Lidé na křižovatce

Kazmarovi chlapci

Kazmarovi chlapci měli službu jako řemen. Zima od hor fučela jim otevřeným oknem do spaní. Vstávali o šesté, jektali zuby, sprchovali se, složili lůžka, podobná lodním, zavěšená nad sebou (každý kluk stál o to, spát ve výšce, pro psinu, a těm dole říkali „podlaháři“), a seřazeni v osmistupy a povzbuzováni k zpěvu, jak bývá údělem ústavů, budili zbytek úleckých občanů, kteří dospávali v domečcích s loubím. Vykračovali k továrnám.

„Vesele do nového dne,“ zaopičil se Francek Anténa, zívl, až mu bylo vidět čípek, protáhl se po všech údech a hodil na váhu první balík. Bavlna je obklopovala dusnem nevětraných duchen, a zblízka lodní vůně juty; vzpomínka na jód a dehet zbyla v pytlovině. Ondřej stál na přípravní rampě u žoku, přeštipoval obruče a páral obal. Halda vykuchaných pytlů kopila se za ním jako velbloudí hřbety. Mistr s tužkou za uchem překračoval překážky, proplétal se, skladní list v ruce, mezi hranoly vybalené a napěchované bavlny, od které se mu zachytávalo pýří i na řasy, jako by přišel ze Židů, a na každý slisovaný balík čmárl barevnou tužkou značku, aby mu to nespletli při míchání. Na přízi se, holečku, zadělává podle receptu, každé číslo chce svůj systém, vlákna mají rodokmen, a přadlák ho musí dbát zrovna jako pěstitel koní či psů – příst bavlnu je stará anglická věda, a mistr Týra byl znalec, odhadoval bavlnu na tři milimetry od oka. „Má chudák moc práce, musí hlídat teploměr. Aby slečně Kazmarové rostly fíky,“ smával se mistrovi Francek řečený Anténa. Smokvoně v kořenáčích opravdu stály vzadu při boční zdi a dařilo se jim v skleníkové teplotě. Na stěnu připíchli dělníci vystříhané fotografie boxerů a kinohereček či koho. Dělníci mají rádi obrázky. Ten Francek ale byl huba nevymáchaná, člověk hleděl dál od něho, aby se naposled nezkoupal s ním. Ondřej byl spíš pro sebe; chlapci z jeho party už mu přezdili svatoušek, a mrzelo ho to, ale nedával to na sobě znát.

Mistr Týra se nespokojeně zastavil, vytvořil z chomáčku bavlny odborným hmatem „štapl“ a vystavil si ho na kraj levého rukávu. „Ta jejich Mobile,“ povídá s opovržením. „Čepýří se to a nevláční, učiněný zaječí chlup,“ a odfoukl krátké vlákno s nechutí. „Jsem zvědav, brzo-li přijde nařízení shora, ať předeme střelnou bavlnu. A pak na nás chtějí v tkalcovně zázraky, že ano? Když se jim trhá hod, za to může třináctka. Za všechno může třináctka. Oklop to, hrome, co neklopíš, je míra,“ rozkřikl se na Francka.

„Stop,“ povídá Francek, „ty bys nám tam udělala neplechu,“ a v tu chvíli vyhodil něco tmavého z vozíku bavlny, než překlopil jeho náklad do trhačky, kde divoký vítr rozmetával chumly a chuchvalce vaty, jako když dráteníci z nebe padají. Ondřej se shýbl pro tret, jejž Francek odhodil; jemine, a co nesebral! Panenku, namouduši, hadrová panna, hnědá v obličeji, a s kávovýma rukama, nohama v růžové sukni, jaká se líbí mouřenínkám. Utopila se v bavlně, a na druhém břehu moře někde v Alabamě černé dítě nadarmo shledává hračku. Francek ji vzal Ondřejovi z ruky.

„Pustili tě bez pasu?“ oslovil stvoření a podal čertíka mistrovi: „Heleďte slepého pasažéra.“ Helfři je obstoupili s kleštěmi a chmýrka po vlasech.

„Přijela z Ameriky až do Brém.“ – „Načerno.“ – „Taky si hrají za vodou fakani,“ povídal jeden táta. – „Třebas je to bůžek.“ – „Ty vole!“ – „To ta máma měla s sebou haranta při lisování.“ – „Ba ne, ono to děcko tam samo dělalo. Kdepak plantáže! Co má ruce, češe. Tam dělají i malí. Musejí.“ – „Jenže tam jsou dřív vyvinuté, černošky, v deseti má veselku.“ – „Půjčte mně ji, vezmu ji naší holce,“ domlouval se ten táta.

„Ta přijde do muzea,“ řekl mistr. „Hospodář to sbírá. A to se kolikrát přihodí. Jednou u mne v závodu,“ roztesknil se, „našli jsme v bavlně tři dolary, mzdu, dělník si ji tam zašil. Zrovna to byla Louisiana.“

„A kluci, pamatujete,“ hodil Francek, „jak jsme vypárali z bavlny psaníčko, tenkrát jak byl proces černých chlapců Harwayových, ještě nám to Rosenstam překládal. Soudruzi, agitujte proti justiční vraždě –“

„Tak jedem, jedem, rozchod! Ale už ať sebou mrsknete!“

„Kdež u Týrů,“ pitvořil se Francek a chopil se nového balíku. „Tam nás dávno trumfli. Tam měli všechno prima, pod Louisianu nešli. My jenom hadrovou pannu, oni hned dolary –“

„Dobré by ti byly.“

Mistr Týra byl sklíčený muž a pamatoval lepší chvíle. Sám měl kdysi vzornou přádelničku o čtyřech tisících vřeten, než ho Kazmar položil, jako tolik jiných, a nemohl zapomenout dob samostatnosti. Najdete v Úlech zamontované ostatky Týrova závodu. Právě na třináctce můla, která zabírá pořádný kus dílny, selfaktor, slavný tradiční stroj – vůz, jehož sáně, vyjíždějíce a couvajíce po šínkách, pracují na čtyři doby, spřádají přást v hotovou přízi a vinou ji na divoce frčících vřetenech v potáče, dobrá můla se zimostrázovým dřevem v ložiskách pochází z Týrovy výbavy, a Hospodář ji přejal zárukou od bývalého majetníka, když ho ustanovil správcem tam, kde dříve býval pánem. Pokořující je život, a Týra pohrdal dobou, která ho smetla. U Týrů předli jenom jakost, vysoké značky, žádný brak. Stačí, povím-li, že Týra dodával nechlebskému Latmanovi, a ten býval nějak vyběravý. Ale kdo se dnes ptá po hodnotném výrobku? Plebejci chtějí láci, sezónní hadr a podfuk. Kam spěje lidstvo? Pozbylo smyslu pro materiál. Jaké to století! Věk padělků a náhražek. Například umělé hedvábí Týra nenáviděl jako člověka. Pofrkával opovržením, kdykoli přišla řeč na podvržená vlákna, která se nečechrají, nemykají ani neposukují, která se vůbec nepředou, která se cedí jako nudle. Válka vzdělala lidstvo v chemických podvodech, a republikou lidé zpychli. Dnes prosím každá slečna z kanceláře, ale co z kanceláře, každá fabrička žádá lesklé punčochy a klame svět: falešné hedvábí, falešné šperky, všechno pro všechny, všechno naoko a šizuňk. A ta dnešní mládež, z které cepoval Kazmarovi, svému katovi a dobrodinci, dělníky, znal je, ty pány, jak své boty. Všechno je jim staré, všechno je jim hloupé, brát, to ano, dělat, to ne, samý sport a samá politika, nemají cit pro ba…