V zimním slunci

U mé báby

Bábo, pod svým krucifixem,
na lenošce z hnědé kůže,
ruce krásné, útlé, bílé
na dubovém, hnědém stolu
s širokými trnožemi;
v starodávném lemování,
s čepečkem na šedé skráni,
s růžencem a žlutou knihou,
v níž jsi četla jenom s tíhou,
ale dobře po paměti,
čtouc ji tak po dlouhá léta, –

bábo, s tím tvým okem klidným,
vlídným, ač tak málovidným:
když ti vnuk se vrátil z dáli,
jak ty oči, které samy
hovořily se stěnami
celý rok a v létě, v zimě,
jen tak němo vzpomínaly,
když ti přišel vnuk tvůj z dáli,
jak se na něj pousmály!

Bábo! – sedím ve tvém bytu,
hledím z toho okna ven,
do mhy, deště, do blankytu
kde's se tolik nadívala,
jak's tu léta sedávala
pod dědičným krucifixem
na lenošce z hnědé kůže,
při dubovém hnědém stolu –
ale, kde to lemování,
čepeček s tou šedou skrání,
kde je, bábo, zrak ten vlídný? –
Šedé skráně pod trávníkem
uschovalo sobě jaro
s posledním je berouc sněhem
pro podzimek na chudobky.
Čepeček a žlutou knihu,
růženec a kde co bylo,
roznesli ti ze tvé síně,
jak tu stálo třicet roků
samo, ty's jak sama byla.
Jen ta prázdná síň tu zbyla
a já sedím tady zase,
jak jsem sedal mnohdykráte
a ty's modlila se tiše
mezi tím, co pro svět planý
já jsem psal své verše plané. –
A ty's modlila se tiše,
krucifix jak hleděl s hůry,
zašeptala's jenom: Pane!
viděla's, andělské kůry
jak mu hlubé rány hojí
a jak On se k lidem chýlí,
když je lidé opustili. –

Nevím, co's v mé tváři zřela,
snad že mhou tvých očí chvěla
též se jako od bolesti: –
pak jsi vstala tiše, tiše,
šoumala se do komor…