské idyle. A dnes!? Nechleby či Střešovice – Nello, není to snad dědičné? Když je tu tak krásně! Jsou místa, která vnukají myšlenky dobré rady a dávají vznikat utěšeným příhodám, a zahradní město zajisté mezi ně patří. Jaký oddech po žižkovské kanceláři! Kdykoli se Nella vrací z černé Prahy a dvacítka vyjede do zelena a zahne kolem vozovny, ovane vás pozdrav výšin, přejde do vás hraničářský duch, a cítíte, že my za remízou jsme národ pro sebe. Tykáme si s chrámem svatého Víta, který vidí Pražané z nábřeží jen na pohlednici, a do lesa je od nás skok. Nello! Do ubohého veleslavínského háječku. Parčíky místo náměstí, není to kouzelné? Chodit nakupovat do městských sadů a vracet se do vily se zahrádkou. Co na tom, že si tam nesmíme utrhnout ani špendlíček, pod nimiž se prohýbají stromy? Syn paní Gamzové je velký a má asi dočista jiné myšlenky než na slívy pana domácího. Je veliký, je krásný, jak nikdy nebýval, září neznámým odrazem a vracívá se domů pozdě v noci. Jistě má lásku, a Nella se nevyptává, znajíc už marnost podobného mateřského pátrání. Když byl Stáňa malinký a Nella ho držela na ruce a ukazovala mu z okna úplněk na nebi, dítě se na něj zadívalo jako u vytržení. „Měsíček krásný – bojíme,“ řeklo dítě a schovalo hlavičku k jejímu rameni. Dnes neschováš, dnes neuchráníš, Nella s chvěním mlčí. Co jí zbývá než vzorně pečovat o Stáňovo šatstvo a prádlo, na které je teď velmi přísný; chodí Nelle na kolínskou vodu a málem by se odstěhoval do koupelny. To byste neřekli, Gamza, přece také nebýval žádný svatoušek, zazlívá chlapci pozdní návraty. Nejraději by viděl, kdyby Stáňa s námi sedal večer na balkónku a spokojil se kořenitou vůní, která sem táhne, když vzduch se utiší, až odněkud ze Strnadova veleslavínského zahradnictví. Petře, Petře, což jsme také nebyli mladí? Bůhví proč otcové tak rychle zapomínají. Ale až jednou přijede Helena s hošíčkem, pane! Toho budeme muset hlídat, aby nezdupal trávník pana domácího – poroste-li s ním ta bujnost, s jakou se vykopával z peřinky, kluk bude jako drak. Má se k světu, píše Helena, už běhá a mluví – paní Gamzová se s ním potěšila loni v létě v Gorkém. Snad si nemyslíte, že by ty Střešovice byly tak krásné, kdyby se na nich nebyl uchytil úsvit lepších časů v Gamzovic rodině. Stěhovali se sem tenkrát, aby Helena, churavá plicemi, dýchala lepší vzduch. Pravda, nestačil na uzdravení, a bylo třeba vypravit ji do hor. Díkybohu, tatranské sanatorium je dnes odbytá kapitola, sevřená v podobě dávno zapravených účtů pod příslušné písmeno do třidiče po staré paní. Co se chudák Nelly naplísnila za její bohémskou ledabylost! Kdyby dnes vstala, ta by dceru nepoznala, ta by se podivila, jaký má Nella nechlebský přehled ve svém kapesním střešovickém vesmíru. Ba, energie se neztrácejí pod sluncem, a vlastnosti nebožtíků tajemnou indukcí přecházejí po smrti do pozůstalých. Ta má pozdní vášeň pro pořádek? A to je věk, směje se Nella. Tiše! O věku se u nás nemluví. Oba mládenci Nellu rozmazlují, ujišťujíce ji, že vypadá jako Stáňova starší sestra, a podobné nesmysly, při kterých se i nejrozumnější žena rozjasní – a vždyť Nella nikdy nebyla rozumná. Kde jsou ty časy, kdy Gamza lítal po všech čertech a Nella s ním, nechtěla-li být škrtnuta z rozpočtu. Bože, to unavovalo. Člověk se nazítří vláčel jako mátoha a netroufal si už zase říkat muži o peníze, zbůhdarma vyhazované za flámy. Dnes se jí bělovlasý Gamza vrací večer domů zakouřit si s ženou cigaretu dobré shody a Nella v letech, kdy jí už syn i dcera poděkovali na promoci, se cítí, nelžu, svěžejší než v pětatřiceti. Zachovala si dívčí míru kolem pasu a vyběhne do prvního poschodí právě tak hbitě jako její syn. Věkový odstín je pouze v tom, že v mládí si toho nevšímala, a dnes je na to hrdá. Co si to vykládají ty trapně důležité ženské o závrati a všelijakých potížích? Nella je neposlouchá, nechce je slyšet. Úplněk krouží po střešovickém nebi jako za starých žižkovských časů, a Nella drží jen o poznání dál od očí noviny (brýlemi by se nezohavila ani za nic) plné poplašných zpráv o požáru říšské sněmovny v Berlíně. Kdo to je, ten Holanďan, prý komunista, kterého policie dopadla při činu? Našimi metodami nepracuje! Gamza tím byl velmi rozhořčen. Komunisté jsou zásadně proti takovým teroristickým frajkumštům. A proč, z jakého důvodu, by šli němečtí soudruzi zapalovat parlament, nyní, kdy měli sotva týden do úspěšných voleb, tak pečlivě připravovaných? A teď je Göringova policie honí po Berlíně a zatýká. Gamzu to velmi rozrušilo a Nellu, jeho odraz, pokud byla vedle něho, také. Ale dnes dopoledne, jako každou sobotu, má prázdno, nemusí do kanceláře a pustila všechno z hlavy. Nežije v Berlíně, žije ve svém světlém a opatrovaném pražském bytě, a jméno toho poslance, jehož zatčení Gamzu tak rozrušilo – jak se jmenuje? Orgler, Borgler? bylo pro ni pouhý zvuk, přehlušený vysavačem. Jen hvízdej, luxe, svou písničku! Nella si ji ráda poslechne po týdenním klapotu underwoodky, u které sedá shrbena, se skrčenýma rukama, a zaznamenává samé neutěšené příhody. Je příjemné natáhnout ruku, nemyslet na nic a jezdit pružnou hadicí po bytě, po tom drob…