Zakletý duch

Rozprava o tom, že zrušení křesťanství v Anglii bude mít možná za nynějšího stavu věcí některé nepříjemné stránky a nepřinese očekávané výsledky

Jsem si dobře vědom, jak nerozumné a troufalé je přít se s obecným smýšlením a zaměřením světa. Vzpomínám si, že než schválil parlament unii Skotska s Anglií, bylo zcela spravedlivě a s náležitým ohledem na svobodu občanstva i tisku pod různými pokutami zakázáno proti ní psát, hovořit nebo uzavírat sázky, protože se v tom viděl úmysl namířený proti názoru lidu, úmysl bláhový a zřejmě odporující základnímu zákonu, podle něhož názor většiny je hlas boží. Podobně a ze stejných příčin nebude snad moudré a žádoucí vystupovat proti zrušení křesťanství v této vážné chvíli, kdy se všechny strany, jak vyplývá z jejich jednání, hovorů a spisů, svorně o této věci dohodly. Sám nevím proč, snad proto, že se chci mermomocí odlišit od jiných nebo že mám tak zvrácenou povahu, ale naneštěstí je tomu tak, že s tím nemohu zcela souhlasit. Ba i kdybych určitě věděl, že mě vrchní státní návladní požene před soud, i tehdy bych prohlašoval, že za nynějšího stavu našich věcí doma i za hranicemi neuznávám, že by bylo naprosto nutné vyhladit u nás křesťanské náboženství.

Snad bude tento paradox příliš silný i pro naši přemoudřelou a paradoxu milovnou dobu; budu s ním tedy zacházet co nejšetrněji a s nejúzkostlivějším ohledem na onu mocnou a hlubokomyslnou většinu, která smýšlí jinak.

Leč račtež si, pozorní čtenáři, všimnout, jak se za polovinu lidského věku změnil duch národa. Staří lidé mi najisto tvrdili, že pokud se oni pamatují, opačný názor býval kdysi právě tak v módě, jako je nyní ten druhý. A že navrhovat zrušení křesťanství by se bývalo tehdy jevilo právě tak podivné a nesmyslné, jako by v nynější době bylo podivné a nesmyslné psát nebo hovořit na jeho obranu.

Uznávám tedy bez nucení, že všechno svědčí proti mně. Systém evangelia sdílí osud jiných systémů a je obecně pokládán za zastaralý a odbytý. A prostý lid, u něhož se, jak se zdá, ještě donedávna těšil pozůstatku vážnosti, stydí se za něj právě tak jako urození. Názory stejně jako módy přecházejí totiž vždycky od urozených k střední vrstvě a od té pak k prostému lidu, a když i ten je nakonec odloží, mizejí.

Nerad bych, aby se mi špatně rozumělo, a tak si troufám sáhnout k rozlišování, kterého používají spisovatelé druhé strany, kteří dobře rozlišují mezi trinitáři podle jména a trinitáři skutečnými. Žádný čtenář, doufám, mě nebude pokládat za tak nerozumného, že bych chtěl obhajovat opravdové křesťanství, které (smíme-li věřit autorům) v dřevních dobách působilo na lidské smýšlení a počínání. Snažit se obnovit opravdové křesťanství, to by byl věru bláznivý počin. Znamenalo by to podkopat samé základy, rázem zničit všechen důmysl a dobrou polovinu vzdělanosti našeho království. Zbořit celou osnovu i stavbu věcí, rozvrátit obchod a vyhubit umění a vědu i s jejich učiteli. Zkrátka obrátit naše soudní dvory, burzy a krámy v poušť. Bylo by to právě tak nesmyslné, jako když Horác nabádal Římany, aby jako jeden muž odešli ze svého města a usadili se v nějaké odlehlé končině světa, kde by napravili své zkažené mravy.

Toto upozornění, které sem vkládám jenom proto, aby mi nikdo nemohl podkládat špatné úmysly, bylo, myslím, samo o sobě docela zbytečné, protože, jak každý poctivý čtenář snadno pochopí, má rozprava má být jen na obranu křesťanství podle jména; to druhé křesťanství je s obecným souhlasem už dávno odloženo, protože se naprosto příčí našemu nynějšímu úsilí o blahobyt a moc.

