Předtucha

NEŠTĚSTÍ

Na stolku pod ořechem ležely zapomenuté zahradnické nůžky. Taková drobnost – a jakou dá ránu do srdce. Podobizna v životní velikosti by tak nepřivolala matku jako tohle dotýkané nářadí. Otvíraly se trochu ztěžka, ty narezavělé nůžky, a skřípaly, když jimi matka odstřihovala růže, obcházejíc trávník se svým košíčkem. Jak jsme byli šťastni! A já to nevěděla. Cilka posud bydlí v blaženém předtím, sedíc na schůdku, na klíně lusky a misku, vylupuje hrášek, který zrál ještě v ráji.

„Kde lítáš?“ zvedla hlavu, „jak to vypadáš? Jen se na sebe podívej! Kdopak tě honí?“

„Kde je Václav, já s ním musím mluvit,“ opakovala Jarmila bez sebe. Zastavila se před chůvou, a jako by se hrozila svých vlastních slov. „Cilko,“ vyřkla docela tiše, „s tátou a mámou se stalo neštěstí.“

Chůva byla nemálo hrdá na svou pevnou povahu. Teď se jí ponejprv za život třásly ruce jako staré ženě. Jaksi neobratně ťukla miskou o schod, vstala, a lusky se jí rozsypaly z klína. „Co povídáš?“ řekla drsně a zatřepala děvčetem. „Máš všech pět pohromadě?“

„Je doma Jarmila?“ volá potom za plotem Václavův jakoby divně veselý hlas a dívka se vrhla k brance s nesmyslnou nadějí, že snad má bratr novější zprávy, které ji potěší. Byla tak šíleně ochotna věřit, že se přeslechla, že všechno spletla, že je to omyl – Ach, stačilo se na Václava podívat, jak jí šel od branky naproti, a jemu na sestru. Potkat ji jinde, byl by ji nepoznal.

„Ty už to víš?!“ vyhrkl. (A zase tím divně rozjařeným hlasem.)

Jarmila se ptala bázlivě: „Byl to ten vlak?“ Václav se místo odpovědi chytil za hlavu.

„A já jsem je ještě poháněl, aby nezmeškali! Vždyť já to věděl, od začátku jsem to věděl. Pořád mi něco říkalo, ať nejedou –“

„Ale snad to nebyl ten vlak?“ uprošovala ho Jarmila.

„Bohužel, Jarmilo,“ promluvil Karel jakoby s hlubokou úctou – té se nejvíc zděsila. „Bylo by nesvědomité si to zapírat.“ Náhle se tu Karel jaksi ocitl – ani si prve nepovšimla, že hoši přišli spolu. Karel mluví něco o svém otci, že to s nimi hledal v jízdním řádu; ale to přece ještě neznamená, že se něco muselo stát právě Jarmiliným rodičům. Proč myslit hned na to nejhorší, vždyť většinou –

Jarmila ho už neposlouchala, odvrátila se od něho s odporem, jaký má zoufalý člověk k těšínským jablíčkům.

„Václave, pojedu za nimi,“ řekla, „co tady? Přece je tam nenecháme.“

„Pasy, Jarmilo. Máš pas?“ šetrně připomínal Karel. Jemu se na všechno pamatovalo, když má rodiče skok odtud, Pod Lipami!

„Dobře, jedeme spolu,“ horečně se rozhodl Václav. „Dobře; tak nejdřív do Prahy pro pasy,“ opakoval si jako lekci. „Kolik je hodin?“

Cilka chytila chlapce za kabát a děvče za ruku, jako když byli malí a utíkali jí v parku do trávy.

„Ani se nehnete,“ řekla urputně. „Tady zůstanete. Nikam vás nepustím.“

„Nemáš právo,“ začal Václav.

„Já se tě budu ptát! Nedám vám ani krejcar a je to.“

„Paní Horáková mně půjčí,“ vzpírala se Jarmila.

„Tak ti zamknu šaty. Tatínek s maminkou mi tě svěřili. Co by mně řekli, až se vrátí?“

Jen vyřkla: „Až se vr…