Předtucha

IVAN A LABORKA

Ivan dal matce čestné slovo, že nepoleze ani na kůl, ani na modřín u hartúnu, ani na tu vysokou borovici proti Floriánovi, že se nepřiblíží k cirkulárce pana Polanského a nebude dělat bez Cilky ohníčky. A to dodržel. Na laborku nepřišla řeč; jestli snad matka na ni zapomněla, není to Ivanova starost. Ivan čestné slovo neruší, když se plíží po schodech na půdu a mačká v ruce klíč, který vyfoukl Cilce. Také neměla právo vzít jej Václavovi, když je to jeho laborka.

Každý schod vydal jiný hlas: jeden zapraskal, druhý zavrzal, třetí vzdychl. Půda nahoře byla však úplně tiše; spalo tam horko. Ivan se kradl, aby je neprobudil; člověk bezmála čekal, brzo-li se horko začne potmě hýbat a hrábne kopytem. Zatím jen nadmutý pavouček jel po trámu k smíchu nízko; kdyby ho Ivan přimáčkl palcem, byl by na kaši. Ale pavoučci se nemají zabíjet, jsou užiteční, dělají pavučiny. Půda voněla jako bedna, když na ni dlouho praží slunce, jako motouz od draka a jako altán pod hradem, kde si hrajeme s kluky; i půdu jednou s nimi prolezl a dupali, to hned není taková tma, jak je víc kluků pohromadě. Ivan šel ostražitě temnou chodbičkou, chodbička byla vážná a přemýšlela šikmým paprskem, který se snášel okýnkem shora. A v tom světle tancovalo plno malilinkatých prášků, byly krásně znát, jako rybky v akváriu. Ivan se zastavil, napjal krk a zkoumal vířící prášky – mušky. Tak teď vidím Václavovy bakterie, řekl si. Chvilku váhal, má-li překročit můstek světla; neublíží tím bakteriím? Žabičky po dešti také odnášel ze silnice, aby je nezajelo auto, a máma se na něho zlobila. Proč se zlobila, proč? Že nevzpomněla na laborku, to je její věc. Klíčovou dírkou zakázaných dveří čišel štiplavý, přitažlivý vzduch; Ivan zavětřil, rychle se ohlédl, obalil klíč kapesníkem, to jednou udělal pan Sychra, když se vracel časně ráno domů, aby se paní Sychrová nepolekala, klíč byl teplý a vlhký samou pozorností, Ivan trochu zaštrachal, vpravil jej do zámku, zaťal zuby a s krajním sebezapřením, byl jindy zvyklý pohybovat se zhurta po světě, pomalounku, jako po špičkách, odmykal. Z pokoje vyskočil plnokrevný doktorský smrad a raz dva položil na obě lopatky tu půdovou dřevěnou vůni: Ivan byl v laboratoři velkého bratra. To se tu čichá doktořinu, když člověk ví, že mu nikdo nebude trhat zub ani třetí mandli. Ivan si vzdychl a začal hospodařit. Nejdříve šel k hubeným skleničkám, protahovaly obličej jako v zrcadle v bludišti na Petříně a byly zastrkané do děravého stojánku na kolibřičí vejce, a zkoušel, jestli se do skleničky vejde prst. Z jedné se chvilku zdálo, že jej nevytáhne, a Ivan snil, jaké to bude, až bude chodit celý život s lahvičkou bez špuntu na palci. Musí se uznat, umyvadlo už není umyvadlo, když na něm stojí mašinka na líh, nechce-li se Cilce rozdělávat v plotně; a nač mají tu oprýskanou hadici? Voněla jako duše z kopacího míče, trochu připáleně a zase jako u zubaře. Ivan si přistavil židli, stoupl na ni a kramařil v medicínách. Měli tu krásné: růžovou, žlutou, zel…