Předtucha

SAMOTÁŘ

Toufar vzal nůž a vyšel z chaty. Postavil se před buk, který ji stíní, a jal se vyřezávat do kmene J. J. Písmena vlhla mízou. Nepůsobí to až trapně nově? Ale ta to nepozná. A kdyby: „Už jsem se vás nemohl dočkat,“ (že se opozdí, na to vezmu jed) „mně se stýskalo, vidíte, aspoň jsem si vyryl do svého zamilovaného stromu vaše iniciálky.“ Je to sice staromódní až hanba, ale ženská vyžaduje cit; jak jde o ni, pak se tomu nesměje. Ale kdoví, kdyby vydlabal písmena do dřeva někdo z těch mládenců, co věčně ubolévají a jsou lyričtí jako lipové thé – lituji, tím nemohu posloužit – možná že by jí to přišlo k smíchu; rozhodně by to nemělo tu cenu. Ale u mne si toho bude vážit! A jak! Že v tak zlém člověku probudila cit.

Toufar přeskočil ohniště, sehnul se pro pohozenou sekyru, zaťal ji do špalku a šel se podívat, co dělají maliny. Taková schovaná houštinka. Nikdo mu na ně nepřišel. Sem nevkročí noha. Dobrá. V pořádku.

Blázen, kdo nechává vývoj věcí náhodě. Ti mládenci, co bloumají bez plánu a improvizují, aby neměli smůlu! Dívce imponuje určitost. Mlhy má sama u sebe dost. Čeká jen na to, abyste ji řídili. Ovšem neviditelně. Postupovat se bude takto: Uvítání s odstínem dojaté vděčnosti. Pozdvihnout ruku k ústům. Nic víc. Skoro obřadně. Jako že přišla dáma. Posadit ji na koně. To jim dělá dobře. Proč bychom jim na chvíli nepopřáli tu radost?

Potom vezmeme holčičku na maliny, ať se okouká. Kousek prodlouženého dětství, to vzbuzuje důvěru. Jak za malička. I bože, sluníčko. To věřím, že se mu od vás nechce. Pinkalinka, pinkalinka uletěla pánubohu do okýnka. (Ani jako kluk jsem je nesnášel, tyhle slabomyslné říkanky.) Dostane-li zlost, že s ní najednou zacházím jako s dítětem, tím lépe, to právě potřebujeme. Jen ať se vzteká! To je zdravé. Trošičku protáhneme hru na malinách, aby Jarmilku první začalo tajně znepokojovat, že se snad ani nedostaneme k ohništi a chatě. Protože zvědavá je jako čert; hlavně zvědavá. Malý napínáček neuškodí. (Samozřejmě nepřetáhnout, aby mi nezačala pospíchat domů.) Bože, ale vždyť vy jste se poranila! A kvůli mně! Nešťastný trn. Věříte, že mě to bolí víc než vás? Zlíbám tu kapičku krve. Nedovolí? Aspoň mi dejte na památku ten šáteček. Nedá? Honička ve smíchu – člověče, pozor! Žádné předčasné podniky. (Jak se včera prala.) Pomalu! Nepoplašit. Venku jenom zobáčkové hubičky a vůbec selanku. – Vidíte, není to patent? Z pytle a plechovky, tadyhle jsem zatížil tu větev kamenem, aby se nevyšvihla z vody. – Ne, to je roztomilé. – Má primitivní lednička ji dojme zcela určitě; musí, už proto, že má slečna na svědomí vilu. (Tedy krajně nepříjemné by bylo, kdyby se v Lichnově objevila má matka. Bez starosti. Nehne se od Huga.) Nevinná veselost nad začazeným kotlíkem. (Ten ironicky uznalý tón, když děvče posuzuje mužské hospodářství! A hned by reformovaly. Ne, tahle ne. To není Tonka. U téhle mám už napřed pravdu.) Citové působení J. J. Nesmělé okukování chaty. – Vy tady přenocujete i v dešti? – Není-li právě průtrž mračen. – …