Chocky

8.

Ten den odpoledne se objevil jakýsi mladý muž, který se představil jako pracovník listu Hindmere and District Courier. Mary s ním byla rychle hotova. Ano, viděla - četla ty nesmysly o andělu strážném a velice ji překvapilo, že noviny takovou nehoráznost vůbec stiskly. Matthew chodil na plavání, ale nedokázal se zbavit strachu z vody. Došlo prostě k tomu, že ve chvíli akutního nebezpečí věděl, co by měl dělat, aby plaval; dělal pohyby, které ho kdysi naučili a najednou zjistil, že plavat umí. Při záchraně své sestry projevil velikou odvahu a měl také štěstí, ale nic zázračného v tom nebylo. Ne, je jí líto, ale s Matthewem mluvit nemůže; bude celý den pryč. A ona by tak jako tak byla radši, kdyby s tím Matthewa přestali obtěžovat. Po úporném přesvědčování reportér nakonec odešel s nepořízenou.

Ještě téhož dne mi do kanceláře zavolal Landis. Řekl mi, že přemýšlel o Matthewovi a napadlo ho přitom několik otázek. Nejdřív jsem myslel, že nás hodlá znovu navštívit, což by Mary nepotěšilo; na to však naštěstí nepomýšlel, aspoň ne v tuto chvíli; místo toho navrhl, že bych s ním mohl některý večer zajít na večeři. Napadlo mě, že se ho zeptám, zda dnes ráno slyšel Matthewa v pořadu "Události dne", ale uprostřed denního shonu jsem nijak netoužil zaplést se do zdlouhavého vysvětlování, a tak jsem o tom pomlčel. Za daných okolností jsem jeho pozvání mohl stěží odmítnout, a navíc mi došlo, že třeba přišel na nějakého vhodného specialistu. Dohodli jsme se, že se sejdeme v jeho klubu příští čtvrtek.

Když jsem se vrátil domů, připravovala Mary těžkou rukou a se zlověstnou zarputilostí večeři. Tak to dělává, když není ve své kůži. Zeptal jsem se na příčinu.

"Matthew opět mluvil s reportéry," řekla a postrčila kastrol na plotně.

"Vždyť jsem mu říkal..."

"Já vím," řekla rozhořčeně. "On za to, chudák, nemůže, ale mě to dohání k nepříčetnosti."

Vyptával jsem se dál.

Ti reportéři byli zřejmě jen řečnickou nadsázkou. Reportér tu byl jenom jeden. Matthew na něho narazil cestou domů na konci ulice. Reportér se zeptal, jestli mluví s Matthewem Gorem a sám se představil jako zástupce listu Hindmere and District Courier. Matthew mu řekl, že musí nejdříve mluvit s maminkou. No ovšem, souhlasil dotyčný mladík, tak je to jen správné, on už přirozeně paní Gorové volal, aby dostal její souhlas. Doufal, že bude moci s Matthewem mluvit u nich doma, jenže Matthew nebyl doma. Štěstí se ale na něho usmálo, když teď na Matthewa takhle narazil. Tady, na ulici, se ovšem moc mluvit nedá. Co kdyby si zašli naproti do cukrárny na čaj a nějaký zákusek? A tak se přesunuli do cukrárny.

"Musíš okamžitě napsat vydavateli. Je to dost nechutné," řekla Mary.

Sepsal jsem přiměřeně rozhořčený dopis, aniž jsem si dělal sebemenší iluze, že se jím někdo bude zabývat. Pomohlo to nicméně alespoň zchladit rozpálenou Maryinu hlavu. Než abych riskoval, že teplota opět stoupne, upustil jsem od rozhodnutí, že jí povím o Landisově telefonátu.

Středa přešla bez vážnější nehody - tedy říkám-l…