Ale že by z toho nutně vyplývalo, že máme odhodit i jméno a označení křesťanů, jak si toho obecné smýšlení a odhodlání prudce žádá, to, přiznám se ve vší poníženosti, nechápu. Ale protože si původci tohoto plánu od něho slibují takové úžasné výhody pro národ a proti systému křesťanství pronášejí pádné námitky, uvážím stručně jejich platnost, poctivě uznám jejich závažnost a dám na ně co nejrozumnější odpověď. Potom si dovolím ukázat, jaké obtíže by v naší nynější situaci mohly z této novoty vzniknout.

Za prvé jedna velká výhoda, kterou nám slibuje zrušení křesťanství, je to, že se tím rozšíří a upevní svoboda svědomí, ona mocná záštita národa a protestantství, přes všechny dobré úmysly našich zákonodárců stále ještě oklešťovaná kněžourstvím, jak je patrno z nedávného vážného případu. Mám totiž důvěryhodné zprávy o tom, jak dva mladí nadějní šlechtici, velmi vtipní a duchaplní, při pilném zkoumání příčin a následků objevili, a to jen svou přirozenou bystrostí, nikterak nezkalenou vzděláním, že není Boha, a tyto své myšlenky štědře rozšiřovali ve veřejnosti; nedávno byli proto s neslýchanou přísností na základě nevím jak zastaralého zákona propuštěni z armády. K čemuž někdo moudře poznamenal, že jakmile začne pronásledování, je těžko říci, kam až zasáhne a kde skončí.

Na to bych při vší úctě k moudřejším úsudkům odpověděl, že to spíše nasvědčuje tomu, jak je nám potřebí náboženství podle jména. Vtipálkové si rádi berou na mušku předměty nejvyšší, a když nebudou smět urážet a tupit Boha, budou pomlouvat vrchnost, nadávat na vládu a nectně se otírat o úřady. A to, jak mi každý přizná, bude mít mnohem zhoubnější následky, jak řekl už Tiberius: Deorum offensa diis curae (o urážky bohů ať se starají bozi). Pokud jde o tu jednu zmíněnou událost, myslím, že není správné usuzovat jen z jednoho případu, když nelze uvést žádný jiný. Vždyť, jak známo, rouhání (a to budiž útěchou těm, kdo by se snad obávali perzekuce) se ozývá miliónkrát v každé kavárně a krčmě a všude, kde se schází lepší společnost. Vlastně je nutno uznat, že propustit anglického urozeného důstojníka z armády pro pouhé rouhání bylo, mám-li ten čin nazvat velmi mírně, nadužitím absolutní moci. Generála, který to udělal, lze sotva omluvit. Snad se bál pohoršení u spojenců, v jejichž zemi, kdož to ví, je možná zvykem věřit v Boha. Jestliže vycházel jako jiní před ním z falešné zásady, že důstojník, který se rouhá, může jednoho dne podnítit vzpouru, neusuzuje správně. Věru špatnou kázeň má ten velitel v anglické armádě, před nímž mají vojáci jen tak málo úcty a bázně jako před Bohem.

Dále se proti systému evangelia namítá, že zavazuje věřit ve věci těžko přijatelné volnomyšlenkářům a těm, kdo střásli předsudky, spjaté s omezeným vzděláním. Odpovídám na to, že s námitkami směřujícími proti moudrosti celého národa by měl být člověk opatrný. Copak nemá každý možnost věřit, co chce, a svou víru hlásat světu, kdy se mu zachce, zvlášť když to posílí stranu, která je u moci. Kteréhopak nestranného cizince po přečtení nedávných škvárů z pera Tindalla, Tolanda, Cowarda a čtyřiceti dalších napadne, že naší věroukou, schvalovanou sněmovnami, je evangelium. Copak tomu někdo za mák věří, nebo dělá, že věří, nebo vzbuzuje u jiných dojem, jako by dělal, že věří, je to snad někomu na újmu, že mu chybí i víra podle jména a brání mu to získat místo ve státní službě nebo v armádě. Co na tom, že překračuje pár neuplatňovaných starších zákonných ustanovení, ty už tak zastaraly, že by je – být dosud naživu – nedokázali uplatnit ani Empson a Dudley.

