Midwichské kukačky

John Wyndham

85 

Elektronická kniha: John Wyndham – Midwichské kukačky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: wyndham02 Kategorie: Štítek:

Popis

John Wyndham: Midwichské kukačky

Anotace

John Wyndham – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Midwichské kukačky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ČÁST DRUHÁ

16. TEĎ JE NÁM DEVĚT

V nejbližších pár letech se nám podařilo dostat se domů jen občas a každou z takových návštěv jsme strávili lítáním od jedněch příbuzných ke druhým a ve zbývajícím čase upevňováním obchodních kontaktů. Nikdy jsem se nedostal nikam do blízkosti Midwiche a popravdě řečeno jsem na něj ani moc nemyslel. Ale osmé léto po našem odjezdu se mi podařilo přijet na celých šest týdnů a hned koncem prvního týdne pobytu jsem na Piccadilly náhodou narazil na Bernarda Westcotta.

Zašli jsme si spolu na skleničku. Jak jsme tak klábosili, zeptal jsem se ho i na Midwich. Nejspíš jsem čekal, že uslyším, že celá bublina už dávno splaskla, protože při těch pár příležitostech, kdy jsem si na tu ves v posledních dobách vzpomněl, měla i se svými obyvateli v mých vzpomínkách snový nádech příběhu, kdysi snad skutečného, ale už dočista nereálného. Víceméně jsem počítal, že uslyším, že Děti už dávno ztratily svůj nimbus čehosi neobvyklého, a jak tomu často bývá u dětí, u nichž se očekává, že z nich vyrostou géniové, očekávání se nevyplnilo a přes všechny záhadné počátky a podivné náznaky je z nich teď parta obyčejných vesnických dětí, odlišujících se od ostatních je svým vzhledem.

Bernard chviličku zaváhal a pak řekl:

"Náhodou tam mám zrovna zítra ráno cestu. Nechceš tam se mnou zajet, navštívit staré známé a tak?"

Janet právě na týden odjela na sever navštívit svou bývalou spolužačku, já zůstal sám a nic konkrétního jsem v plánu neměl.

"Takže jste to tam ještě nepřestali sledovat? Ale ano, rád bych se tam podíval a trochu si s lidmi popovídal. Starý Zellaby ještě žije a je v pořádku?"

"Ale ano. Má dobrý kořínek, ten tu snad bude věčně a pořád bude vypadat stejně."

"Když jsem ho viděl naposled - pokud nepočítám, jak jsme se s ní byli rozloučit - rozváděl zrovna nějakou podivnou teorii o složené osobnosti," vzpomněl jsem si. "Ten umí člověka umluvit. I ty nejfantastičtější nápady znějí v jeho podání ta, že by jim jeden málem uvěřil. Bylo to něco o Adamovi a Evě, pokud si vzpomínám."

"To mu zůstalo," poznamenal Bernard, ale dál už tohle téma nerozváděl. Místo toho pokračoval: "Jedu tam kvůli trošku morbidní věci - k soudnímu ohledání mrtvého, ale to se tebe nemusí týkat."

"Některé z Dětí?" zeptal jsem se.

"Ne," zavrtěl hlavou. "Nějaký místní mládenec, Pawle se jmenoval, se zabil v autě."

"Pawle," opakoval jsem po něm. "Aha, už si vzpomínám. Měli hospodářství trochu stranou, směrem k Oppley."

"To je on. Dacreovic farma. Tragická nehoda."

Zdálo se mi trochu dotěrné vyptávat se ho, co ho může na tak obyčejném případu zajímat, a tak jsem ho nechal, aby převedl řeč na mé zážitky z Kanady.

Příštího rána, v krásném slunném letním dnu, jsme hned po snídani vyrazili. Ve voze měl Bernard zřejmě pocit, že může mluvit otevřeněji než den předtím v klubu.

