Předtucha

Marie Pujmanová

59 

Elektronická kniha: Marie Pujmanová – Předtucha (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: pujmanova03 Kategorie:

Popis

E-kniha Marie Pujmanová: Předtucha

Anotace

O autorovi

Marie Pujmanová

[8.6.1893-19.5.1958] Marie Pujmanová (rozená Henerová) byla česká spisovatelka a novinářka, národní umělkyně. Narodila se roku 1893. Její otec byl universitní profesor, později se myšlenkově rozešla s třídou ze které pocházela a věnovala se dělnické problematice. M. Pujmanová několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. Přispívala do Rudého práva...

Marie Pujmanová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Předtucha“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

JARMILINY TRAMPOTY

„Protože se jich bojíte,“ s opovržením vyřkl Toufar. „Protože jste hodná poslušná dceruška – proto. Mohou z vás mít jen radost.“ Patnáctiletá Jarmila poskočila na lavičce a vzplanula, jako by ji švihl do tváře, beztoho rozpálené po tenisu. „To není pravda, já nejsem hodná.“

„I jste,“ právě tak pohrdavě řekl Toufar a ani sebou nepohnul.

Sedí tady, raketu mezi koleny, ruce na raketě a bradu na rukou, tváří proti prázdnému hřišti (jehož vápenné čáry v slunci jako by vás uspávaly), docela tak jako jiný hoch vedle dívky, když odpočívají po tenisu, ale proč to mají všechna ostatní děvčata snadné? A s takovým půvabem! Jako by si jen hrály. A jaký to byl loni vzdušný, samozřejmý Lichnov, pokud ještě nebylo památky po nějakém Toufarovi z trampské chaty. Horko a neznámé myšlenky se kouří z jeho uběhaného těla až na Jarmilu, Toufarova dusná přítomnost ji tlačí jako mrak. Když objal opěradlo holou paží s tím tajemným tetováním (modrá mořská panna; Václav by se jistě obával otravy krve; bratři jsou dávno hloupí) a otočil se tváří k dívce, vznikal v ní poplach stěhovat se na samý kraj lavičky, nějaká cizí moc ji přikovala na místo, zvedá jí hlavu a nutí ji dívat se Toufarovi bez mžikání do očí. To jistě zavinily tehda ty karty.

„Jarmilo,“ začal Toufar tmavým, vážným hlasem, který ji dvojnásob dojal po výsměchu, ale za který se děvčátko i stydí jako za něco strojeného, „my dva jsme přece kamarádi, že?“

A je to velký, strašný devatenáctiletý muž, který zná svět, a ona malá holka.

„Jsme,“ hlesla poslušně.

Toufar se na ni upřeně dívá takovýma očima, jakýma ji na večírku hypnotizoval při kartách. Držel jich vějíř tak, že do nich nemohla vidět; jen rub se vzorkem měnícím se jako v kaleidoskopu zahlédla v opálené ruce s velkými klouby. Druhou ji držel v zápěstí, tam, kde bije tepna; a všechno pohlcovaly neúprosné oči s číhající panenkou: Jarmile bylo tenkrát na omdlení. Toufar vyřkl třeba: „Srdcové eso,“ a pustil její ruku. A ruka, všechna slabá, trochu zatápala; potom vytáhla pokaždé tu kartu, kterou poručil. Se žádnou z ostatních dívek se to nedařilo. Jarmila se však ani jednou nezmýlila. Mládež na večírku je podezírala hlasitými vtipy, že jsou smluveni, jako na pouti. Jak smluveni, takoví dva cizinci! Takoví nepřátelé; kdež kamarádi!

„Řekněte sama: je na tom něco zlého, když se kamarád přijde podívat na kamaráda, jak se mu v lese hospodaří?“

„Není,“ odpověděla bez vůle. „A i kdyby bylo –“ ujelo jí.

Toufar ji popadl za ruku. „Co?“ vyhrkl s jakousi překotnou vděčností, která ji nevýslovně překvapila. Jarmila myslila, že se Toufar jejímu podřeknutí zas vysměje; ale zároveň se polekala, jaká je ta ruka nahá a živá a jak je Toufara všude plno, a vytrhla se mu.

„Nikoho se nebojím,“ mluvila jako bez sebe. „Což vy, vy jste šťastný, že nemáte rodiče, věřím, že je vám všechno k smíchu, když už jste byl za mořem a vydáváte časopis a tak – ale já, o tom vy nemáte ponětí. Vůbec se nebojím. Ale nesnesu doma mrzutosti.“

„Také je nebudete mí…