20. ULTIMÁTUM
"Tohle," řekl káravě Zellaby zlatooké dívce sedící na větvi stromu u cesty, "tohle je nemístné omezování mé svobody pohybu. Víte moc dobře, že chodím na procházku každé odpoledne a pokaždé se vracím domů na čaj. Z tyranie se může lehko stát zlozvyk. Mimoto máte jako rukojmí mou ženu."
Zdálo se, že si to Dítě rozmýšlí, pak si přesunulo v ústech velký cucavý bonbón.
"Tak dobře, pane Zellaby," řeklo.
Zellaby udělal další krok. Tentokrát bez potíží překročil neviditelnou bariéru, která ho předtím zastavila.
"Děkuju, má milá," pokynul dívce zdvořile hlavou. "Tak pojďte, Gayforde."
Vešli jsme do lesa a nechali za sebou hlídku u cesty, pohupující nohama a chřoupající bonbon.
"Nesmírně zajímavý aspekt celé věci jen ten předěl mezi jednotlivcem a kolektivem," poznamenal Zellaby. "Zatím se mi pořád nepodařilo přesně určit, kudy vede. Když tohle Dítě cumlá bonbon, je to docela určitě pocit individuální, těžko může být jiný, ale to, že nás pustila dál, bylo rozhodnutí kolektivní stejně jako předtím ta síla, co nás zadržela. A když je mysl kolektivní, jak je to s podněty, které přijímá? Pochutnávají si ostatní Děti na tom bonbonu taky? Zdálo by se, že ne, ale přitom o něm musejí vědět a možná i vnímat jeho chuť. Na podobný problém narážím, když jim promítám filmy a dělám přednášky. Teoreticky by stačilo, kdybych měl v publiku jen dva z nich a ten zážitek by sdíleli i všichni ostatní - takhle se, jak jsem vám už říkal, taky normálně učí - ale v praxi kdykoli přijdu na Zámeček, sejde se jich plný sál. Pokud tomu rozumím, když jim promítám film, zřejmě by věděli, oč jde, i kdyby tam seděl jen jeden chlapec a jedno děvče, ale patrně se při přenosu vizuálního vjemu něco vytrácí, protože všichni se daleko radši dívají na vlastní oči. Je těžké je přimět, aby se o tom rozpovídali, ale skutečně se zdá, že individuální zážitek z filmu jim přináší větší uspokojení, stejně jako asi individuální cumlání bonbonu. Tahleta úvaha okamžitě vyvolává spoustu dalších otázek."
"To věřím," souhlasil jsem, "ale to už jsou otázky hodně akademické. Pokud jde o mě, mě stačí základní záhada faktu, že tady jsou, a hned mám o čem přemýšlet."
"Ale," namítl Zellaby, "na tom není nic tak nového. To, že jsme tady my, přestavuje stejnou záhadu."
"To snad ne. My jsme tu vznikli vývojem - ale kde se tu vzaly Děti?"
"Neberete pouhou teorii za prokázaný fakt, milý zlatý? Všeobecně se předpokládá, že jsme tu vznikli postupným vývojem, a na podporu tohohle předpokladu se předpokládá, že tu kdysi existoval tvor, který byl prapředkem nás i lidoopů - to, čemu naši dědečkové říkali ‚chybějící článek'. Ale nikdy nikdo neobjevil žádný uspokojivý důkaz toho, že by byl takový tvor kdy existoval. A vůbec chybějící článek, vždyť, panebože, celá ta teorie je plná chybějících článků - pokud se to dá takhle obrazně říct. Dovedete si představit, jak se z tohohle jediného článku mohly vyvinout tak odlišné rasy? Já ne, ať se snažím jak chci. Stejně tak si v pozdější fázi nedovedu představit kočovné stvoření, z něhož bys oddělovaly linie, které by daly vzniknout tak pevným a vyhraněným znakům jednotlivých ras. Na ostrovech se to dá pochopit, ale na velkých rozlohách pevnin už ne. Na první pohled se zdá, že určitou roli tu mohlo sehrát podnebí - jenže pak si člověk uvědomí, že znaky mongolské rasy se vyskytují od rovníku až k severnímu pólu. Představte si také ty nespočetné přechodné typy, které by tu byly musely existovat, a jak nepatrné množství jejich pozůstatků se nám podařilo objevit. Představte si, o kolik generací bychom se museli vrátit, než bychom dospěli ke společnému prapředkovi černochů, bělochů, rudochů i lidí žluté pleti, a navíc si vezměte, že by tu měly být nesčíslné stopy takového vývoje. Které by tu po sobě zanechaly miliony vyvíjejících se předků, ale není tu nic než velké prázdno. Vždyť my víme víc o éře plazů než o éře předpokládaného vývoje člověka. Už řadu let máme kompletní evoluční rodokmen koně. Pokud by se dal sestavit podobný u lidí, už dávno bychom ho měli. Ale co máme místo toho? Jen pár, skutečně pár, izolovaných exemplářů. Nikdo neví, kam a jestli vůbec zapadají do obrazu vývoje, protože ten obraz prostě neexistuje - jen předpoklad. Ty exempláře mají s námi tak málo společného jako my s Dětmi..."
Přibližně půl hodiny jsem poslouchal přednášku o nevyzpytatelné a neuspokojivé fylogenezi lidstva, kterou Zellaby zakončil omluvou, že nemohl úplně vyčerpat téma, které není možné zhustit do několika vět, jak se o to právě pokusil.
"Ale přesto," řekl na závěr, "jste z toho snad pochopil, že v tom, co se všeobecně považuje za skutečnost, je víc mezer než důkazů."
"Ale pokud v tu teorii nevěříte, co místo ní?" zeptal jsem se.
"To nevím," uznal Zellaby, "ale odmítám přijmout chybnou teorii jen proto, že nemám po ruce lepší, a nedostatek důkazů, které by měly být, pokud by skutečně platila, velmi početné, pokládám za argument pro nějakou jinou - ať už jakkoli. A tak mě to, že se tu Děti objevily, zaráží objektivně stejně málo jako různé jiné rasy, které se zčistajasna odněkud vynořily zcela vyzrálé, nebo aspoň bez jakékoli jasné linie předchozího vývoje."
Tak neurčitý závěr byl dost nezellabyovský. Nadhodil jsem, jestli snad nemá nějakou vlastní teorii.
Zellaby zavrtěl hlavou.
"Ne," řekl skromně. Pak dodal: "Člověku to přirozeně nedá, aby nad tím nepřemýšlel. Bohužel dochází k závěrům, které nejsou zrovna uspokojivé a občas taky ne dvakrát příjemné. Racionalistu, jako jsem já, například zneklidní, když se občas přistihne při pomyšlení, jestli to všechno neřídí nějaká vnější síla. Když se porozhlédnu po světe, občas mi tak trochu připomíná trochu neuspořádané pokusné políčko. Takové místo, kam někdo sem tam vypustí nový druh a sleduje, jak si v té naší divoké změti poradí. Musí to být pro vynálezce fascinující sledovat, jak si vedou jeho výtvory, nezdá se vám? Zjišťovat, jestli se mu tentokrát podařilo objevit úspěšného ničitele, nebo jen dalšího budižkničemu, a taky pozorovat pokrok předchozích mode…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.