Dále se žaluje na to, že podle odhadu je v našem království přes deset tisíc farářů; jejich důchody připočtené k důchodům pánů biskupů by postačily na vydržování nejméně dvou set mladých urozených vtipálků a hejsků, neznabohů, odpůrců kněžourství, úzkoprsosti, šosáctví a zaostalosti, kteří by lehce mohli být ozdobou dvora i velkoměsta. A naproti tomu celá ta hromada statných duchovních by se mohla naverbovat k námořnictvu a k vojsku. Tohle je věru závažný námět. Ale na druhé straně stojí za to uvážit také jiné věci. Předně, zdali snad přece jen není nutno, aby v jistých okrscích, kterým říkáme farnosti, byl aspoň jeden člověk, který umí číst a psát. Dále by to byl, jak se zdá, špatný odhad domnívat se, že by důchody církve na celém našem ostrově postačily na vydržování dvou set urozených mladíků a podle nynějšího zjemnělého životního mravu kdo ví, zdali snad jen sta, aby totiž každý měl takový důchod, že by si žil, jak se moderně říká, v komfortu. Jenže ten plán má ještě horší čertovo kopýtko. Měli bychom se vystříhat pošetilosti oné ženy, která zabila slepici, co jí každý den ráno snášela zlaté vajíčko. Co by bylo, jářku, z lidstva v příštím pokolení, kdybychom byli odkázáni jen na krtičné, souchotinářské plody, které přivádějí na svět naši prostopášní hejskové, kteří nejprve utratí sílu, zdraví i statky a potom musí svému pošramocenému jmění pomoci odporným sňatkem, a tak odkáží potomstvu se svou přejemnělostí i svou zchátralost. Nuže, máme tu deset tisíc jedinců, odkázaných podle moudrých předpisů Jindřicha VIII. na skrovnou stravu a mírný pohyb, a ti jsou jedinými velkými obnoviteli našeho pokolení. Bez nich by se národ za jednu nebo dvě generace proměnil v jediný špitál.

Další výhoda, kterou nám slibuje zrušení křesťanství, je to, že by se získal v týdnu jeden den navíc, který nyní přichází úplně nazmar, čímž království uchází celá sedmina obchodu, průmyslu a zábavy. Mimoto veřejnost nemá nic z tolika bytelných stavení, která nyní zabírá kněžstvo; ta by se dala lehce proměnit v divadla, burzy, tržnice, společné noclehárny a jiné veřejné budovy.

Doufám, že se mi promine ostré slovo, když řeknu, že je to sprostá pomluva. Přiznám ochotně, že za nepamětných dob bylo zvykem, že se lidé v neděli scházeli do kostela, ba že se doposud ještě krámy zavírají, prý na památku toho dávného zvyku. Ale těžko si představit, že by to nějak mohlo bránit obchodu nebo zábavě. Co na tom, že zahaleči musí jeden den v týdnu hrát karty doma místo v cukrárně. Což nejsou otevřeny krčmy a kavárny? Může být příhodnější doba k tomu, aby se člověk kurýroval? Užene si snad míň lidí kapavku v neděli než ve všední den? A což nedělají kupci hlavně v neděli vyúčtování za celý týden? A nechystají si advokáti hlavně v neděli své obžalovací spisy? A to bych rád věděl, jak může někdo tvrdit, že se kostelů dost nevyužívá. Kdepak se dává více schůzek a galantních dostaveníček? Kde lépe než v první lavici v kostele je možno se pochlubit krásným oblečením? Kde jinde se lidé scházejí víc za obchodem? Kde jinde se tak všemožně kupčí? A kde jinde to tak ponouká a láká k zdřímnutí?

