Hra s ohněm

V Berlíně

Poletoval sníh, když hořel říšský sněm, v tu pohnutou noc, kdy se hnědí muži rozjeli po Berlíně, kopali vysokými botami do dveří, vytahovali rozespalé z lůžek a pochytali kdekoho, kdo nosíval červený karafiát na májových průvodech, uskutečňujíce tak „noc dlouhých nožů“, prorokovanou v knihách vyznavačů lomeného kříže. Poletoval sníh; a dnes dozrávají letní jablka. Bezpočet milenců se potkalo za ten čas, bezpočet se jich rozešlo, Jafeta vystřídala ve výkladních skříních kožíšky za dešťové pláště a dešťové pláště za plavky, louky prošly údobím žlutým, růžovým, bílým, byly pokoseny a zavoněly duhovou vůní až do města, než berlínský rada Vogt s družinou svých soudců vyšetřil oněch pět osob podezřelých ze žhářství, Holanďana, Němce a tři Bulhary, než obeslal svědky, vzal je pod přísahu, vyslechl je ze všeho, čeho mu bylo třeba, aby přišel na kloub mezinárodnímu spiknutí, než dal výpovědi zaprotokolovat a dotvrdit podpisy vyslýchaných, slovem, než skončil vyšetřování a postoupil při státnímu návladnímu. Žaloba ze žhářství a velezrady, za niž se platí hlavou, bude vznesena na oněch pět osob. Ocitnou se před soudem v Lipsku, v staroslavném městě právníků a knih. Zatím sedí v berlínských Moabitech a čekají, až se proces zahájí. Göringově vládě se do něho nějak dlouho nechtělo. Nyní jej ohlašuje na polovinu září. Bylo by bývalo mnohem prostší nechat věc usnout a přikované politické vězně pomaličku umřít. Ale tolik prostořekých zahraničních právníků začalo rýpat do té věci, tolik zvrhlých intelektuálů – inu ovšem, žid Einstein a defétista Barbusse! – propůjčilo své podpisy na pošetilé protesty proti této ryze vnitřní říšské záležitosti, tolik zlolajných jazyků v Paříži, Londýně, ba dokonce i v Americe začalo mluvit požáru říšské sněmovny, že nezbývá než ucpat zlé huby a dát přes prsty všetečným rukám, které pašují do třetí říše nezákonné tiskoviny, plné senzačních lží.

V ten den, co Gamza hodlal odjet nočním rychlíkem do Berlína a Stanislav se chystal jako každý večer odejít, vrazil na otce do koupelny a zahlédl k svému podivení, jak si zastrkuje do polobotky složený papír. Co to děláš, táto, je ti velká?

Gamza k němu zvedl hlavu a zasmál se mu rovnou do očí: Je.

Berlín se svítil nově zabroušeným leskem, když tam Gamza přijel na sklonku srpna. Velkoměsto zdůrazňovalo břitčeji než kdykoli jindy svůj mužský rod. Paříž je žen, Berlín mužů. Předstihovali jeden druhého, okouzlovali jeden druhého. Nosíce lépe stejnokroj než jejich milenky módu, křižovali ulice tepající činorodostí, jak bývá nedlouho po státních převratech, a natož tady, kde čin je programem, chodili jako neseni silou svých nových poslání, klouzali v tmavomodrých a plavých vozech aerodynamického tvaru, povýšeni nad poměry, po dokonale splachovaném asfaltu. Skla výkladních skříní, čirá chirurgickou čistotou, opakovala pohyb velkoměsta, sunulo se jako myšlenky herců na plátně po tváři zarámovaného Hitlera, který se odevšad dívá na pozadí vybraných knih, uprostřed optického zboží, obklopen pánskými rukavicemi a ulstry i z puškařského závodu svým hlubokomyslně chmurným pohledem pod patkou poněkud napoleonskou. Berlín býval vždycky čistý, ale nyní je okázale dokonalý, bez poskvrnky. Jako by každou kaňku na reputaci byli vymazali gumou a každý přehmatvycídili benzínem, což obojí vonělo v jezdícím vzduchu zároveň s první předtuchou jeseně. Dým shořelé sněmovny dávno vyvanul. Ani sazička nezbyla z hořící hranice knih, které slavnostně spálili učitelé a žáci vysokého učení letos v květnu. Jarní politické bouře se přehnaly, v Berlíně je klid a vzorný pořádek, jak se o tom může přesvědčit každý cizinec, a Gamza si věru nemohl stěžovat. Vystoupil z podzemní dráhy po schodech do jezdícího dopoledne, zeptal se na cestu dvou jinochů v přiléhavých černých stejnokrojích (podobného střihu, jaký vídáme na obsluhovačích zdviže v světáckých hotelech), a oba mladí muži, dýku po boku a lebku na výložce, noví od hlavy k patě, nejen vysvětlili cizinci se zvučnou a přesnou ochotou, kudy se má dát, ale vrátili se i kus cesty s ním až na roh, aby se jistojistě nezmýlil, a odporoučeli se s jiskrným úsměvem, jenž pravil: „My, mládež třetí říše, předčíme ve zdvořilosti i Francouze.“

Pan senátor byl ovšem zdrželivější. Leč ani stín překvapení nebo netrpělivosti neporušil vychovaný klid, s jakým přijal Gamzu, obklopen jistotou pána ve svém domě, vlastní všem šéfům oddělení, a vyslechl jeho návrh, že by hájil ony čtyři obžalované na lipském procesu. Zajímavé, prohodil s jemným úsměvem, ukazuje Gamzovi na křeslo před psacím stolem a sám usedaje, zajímavé, jakou pozornost věnuje zahraniční veřejnost našemu procesu, ani ještě nezačal. Že jím bude dán průchod jedině spravedlnosti, v slavné tradici německé vědy právní, o tom zajisté nemusí pana kolegu ujišťovat.

Gamza se uklonil.

Senátorovi je velice líto, že v případě Bulharů není mu možno dát panu kolegovi kladnou odpověď. Dimitrov, Taněv a Popov žili v Německu mimo zákon, nepřihlášeni na policii. Postrádají občanských dokladů, které je nutno podle říšského zákona přiložit k žádosti za obhájce, čímž věc eo ipso padá. Pokud běží o Torglera, ať se pan kolega neobtěžuje vyhledat jeho právního zástupce, doktora Sacka, a domluvit se s ním. Je to výtečný právník, svědomitý muž, a zajisté neopomine nic, co by prospělo jeho klientovi.

Plynulá mluva muže zvyklého řečnit zabarvila se v posledních slovech nasládle, onou sladkostí, jaké užívá na dojemných místech ve svých projevech mladý ministr propagandy doktor Goebbels. Gamza slyšel pěstovanou němčinu, viděl úzkou patricijskou ruku, ležící pokojně na temném sukně stolu, a zvedl od ní oči k muži, s nímž, jak doufal, budou stát proti sobě tváří v tvář u říšského soudu v Lipsku.

– Mohl bych navštívit Torglera a promluvit s ním o tom?

Jejich pohledy o sebe křísly: vyskočila bojová jiskra. Senátor ji ulil chladným hlasem.

Nechť si pan kolega podá písemnou žádost říšskému soudu, odpověděl neosobně, a dostane se mu písemného vyřízení jak ve věci návštěvy vězně, …