Kukly

6

Když jsem se večer uklidnil, ucítil jsem, že se se mnou pokouší spojit Rosalinda. I ostatní byli zvědaví. Řekl jsem jim o Sophii. Teď už to nebylo tajemství. Cítil jsem, že je to šokovalo. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že člověk s tělesnou odchylkou - třeba i malou - není zrůda, jak nám pořád říkají. Ale pro Sophii to už nemělo význam.

Přijali to s velkými pochybnostmi. Vše, čemu nás doposud učili, jim bránilo takovou pravdu přijmout - ale dobře věděli, že pro mě je tato pravda skutečná. Myšlenkami se lhát nedá. Věděl jsem, že zápolí s neobvyklou představou, že by odchylka nemusela být odpuzující a hříšná, ale jen s malým úspěchem. Za těchto okolností mě nemohli nijak utěšit, takže jsem ani nelitoval, když se jeden po druhém odpojili, bylo jasné, že usnuli.

Byl jsem k smrti unavený, ale spánek nepřicházel. Ležel jsem a měl před očima Sophii a její rodiče, jak se plahočí na jih k pochybnému bezpečí hraniční země se zoufalou nadějí, že uniknou tak daleko, že jim má zrada neublíží.

Když se spánek nakonec dostavil, byl plný snů. Neúnavně se přede mnou míhaly tváře i celé výjevy. Stále se v nich opakovala scéna, ve které jsme všichni shromážděni na dvoře a přihlížíme otcovu účtování s urážkou, kterou samozřejmě byla Sophie, a já se probudil zvukem vlastního hlasu, křičel jsem, aby toho nechal.

Teď už jsem se bál usnout, ale nakonec se spánek dostavil a tentokrát byl sen docela jiný. Zdálo se mi zase o onom velkém městě u moře, o domech a ulicích a věcech, co létaly po obloze. Už dávno se mi to nezdálo, ale všechno bylo stejné jako dřív a nějakým záhadným způsobem uklidňující.

Ráno ke mně nahlédla matka, ale chovala se lhostejně a odmítavě. Starost o mě převzala Mary a nařídila, abych zůstal v posteli, ležel na břiše a nevrtěl se, aby se mi záda rychleji hojila. Poslechl jsem, bylo příjemné se podle toho zařídit. Tak jsem ležel a zvažoval možnosti, jak by se dalo utéct z domu, až mi bude líp a budu se moci hýbat. Usnesl jsem se, že budu potřebovat koně, a většinu času jsem si představoval, jak ho kradu a odjíždím do hraniční země.

Odpoledne se ukázal inspektor s papírovým pytlíkem plným máslového pečiva. Nejdřív mě napadlo, že bych z něho mohl opatrně něco vytáhnout - třeba jaké je to opravdu v hraniční zemi, odborník na odchylky by toho měl vědět víc než ostatní. Ale pak jsem to zvážil a rozhodl se, že by se to nemuselo vyplatit.

Choval se mile a laskavě, ale měl něco za lubem. Po několika přátelských otázkách se mě s pusou plnou pečiva zeptal: "Jak dlouho tu malou Wenderovou znáš - jak se vlastně jmenuje?"

Teď už to bylo jedno, tak jsem mu to řekl.

Jak dlouho víš, že se Sophie liší od daného popisu?" Pravdou jsem už nemohl nikomu ublížit.

"Dost dlouho," připustil jsem.

"Mohl bys to upřesnit?"

"Asi tak šest měsíců," řekl jsem.

Zvedl obočí a zatvářil se velice vážně.

"To je zlé," řekl, "vždyť ty jsi vlastně spoluviník, napomáhal jsi utajování. Přece jsi musel vědět, že to není správné, že ano?"

Sklopil jsem oči. Ošíval jsem …