Chocky

12.

Matthewa jsme nechali spát celé dopoledne. Dolů sešel až k obědu, sice unavený a zaražený, ale ne sklíčený. přijal jsem to s povděkem. Po obědě se sebral a odjel na kole někam ven. Neviděli jsme ho, až když se vrátil k večeři, utrmácený, ale hladový. Jakmile dojedl, odklopýtal nahoru do postele.

Na druhý den, v neděli, už to byl zase ten starý Matthew. Maryny obavy ustoupily, když viděla, jak Matthew spořádal opulentní snídani. I Polly jako by vycítila, že se vše zase vrátilo do normálních kolejí, i když se zdálo, že jí cosi leží na srdci. Za chvilku to vyklopila.

"To se nic nebude konat?" zeptala se naplno.

"A co jako by se mělo ‚konat'?" zeptala se Mary.

"No, je přece neděle. Mohli bysme něco uspořádat. To když se Zlatohlávek vrátil po tom, co ho unesli, uspořádali na jeho počest zvláštní závody," podotkla Polly s nadějí v hlase.

"Vsadil bych se, že taky všechny ty závody vyhrál," ucedil Matthew přes topinku s marmeládou.

"To víš, že jo! Byla to slavnost na jeho počest," řekla Polly se vší vážností.

"Žádný závody, ani estrády nebudou," řekl jsem jim. "Jdeme se s Matthewem sami dva projít, co říkáš?"

"Klidně," řekl Matthew.

Vydali jsme se po nábřeží podél řeky.

"Řekla mi, že musí odejít." oznámil jsem mu.

"Já vím," souhlasil Matthew. Povzdechl si. "Tentokrát mi to normálně a v klidu vysvětlila. Minule mi to říkala celá nepříčetná."

Nevyptával jsem se, co mu tehdy řekla. Matthew znovu vzdychl.

"Bude to teď trochu smutný a jednotvárný," řekl. "Ona mě tak nějak naučila vnímat…