Lidé na křižovatce

První Máj

Den před Prvním májem zastavovali v Úlech od čtyř práci. Stroje byly ticho a po továrnách se rozléhaly hlasy, kroky, drhnoucí kartáče a truhlařící kladívka.

Přímluva slečny Kazmarové za propuštěné přadleny ovšem nepomohla. Vykoukal byl poctěn její návštěvou. Je krásné, má-li žena srdce, ano ryzí srdce patří k dámě jako pravý šperk. Plně chápe slečnu Kazmarovou – poceloval jí ruku – a ctí ji za její ušlechtilé cítění. Ale je nám líto, takhle bychom nesměli kalkulovat. Jen ať se slečna Kazmarová zeptá pana otce, až se vrátí! Ztrácíme podunajské trhy, Itálie vyrábí jako divá a vytlačuje nás z Rumunska, Uher i Jugoslávie. Ta naše nešťastná celní politika! Oči Vykoukalovi zmodraly hněvem a jal se horlit proti selské straně. A o té evropské tovární konfekci našeho typu, kterou si Japonci zřídili v Ósace, už přece slečna Kazmarová slyšela? Ne, neslyšela? Žlutý textil s dětmi u strojů a s japonskými mzdami hnedle vystrnadí ze světového trhu Anglii – natož nás!

Slečna Kazmarová, odzbrojena a usvědčena z dětinství, umlkla, a přadleny, kterým byla právě tak málo platna spodní agitace Francka Antény v kazmarovské tvrzi, kde se nikomu nechtělo do ztracené věci, přadleny semkly ústa, chopily se toho, co bylo po ruce, a šly zatím mýt a smýčit k Svátku práce a zametaly piliny příprav. Po továrních schodech vynášeli hoši na ramenou prohýbající se prkna a sbíjeli v dílnách stoly drsné třískami a vlhké mízou, na společný oběd, jejž vedoucí vystrojí dělníkům i hostům, které si přivedou. Hospodář si potrpí na pospolitost toho dne a dá se vidět. Širocká farma dodala vagón prasátek, fůru mouky, kašnu mléka, pyramidu vajec, káď zelí, pytel máku, a kuchařky z lidové jídelny byly celou noc na nohou, oka nezamhouřily. Rychlá tesařina, předvoj slavností, se činila. Sbíjeli řečnické lešení, přitesávali sedadla do půlkruhu pro vzácnější hosty, zatloukali taneční podlahy pod širým nebem, roubili hudební pavilón a sodovkové kiosky a nevím, co všechno. Po prostranství od škol na vrchu k továrnám dole rozbili stánky kramáři, kteří sem ročně dojížděli na ten den, a cirkus vládl plachtovému městečku. Už tady kotvil zvukový vůz, jehož křiklavý nátěr napovídá břesknost muziky, co z bedny zaduní, až sebou napoprvé trhnete, a bude stíhat všechny kolotoče, skluzavku a houpačky jedním vrzem, i pouť se racionalizuje. Kazmarův biograf poběží nepřetržitě od rána do večera zadarmo. Když bylo hotovo řečniště, Kolůšek na ně vyběhl a skákal po něm a dupal, seč byl, zkoušeje pevnost bednění. „A unese nás to?“ „Málo byste nám důvěřovali,“ usmáli se tesaři.

Kolůšek, vedoucí propagace, všudybyl a nepostradatelný člověk, určoval pořad májových projevů a měl starostí, že nevěděl, kde mu hlava stojí. Dostalo se mu pokynů, ať je opatrný, ať neodradí dělníky, a jak se říká, udrží náladu; ať uspořádá hromadnou oslavu Svátku práce, ale zas takovou, aby to nebyl socialistický První máj, a spíše Hospodářova sláva; krátce, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jen jděte a zkuste sami ten tanec mezi vejci! Nepřála bych vám, abyste byli v Kolůškově kůži. Když si mladí dělníci zvolili májovým řečníkem Francka Anténu, Kolůšek, obrazně řečeno, se chytal stropu. Navenek zachoval anglický klid a jeho pěšinka byla neochvějná.

„Vy máte chuť u nás mluvit?“ pronesl k Franckovi svým pronikavým hlasem, nadzdvihuje brvy, a podíval se mu důtklivě do očí. „Ano, znám vás, pamatuji se, kde jsme se naposled viděli,“ pravil a narážel tím na drachovskou schůzi. A vyzval mladého člověka, ať mu tedy odevzdá do té a té lhůty napsanou řeč; potom uvidíme. Potom hodíme říkání do koše a najdeme si někoho spolehlivějšího. Ale Francek Kolůška překvapil. Donesl takový pěkný a moudrý projev, jímž vyznával víru v práci v Hospodářově duchu, že by se za to nemusil stydět sám Kolůšek a že by byl opravdu hřích potlačit ten důkaz, jak se lidem v Úlech napravují hlavy. I komise, které to Kolůšek předložil, schválila Franckovo sepsání do slova a neshledala v něm písmena závadného. Zařadili projev do programu, a Lidka s Ondřejem byli tuze zvědavi, až bude Francek řečnit.

Vlajkové stožáry z horských jedlí včera pokácených ronily pryskyřici a vydychovaly les; postlali všechno pouťové prostranství chvojí, a Úly toho dne voněly jako obora a jako pila. Ach, živice! Ondřej pil silný vzduch. Byl nádherně zdráv po vylenošení v nemocnici, kde si, pravda, ještě ponechali Horýnka s otevřenou nohou, ale v mechanickém vozíku už přejíždí, asistent sliboval, že se vyhojí, všechno se obracelo v dobré, a Ondřejovi svítal veliký den, to se teprv dovíte po pořádku.

Žerď vrzala v podstřeší. Noclehárnu Kazmarových chlapců zatmívala barva praporu. Všichni na cimře ještě spali, a Ondřej přistoupil k oknu, jaké bude počasí. Rozednívalo se, po umeteném chodníčku podél čerstvě omítnuté zdi pospíchalo švícko s párem nových bot. Mlhy se válely na horách, po nebi vítr smýčil oblaka, vybere se na časy. Ondřej šel naproti sestře k rannímu pražskému vlaku a málem Růženu minul v tlačenici, musila na něho zavolat. Nebyl by ji poznal. Když ho políbila, zarděl se, jako by to byla cizí žena.

Vyptával se jí na matku, Růža opakovala: „A co pořád děláš? Jak se ti pořád vedlo?“ Ale nepouštěla ho k slovu a o překot hovořila cosi jarého páté přes deváté. Dávno se neviděli! Ostýchali se druh druha. Byli si takoví vzácní.

To že byla Růža, která s ním pamatovala hrdinu tatínka a Harýka a Tondu Šťastných, co mu utrhla prst patrona? Bosá holka s copem, kolikrát jí vykrákal, když hráli na schovávanou a ona prozrazovala skrýše, starší sestra, která volá k obědu a kazí hru, co chcete – holka. Nyní jí vzal z ruky zavazadélko a šel po levé straně. Smáli se oba zjitřeným smíchem prvních chvil. Co nedělá čas! Byla to Růžena, s kterou prožil Vánoce v Nechlebách. A proč se z ní tetelilo rozechvění nákazou? Dojela a byla ještě obhořelá sluncem končiny, která se propadla do moře, vracela se z věku pověstí o paní Gamzové. Ale proč tolik pospíchala, proč ubezpečovala, že se jí výtečně daří, proč si vedla s takovou překotn…