Lidé na křižovatce

Čas plyne

Zdravý duch ve zdravém šatu.
Šaty dělají člověka.
Kolikrát se převlékáte, tolikrát jste člověkem.
Za pakatel na sezónu Kazmar Šaty Jafeta.

Po Praze přibývalo Kazmarových oděven, z nároží vás stíhali jeho američtí mužové a francouzské dámy; i tramvaje rozvážely křížem krážem Kazmarovy moudrosti a rady.

Mladý muži, ucházíte se o místo? Oblečte sakový oblek Jafeta.
Mladý muži, milujete dívku? Noste výhradně šaty Jafeta.
Dbejte o první dojem. Rozhoduje o Vaší výhře. Jafeta oblek Vám dodá sebevědomí. Nebuďte skromní. Svět je každého!

probíhalo neonovými hesly vysoko večerem Václavského náměstí, jehož oblohy jsou neklidné a plné souhvězdí. Zevlouni stáli nosy do povětří a četli. Vnikalo to do vás, kdybyste nechtěli. Dýchali jsme už Jafetu s pražskými sazemi. Nikoliv slunovraty a zimní sníh a jarní zář, ale Jafeta dělá počasí města za svými výkladními skly.

„Buďte krásné! Nehrbte se k šití!“ volá Kazmar k ženám ve svých letácích. „Vzpřimte páteř! Noste hotové šaty Jafeta. Jafeta myslí za Vás. Informuje činy. Oděje Vás v 10 minutách! Uspoří Vám čas, peníze a nervy, uchová Vám štíhlost, prodlouží Vám mládí. Půl života jste mařily listováním v módách, sháňkou látek a úmornými zkouškami. Žena dvacátého století prožije získané prázdno na hřišti! Vzduch a voda, nejlepší přátelé! Jafeta cvičky a plavky jsou nejlevnější!“

Jafeta provázela občana od kočárku do krematoria. A zajisté nepřeháním, tvrdím-li, že kopy malých republikánů vděčí za svůj vznik Jafetě, která dodává ženám půvab a sebevědomým mužům umožnila najít výnosné povolání.

Sex appeal – sukénka Jafeta.

Šťastné manželství – pyžama Jafeta.

Maminky kojeňátek, noste halenky Jafeta.

Mládež budoucnost národa. Oblékejte své školáčky v praktické oblečky Jafeta. Inkoust ani formela je nekazí.

My prima A chodíme výhradně v pumpkách Jafeta.

Muži práce, do dílen a továren, autosprávkáren i dolů nejlépe se osvědčuje pracovní oblek Jafeta.

Není hanba být veselý. Kdo pracuje, ať tančí.

Radujte se ze života! Masopust jest jednou do roka, člověk jest jen jednou na světě. Masky všech plemen, dob a řemesel půjčuje svým zákazníkům pouze na zálohu Kazmar Šaty Jafeta. Při vrácení proměníme Vám zálohu v poukázku naší oděvně. Hlaste se ve své čtvrti.

Máte-li malou tělesnou vadu, i tak jste užitečným členem lidské společnosti. Všichni máte své právo na slunce. Navštivte nás, přesvědčte se, Vaši vadu opraví a skryje Jafeta.

Popadl to za pravý konec, Kazmar, svou pověstnou slevou, tehdy, pamatujete? Jak Anna Urbanová přijela s dětmi do Prahy a nenadála se, co nakoupí a čeho pozbude, než dojde domů, neboť ukradený koš se nikdy nenašel, přes dědečkovo kolikeré hlášení na komisařství (kam docházel rád, jako vůbec do úřadů). Rozhodl tehdy úlecký továrník podle své hlavy a proti všem v průmyslnickém svazu: Lépe škodovat nežli skladovat, slevil na zboží, srazil mzdy a vyprodal kdeco. Dobře pochodil, navnadil si kupce, tehdejší prodělky stokrát se mu vyplatily a vyrábí dnes a trží, až oči přecházejí.

