Zakletý duch

Krátký přehled o tom, jak to s Irskem vypadá

Na otázku po ceně pozemků, platební schopnosti nájemců, obchodní a průmyslové situaci našeho království, splatnosti rent určitě prý se tázaný zavděčí odpovědí, tam u nich že všechno kvete a renty a ceny pozemků neustále stoupají. Když to nějaký statkář náhodou vylíčí trochu upřímněji, upadne v podezření z neloajálnosti a hned se k němu přitočí tucet jiných, kteří ho vyvracejí. Proč se tyto otázky tak přátelsky kladou a proč se na ně tak mile odpovídá, to snad není žádné tajemství.

Vztek nad poměry v našem království, k němuž mě nestrhuje nijaký osobní zájem (na celém ostrově mi nepatří ani kousek půdy), ze všech sil potlačuji; podle obecně známých a nesporných zásad jenom vypočtu podmínky rozkvětu a bohatství států a co z těchto podmínek vyplývá pro Irsko.

První podmínka rozkvětu království je úrodná půda, poskytující dostatek základních životních potřeb jak pro obyvatelstvo, tak na vývoz.

Druhá je píle obyvatelstva, s jakou domácí plodiny zpracovává v úplné tovary.

Třetí je hojnost příhodných a bezpečných přístavů a výlodišť na vývoz domácích tovarů a dovoz cizích polotovarů, pokud to ráz obchodních styků dovolí.

Čtvrtá je co největší možnost vyvážet a dovážet zboží v lodích, postavených doma z domácího dříví.

Pátá je neomezená možnost svobodně obchodovat s cizími zeměmi, pokud o to stojí, když zrovna neválčí s jejich panovníkem nebo státem.

Šestá je spravovat se zákony vynesenými s jejich souhlasem, jinak nejsou svobodný národ. Všechna soudní odvolání, jakož i žádosti o světský nebo duchovní úřad, předkládané jinam, zemi žalostně ožebračují.

Sedmá je zlepšování půdy a zvelebování zemědělství a s tím související vzrůst obyvatel, bez něhož každá ať jakkoli přírodou požehnaná země zůstane chudá.

Osmá je, že v zemi trvale sídlí panovník nebo nejvyšší správce státní moci.

Devátá je, že se tam hrnou cizinci za vzděláním, poučením a zábavou nebo běžně za obchodem.

Desátá je, že se čestné, placené i svěřenské úřady udělují lidem domácím a jen zcela výjimečně cizorodým, dlouho v zemi usazeným, o nichž lze předpokládat, že zájmy země chápou a ctí jako vlastní.

Jedenáctá je, že se pozemková renta i úřednické služné utratí v zemi, která je vyplácí, a ne v jiné; tak je tomu jistě všude, kde vítězí láska k vlasti.

Dvanáctá je, že se veřejné důchody spotřebují a zužitkují doma, pokud se nevede zahraniční válka.

Třináctá je, že neshledá-li to národ prospěšným nebo příhodným, nemusí přijímat jinou minci než vlastní, po způsobu všech civilizovaných zemí raženou ve státní mincovně.

Čtrnáctá je, že se lidé ochotně oblékají do tuzemských látek a z přepychových šatů, jídla a nápojů dovážejí, jen co je k živobytí nezbytné.

Podmínek rozkvětu státu je mnohem víc, než si zrovna vzpomínám, ale žádný prospěch z nich nevidím: po dlouhém přemítání pořád nemohu přijít na to, v čem tkví náš blahobyt, rád se dám poučit. Prozatím tady proberu, které z těchto podmínek nebo jejích účinků a důsledků platí pro Irsko.

Nehodlám naříkat, uvedu jen holá fakta, jde o vážnou věc. Kdo bydlí v osamělém domě, kde se nedovolá pomoci, jak známo, nemoudře činí, když o sobě roztrušuje, že je bohatý; ti, co si k němu přijdou pro zlato, než by odešli s prázdnou, odnesou aspoň cín a mosaz: tak už to na světě bývá, že majitel velkého jmění se jím neholedbá, přenechá to druhým, ti když zabrousí na burzu, ničím jiným se vykázat nemohou.

Co se první podmínky bohatství státu týče, totiž úrodné půdy a teplého podnebí, nemáme si proč naříkat. Úhoru, k němuž patří močály, skály a pusté kopce, je sice v našem království poměrně dvakrát tolik než v Anglii, ale domácí plodiny se v obou královstvích hodnotou téměř vyrovnají a při stejném zvelebování by se daly stejně dobře vyrábět. Neplatí to o hornictví a těžbě nerostů, ale tady nám chybí jen dovednost a píle.

Co se druhé podmínky týče, totiž píle národa, jsme na tom špatně nikoli vlastní vinou, naši píli podlamuje milión věcí.

Příhodné přístavy a výkladiště, jimiž nás příroda štědře obdařila, jsou nám zrovna tak platny jako krásná vyhlídka člověkovi zavřenému v žaláři.

Vlastní loďstvo našemu království nadobro chybí; ze znamenitého stromoví, poraženého za posledních padesát až šedesát let, nezískal národ jediný obytný dům, jedinou obchodní loď.

Pokud jsem slyšel nebo se dočetl v starověkých i novověkých dějinách, Irsko je jediné království, které s výjimkou států, válčících zrovna s jeho panovníkem nebo státem, nesmí kamkoliv svobodně vyvážet své plodiny a výrobky; hrubé násilí nám tuto výsadu v základních obchodních odvětvích upírá; nehledě ani k tomu, že nám bez našeho souhlasu vnutili nelítostně dodržovanou navigační aktu kromě tisíce jiných neslýchaných šikan, které jsou jen k zlosti.

Až příliš dobře je známo, že se chtěj nechtěj musíme spravovat zákony, k nimž jsme nedali souhlas; pravým a případným jménem tento stav nazvat nemohu, straší mě duch nejvyššího sudího Whitsheda, ten měl na kočáře, stojícím před vchodem k soudu, napsáno heraldické heslo Libertas et natale solum,^[5] a zatím zrazoval obojí. Jsme na tom jako nemocní, kterým zdaleka posílají lék lékaři neznalí jejich konstituce i choroby; a tak musíme ze svého majetku platit pětisetprocentní dividendu, v tom se lišíme od veškerého lidstva.

Ti, kdo se pořídku pokoušejí zlepšovat nebo rozšiřovat půdu, ze samé hrabivosti nebo nešikovnosti všechno pokazí, ani stromy a keře pořádně nevysázejí, nakonec si pak usmyslí pást volně po způsobu Skythů a tak zemi ustavičně pustoší.

Krále, který by u nás trvale sídlil, nemáme, dokonce i místodržící bývá čtyři pětiny svého správního období od nás pryč.

Z cizích zemí k nám nikdo necestuje, protože tu spatří jen obraz bídy a žalu.

Ti, kdo se tady naneštěstí narodili, mají pramalý nárok na nějaký lepší úřad, dostanou ho zřídka, a to jen z politických ohledů.

Třetina irských pozemkových rent plyne do Anglie, s platy, penzemi, poplatky za soudní odvolání, zábavními nebo léčebnými cestami, školným na právnických kolejích a&nb…