Lidé na křižovatce

Lidé na křižovatce

„Slečno Kazmarová, víte co?“ řekl kdysi v sobotu, nedávno po ohni, Rosenstam. „Vezměte mě aerovkou do Drachova. Mluví tam Gamza. Nemáte přece politické předsudky? Bude vás to zajímat.“

Paní Kazmarová málokdy viděla svou omrzelou pastorku tak honem sbíhat se schodů jako v to dubnové odpoledne. Zavolala na ni, jak jí to sluší, s dobrotou trochu zvědavou, a dívka už byla ta tam. Paní Kazmarová měla děvče ráda, protože je zastiňovala. Šel jeden hlas, oč je macecha pěknější než dcera. Jen syn scházel úlecké paní do slávy, a marná byla všechna věda lékařská v starostech, jaké znepokojují královny.

„Kdyby otec věděl, že jsem na rudé schůzi,“ řekla slečna Kazmarová spiklenecky Rosenstamovi, usedajíc vedle něho v nízkém voze pro dva, „zabije mne.“

„Naštěstí je za horama,“ mínil Rosenstam a rozjel se.

„Jafeta má oči všude!“ odpověděla slečna Kazmarová, parodujíc jakousi otcovu reklamu. „Ne, nemáte ponětí, jak nenávidím Úly. Všechno tu na mne padá. Od toho ohně zejména.“

„Vím,“ prohodil Rosenstam, vzpomínaje trapného výstupu, když ošetřoval na první pomoc Horýnka. Namítl prostě: „A proč tu jste? Proč se zas nerozjedete do světa?“

„Děkuju vám!“ děla slečna Kazmarová s humorem, a Rosenstam, třebas neviděl do tváře své sousedce a hleděl si zatáček silnice, sestupující ke krajskému městu, pocítil, jak dívka pohasla. Přes doktorát, cesty a peníze bylo to děvče bezbranné, až líto.

„Poslyšte,“ začal vážně, s onou srdečností, která židům smyslně zabarvuje hlas i proti vůli, a přibrzdil. „Jsem váš starý přítel; mohla byste být má dcera.“

„To byste byl začal brzy,“ zasmála se jaksi nezřízeně slečna Kazmarová. Trudno bylo slyšet ten smích.

„Nedělejte teď vtipy. Jste jedno z mála opravdových stvoření, jaká jsem poznal mezi horní stovkou lidí v Úlech, a bylo by mi hrozně líto, kdyby – vám někdo ublížil,“ hovořil Rosenstam, pozoruje, že mluví mimo a neříká to, čeho je třeba a co si umínil dát do pořádku na této vyjížďce. Přehodil rychlost a začal odjinud. „Podívejte. Nesnáším dost dobře věci bez tvaru a zamotané existence. Nezdá se vám také,“ tázal se jí zvukem tak šetrným, jak opatrně se dotýkal Horýnkových popálenin, „že jste zatím nepopadla život z pravého konce? Všechno tak v mlhách. Tak rezignovaně. Jako by vám bylo sto let, a je vám něco přes dvacet. Nač? Povězte mně: proč se nevdáte?“

Slečna Kazmarová otevřela kabelku a nejistými prsty nahmatala brýle. Brýlí jí bylo třeba nejen proto, aby lépe viděla. Leckdy jí posloužily tak jako za starých časů hraběnkám závoj.

„Vy byste se přece mohla vdát třistapětašedesátkrát do roka,“ tvrdil neúprosně Rosenstam.

