Básně

Nenaříkej

Nenaříkej, že v tom žití
je tak všechno pusté, chladné
a že člověk pro své bytí
nenalezá družby žádné.
 
Samoten že světem kráčí,
samoten že trpí, hyne
a co jeho srdce zračí,
že necítí žádné jiné.
 
Hledím k nebi hvězdnatému,
k žitím plné hledím zemi,
hledím k lidských srdcí tému,
což je cizo mezi všemi?
 
Jsme jak děti jedné matky,
každý svůj a ve své tváři,
však co každý žije, zpátky
z její všechněm líce září.
 
A kdo svou tvář nezakrývá,
tomu jiných není skryta,
cizím k tomu svět jen bývá,
kdo mu sám nic neposkytá.