V zimním slunci

Záhady

I.

Jen ve smyšlenkách záhad pln je svět;
v bdění i spaní, nejvíc kdy jsme sami,
jen mozek náš jej plní mátohami
a za práh smyslů jdeme s nimi v let.
Nám nedostačí opravdovost běd
ni úsměv žití; srdce vidinami
se trýzní, těší víc – a mníme, s námi
i do hrobu že lehnou naposled.
 
A hle, jde od východu ku západu
všem cesta rovná; jitro jest a den,
pak noc a klid; – a v podvečerním chladu,
ať obzor plný hvězd, či zasmušen,
hle kříž: dvě břevna, člověk nah, vše hluché,
on sám. – To všecko je tak jednoduché.

II.

Ta země píď, kde květ má plod svůj nést,
mu dostačí, – tam prožije svůj den
v slunečné záři, rosou napojen
a v zem se vrací, čas když jeho jest.
Jen duše naše kams do říší hvězd
jde v kraje neznámé a dává v plen,
čím země blaží, jak by plod nést ten
kdes jinde moh', kdo zde neuměl kvést;
 
zde, na té pídi země, kde je naší
zář věrných očí, těcha vlídných slov:
svit, rosa žití! – Můž-li poklad dražší
dát jiný svět? – Ó žij! – co více chceš?
?y pravíš: Aj, to všechno vezme rov. –
Ó bratře, dá ti klid; – to dobré též.