Jednu nad jiné velikou výhodu nám slibuje zrušení křesťanství, totiž že tím u nás zaniknou strany a že odpadne hašteření vysoké a nízké církve, whigů a toryů, presbyteriánů a anglikánů. Tyto strany stejně navzájem brzdí veřejné záležitosti, a místo aby dbaly důležitých státních zájmů, vždycky raději slouží sobě nebo utiskují své odpůrce.

Věru, kdybych najisto věděl, že z tohoto opatření vyplyne národu tak veliká výhoda, ustoupil bych a mlčel. Ale bude někdo tvrdit, že když parlamentním usnesením vyloučíme z jazyka a slovníku slova děvkařství, chlast, podvod, lež a zlodějství, probudíme se nazítří cudní a zdrženliví, poctiví a spravedliví a nadevše pravdomluvní? Je to správný závěr? Co kdyby tak lékaři zakázali užívat slov příjice, revma a žlučové kamínky. Zničily by se tím naráz, jakoby kouzlem, i tyto choroby? Copak není stranická hašteřivost zakořeněna v lidských srdcích hlouběji než fráze vypůjčené z náboženství a což nevychází z mnohem silnějších příčin? Což je naše řeč tak chudá, že to neumíme vyjádřit jinak? Což nedovedou závist, pýcha, lakomství a nezřízená ctižádost dát svým nositelům ani jména? Což nepostačí hajduk, mameluk, mandarín, paša nebo kterékoliv jiné libovolně utvořené slovo k tomu, aby se odlišili ti, kdo jsou ve vládě, od těch, kdo by tam rádi byli, kdyby jen mohli? Co je například snazšího než změnit způsob řeči a hádat se v politice, ne zdali je ohrožena církev, ale londýnský pamětní sloup. Protože bylo náboženství hned po ruce a poskytlo nám několik příhodných frází, je naše obraznost tak chabá, že si už nevymyslíme jiné? Dejme tomu, že by toryové stranili Margaritě, whigové paní Toftsové a oportunisté Valentiniové. Nebyli by margaritáni, toftsiáni a valentiniáni docela obstojná označení? Prasini a Veneti, dvě nejzuřivější strany v Itálii, vznikly, pokud se pamatuji, podle různobarevných stužek. Právě tak hodilo by se i nám rozlišit se podle barvy modré a zelené, čímž by se rázem rozdělil na dvě strany dvůr, parlament a celé království zrovna tak dobře jako podle kterýchkoli jiných důmyslných termínů převzatých z náboženství. Myslím tedy, že tato námitka proti křesťanství je chatrná, a zrovna tak chatrná je čáka na to, že by z jeho zrušení vzešel bůhvíjaký prospěch.

Dále se namítá, že je pošetilé a směšné, aby jistí lidé směli nebo dokonce ze služební povinnosti museli jeden den v týdnu hřímat proti správnosti těch způsobů, kterých po ostatních šest dnů kdekdo používá na to, aby došel slávy, bohatství a rozkoše. Jenže tato námitka je, zdá se mi, poněkud nedůstojná naší zjemnělé doby. Proberme tu věc v klidu. Obracím se k srdci kteréhokoliv uhlazeného neznaboha a ptám se, zdali pomyšlení, že je to něco nedovoleného, nečiní ukájení jeho hlavní náruživosti tím žádoucnější. A aby se tato záliba ještě zvelebovala, hle, jak nejmoudřejší lidé v národě pečují o to, aby dámy byly hojně zásobeny zakázaným hedvábím a páni zakázaným vínem. A bylo by věru žádoucí, aby byly vyhlášeny další zákazy jen proto, aby se zvýšilo velkoměstské prostopášnictví, které, jak se dovídám, z nedostatku těchto opatření upadá a vadne a je den ze dne víc a víc rozežíráno trudnomyslností.

Další velká výhoda pro veřejnost se spatřuje v tom, že když odložíme systém evangelia, zruší se tím navždy veškeré náboženství a s ním pak dále i ony žalostné přežitky výchovy, ať už se jmenují ctnost, svědomí, čest, spravedlivost nebo jinak, které stejně zbytečně zneklidňují lidskou mysl a často se nedají po celý život zcela vyhladit ani ryzím myšlením, ani neznabožstvím.

