Lidé na křižovatce

Při díle

Halačka seděla před stojanem, na kterém visely za činky kývavé listy, podobné vyšívacímu rámu, a naváděla. Nahoře leželo vratidlo s ošlichtovanou osnovou – kde byly časy, kdy se Ondřejovi jevily osnovní vály jako maminčina tisíckrát zvětšená špulka. Stál vedle Halačky a podával jí po pořádku niti z kříže. Návod měli před sebou. Halačka dostala nový v ordinaci, začínalo se s letními vzorky. Občas nahlédla do papírku s vykreslenou vazbou, jako by četla z mapy.

„Mohu?“ přistoupila slečna Kazmarová v brýlích a postavila se za naváděčku. „Ale nebude vás to rušit?“ ptala se s dětskou přívětivostí lidí, kteří nemají naspěch.

Halačka jen zavrtěla hlavou a neustávala odpichovat nítěnky.

„Jak to dělá zázračně rychle,“ obrátila se slečna Kazmarová k řediteli Vykoukalovi, který ji doprovázel. Nedal si to vymluvit a prováděl ji po závodech. Ukazoval jí nové stavby a zařízení vzniklá za tu dobu, co nebyla v Úlech, a měl se dvakrát pozorně k dceři Hospodářově a k bohaté nevěstě, s kterou by rád oženil syna. Do barvírny s polonahými muži v parnatém a jedovatém přítmí, a kde stružky vypouštěných mořidel by ohrožovaly dívčí střevíček, dal slečně jen nahlédnout, ani u horkovzdušné šlichtovačky ji ovšem nezdržel, ale doufal, že ji pobaví revolverové stavy. Střelhbitou měnu člunků a složitý vzor bleskem tkaný ocení zajisté i laik takové nevinné mysli, jakou se vyznačují korunní princezny. Slečně se zatím nechtělo k strojům. Dívala se Halačce na ruce, jak hbitě provlékají háčkem pestré niti očky, a upřímně si vzdychla z bezmoci člověka, který odmalička nedržel v ruce než pero: „Jakživa bych to nesvedla!“

Ta je ošklivá! pomyslil si Ondřej o slečně Kazmarové v brýlích. Za mák se nepodobala Hospodáři.

„Je to v jejím zájmu, aby spěchala,“ odpovídal ředitel Vykoukal před Halačkou o Halačce slečně Kazmarové a dodal, že na osnovy mají naše dělnice lehčí prsty než tkalci. Jen to vyřkl, jako když utne, Halačka se zarazila a musila znovu počítat. Byla by po nich hodila jehlou. Měla takovou povahu, že nesnášela, aby jí někdo hleděl na ruce a mluvil, když naváděla do brda. Do paprsku, to už jí tak nevadilo. Ale když se začíná nový vzorek, musí se myslit. Jsou dělníci, kteří zrovna rádi ukážou, co dovedou, a jiní zase jsou takoví nervózové. Halačka za sebe nemohla. Naváděla jedna radost, ale jak ji někdo špehoval, ztrácela fortel.

„Stárne, stárne,“ prohodil o ní ředitel Vykoukal, když vycházeli z osnovny, „dnes už je to znát. A jaká to bývala zručná dělnice. Co je to platné, nějakých čtyřicet jí bude. Mně jsou nejmilejší mladé síly do pětadvaceti.“

Slečna Kazmarová se pozastavila. „Ale nedali byste ji pryč, když je tu tak dlouho?“ ujišťovala se, hledíc na Vykoukala. Leccos už o něm zaslechla.

Pousmál se nevinnosti korunní princezny; hned zvážněl. „To víte, že ne,“ chlácholil ji nejspolehlivějším basem a vešli do tkalcovny.

Babička slečny Kazmarové ještě předla vlnu horských oveček, jako všechny ženy v dědině, jídala trnky na poslinky, aby měla čím vlažit nit, a její kužel, na který je posud nadito vyplávlé a špinavé rouno, i vřeteno na přeslici a také viják a snovadlo uviděli Kazmarovi chlapci jednou v neděli ve vitríně úleckého muzea zároveň s ručním stavem Kazmarova rodu, sdělaným ze dřeva a na šlapací podnůžky. V zimě se babička střídala s mužem při díle a tkali sukénko; dědeček chodíval s kusem na zádech půl dne cesty do Drachova na jarmark. Hospodář, když si zamane, podnes se postaví k stavu a dělá, aby ukázal, že nezapomněl řemeslo. Taková panská práce sice v dílně zdržuje, ale aspoň že je vidět zájem. Dcera se už odrodila. Slečna Kazmarová má, pravda, latinské školy, ale nerozezná soukání od snování a na dílo se nedovede ani dívat. Opravdu, nevím, mám-li to na ni prozradit. Když dnes vstoupila s ředitelem Vykoukalem do tkalcovny – kdy tu byla naposled? Snad jako školačka, to byl ještě dědeček živ – a spatřila vížky žakárů, ze kterých visela shora dolů spousta jakýchsi režných nití, pomyslila si: Vida, už tkají i do výšky. Měla, chudinka, zdvižní šňůry za druhou osnovu. Ještě že to neřekla! Ale kdyby řekla, také žádné neštěstí. Nikdo by ji neslyšel v hlomozu přitloukajících stavů. Dělníci ji pozdravovali s neochotným údivem. Co tady chce? Darmo zdržujou, návštěvy. A zase si hleděli svého. Nepodléhejme úvodníkovým představám, to nebyla rudá zášť a zaťatá pěst, bůh uchovej! jen přezírání. Až jednou Kazmar zavře oči, ty lesy strojů budou patřit malé obrýlené dívce, která jimi chodí jako ztracená. Celé Úly budou její, ale je v nich cizejší než tulák bez domovského listu, protože se nevyzná. Věděla dobře, jak je tu zbytečná, a ostýchala se dělníků. „Pojďte, my tu překážíme,“ prosila Vykoukala. Ale mistr Lechora se přidal k nim celý šťastný a ukazoval a horlivě vysvětloval, byť i nebylo slova rozumět, a třebaže, jak připadalo slečně Kazmarové, bylo to ustavičně totéž. Slečna Kazmarová se dívala na stroje, kterých v Úlech přibývalo, jak vyrůstala, na tuto vášeň svého otce, žensky a krajně, jako lidé cvičení v latinských naukách. Tu ji nesrozumitelné stroje nudily, tu se divila dost dětinsky výrobním zázrakům; stroje jí naháněly uctivý strach a byly jí odporné. Když pomyslila, že by sama žila život přikovaný k mechanismům den co den a rok za rokem, byla by si zoufala. Mzda jí připadala jako chytrácké výkupné jejich rodiny, která se zachránila na svobodu, ne, neměla dobré svědomí před dělníky. Ale zasmušilí muži, zdálo se, pyšnili se svými stroji jako řidič vozem. Něco sebevědomí vynálezcova přecházelo ze stroje na dělníka, který jej obsluhoval, do Vykoukala, který ho objednal, do mistra, který ho měl na starosti, a svazovalo třídní protivníky, chlapy i pány, v jedno spolčení. Stroje jsou věc mužů, jako matematika a vojna, poháněl je věcný mozek a pud závodivosti, mužský duch. Kdykoli slečna se svými průvodci přistoupila až k jeho stavům, pokaždé tkadlec, i tenhle zamračený jednooký, vyjasnil čelo ne tak vlídností k dceři majitelově, jako příchylností ke svým sagárkům, ke svým listovkám, ke svým re…