Sluncem a stínem

Své spící ženě

Na čele klid, na prsou ruce spjaty, -
    ten spánek tvůj tak blahý jest a svatý.

A jako nevinného děcka spaní
    je klidno hluboké tvé oddychání.

Jak od sebe v ten mžik jsme odděleni!
    já v bdění, ty v tom všeho zapomnění.

Myšlení osten cítím a dne tíži,
    tvůj duch je prost všech okovů a mříží. -

Kde klidu mžik, se ptám, v tom světa víru?
    tvá celá bytost dlí v náručí míru.

Kde Bůh? se ptám; - svět celý nemůž´ říci,
    a ty tak blízko mne mu patříš v líci.