Lidé na křižovatce

Kudla a baterka

Na žižkovské stráni seděly spolu ženy a háčkovaly. Muži se natáhli, opřeni o loket, leželi, ruce za hlavou, sever Prahy u svých pat. Karlín stál tu k nahmatání pod vrchem Žižkovem, v mocné ohavnosti. Dusný černobílý kostel hrozil zblízka. Bylo vidět bloky domů obkličovat dvorce s bednami a s vypřaženým vozem, a rovnoběžky ulic a příčné k nim, jak se protínají. Okna čtvercovala domy. Rámy křižovaly okna. Na šikmých pavlačích viselo prádlo. Do dálky ulice se kosily, protější domy se dotýkaly, byla z toho vyhlídka. Jehly holešovického kostela a tovární komíny se ježily z plánu. Dvě vltavská ramena, dvojí vyprofilovaný ohyb leskle modré hladiny roztínal kamennou hmotu v nerovné úseče. Libeňské mosty na obloucích k spočítání je spojovaly, červená tramvaj prolézala pomalu jako hmyz mosty a nábřeží. Okrouhlá tělesa skákala do očí: cirkusová bouda u lysiny vojenského cvičiště, stříbrný balón plynojemu. Bylo vidět přes Vysočany až k ďáblické vodárně a daleko na východ. Tovární kouře se rozptýlily, minula pátá hodina. Ten kus Prahy, od slunce odkloněný, v dobu, kdy ještě nezapadlo, ležel tu v hmotné zřejmosti každého domu a každého sudu zvlášť. Těžké, k ničemu nesoustředěné město s nákladem lidí v hrozné kráse obyčejnosti. Vyhlídka hrála. Byla to směs parního syčení, kovových nárazů, náhodného klaksonu, jak vítr dopustil. Muži, v celé délce nataženého těla, mlčeli. Ženy malých nosů a tvrdých úst za hovoru hospodařily a ohlížely se od ruční práce za dětmi.

Občas vyletěl vítězně posměšný jásot na žižkovskou pláň z klukovské kopané.

„Ať toho ještě užijou,“ povídala jedna žena. „Stejně jim to zejtra nastane, škola.“

Od improvizovaného mužstva Žižkov Juniors oddělil se jeden z útoku, jemuž karlínský halv nastavil nohu, a on hanebně upadl. Hoch povstal se zlobnou tváří, vlasy mu přepadávaly do očí a kulhaje vyšel ze hry.

„Surovost!“ řval Žižkov.

„Markýruje!“ ječel Karlín.

„Soudce!“ volalo diváctvo v počtu tří kluků.

Obě mužstva seběhla se na čáru, a mávajíce rukama, prudce vyměňovala názory. Padaly posměšné poznámky o žižkovských, které Karlín vezl 3:2; že by se jim asi hodil trestný kop. Soudce, mladší bratr, kterého nechtěli do hry, zmocnil se zahálejícího míče a mocně si kopl. Starší bratr ho dohonil, střehl mu pohlavek a sebral mu merúnu. Soudci zbyla klubovní píšťalka, pobíhal bezradně mezi dvojí vášní a pískal ze všech sil.

Poraněný útok se zastavil opodál. Zdvihl nohu k noze, sehnul se a třel si koleno, křivě tvář. Tři diváci ho žádostivě pozorovali.

„Stáňo, jedem. Hni kostrou, člověče,“ povzbuzovali ho z vlastních řad.

Hoch našlápl, obrátil se k nim zády a beze slova odcházel.

„Stáňo! Co blbneš, člověče!“ houkali za ním s politováním.

Chlapec holých nohou a paží byl krásný; žhnul pohybem a vzteky; do čela mu padal vzdorný pramen vlasů; ústa mu nabíhala hněvem. Popošel, neboť si ztužoval nejen krok, také hlas, a teprv když přemohl brek, ohlédl se a vykřikl z plna hrdla:

„Se sraby nehraju!“

A šel dál.

