Chocky

7.

V létě toho roku jsme si najali na léto společně s Alanem a Phyl Froomeovými chatu. Froomeovi se vzali pár let po nás a měli dvě děti, Emmu a Paula, prakticky stejně staré jako byly naše. Domnívali jsme se, že tahle konstelace dospělým umožní zbavit se na čas svých všedních starostí a trochu se zrekreovat.

Ta vesnice se jmenovala Bontgoch a ležela při ústí jedné řeky v severním Walesu, kde jsem sám v dětství přijemně strávil několikeré prázdniny. Tehdy to byla malá šedivá víska s několika většími domy v okolí. V létě jste tu a tam narazili na hrstku návštěvníků, kterou tvořily z valné části děti a vnuci majitelů oněch větších domů; tito návštěvníci ovlivňovali život vesnice jen nepatrně. Pak ale byla víska objevena pro turisty a dnes jsou podél pobřeží a na okolních svazích rozsety bungalowy. Jejich obyvatele tvoří převážně sezónní výletníci, přechodní nájemníci nebo důchodci, a v chladnějších měsících se většina z nich ve svých člunech náruživě oddává bezcílnému brázdění okolních vod. To jsem nečekal. Pro tuhle činnost nemá Bontgoch v žádném případě ideální polohu, protože přílivové vlny se do ústí řeky ženou velkou rychlostí a navigace je tu složitá a ošidná; avšak skutečnost, že v současném přelidněném mikrosvětě vyznavačů člunů se v mnoha atraktivnějších místech čeká pět let na přidělení kotviště, převážila nad zmíněnými nevýhodami. Dnes už tu dokonce na jednom konci stojí pomalovaný přístřešek s barem, kterému říkají Jachtklub.

Působili jsme zřejmě trochu jako podivíni, protože jsme neměli k dispozici pro tolik lidí ani jeden člun, nicméně se nám tu líbilo. Pořád je tu spousta písku, kde se děti mohou při odlivu cachtat a hrát si, nebo chytat škeble a platejse. Po obou ústí řeky se rovněž zvedají nepříliš strmé svahy hor, kam se dá vylézt a kde si lze prohlédnout jámy po důlních porubech, které prý kdysi byly součástí zlatých dolů a jako takové si dodnes podržely jisté vzrušující kouzlo. Bylo fajn, že jsme mohli vyrazit autem na celý den pryč a nechat děti na starost Phyl s Alanem ( a zrovna tak bylo docela přijemné, když připadlo volno na Alana a Phyl a o děti jsme se starali my. Vlastně všechno probíhalo naprosto hladce a úspěšně ( až do pondělka druhého týdne...

Ten den jsme měli volno já s Mary. Jeli jsme po úplně zapadlých silničkách, které snad ani nebyly na mapě, pak jsme vystoupili z auta a procházeli se po kopcích, udělali jsme si piknik u malého potůčku, s celým Irským mořem rozloženým dole pod námi. Večer jsme si dali výbornou večeří v hotelu při silnici a zpátky do Bontgoche jsme se přiloudali okolo desáté večer. U vjezdu jsme se ještě na chvíli zastavili, abychom se pokochali nádhernou velebností zapadajícího slunce, a pak jsme vyšli po pěšině nahoru.

Stačilo jen překročit práh chaty, aby člověk hned poznal, že něco není v pořádku. Mary to okamžitě zaregistrovala. Vytřeštěně zírala na Phyl.

"Co to má znamenat?" řekla. "Co se stalo?"

"Nic se neděje, Mary. Vůbec nic se neděje," řekla Phyl. "Jsou v naprostém pořád…