Předtucha

NOC

Do pokoje, kde Jarmila spala, vstoupil člověk, za ním druhý, třetí – mlčky tu stáli jakoby za záclonou. Jarmila na ně hleděla ochrnutá zděšením. Chtěla volat o pomoc, ale hlas jí uvázl v hrdle a nevypravila ze sebe ani zašeptání. Zhluboka se rozpomínala s námahou, že by se měla probudit; ale neodvažovala se hnout ani malíčkem strachy z těch mlčících, strnulých postav. Ležela jako do sebe pohřbená. Pomalu, s nevýslovným úsilím se probírala z mrákot; vzbudila se a vstala. Ale všechno bylo nejisté a v přítmí. Ocitla se na takovém pahorku, kde se tísnil shluk lidí k něčemu uprostřed, co jí skrývali. Jarmila jim domlouvá přehnaně veselým způsobem, aby ji pustili, chtěla by také vidět. Ale oni s truchlivě přísnými, odmítavými obličeji se tváří, že neslyší, a něco tam pro ni chystají. Najednou začala odtamtud vyletovat ohnivá pometla, jako když se pálí čarodějnice; Jarmila zaslechla skřípění, hukot, svist a chechtající hlasy, ohnulo ji to k jedné straně a vyneslo do povětří. Bez sebe zděšením se vznáší ve vzduchu a kolem ní ohňostroj zelených a stříbrných a nevímjakých sluncí se zběsile otáčí a ta slunce syčela a sršela, a lidé dole si na ni ukazovali. Aby jim dokázala, že se nebojí, na tom všechno záleželo, směje se nahlas tam nahoře a volá ze všech sil, jaká je to krása, a marně se pokouší překřičet hukot a vichření ohňostroje. Točil se pořád šíleněji a na poslední chvíli, když už se zdálo, že Jarmila spadne a roztříští se o zem, procitla, tentokrát doopravdy, a otevřela oči.

Za hradem vyšel měsíc a svítil jí záclonou do pokoje.

V tu chvíli Cilka byla na půdě a sbírala prádlo – bylo tak nádherně bílé. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, stará paní Burianová, a pánbůhví, co ji to napadlo, jako by ani nebyla nebožka, jako by byla malý uličník, začne Cilce shazovat kolíčky na zem, ale s takovou rychlostí, Cilka nestačí ani mrkat, natož sbírat, šňůry se jen prohýbaly a čistá prostěradla a ručníky padaly na podlahu celou od mouru. Taková hospodyně! A takhle cuchat prádlo. Cilce přišlo podívat se vikýřem a vidí: Lichnov až k horám pod sněhem. Že jsem na tohle mohla zapomenout! Nechala prádlo na půdě přes Nový rok, a to se nemá. Kdepak, to se nemá, v tom domě, kde viselo prádlo přes silvestrovskou noc, někdo do roka umře.

Jarmila zvedla hlavu do světlého ticha: jen cvrček, jenž připomíná. Dům se pozachvíval dechem spících; a člověk, který bdí uprostřed nich, je tak strašně sám. A kdyby i otevřeli oči a promluvili – není to jedno? Jak jsem mezi nimi cizí!

František Jelínek zatím seděl v Hanavském pavilonu se starým Niklošičem, svým slavným chorvatským kolegou, a ještě s nějakými svými žáky ze semináře, a vyhlídkou projela družina jezdců na koni. Ohlédli se po Jelínkovi, jako by ho znali; jeli na výpravu. Svalnatí siláci, po pás nazí jako dělníci na trati, rozmachovali se širočinou a tříbili les; jiní dmýchali oheň a kuli zbraně a nářadí s podivně krásnou energií; rozsévač kráčel po poli, rozhazuje zrní svým odvěkým pohybem; dvojice milostně …