Tu bych nejprve poznamenal, jak je těžké zbavit se fráze, kterou si svět oblíbil, i když prvotní podnět k ní dávno pominul. V nedávných letech stačilo, aby měl někdo neforemný nos, a hned hloubaví myslitelé té doby uměli tak či onak dokázat, že příčina toho tkví v jeho zaostalé výchově. Z té prý ostatně pramení všechny naše bláhové názory na spravedlnost, zbožnost a lásku k vlasti, všechny naše představy o Bohu a budoucím životě, nebi, peklu a podobně. Tato žaloba měla snad dříve jakés takés oprávnění. Ale tím, že se nadobro změnil náš způsob výchovy, byly tyto předsudky odstraněny s takovou účinnou péčí, že (všechna čest našim vzdělaným novotářům) mladí pánové, kteří jsou teď v popředí, nemají v sobě ani kapku té příměsi, ani vlákénko toho býlí. Pominul tudíž nadobro důvod, který by snad mluvil i pro zrušení křesťanství podle jména pod touto záminkou.

Jinak je arci možno přít se o to, bude-li naprosté odklizení všech stop náboženství na prospěch prostému lidu. Ne že bych byl jakkoliv zajedno s těmi, kdo tvrdí, že náboženství vymyslili politikové, aby strachem před neviditelnými silami udrželi dav v uctivých mezích, leč že snad lidstvo bylo tenkrát jiné, než je teď. Pokládám totiž široké vrstvy lidu u nás v Anglii za právě takové volnomyšlenkáře a urputné neznabohy jako příslušníky nejvyšších tříd. Chápu ovšem, že jakés takés představy o vyšší moci jsou svým způsobem prostému lidu užitečné, protože mu poskytují látku ke krocení nezbedných dětí a ke kratochvilným povídačkám za dlouhých zimních večerů.

Konečně se uvádí jedna zvláštní výhoda, že se totiž zrušením křesťanství přispěje k sjednocení protestantů, a to tím, že se rozšíří podmínky pro jejich společenství a že se přijmou všelijací rozkolníci, kteří jsou zatím kvůli několika obřadům, které se stejně pokládají za bezvýznamné, vyloučeni z lůna církve. A že jedině tím se účinně dojde k velkým cílům sjednocení, když se široce a šlechetně otevře brána, kterou projde kdekdo; handrkovat se s rozkolníky a smlouvat s nimi o ten nebo onen obřad, to je, jako když se pootevře branka a vpustí se dovnitř pokaždé jen jeden, a to ještě tak, že se skrčí, přimáčkne a všourá bokem.

Na to všechno odpovídám: lidstvo má jednu nepřekonatelnou vlastnost; naoko ta vlastnost vypadá, jako by pevně lnula k náboženství, třebaže není ani jeho rodič, ani kmotr, ani přítel; je to opoziční duch, který žil dávno před křesťanstvím a i nyní se obejde bez něho. Jen si všimněme, v čem tkví opozice našich sektářů, a shledáme, že s křesťanstvím nemá nic společného. Cožpak někde evangelium předpisuje škrobeně pokrčený obličej, násilně strnulou chůzi, zvláštní chování a mravy a strojené způsoby i obraty řeči, odlišné od rozumné části lidstva? Nebýt křesťanství, které čacky zachycuje a tlumí tyto vrtochy, proměnily by se nutně v přestupky proti zákonům země a v rušení veřejného klidu. Každému národu je přisouzena jistá dávka zanícenosti; když se ta zanícenost neodnáší k správnému cíli, propuká a spaluje všechno kolem. Lze-li vykoupit klid ve státě tím, že se lidem předhodí pár obřadů, takovým obchodem žádný rozumný člověk nepohrdne. Ať se jen hafani tahají o vycpanou ovčí kůži, jen když nedorážejí na stádo. V jedné věci, zdá se, je zřízení klášterů v cizině výrazem velké moudrosti, neboť není snad jediné lidské náruživosti, která by se neuchylovala do těchto řádů a nevybíjela se v nich. Jsou to útočiště pro lidi rozjímavé, zádumčivé, naduté, zamlklé, lišácké i mrzuté, tam se mohou vybouřit a zbavit škodlivých par; my na našem ostrově musíme všechny takové uklidňovat tím, že jim poskytujeme zvláštní náboženské sekty. Až bude jednou křesťanství zrušeno, zákonodárci by měli pro ně nalézt nějaký jiný prostředek, jak je zaměstnat a zabavit. Neboť co je platné otvírat dokořán bránu, když se vždycky najdou takoví, kteří si budou pyšně zakládat na tom, že do ní nevstoupí.