Z diváctva jeden vystoupil: „Já to vezmu za něj,“ nabídl se. Nikdo si ho nevšiml.

Žižkovští sesadili soudce, vzali mu píšťalku, a obě mužstva pokračovala v zápase.

Za plání pod nebem, z kterého vytékal den na rub oběžnice k černochům, na kraji kopce Žižkova, na samém břehu prázdna seděl hoch, osamělý jako rybář. Stanislav se blížil k železnému stínu. Kdyby spadl odvrácený hoch, neskotálel by se o poschodí níž po známé stráni jako v poledne, ale poletí rovnou do prostoru a bude obíhat za planetou jako pes vyhozený oknem projektilu z Cesty na Měsíc. Taková to byla chvíle.

„Podej! Piš!“ ozývalo se z hřiště.

Jsou už takové dni. Jsou už takové dni, kdy každý se o tebe otře, kdy každý si na tebe troufá, kdy každý ti nastaví nohu, a zejména kdy jsi zranitelný.

Sedící chlapec obracel tvář na jih. Před ním divočela džungle střech. Neznal než soví oko hodin na věži a holuby. Vyletovali, obraceli se, zaleskli se v posledním slunci a vrhali se střemhlav dolů; a zase: vyletují, obracejí se dolů, bůhvíproč. To oni tak cvičí, nebo je snáší vítr. To nedohledné kamenné vespod mlčelo; mlčelo nabitým mlčením. Když sedící hoch pohlédl na spoustu města dolů, slyšel vycházet z propasti kamenné hřmění: kdyby se Praha bořila. Držel se své kudly. Vytáhl z kapsy hrst šroubků a kovových pilin, sklopil zamyšleně bradu a nechával je přiskakovat k magnetickému želízku.

Na stráň před sedícího chlapce padl dlouhý stín. Někdo stál za ním a nehýbal se.

„Ten zobe, magnet,“ promluvil stín.

Šroubek, jako vyrušen hlasem, povolil a spadl – oba chlapci sykli politováním –, několik pilinek odpadávalo. Sedící hoch je posbírával magnetem se země. Městský chlapec se vytasil s kapesní svítilnou, a třebas bylo posud vidět, prudce prosvítil žalostnou trávu.

„Zkus!“ řekl pak, a oslniv druhého po gangstersku rovnou do očí, podával mu baterku. „Správná kudla,“ povídá, ukazuje bradou k noži. „To je solingenská ocel?“

„Nic by na ní jináč nebylo,“ proslovil pán kudly se strojenou lhostejností. „Ale tady je ještě znát začazené želízko.“

Majitel baterky zvedl tázavě pohled od kudly k cizímu chlapci.

„To je od prachu,“ povídá ten zase tak pomalu. „Jak vybuchla patrona. Na, můžeš si čichnout.“

„Patrona?“ opáčil městský hoch se vzrůstající úctou.

„Jeden kluk se šťáral tím nožem při počtech v patroně, vybouchla a utrhla mu prst.“

Městský hoch pohlédl druhému na ruce.

„Ale ty máš všechny prsty,“ vyřkl zklamaně.

„Dobře, ale byla to moje kudla. Já byl zrovna volanej, jak nastal výbuch, a hodilo to ten prst až k tabuli. A co bys řekl, jak se mu to přihodilo, ten chlapec si ještě sebral učení a běžel ze třídy, aby nedostal,“ lhal Ondřej, nepřiznávaje, že tehdy málem omdlel.

„Kdo to byl, ten kluk?“ optal se Pražan trochu pochybovačně.

„Tonda Šťastných, seděl vedle mne v lavici, můžeš se na to zeptat ve Lhotce, koho chceš. Však o tom bylo i v novinách.“

„A jak se jmenuješ ty? Já jsem Stanislav Gamza. Pojď si čutnout.“

Rozběhli se, když napjaté vrčení v prostoru vbilo jim nohy do země a obrátilo tváře prot…