Hra s ohněm

Vždyť je to pro republiku!

Kazmar, úlecký Hospodář, vrátil se z africké výpravy ve svém junkersu, ve své proslulé „Vážce“. Vyslechl mnohé uvítací proslovy na letišti a nyní projížděl okrášleným městem po boku zářící úlecké paní. Za ním jeli pánové ze štábu a oba jeho životopisci, Kašpar, který už dlouhá léta vede s úspěchem propagační oddělení po Kolůškovi neblahé paměti, a parádní kameraman Antoš v rádiovce a v živě pruhovaném šálu. Letec Amort, jak byl unaven, zůstal ještě na letišti a jeho mladá žena s ním. Chtěl si počkat při prohlídce stroje. „Vážka“ byla vážná sokyně paní Amortové. Každou chvíli jí ho unesla; ani doma nepouštěl Amort „Vážku“ z hlavy. Ale nyní si oba věru zasloužili hangár, Amort i „Vážka“. Dost se spolu nabrousili po světě.

Přílet byl původně stanoven na prvního května. Obě slavnosti, Svátek práce a Hospodářův návrat, byly by krásně se spojily. Ale výpravu postihla nehoda. Nad Bengází se jim utrhla ojnice a rozmlátila motor. Amort se snesl klouzavým letem a museli nouzově sednout. Nebýt jeho duchapřítomnosti, sotva by dnes Úlečané vítali textilního krále! Kazmar tehdy zuřil nad tím omeškáním. Než sehnali náhradní motor, ti se načekali! A tak se stalo, že se dochvilný Hospodář zdržel téměř o tři neděle a zastal své milované Úly již v plné květnové kráse.

Ředitel Vykoukal dal dělníkům prázdno na ten den, všechny dílny vyšly do ulic se svými odznaky v podobě potáče, člunku, vratidla, náprstku a nůžek, celé město bylo na nohou. A když se Hospodář blížil k náměstí, vlna jásotu se vzdula tak, že musel vstát ve svém otevřeném voze, aby na něho viděli i ti v posledních řadách, a vzpřímen a prostovlasý projížděl fujavicí vlajek a metelicí kvítí, takovou mu dělali slávu. Babičky zvedaly batolátka na rukou, ukazovaly jim úleckého krále.

„Přátelé,“ promluvil vystoupiv na řečniště, „byl jsem ve světě a znovu si ověřil, kolik miliónů lidí po něm chodí neoblečených. Nahé odívat jest jeden ze sedmera skutků milosrdenství. Veliké úkoly nás očekávají. Spoléhám na vás. Ubozí Habešané chodili zanedbaní, dokud tam měli černého krále, který se o ně nestaral. Až Mussolini – klobouk dolů před tím osvíceným mužem – ujal se těch chudáků a vnesl do Habeše světlo civilizace. Staví jim dráhu, staví jim silnice, dává je očkovat proti epidemiím – a my z Úlů, přátelé, je oblékneme. Šaty dělají člověka, a Habešan je člověk jako my. To by bylo smutné,“ zahřměl Hospodář, „aby Habešané neměli zrovna tak právo nosit šaty Jafeta.“

Řečník se účinně zamlčel a do ticha povídá zamyšlený dětský hlásek:

„Dědečku, mají Habešani taky kolena?“

„Ty rozume! Teď musíš být tiše,“ zašeptal starý Horýnek, natáhl ruku ze svého mechanického vozíku a pohladil vnuka po tváři. Potom si zase přidržel boltec a otočil pozorné oči ke Kazmarovi.

Od té doby, co na třináctce hořelo a Horýnek utrpěl popáleniny, otevřený kotník se mu už nikdy nezahojil. Stařec nemohl na nohy; ale Lidka ho musela aspoň dovézt na první dvůr, kde bylo uvítání. Kdepak starý Horýnek! Taková živá kronika! Ten aby při něčem nebyl. Pamatoval Úly, ještě když ponocný s rohem obcházel dědinou a vytruboval každou čtvrthodinu – tenkrát, holenku, ještě nepískalo rádio. Pamatoval Kazmarova dědka, jak chodil s kusem na zádech půl dne cesty do Drachova k židovi, a Kazmarovu babičku, jak jídala trnky na poslinky a předla na vřetánku. Ano, a viděl svýma vlastníma očima, jak Hospodář skočil na kolo a honil vídeňský rychlík, tenkrát, když byla vyhlášena mobilizace a začala světová válka. Horýnek pamatoval Kazmarovy začátky a nedal si ujít žádnou slávu. Však jeho syn, Štěpka, vedoucí prodejny v Cairu, má na ní také podíl!

„Spousta textilního zboží,“ pokračoval Hospodář, „bere zasvé ve válce na Dálném východě a v občanských bojích ve Španělsku. Mírové země mají samozřejmou povinnost obnovovat tyto hospodářské hodnoty. I tady, přátelé, je třeba přiložit ruce k dílu a napnout síly.“

Co asi je s Franckem, zasnila se Lidka, opřena o otcův vozík a držíc za ruku synáčka. Jestlipak žije?

„Svět potřebuje sukno, my je utkáme,“ volal Hospodář, „košile, my je ušijeme, ponožky, upleteme je, hydrofilovou gázu, i tu jim dodáme –“

„Frankovi? Fašounům?“ vykřikl prostořeký hlas, a hlava sousedovic Pálka se honem schovala v množství. Protože člověka, který se ozval, by ta otázka mohla stát místo.

Kazmar ji v letu zachytil:

„Kdo objedná, ten dostane,“ usmál se ráznými čárkami očí. „Náš zákazník, náš pán. My v Úlech nemáme kdy na politikaření. U nás se nemluví, u nás se dělá, a tím rozhodně víc prospíváme našemu mírumilovnému státu než páni provokatéři, kteří zbůhdarma poškozují naši pověst za hranicemi. Ať žije naše milovaná Československá republika! Ať žije práce! Ať žije mír! Vývozem k blahobytu a hurá do díla! Ať žije!“

Ohňostroj výkřiků letěl proti modrému nebi. Štěpánek mával trojbarevným praporečkem. Lidka si myslela: Ale nechtěla bych šít košile pro nepřátele Francka Antény. Tvrdý venkovský rys se jí objevil kolem úst. Chopila se rukojeti vozíku, aby odvezla otce, když se lidé začali rozcházet; ale najednou se zapálila a ztuhla. Kazmar sestoupil z tribuny, jako když podobizna vystoupí z rámu, a rovnou k Horýnkovu kočárku.

„Pěkné pozdravy od vašeho syna,“ povídá, sklonil se k starci a potřásl mu rukou. „Mluvil jsem s ním v Cairu. Má se tam dobře. Prodejna jde. Dělá čest vám i nám. Takových jen houšť, těchhle průkopníků exportu. To je váš vnuk?“

„Roztomilý klučina,“ vyslovila úlecká královna a pohladila dítě.

„Po mamince,“ prohodil s úsměvem Kašpar, Hospodářův životopisec a vedoucí propagačního oddělení. Směje se jako nebožtík Kolůšek, napadlo Lidku. „Kterýpak čtverák to tam vzadu vykřikl, nevíte?“ optal se jí zlehka.

Lidce zesílil tvrdý venkovský rys okolo úst.

„Nevím. Já je teď neznám,“ řekla. (To víš, zrovna ti poběhnu povídat, že to byl sousedů Pálek.) „Už nechodím do fabriky.“

„A dobře máte,“ pochválil ji Kazmar. „Když muž vydělává, žena ať se věnuje mateřským povinnostem.“

Královští manželé se usmáli na rodinku a odcházeli, oslovujíce tu a tam znám…