Uvážil jsem tímto nejzávažnější námitky proti křesťanství a nejpřednější výhody, které mají vyplynout z jeho zrušení; se stejným poníženým ohledem k moudřejším úsudkům jako dosud přistoupím nyní k několika nepříjemným stránkám, které by zrušení evangelia mohlo mít a které navrhovatelé snad dostatečně neuvážili.

Předně vím až příliš dobře, jak se naši vtipálkové a hejskové lehce rozčilí a pohorší, když se jim namanou do cesty a urazí jejich zrak usmolení faráři. Jenže tito moudří reformátoři neuvažují, jaká šťastná výhoda je v tom, že si právě takto mohou duchaplníci vylévat své záští a opovržení a brousit a bystřit svůj um a že nemusí soptit na sebe nebo na své druhy a že v tom dokonce nevězí pro ně žádné osobní nebezpečí.

Uvedu jiný důvod obdobné povahy. Bude-li křesťanství zrušeno, kde najdou svobodní myslitelé, pilní hloubavci a kovaní učenci jiný takový předmět, který je po všech stránkách jako stvořený pro to, aby na něm osvědčovali své vlohy. O jaké úžasné duchaplnosti bychom přišli u těch, kdo ustavičným cvikem nabrousili svůj ostrovtip na zesměšňování a napadání náboženství, a tak už nikdy nedokáží sršet a jiskřit v hovoru o jiném předmětu. Den co den naříkáme, jak u nás upadá duchaplnost. Zbavíme se největšího a snad už jediného tématu, které nám ještě zbývá? Nebýt toho, že mohli pohodlně brát látku z nevyčerpatelných zásob křesťanství, kdopak by byl v Asgilovi hledal duchaplníka a v Tolandovi myslitele. Na jakém jiném tématu se mohl Tindall při vší mazanosti projevit jako pronikavý spisovatel a získat si čtenářstvo. Už volba tématu je autorovi ke cti a k okrase. Kdyby sto takových jako on psalo ve prospěch křesťanství, rázem upadnou v mlčení a zapomenutí.

A myslím, že není tak venkoncem bezdůvodné se domnívat a také můj strach že není tak docela jalový, že zrušením křesťanství se octne církev v nebezpečí anebo že si aspoň bude muset v senátu zajistit další hlas. Nerad bych, aby se mi špatně rozumělo; ani mě nenapadá tvrdit nebo soudit, že je církev v nebezpečí už nyní za tohoto stavu věcí, ale brzo-li se v něm octne, až bude křesťanské náboženství zrušeno, to nevíme. Plán se sice zdá přijatelný, ale možná že za ním přece jen vězí nekalý úmysl. Je všeobecně známo, že ateisté, deisté, sociniáni, antitrinitáři spolu s jinými odrůdami volnomyšlenkářů nejsou tuze zaníceni pro nynější státní církevní zřízení, že usilují nezahaleně o zrušení svátostného osvědčení, nic nedají na obřady a neuznávají ius divinum^[3] episkopátu. Možná že se jich použije politicky k tomu, aby se nejprve změnila ústava anglikánské církve a místo ní aby se zavedlo presbyteriánství; to přenechávám k úvaze těm, kdo jsou u vlády.