Ten Kazmar, ten Kazmar. Je neviditelný a všudypřítomný; ve všem má prsty. Konkurence mu nemůže přijít na jméno, hrozí se ho jako čert kříže a očerňuje ho z nekalé soutěže. Sta zničených švadlen a krejčíků mu klnulo, nežli je podchytil a přikoval k běžícímu pásu svých krejčoven. Rudý tisk mu přezdívá otrokářů a plantážníků, a ministr peněžnictví nemůže si vynachválit tohoto z největších poplatníků republiky. Kazmar se stává průmyslovou bájí země, která proslula posud věrností pravdě a náboženskými boji více než obchodním duchem. O Úlech, které vydupal ze země, vypravují se učiněné divy.

Ty Úly leží v pohorském kraji, kde končí chléb a začíná kamení. Země tam nemá mízu, aby uživila lid. Lazy jsou samý kámen, samá kleč a strup; a kopce, k nimž stoupají, neklenou se dost malebně, ani se nesvažují srázy dost strmými, aby lákaly výletníky. Úlečtí vyháněli stáda na salaše, okopávali brambory, nakloněná políčka, hrazená kamením, aby je nestrhaly přívaly z hor, vařili slivovici a tkali. Kazmarův děd i tatík byli ruční tkalci a chodili s kusem na zádech půl dne cesty do Drachova k židovi. Na Úlecku dědiny se zjara vylidňovaly, půl obce odcházelo do Rakous na řípy, podávat na stavbách, na žně. Byl to lid skromný, stlačovači mezd. Dva tři podnikavější skoupili po okolí husy, naložili i nářadí, jaké vyřezávají po kopanicích, zapřáhli do korby zakrslé, houževnaté koníky, podobné cikánským, a vyjížděli prodávat až na uherskou hranici. Na Úlecku bylo zle a chlapi, verbovaní agenty, odjížděli v houfech za vodu. Byl to kraj řezbářů vařeček, sklenářů, nádeníků, vandráků a vystěhovalců, než jim Kazmar vystavěl doma tu Ameriku při řece Úlečce, kterou zreguloval.

Tam, kde lišky dávaly dobrou noc a ponocný – jsou toho v Úlech posud pamětníci – vstupoval do věže, když hrozila bouřka, a zvonil, aby rozehnal mračna, svítí dnes mrakodrap Kazmarových pisáren s účtovacími stroji, hnanými elektřinou. Z Úlů je průmyslové město, celé Kazmarovo, a továrník, který prý si umíněně dává říkat Hospodář, mu kraluje. Což my, v Praze, přijdeme k hotovému. Nevidíme než jeviště výkladů v reklamní záři a sletujeme se k ní jako jepice. V Úlech, tam je všechno, od vřetene do jehly, čeho třeba Jafetě, a zapadá to dílna v dílnu jako kolečka švýcarských hodinek – jdou na minutu. Mají v Úlech přádelny a odpadkovou přádelnu, výrobu umělého hedvábí, tkalcovny, barvírnu, tiskárnu látek, mechanické krejčovny, pletárnu, chemické oddělení, pokusnou textilní laboratoř, strojírnu, montovnu, papírnu, kartonážku, reklamní tiskárnu, dělnické kolonie standardních domků, cihelnu, pilu; a Kazmar pořád přikupuje, vyvlastňuje kraj, kácí lesy a staví. Prolomil řetěz překupníků a zprostředkovatelů, neohrabané harampádí, které zdražuje zboží, a hodil je do starého železa. Sám vyrábí, sám prodává, sám se odvažuje, sám vydělává. Proto se jmenuje káča naše československá koruna, aby se točila. Kazmar, pane, ji dovedl roztočit, jako když bičem mrská. Čím víckrát se obrátí do roka, tím lacinější bude Jafeta.

K…