Kukly

9

S naší malou Petrou to bylo zvláštní. Zdála se naprosto normální. Nikdo z nás neměl podezření. Měla šťastnou povahu a s tou svou hlavičkou plnou zlatých kučeravých vlásků byla hezká už v peřince. Pořád ji před sebou vidím jako docela malou holčičku v blýskavých šatičkách, jak běhá sem a tam, zakopává a tiskne k sobě ohavně šilhající panenku, kterou nekriticky a vášnivě milovala. Sama byla jako hračka, dětsky náchylná k boulím, pádům, slzám i chichotání současně a bezelstně důvěřivá. Měl jsem ji moc rád, jako ostatně všichni, dokonce i otec se přidal ke všeobecnému úspěšnému spiknutí ji rozmazlit. Neměl jsem nikdy ani stín podezření, přišlo to jako blesk z čistého nebe...

Sklízeli jsme úrodu. Šestice mužů postupovala po dvanáctiakrovém lánu. Zrovna jsem předal kosu dalšímu a pomáhal stavět snopy, abych si oddechl, když tu jsem bez jakéhokoliv varování ucítil úder... Nic podobného jsem ještě nezažil. Jednu chvíli jsem klidně vázal a stavěl snopy, v příštím okamžiku jako by mě něco uhodilo uvnitř hlavy. Byl to fyzický náraz, dokonce jsem se asi zapotácel. V mozku mi pulsovala bolest, jakási výzva, jako by mi tam někdo jezdil udicí. I přes počáteční překvapení mi bylo jasné, že musím uposlechnout, a vyrazil jsem jako ve snu. Upustil jsem snop, který jsem měl právě v ruce a klopýtal přes pole a míjel nezřetelné obličeje. Běžel jsem stále dál a nevěděl proč, leda že to hrozně spěchá; přeběhl jsem přes polovinu dvanáctiakrového lánu na cestu, pak přes plot a po svahu kolem východních pastvin k řece...

Jak jsem tak dusal po svahu, měl jsem výhled na pole, které se svažovalo ke druhému břehu řeky, patřilo Angusi Mortonovi, vedla přes něj stezka k lávce přes řeku a po této stezce pádila Rosalinda.

Běžel jsem ke břehu, minul lávku a hnal se k hlubším tůním. Bez sebemenšího zaváhání jsem zamířil k okraji druhé tůně a bez rozmýšlení skočil. Dostal jsem se k Petře. Byla v hloubce přímo u příkrého břehu a držela se jednoho keříku. Ten se stále víc nakláněl, jeho kořeny už povolovaly. Pár temp mě doneslo tak blízko, že jsem ji mohl uchopit pod rameny.

Napětí v hlavě pomalu sláblo a mizelo. Dotáhl jsem Petru k mělčímu místu. Když jsem nahmatal dno a dokázal se postavit, uviděl jsem Rosalindinu vyděšenou tvář, nedočkavě hledící přes křoví.

"Kdo to byl?" ptala se slovy a hlas se jí třásl. Tiskla si ruku na čelo. "Kdo dokázal něco takového?"

Řekl jsem jí to.

"Petra?" opakovala nevěřícně.

Odnesl jsem sestřičku na břeh a položil ji na trávu. Byla vyčerpaná a jen napůl při vědomí, ale zřejmě jí nic vážnějšího nebylo.

Rosalinda si k ní klekla do trávy z druhé strany. Dívali jsme se na její promočené šaty a tmavé, zplihlé kudrlinky. Potom jsme pohlédli na sebe.

"Nevěděl jsem o tom," řekl jsem, "neměl jsem ani tušení, že je jako my."

Rosalinda se znovu chytila za hlavu a přitiskla si ukazováčky na spánky. Zavrtěla hlavou a v očích měla údiv.

"Není jako my," řekla, "je podobná, ale přece jiná. Takhle rozkazovat nedovede nikdo z nás. Ona je mnohem sil…