Lidé na křižovatce

Loď a její kapitán

Odpoledne před Štědrým dnem Nella Gamzová sebrala své i Urbanovy děti, usadila je do staré fordky, dobré káry, která má ujeto přes sto tisíc a houpá hůře než šalupa, ale odolává útrapám a je milována v rodině, a odvážela je do Nechleb. Slibovala dětem dávno společnou vánoční jízdu, a pokaždé se to zhatilo něčí chřipkou nebo nesjízdností silnic. Letos nebyl sníh ani náledí a cesta dobrá, ale paní Gamzová, jak už jste poznali, nevyniká čivy technického věku. Sotva vyjeli, vzpomněla matčina meziměstského volání a napadlo ji, nestane-li se nehoda ještě po cestě a že nedojedou. Obava, aby se nesmykli, jí bránila rozjet se za městem více než padesátkou, kteréž závratné rychlosti se vzadu vysmíval Stanislav. Měl Prahu z krku, Ondřejova záda před sebou, rozjařoval se. Povstával, upozorňoval přítele na podrobnosti cesty a zacláněl okno. Helenka ho strhovala za rukáv. Dopadal jako žok mezi obě děvčata a Růžena nevycházela ze smíchu poněkud strojeného. Telegrafní pahýly posílaly se navzájem k čertu podél poděbradské silnice, běžela do prázdnin, a pravý domov Gamzových dětí jsou Nechleby. Za války tam žily, a těch cest! Jeli Polabím. Nebyl sníh. Prosinec stáhl krajinu z kůže. Obnažilo se cévoví silnic, stromové páteře, dvorce se vycenily. Červené komíny ukazovaly k bílému nebi z černé roviny a dýmaly hnědý kouř. K oranicím, kropenatým hromádkami fosfátu, sletovaly se vrány. Chemická barevnost tabulí u cesty tu a tam volala chválu motorového oleje nebo Kazmarových šatů Jafeta do holé roviny a do hluchého mlčení. Nikde človíčka. Bylo ke třetí odpoledne, středa. Nelle připadalo, že Čechy vymřely.

Topoly smetly kouř hradeckého rychlíku, fordka poskočila, balíčky ze sítě padaly cestujícím do klína, a vjeli na okresní silnici. Bláto plné stop okolo kašen střežených svatými Jany se střídalo se zmrazky mezi poli. Fičelo. Ondřej vedle paní Gamzové přehodil rychlost, stoupali. Jednu chvíli se zdálo, že pojedou rovnou do kostelní makovice za chlumem. Zmizela, a silnice vešla do lesa. Učinil se soumrak a černozelená zima.

„To už je u nás,“ prohodil Stanislav.

Ten les dělí cestu v pražskou a nechlebskou polovinu, nikoli podle času, ale podle země. Tady šlehá peprnější vzduch. Kraj se prohýbá mírně a svírá se v údolíčka obrůstající jehličnatou srstí. Vstupujete do poříčí pstružné řeky, a třebas není zatím vidět, je znát. Pojedou na pokraji obor, kolem zámečků a kolem pil. Byly zelené Vánoce a smrkový les stál sychravý a mužský a mlčel zvlčile. Vnutili Růženu do pytle podšitého zrzavou králičinou, dědictví po strýčkovi lovci, který se zahříval v pytli na posedu, když čekal na srnce. Králík pelichal po šatech cestujících a chlup nebyl k vykartáčování. Podobných odkazů vidělo se kolik v zimní výbavě fordky. Lesklobarevná pokrývka, které Stanislav s paní Gamzovou říkali „páv“, slušela by dobám dostavníků. Podej prý mně páva, a jinou, kostkovanou, okřtili „šachovnice“. Cizí jsou opodál těchto společných slůvek a vzpomínek, a Růžena se dlouho bránila, než se dala zabalit, aby nemrzla. Vybrané chování, věřila, je mít nepohodlí.

Dávno se spletlo, čí jsou které nohy a na koho se překotí brašna, až povolí kolena. Nikdo neměl odvahu vstát a pořádat zmatky v zemi kožišin. Vrostli do boudy jako do ulity. Seděli vzadu tři, Stanislav utiskoval lokty děvčata, poskakovali po kostrbaté silnici, prázdniny dokořán před nimi. Protahovali by se znamenitou leností, mít o špetku víc místa. Od lesa Stanislav se dal do zpěvu a zpíval, div jazyk nepřekousl, a burácel, až to mátlo Nellu. Byla nesvá, a Ondřej dobře viděl, že se jí zachvívaly prsty na volantu. Měl chuť ji odstrčit, říci svým zhrublým hlasem hochů již velkých: „Pusťte mě k tomu, to pro vás nic není.“ Pane! žít v Americe, kde dávno řídí hoši jako on, ukázal by, co to je závodní tempo, ženě namalovaných úst, která tu seděla na píď vedle něho v zimním oblečení u topícího motoru uprostřed benzínových par a vyzařovala to svoje, to, co způsobovalo, že seděl jako zakletý a mlčel jako zařezaný v soumraku jízdy. Také se jednou třese, dobře na ni! a chvění přecházelo do něho. Jen co budeme v Nechlebách, jede Nella. Až dnes budeme bez úrazu doma, spadne mi kámen ze srdce.

Už zahýbala mimo nádraží a na most. Otřesete se zimou a veselostí, vzpomenete-li na vlčáka Huka, který se vrhá bez pobídky do vody vraštící se před prvním škraloupem a chtivě plove. To bylo skorem doma. Nezamrzlá řeka bleskla jako nůž v posledním soumraku, kdy svět zesiná, než zhasne, a míjeli Latmanovu tkalcovnu.

„Růženo, tys přece taková parádnice. Že bys neřekla, že tu tkají vzorky na nejdražší kravaty, jdou až do Bukurešti a do Paříže.“

Z Nechleb města do Horních Nechleb je pěšky sotva hodina. Domky pod dehtovanými kryty plíží se za náměstím dlouho do polí. Okna svítila, a viděli jste do domovů, kde se pohybují lidé, muže zavěšovat kabát, děti za stolem, odvrácenou hospodyni. Sehnula se, aby přiložila, a odkryla plotnu i s nádobím a obraz na stěně. Počínání neznámých zdálo se zamlčovat jakýsi druhý význam. Za okny byla vyrovnána jablka, stála tam třešňová snítka v láhvi od povidel, ležel tam válek s paličkami. Ale krajkářek ubývá v hedvábném věku a odcházejí k Latmanovi tkát.

Na rozcestí je bludný kámen, cizí řidič se tam zmýlí: je třeba dát se nalevo od obrázku. Fordka dostihovala muže na kole; jel s onou tajemností cyklistů potmě. Světla vozu ho zasáhla, viděli jste šlapat nohy a zdvíhat se a klesat pedály, jako by se jezdec nehýbal z místa. Stanislav s Helenou spustili okno a volali a mávali. Hluboký hlas řekl něco pod oknem a cyklista zůstal ve tmě pozadu.

„To byl Polanský od nás, jede z práce.“

Než uhnuli ze silnice, Nella zahoukala třikrát znamení a dřevěný dům odpověděl světlem nad zahradními schůdky. Rozštěkal se pes, podle hlasu urousaný obr. Bylo slyšet, kterak vytahují z prstenu rezavou závoru; šla ztěžka. Otvíraná vrata sebou otřásala a drhla po písku zvukem příjezdů. Na tarásku se objevila stará paní jen tak v šatech; vlasy jí bral vítr. Prut, deroucí se plotem, šle…