Konečně myslím, že je zcela jasno, že tímto opatřením zabředneme do zla, kterému se ze všech sil vyhýbáme, a že zrušením křesťanského náboženství zavedeme u nás nejkratší cestou papeženství. Kloním se k tomuto názoru proto, že jezuité, jak známo, k nám ustavičně posílají náhončí, kterým nařizují, aby se vydávali za příslušníky našich hlavních sekt. Je zjištěno, že v různých dobách vystupovali jako presbyteriáni, novokřtěnci, independenti a kvakeři, podle toho, jak právě ti nebo oni byli ve cti; a tak když nyní nastala móda zavrhovat náboženství, nechybějí mezi papeženskými misionáři ani takoví, kteří se spřáhli s volnomyšlenkáři; jeden z nich, velký protikřesťanský hlasatel, Toland, je irský kněz a syn irského kněze; a veleučený a veledůmyslný autor knihy nadepsané Práva křesťanské církve, se v příhodnou chvíli smířil s římskou vírou a soudíc podle sterých míst jeho pojednání jejím věrným synem zůstal až dosud. Připojil bych k nim ještě další; ale závěr je nesporný a docházejí k němu logicky: jestli se totiž křesťanství vyhubí, lidé si nedají pokoj, až vymyslí nějaký jiný božský kult; povede to nezbytně k pověrčivosti a nakonec k papeženství.

Uzná-li se tedy přese všechno, co jsem řekl, za nutné, aby byl vydán zákon na zrušení křesťanství, navrhl bych k němu poníženě dodatek; aby se v něm totiž místo slova křesťanství říkalo obecně náboženství, čímž se, myslím, lépe vyhoví všem těm dobrým cílům, které navrhovatelé sledují. Neboť pokud strpíme, aby trval Bůh a Prozřetelnost se všemi nezbytnými důsledky, které lidé hloubaví a všeteční z těchto návěští lehce vyvodí, neuhodíme na kořen zla, i když třeba účinně vyhladíme nynější systém evangelia. Vždyť nač by byla volnost myšlení, která by nezplodila také volnost jednání, kterážto je jediným, byť napohled vzdáleným cílem všech námitek proti křesťanství. Však se také volnomyšlenkáři na ně dívají jako na jakousi budovu, v níž všechny součástky tak navzájem souvisí, že když se třeba vytáhne jediný hřebík, celé stavení se zhroutí. Trefně to vyjádřil ten člověk, který se dověděl o jednom textu dokazujícím Trojici a znějícím jinak v starobylém rukopise. Hned se toho chopil, a shrnuv naráz dlouhý sorites, zcela logicky dovodil: Inu, je-li tomu tak, jak říkáte, mohu klidně smilnit a ožírat se a kašlat na faráře. Z tohoto a ještě z mnoha jiných příkladů, které by bylo možno uvést, je myslím patrné, že lidé nemají ani tak spadeno na některé nezáživné články křesťanského systému jako na náboženství vůbec; protože omezuje lidskou přirozenost, pokládají je za úhlavního nepřítele volnosti myšlení i jednání.

Celkem vzato, usoudí-li se přesto, že zrušení křesťanství bude na prospěch církvi a státu, domnívám se, že bude vhodnější odložit to a provést až v době míru, abychom si snad v nynějším těžkém postavení zbůhdarma neodradili spojence, kteří jsou náhodou vesměs křesťané a někteří z nich dokonce následkem zaostalé výchovy tak přemrštění, že si na tom jméně zakládají. Odpadnou-li od nás a nezbude-li nám pak než spojit se s Turkem, nebudeme na tom o nic lépe; protože je od nás tak daleko a je ustavičně zapleten do války s perským císařem, pohoršovali by se jeho poddaní nad naší nevěrou víc než naši křesťanští sousedé. Oni totiž nejen přísně drží na bohoslužbu; co je horší, oni také věří v Boha, což se od nás, i když si říkáme křesťané, vůbec nežádá.

Závěrem bych řekl, že i když si někteří od tohoto oblíbeného plánu slibují velký prospěch pro obchod, mám vážné obavy, že do šesti měsíců po tom, co bude vydán zákon na vyhlazení evangelia, klesnou papíry Anglické banky a Východoindické společnosti nejméně o jedno procento. A protože je to padesátkrát víc, než kdy nejmoudřejší lidé naší doby uznali za vhodné vsadit na zachování křesťanství, není důvodu, proč bychom měli na jeho zničení tolik prodělávat.