Zakletý duch

Holyheadský deník, 1727

V pátek o jedenácté dopoledne jsem odjel z Chesteru. To bylo 22. září 1727.

Trochu jsem pojedl v mizerné hospodě sedm mil za Chesterem. Odtamtud jsem jel do Ridlandu, celkem dvaadvacet mil. Tam jsem zůstal na noc, dostal špatné jídlo a obstojné víno. V úterý ráno ve čtvrt na pět jsem vyjel z Ridlandu, přenocoval v Penmenmawru, zkontroloval své verše na vývěsní štít: hostinec stojí na druhé straně, musím tedy verše změnit. Pojedl jsem v Conway, průvodce si zašel do jiného hostince, děvečka ze starého hostince mě na ulici zahlédla a že prý mám být u nich, že mě zná; poobědval jsem tam a vzkázal pro Neda Hollanda, je to ten zeman známý z Lyndsayových veršů, věnovaných Davymu Moriceovi. Znovu jsem si tam prohlédl hrobku, v níž leží Hook; byl jednačtyřicáté dítě své matky a sám měl sedmadvacet dětí, umřel kolem r. 1638. V doušce stojí, že nápis dal obnovit jeden z jeho potomků. V životopise biskupa Williamse jsem se dočetl, že je pochován v jednom zapadlém severowelšském kostelíku. Dotazem jsem zjistil, že v kostele v –, míli od Bangoru, kam mám namířeno: přes průvodcovo brblání jsem si do kostela zašel; uviděl jsem hrobku s jeho mramorovou klečící postavou. Nápis začíná: Hospes lege et relege quod in hoc obscuro sacello non expectares. Hic jacet omnium praesulum celeberrimus.^[9] Dojel jsem do Bangoru, míli od něho jsem se na přívozu svezl na druhý břeh, je tam hostinec, když si ho budou hledět, zastíní celý Bangor. Přenocoval jsem tam – bylo to dvaadvacet mil od Holyheadu. Abych se dostal v Holyheadu do kostela, ve čtyři ráno jsem nasedl, to proto, že jsem chtěl Wattovi v Penmanwy ukázat Tudorovu hrobku. Průvodce neměl chuť zdržovat se, a tak jsme jeho ničemností Penmany (leží trochu stranou) minuli. Jízdou jsem se unavil, nezbylo než sedm mil za přívozem zastavit v Langueveny a odpočinout. Trmácel jsem se dál, ale po několika mílích ztratil Wattův kůň přední podkovu a jeho kůň pak za námi pokulhával. Průvodci to bylo lhostejnější než mně. Po několika dalších mílích ztratil zas přední podkovu můj kůň; po kamenité cestě se nedalo jet. Ze šetrnosti k němu jsem šel asi dvě míle pěšky. Byla neděle, kovář nikde. Nakonec jsme po cestě přece na jednoho kápli; nechali jsme tam průvodce, ať dá koně okovat, a sami si zašli do hospůdky asi tři míle od Holyheadu. Hodinku jsem tam pobyl, kapku piva neměli; někdo se nabídl, že nás plachetní loďkou převeze, a tak jsem se po moři přeplavil do Holyheadu. Zároveň s námi tam dorazil průvodce. Ve tři hodiny jsem se starou hostinskou, paní Welchovou, poobědval, dostal jsem velmi dobrou skopovou ledvinu, ale prachmizerné pivo; víno neměli, všechno den předtím vypila spousta cestujících, odjíždějících do Irska. Pivo bylo vyčichlé, vyzkoušel jsem recept na ústřice, schválně jsem je okořenil, ale nebylo to k ničemu. Večer jsem se procházel po skalách, potom jsem šel spát a zdálo se mi, že jsem dvacetkrát spadl s koně.

Pondělí 23. září. Kapitán mluví o tom, že ve dvanáct vypluje. Mluví a mluví; příjemně to fouká, jenže podle něho prý moc prudce; nejspíš chce mít na lodi víc lidí. K obědu jsem měl syrové kuře a zapíjel je ředěnou pálenkou. Dopoledne i odpoledne jsem se procházel ve skalách. Večer jsem se od Watta dověděl, že jak mu hostinská pošeptala, na Graftonově poštovní lodi, která právě přijela, jí přivezli osmnáct lahví irského bordeaux. Jednu jsem si zamluvil, k večeři jsem měl uzený jazyk, který dal pro mě Wattovi jeden londýnský známý –, vína jsem vypil pintu, bylo dost špatné. Do Holyheadu zatím nedorazila živá duše, jenom nějaký mladíček, který se na potkání usmívá a rád by se mnou navázal; máš ho vidět. Dnes jsem si zapsal spoustu veršů a spoustu užitečných nápadů (že to tak říkám); v deset jsem ulehl a zdála se mi spousta nesmyslů.

Úterý 26. Košili nosím jen tři dni, abych nedostal vši. Po cestě jsem si ji šetřil. Ještě štěstí, že jsem jich měl při odjezdu z Londýna šest čistých; Watt (jehož popletenost by vydala na celou knihu) je málem zabalil do velké bedny, odeslané po povozníkovi přes Chester. Vzal mi s sebou jedinou vázanku, ostatní prý byly ušpiněné, prý nebude strkat do tlumoku špinavé prádlo. Že se dá po cestě vyprat, to ho ve snu nenapadlo. Všechny košile mám teď ušpiněné, a aby bylo po jeho, před vyplutím je asi nechá v Holyheadu. Už zas jsem měl skopovou ledvinu, ale tak tuhou, že jsem ji nemohl rozkousat, a vypil jsem druhou pintu vína. Dopoledne jsem chodil daleko ve skalách, zašel jsem až k jedné děravé, kde v jistých obdobích tryskala voda do výše několika stop. Celou noc pršelo a od oběda zase. Teď svítí slunce, vydám se na odpolední procházku. Počasí dnes bylo hezčí a vlídnější, ale kapitán se pořád nemá k vyplutí. Kolem Michala je vskutku nejhorší roční období. Že mluvím divně? Prosím Vás, co mám dělat? Napsal jsem tolik veršů a poznamenal si tolik nápadů, až jsem se utrmácel. S žádným človíčkem nemluvím, při svíčce nemohu číst. Roznemůžu se ze samého spaní. Jsem tady jako přibitý: po způsobu maršála Tallarta mám chuť najmout si dům se zahradou. Přeju Vám příjemné Vánoce, na Hromnice se, jak doufám, s Vámi shledám. Dnes večer jsem se zas nějaké tři míle prošel ve skalách; závrať, chválabohu, pominula a slyším dobře; uchýlil jsem se do svého pokoje a čmárám nebo se nudím. Je jasná noc, jak mi namlouvají, není vyloučeno, že zítra vyplujeme.

26. září. Myslím na to, že bych byl v Holyheadu internován. Kdybych tu měl zůstat na doživotí, vzchopil bych se a nějak si to tady zpříjemnil, a samoty, chatrného bydla, jídla a pití bych se neděsil. Jak trnu o svou nejlepší přítelkyni, o tom nemluvím, to je věc pro sebe. Chtěje se tedy rozptýlit, mluvím, jako bych na to nemyslil, a počínám si jako cestující, který se sám a sám octl v prašivém, nuzném, neutěšeném domě a touží jen domů, kde má všechno pohodlí, jak se na lepšího člověka sluší. Večer číst nemohu a ve dne zas nemám co číst. Nic mě nenapadá, o čem bych mohl psát. Netroufám si dát vyprat prádlo, třeba mě za půl hodiny zčistajasna zavolají na loď, musel b…