Lidé na křižovatce

Marie Pujmanová

79 

Elektronická kniha: Marie Pujmanová – Lidé na křižovatce (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: pujmanova02 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Marie Pujmanová: Lidé na křižovatce

Anotace

První díl sociální románové trilogie zobrazuje život dělnických vrstev ve 20. a 30. letech v průmyslovém městě, jehož předobrazem byl Baťův Zlín.
V románu, oceněném roku 1937 Státní cenou za literaturu, vykresluje Pujmanová podrobně sociální atmosféru ve fiktivním městě Úly, výrazně inspirovaném průmyslovým Zlínem pod taktovkou Tomáše Bati. Román tvoří úvodní díl politicko – sociální trilogie, jež pokračuje tituly Hra s ohněm a Život proti smrti a v kontextu autorčina díla představuje první jednoznačný příklon k angažované realistické próze – a pravděpodobně i její literárně nejsilnější dílo.

O autorovi

Marie Pujmanová

[8.6.1893-19.5.1958] Marie Pujmanová (rozená Henerová) byla česká spisovatelka a novinářka, národní umělkyně. Narodila se roku 1893. Její otec byl universitní profesor, později se myšlenkově rozešla s třídou ze které pocházela a věnovala se dělnické problematice. M. Pujmanová několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. Přispívala do Rudého práva...

Marie Pujmanová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Lidé na křižovatce“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zlý sen

Té noci malý Stanislav Gamza zaslechl lupiče dobývat se paklíčem do dveří. Vzal opakovací Mauserovu pistoli a vrhl se na chodbu. Spěchal, aby předstihl Polanského a aby se proslavil. Ale v předsíni nebylo živé duše. Tma a ticho. Tu šmátrá kdosi zvenčí podél schůdků ze zahrady; listí na porostlé zídce šelestilo, větévky praskaly. Bylo to v Nechlebách. Dveře potmě se ponenáhlu, bez obvyklého zvuku otvíraly; dlouho se nedalo rozeznat, kdo se vkrádá. Jak ale vylíčím Stanislavovo leknutí, když místo ozbrojených mužů, které se chystal zaskočit pln odvahy, vstupovala do bytu Vyzvědačka. Byla zakuklena do nepromokavého kabátu z tenké, místy zmačkané blány, která vyzařovala zelené světlo (Takhle tedy fosforeskuje prasečí mozek! napadlo Stanislava), od pláště se jí zvedala kápě přes hlavu a pilotské brýle skrývaly polovinu obličeje. Stanislavovi se rozbřesklo: Vyzvědačka se vetřela k noční službě v centrále a chloroformuje lidi telefonem na dálku. Do uspaných čísel vnikají spiklenci a odcizují dokumenty. Nechlebský kamarád Kubeš, který se tu náhle ocitl, svraštěl čelo a zabručel významně k Stanislavovi, že tady běží o václavské tajemství – na znamení toho, povšiml si Stanislav, Vyzvědačka měla v knoflíkové dírce trikolóru. Byla to jaksi zároveň učitelka Havířová ze čtvrté obecné. „Ruce vzhůru, jste demaskována!“ zasyčel Stanislav před Kubešem, ačkoliv si nebyl docela jist, a jak napřáhl pravici s těžkou pistolí na Vyzvědačku, narazil o zeď, svezl se po stěně rukou kominickým šramocením a procitl. Chvíli ležel a neodvažoval se hnout sebou, ochromen nejasnou úzkostí snu. Nevyznal se, jak stojí postel v pokoji. Posléze nahmatal pod poduškou svou elektrickou stlačku, již velice miloval a kterou si dával, uléhaje, pod hlavu, jak je u skautů zvykem, posvítil si a shledal, že okno a dveře jsou jinde, než se domníval, a že je v pražském pokoji. Rozsvítil i lampu na stolku a zasmál se povedenému snu. Hned by probudil Helenu, aby jí zatepla pověděl nesmysl, než ho zapomene. Ta by mu dala! Bylo pozdě v noci? Brzo k ránu? Zjistil, že se mu zastavil budíček. Po lenivém odhodlávání sesmykl se z postele a vyšel s ospalou pomalostí, tiše jako mátoha, nahlédnout do kuchyně, kolik je hodin. Svítil si baterkou. Bylo to detektivnější než otáčet vypínači. Zkoušel znova, jak znamenitě vrhá lampička světlo na dálku; učiněný reflektor; kdež Vojtěchovského blikačka proti mé Ever ready! Stanul a srdce v něm zabušilo: byli to přece rodiče? Poznával matčin hlas z jídelny. Zaclonil dlaní svou ruční lampičku, a objevilo se světlo zpod nedoléhajících dveří. Ztlumil pero rukávem, aby neklaplo, až stiskne, zhasl stlačku a plížil se. Nutno dodat, mistrně se plížil. Vtiskl se do koutu jídelnových dveří a každá žilka v něm hrála potmě nedočkavostí, až matka vyjde a on vyskočí. Matka sebou trhne a vykřikne. Náramně, bez přetvářky se lekala. Stanislav se nebál Vyzvědačky, matka se vyděsí Stanislava. Tam za dveřmi, kam zakázal sám sobě vstoupit, vytvářelo se chlapci tajemné pásmo se šelesty lidské přítomnosti, s posunutím židle, s praskajícími kroky po podlaze. To chodil otec.

„– pak to nemá smysl,“ zaslechl Stanislav matku. „Já bych v tomhle nechtěla být živa, Petře.“

Hoch nastražil uši. Byl tiše. Nedýchal. Poslouchal celým tělem. Obcházející kroky ustaly. Snad se otec zastavil před matkou:

„A kdo ti co dělá?“

(Teď matka poví, že jsem dnes zlobil s chladičem, napadlo Stanislava.)

„Což ti něco vyčítám,“ namítla matka jakýmsi nastydlým a zuboženým hlasem, který se pranic nepodobal bytosti, která rozhodovala o dětských osudech. (A vsaďte se, že přece vyčítá.) „Co naplat, jsme spolu dlouho, ty za to nemůžeš.“

Chlapci projel tělem výstražný signál z druhé poloviny světa za dveřmi; z nebezpečné říše dospělých.

Otec za dveřmi se krátce zasmál.

„Tys ale divný člověk,“ pravil. „Proč házíš flintu do žita? Proč sama strkáš hlavu do oprátky?“

Stáňa polkl rozrušen. Cosi v něm se přehodilo. Chtivost zlých zpráv jako žízeň mu vysušila krk.

Matka odpověděla netrpělivě: „A to je jen samé uhýbání. My dva se přece můžeme klidně domluvit,“ dodala přízvukem, který obsahoval všechno kromě klidu, „jak to zařídíme.“ Vyřčené z…