V zimním slunci

Mělnická ballada

Jel rytíř Jan přes luh i lán,
měl ve svém štítu vína džbán
to s heslem: Vodě vale!
Jel dlouhý čas přes pláň i sráz,
kde dopil, dal si nalít zas
a vesele jel dále.

Tak smutku prost, kde hrozen rost',
on vítaný byl všude host,
znám každé u hospody:
však hradní též kde čněla věž,
rád zajel k pitce nebo v řež,
neb strach měl jenom z vody.

Až, – ďas to vem!– na broni svém
se opět vratil v českou zem
a žízniv džbánek zvedá;
však marný krok o vína lok:
tu ječmenový pijou mok,
tam pořád vodu, běda!

„Od hradu dál, od hradu dál!“
pan starý vola!, jak tu stál,
kde hláska stála prve.
„Buď vínu zmar! teď pivovar
rekovnou mysl, vznik a zdar
do české lije krve.“

„Nu buď si, buď, – rytířskou hruď –
čas tady změnil, mrav i chuť!“
vždych' rytíř skoro v smutku.
„Ba ještě div, že lid je živ,
kde kolik hradů, tolik piv
a nikde na džbán skutku!“

Tu v šťastný mžik vjel na Mělník
a spatřiv révu, „Sláva!“ vzkřik',
„zde skončí pouť má bludná –
A shodil háv a rukou máv'
a zůstal, dokud živ a zdráv
a pil a pil jak studna.

A do všech cév z těch starých rév
mu zaproudila jará krev
a srdce prudčej' buší;
i zajásal: „Buď slaven král,
jenž Čechům zářnou révu dal
a zachoval v nich duši!“

Pak smutně děl: „Jen, bohužel,
že Karel do dnes nesázel;
těch Karlů, ach, tak málo!“ –
Pak zadumán v svůj pohled' džbán
a řek': „Snad bude žehnat Pán
a spraví, co se stalo.“ –

Pil mnohý den, že sklepa ven
sud poslední až vyvalen
a to už bylo slabě; –
i řekl on: „To můj je sk…