Slečna Kazmarová vybuchla:

„Vždyť by si mě každý vzal jen pro peníze!“

„To jsou skrupule slečinky z penzionátu,“ přísně prohlásil Rosenstam. „Mějte přece trochu smyslu pro skutečnost.“

„Právě proto, že ho mám. Vždyť se vidím, jak vypadám. Kdybych byla muž, za nic bych nechtěla takovou ošklivou ženu jako já, za celou Jafetu ne.“

„Taková hypochondrie! Jak je možná takhle mluvit,“ s něžným politováním a bez přesvědčení řekl Rosenstam. „Bydlila byste ve velikém městě, měla byste děti –“

„Nedochůdčata jako já,“ příkře vyřkla slečna Kazmarová. „Ba ne. Otec si vzal maminku pro peníze, a podívejte se na mne, jak vypadám. Ba ne. Jen krásné a milované ženy ať mají děti.“

„A jak jste, prosím, došlá k těmhle falešným teoriím? Vždyť je to chorobné, co si vymýšlíte. Já věděl, že to u vás dobře nevypadá. Ale takhle! Kdo vám zlomil sebevědomí, vy doktore filozofie?“

Den se nakláněl, a jeli v nízkém slunci jara křehnoucího vpodvečer, mezi poli zfialovělými chladem, který uléhal do hor, už po rovině. V Úlech tou dobou bude mráz.

„Znala jsem na fakultě jedno děvče,“ rozhovořila se slečna Kazmarová, „Novotná se jmenovala, byla o několik semestrů výš než já. Ta vám byla flamendr! Víte, ta první generace, co užívala republiky do roztrhání těla. Protančila noci po barech a milovala se kde s kým. Ženatý, svobodný, to jí bylo, jak nás ujišťovala, fuk. Vypůjčovala si na potkání a triviální byla, až uši brněly, znáte to, po pražsku. Ale ty překrásné nohy, a jak byla rostlá, a tvářička jako obrázek, byla to taková rozjívená a zblázněná holka. Já jsem se tenkrát tvářila, že ji prostě neberu na vědomí, to jsem totiž prožívala své vznešené údobí, ale záviděla jsem jí až běda, co bych vám to neřekla, já vám říkám všechno. Rosenstame, jaká je to asi pevná půda pod nohama, být hezké a žádoucí děvče a platit jen sama sebou a nemyslit za každým krokem: to je Jafeta, to je otec, to jsou peníze –“

„Přestaňte. Je hrozná ješitnost, princezno, ustavičně se pomlouvat.“

Slečna Kazmarová nebyla k umlčení.

„Poslední myčka v Jafetě je na tom lépe než já, když vypadá k světu a nosí při sobě laskavec –“

„A co když nenosí,“ dětsky řekl Rosenstam a oba se zasmáli.

Přijížděli do krajského města, a na jeho rubu četli Gamzovo jméno z rudých návěstí. Ví slečna Kazmarová, že protestní schůze proti výpovědím u Kazmara byla původně svolána do Úlů, ale Vykoukal si to obešel a v Úlech ji zakázali? Koneckonců, z ředitelova stanoviska je to pochopitelné; obával se rámusu po těch výpovědích z přádelny. Byly dnes u slečny Kazmarové propuštěné přadleny? To má na svědomí Rosenstam. On je k slečně poslal.

„Byly,“ potvrdila slečna Kazmarová, „a já jsem také –,“ začala; hned to zamluvila, mračíc se: „Hrozně jsem se styděla. Mně je lidí líto, ale to není to, to vůbec není to. Neumím s nimi mluvit a byla jsem si odporná. Rosenstame, přece si ale vážně nemyslíte, že by u otce něco zmohly lidské důvody a moje přímluva? Takové dítě snad nejste. A kdyby sestoupil pánbůh z nebe, ani od toho si otec nedá promluvit do plánu. Neustoupí o puntík. To byste ho špatně znal.“

„Mám potěšení znát Hospodáře dost zblízka a je to nejskvělejší chlap, jakého jsem kdy potkal, ale opravdu nelze tvrdit, že by stonal právě na citlivost. To by také nebyl jakživ vybudoval ten obrovský podnik. Napadlo mne něco jiného,“ vyslovil Rosenstam se lstivou tváří. „Podívejte. Vykoukal chce s vámi oženit syna…