Předtucha

JITRO

Bylo zamlžené ráno a Jarmila se právě hotovila na poštu. V síňce potkala tak nějak obyčejně Cilku.

„Máš tady telegram,“ řekla chůva.

Jako když se všechen život zastaví; kolem Jarmily se učinilo sněhobílé ticho. Přesto se slyšela, jak do toho hluchého ticha odpovídá chůvě: „To bude stejně jen od Pavla.“ A couvajíc v duchu hrůzou, přijala zalepenou obálku, svůj osud. Hned viděla, že je to cizina. Teď sílu. Budeš statečná, domlouval jí vypůjčenými slovy – už je kdesi zaslechl nebo četl – někdo cizí, protože měl strach z jejích odumřelých prstů, aby to hlavní nepřetrhly. Strhla ten červený kolek nebo co to je, rozbalila vzpouzející se papír, zpřekládaný, jak se jí zdálo, nesčíslněkrát, rozevřela jej, uviděla tiskací písmena ve dvou vylepených řádcích a ještě na kousku. A najednou, jako když zahraje hudba, písmena vykročila v tanečních skupinách, slova otevřela oči a Jarmila začala křičet:

„Cilko! Drahoušku! Má zlatá Cílinko!“ Chytila chůvu okolo krku, začala ji líbat a z celého srdce se dala do pláče. Václav, který k nim vyšel, příšerně se lekl.

„Václave! Václave!“ volala na něho, mávala zprávou nad hlavou, vyskakovala, smála se a vzlykala. „Šťastně dojeli! Zdrávi. Táta je podepsaný. Tumáš, přečti si to. Máma taky. Vidíš, to je jejich hotel v Maloře,“ ukazovala bratrovi prstem na telegramu, jako by kvintán neuměl číst. „Cilko, má zlatá Cílinko, tys taková krásná, tys taková hodná, já ti nastotisíckrát děkuju.“

„Začpak, ty cvoku?“ opáčila chůva všecka rozkvetlá ve tvářích.

„Šťastně dojeli! Zdrávi. Šťastně dojeli! Zdrávi. Zdrávi! Zdrávi!“

Čert skákal všem do obličeje a rozdával hubičky, Ivan a Čert se rozmnožili a najednou jich tu lítalo bez sebe nadšením a odstředivým pohybem nejmíň deset Čertů a deset Ivanů; ale to by konečně nevadilo.

Na prahu se objevil, skromně a teskně se usmívaje, pan Rous, listonoš, ve své pelerínce. Cilka mu ve vrátkách sebrala telegram a odcizila tužku, ale podepsat, na to zapomněla jako na smrt. Kdo by se divil! V den vzkříšení. Obklopili pana Rousa, odprošovali ho jeden přes druhého, všichni to nyní chtěli podepsat, třeba stokrát za sebou, a obdarovali poslíčka. I Čert, jinak zásadní nepřítel listonošů, pro samé radovánky zapomněl štěkat na něho a vzpomněl si, teprv až poslíček fičel za plotem na kole. Tak vzdušně; a jaký měl jasný zvonek! Ivan za ním hleděl s posvátnou úctou, až jezdec a kolo zahnuli za hartún a odjeli do mlhy.

„Že je pan Rous hodný,“ vydechl.

„Hodný? Anděl!“ opáčila velká sestra a dívala se jinam. To se ví, holka. Aby nebulila!

Jak to nese, jak to nese, štěstí. Celé to dusné odpoledne a nekonečnou noc klečel jí na prsou vlastní hřích a tiskl ji k zemi a nemohla vydechnout a nedovedla prosit. Kdo jí svalil kámen ze srdce? Bože, jak jen si to zasloužila. Seděla nyní tiše, cítíc blaženost jako nejjemnější látku, která chvěním plní vesmír, včera prázdný, a duše v ní stoupala volná a lehká svým přirozeným živlem, radostí. Jak je štěstí živé! Jak je štěstí pro lidi! Štěstím teprve, ště…