Midwichské kukačky

11. VÝBORNĚ, MIDWICHI

"Opravdu mě mrzí," psal mi Bernard Westcott začátkem května, "že mi okolnosti nedovolují vaší vesnici k dosavadnímu úspěchu operace oficiálně blahopřát, jak by si zasloužila. Diskrétnost a obecná loyalita, kterou všichni projevili, nás upřímně řečeno náramně překvapila. Většina z nás tady soudila, že bude nutné o hodně dřív přistoupit k oficiálním akcím. Teď, když do dne D zbývá jen nějakých sedm týdnů, doufáme, že snad k nim nebude nutné přikročit vůbec.

Největší starosti jsme zatím měli kvůli jisté slečně Frazorové z personálu pana Crimma, ale za to vesnice nijak nemůže - a dotyčná dáma ostatně také ne.

Její otec, korvetní kapitán ve výslužbě a trochu vztekloun, si umanul, že to rozmázne - chtěl, aby se ve sněmovně začalo mluvit o nevázaném životě a orgiích, které se odehrávají na půdě vládní instituce. Jako by si nepřál nic jiného, než aby si na jeho dceři smlsla Fleet Street. Naštěstí se nám podařilo sehnat pár dost vlivných lidí, kteří mu to stačili ještě zavčas rozmluvit.

"Jak to vidíš ty? Myslíš, že Midwich vydrží až do konce?"

Na tohle nebyla ani zdaleka jednoduchá odpověď. Pokud by se nestalo nic neočekávaného, připadalo mi, že by se to podařit mohlo. Na druhé straně člověk nesměl zapomínat, že přihodit se může kdykoli cokoli - stačila by malá rozbuška, aby vyvolala řetězovou reakci.

Někdy nám bylo líp a jindy hůř, ale prozatím jsme si vždycky dokázali poradit. Občas se takové nálady objevovaly jako by zničehonic a šířily se jako infekce. Nejhorší z nich, která neměla daleko k panice, zklidnil doktor Willers, který narychlo obstaral rentgen a mohl prokázat, že všechno vyhlíží docela normálně.

Celkově by se situace v květnu dala charakterizovat jako příprava na nejhorší s chvilkami nedočkavého přání mít to už konečně za sebou. Doktor Willers, jinak horlivý zastánce toho, aby ženy rodily v traynské nemocnici, začal tentokrát propagovat opačné stanovisko. Zčásti proto, že by tím zvlášť pokud by se u dětí objevila nějaká odchylka, přišla vniveč veškerá dosavadní snaha celou věc ututlat, zčásti i proto, že v Traynu nebylo dost lůžek, aby pojmuly naráz všechny ženy z Midwiche - což by samo o sobě určitě vyvolalo velký rozruch. A tak se doktor usilovně snažil a pachtil, aby všechno nachystal co možná nejlíp přímo na místě. I sestra Danielsová se plahočila do úpadu a pro vesnici bylo hotové požehnání, že v kritický Mimoden čirou náhodou nebyla doma. Willers, jak jsme se doslechli, si na první červnový týden zjednal na výpomoc dalšího lékaře a později i celou tlupu porodních asistentek. Malý konferenční sál na radnici se změnil ve skladiště zdravotnických potřeb a už došlo i několik velkých krabic od lékárenských firem.

Také pan Leebody se dřel ze všech sil. Všichni ho litovali kvůli paní Leebodyové a celá ves si ho vážila víc než kdy předtím. Paní Zellabyová se nevzdávala svého principu solidarity a za přispění Janet i nadále prohlašovala, že ať Midwich potká cokoli, musí tomu čelit jednotně a nebojácně. Bylo to myslím především jejich zásluhou, že se až doposud - kromě případu paní Leebodyové a jedné či dvou dalších - vyskytlo tak málo psychosomatických potíží.

Zellaby působil, jak se dalo čekat, v méně přesně vymezených sférách, z nichž jednu popsal jako činnost likvidátora křišťálových koulí a prokázalo značnou obratnost při rozptylování všemožných nesmyslných pověr, aniž by si přitom kohokoli znepřátelit. Zároveň přitom dokázal nenápadně pomáhat všude, kde bylo potřeba.

Starostí pana Crimma s jeho nadřízenými se stupňovaly. Stále naléhavěji se obracel na Bernarda Wescotta, až nakonec začala tvrdit, že jediná možnost, jak odvrátit blížící se skandál ve státní službě, by bylo rychlé převedení jeho výzkumného projektu zpod kontroly ministerstva pod kontrolu armádní rozvědky. Bernard se toho podle všeho snažil docílit, ale stále trval na tom, že celá záležitost musí zůstat za každou cenu v tajnosti tak dlouho, jak to bude jen trošku možné.

"Což je z hlediska Midwiche," pokrčil rameny pan Crimm, "jen a jen dobře. Ale co na tom může vojenskou rozvědku zajímat, to ví jen sám čert..."

V polovině května došlo ke znatelné změně. Až do té doby nebyl Midwich nijak v nesouladu s okolní rašící přírodou. Tedy ne snad, že by se s ní octl v disharmonii, ale některé struny jako by umlkly. Jeho chování jako by bylo stále roztržitější, vzhled zádumčivější.

"Teď," prohodil Willers jednoho dne k Zellabymu, "musíme napnout všechny síly."

"Některým citátům," podotkl Zellaby, "náramně poslouží, když se vytrhnou z kontextu, ale já vám rozumím. Jenda z věcí, které ničemu neprospějí, jsou hloupé babské žvásty. A tady je pro pověry náramně živná půda. Byl bych rád, kdyby to šlo zarazit."

"Tohle je jenom jedno riziko. Takových je víc."

Zellaby chvilku podmračeně přemítal a pak řekl:

"Nezbývá nám než se dál snažit. Myslím, že byl výkon už to, že jsme neměli větší problémy dávno."

"Šlo to líp, než by se byl člověk nadál - a to hlavně zásluhou vaší paní," poznamenal doktor.

Zellaby chvilku zaváhal a pak se odhodlal.

"Mám o ni trochu starost, Willersi. Kdybyste měl někdy čas a - třeba si s ní promluvil."

"Promluvil?"

"Je mnohem vyděšenější, než na sobě dává znát. Tuhle večer se to projevilo. Začalo to jen tak zničehonic. Náhodou jsem zvedl oči a vidím, že se na mě kouká, jako by mě nenáviděla. Přitom to tak není, vždyť to víte... Pak, jako bych byl něco řekl, na mě najednou vychrlí: ‚Takový chlap, ten si žije. Nic takovéhohle se mu stát nemůže a on to dobře ví. Jak potom může a něco pochopit? I kdyby byl hotový anděl, stejně to vždycky vidí jen zvenku. Nemůže mít ponětí, jaké to je, ani když je to normální - tak jak by si mohl umět představit tohle? Co to je ležet v noci, nemoct usnout a celou dobu vědět, že člověka něco využívá? Jako by ani nebyl živý člověk, ale nějaký přístroj, něco jako inkubátor... A pak si hodinu za hodinou lámat hlavu, co - co to vlastně v tom inkubátoru roste. Já vím, že nemůžeš mít tušení, jak člověku je - jak bys to mohl vě…