Předtucha

CILKA

„Tys byla u kadeřníka!“ povšiml si Ivan u večeře přísně.

„Byla,“ přitakala matka, zdála se ve výtečné náladě. „A nesmím?“ Proč se všichni u stolu smáli?

„Co to máš na sobě za šaty?“ zeptal se Ivan ještě urputněji.

Jako by je neznal, ty neblahé šaty s nepřátelskými fialovými kolečky, matka je vždycky oblékala na znamení, že už nemá Ivana ráda, v nehostinných časech úklidu nebo stěhování. Když klečela u kufru a odjíždělo se z Lichnova a všemu bylo konec, mívala na sobě šaty s kolečky a jako by říkaly: „Dneska – to neplatí.“ A z těch starých šatů se dívá matčina nová hlava do nějakého osvětleného sálu, kam odcházejí velcí od dětí za známými – všichni známí našich rodičů jsou naši nepřátelé – dívá se psím vínem lichnovské verandy až někam k moři. Raději kdyby byla máma rozcuchaná a seděla doma! A čekala, až se synové vrátí z výprav; až přiběhne Ivan ze zápasu a ohlásí vítězství, poločas a kolik dal branek; až Václav odemkne laborku, přistoupí k matce a zeptá se hlasem, jenž přeskakuje: „Nechtěla bys náhodou vidět mé větvičky?“ Matka se nám má celý život divit, my ji máme pro sebe, a ne aby jezdila bůhvíkam. Proč se u stolu všichni smáli? Václav ho do toho naštval a teď se mu směje s ostatními.

Miloš, to je bílé jméno a vůbec se nehodí k Toufarovi. Ale je to mladé jméno; Jarmila si nedovede pomyslit nějakého šedesátiletého Miloše s vousy. Její vlastní jméno, Jarmila, je růžové, František červené, Václav šedobílé jako mlynářský oblek, Ivan nemá barvu, Anna je žluté a hladké na dotyk a jako od prstýnku – Jarmila se cítila po pláči příjemně slabá, obklopená skleněným tichem, kterým je všechno vidět, všechno slyšet, však také odpovídá a směje se, ale netýká se jí to. Je hluboko v dolejších lesích v černozelené tmě a zároveň na svém obvyklém místě u večeře na verandě, proti oběma klukům, kteří nestačí odhánět můry z bílého ubrusu pod syčícím acetylenem^[3]; kopr a jasmín, ano, zalévali jsme kvečeru a zahrada nám dýchá do tváře; ale kde se tu bere juta stanového plátna? Přece nemáme doma stan? Ta lovecká, mužská vůně? Nemohla si vzpomenout, jak vlastně vypadá Toufar, a najednou strnula. Neúprosné oči i s obočími a s vráskou proti slunci, v celém Toufarově výrazu stály za Ivanovou hlavou v tmavém vzduchu zahrady a dívaly se. Byla to sotva vteřina. Ivan se zahoupal na židli a oči zmizely. Jarmila neklidně pohlédla z otce na matku; ta se s ní vadila, proč zase nejí.

„Aby netloustla! Bojí se, aby neztloustla,“ volali bratři jeden přes druhého, opláceli zrádkyni. A když se začala vymlouvat s tou svou mučednickou tváří, že nemůže. „Nepovídej, já tě viděl, zase dnes dopoledne ses vážila na plovárně,“ usvědčoval ji Václav. A Ivan: „Kolik jsi přibyla?“ ptal se schválným hláskem a nastrkoval jí potměšilou hlavičku. S chutí by mu dala jednu! Byla mezi bratry prodaná. I chůva, ovšem, přikládá polínko. To by ani nebyla Cilka!

„Jen kdybys zkusila, co je to hlad, však by ti jelo,“ a chůva se zastavila nad stolem sedících s kalíškem v ruce jako kazatel.…