"Ledacos se v Midwichi změnilo, na to se připrav," upozorňoval mě. "Ve vašem bývalém domě teď bydlí nějací Weltonovi - on dělá lepty a jeho žena keramiku. Kdo teď bydlí tam, co bydlíval Crimm, to si teď honem nevzpomenu - po Freemanových se tam vystřídala spousta lidí. Ale nejvíc tě asi překvapí Zámeček. Je na něm nová tabule a na té je nápis: ‚Midwichský zámeček - Zvláštní internát ministerstva školství'."

"Jakto? Kvůli Dětem?" podivil jsem se.

"Přesně tak," přikývl. "Zellabyho ‚fantastická teorie' byla daleko míň fantastická, než se na první pohled zdálo. Držel se jí jako umanutý - a Freemanovy tím pořádně štval. Nakonec je znemožnil natolik, že museli ujet a ztratit se z očí."

"To myslíš ty jeho povídačky o Adamovi a Evě?" užasl jsem.

"Ne přesně tohle. Myslím ty dvě mentální skupiny. Brzy se prokázalo, že takové propojení skutečně existuje - všechno na to ukazovalo - a trvá dodnes. Když bylo jednomu z těch klučíků něco přes dva roky, naučil se číst jednoduchá slova -"

"Ve dvou letech!" vykřikl jsem.

"Ten věk odpovídal asi čtyřem letům u normálního dítěte," připomněl mi. "A hned druhý den se ukázalo, že ta slova dovedou přečíst všichni chlapci. Pak už to šlo ráz naráz. O pár týdnů později se naučila číst jedna z holčiček a od té chvíle to uměly i všechny ostatní. Pak se jeden z kluků naučil jezdit na kole a rázem to dovedli suverénně na první pokus všichni. Paní Brinkmanová naučila svou holčičku plavat. Od té chvíle uměla plavat všechna děvčata, ale kluci ne - teprve až jeden z nich přišel, jak na to, dovedli to taky. Ne, od chvíle, kdy na to Zellaby upozornil, to bylo docela jasné. Spory a na všemožných úrovních začaly - ještě pokračují - spíš o tu jeho dedukci, že každá skupina představuje jediného jednotlivce. Tohle už dokázal spolknout málokdo. Určitá forma přenosu myšlenek - prosím, vysoký stupeň vzájemné telepatie - možná, určitý počet jedinců schopných mezi sebou komunikovat dosud ne zcela jasně vysvětlitelným způsobem - proč ne, ale jeden jedinec sestávající z celé řady fyzicky na sobě nezávislých části, to ne. Tuhle myšlenku zastává jen málokdo."

To mě nijak zvlášť neudivilo, ale Bernard mluvil dál:

"Koneckonců ty spory jsou beztak spíš akademické. Podstatné je, že ať je to jak chce, tohle spojení uvnitř obou skupin skutečně existuje. Takže posílat je do normální školy pochopitelně nepřicházelo v úvahu - jen co by se objevili ve škole v Oppley nebo ve Stouchi, za pár dnů by se o nich mluvilo po celém kraji. A tak se do toho vložilo ministerstvo školství i ministerstvo zdravotnictví a výsledek byl, že na Zámečku pro ně vzniklo něco jako škola, internát a výzkumný ústav v jednom.

Osvědčilo se to líp, než jsme původně čekali. Už když jsi tu tenkrát byl, bylo jasné, že s nimi začnou problémy. Jejich vztah k ostatním je jiný - ani jejich životní styl není a nemůže být takový, jako je náš. Jejich vazby mezi sebou navzájem jsou mnohem silnější než nějaký vztah k domovu. Některým rodinám tím šli dost na nervy - nedokázali zapadnout, pořád se nějak lišili, vymykali. S ostatními dětmi v rodině moc nevycházeli a vypadalo to, že to bude čím dál horší. Někoho na zámečku napadlo, že by se tam pro ně dal zřídit internát.…