Chocky

10.

Do konce týdne se už nic zvláštního nepřihodilo - až v pátek. Zdržel jsem se večer v práci a na večeři jsem se stavil v Londýně. Domů jsem přijel až skoro v deset a našel jsem Mary se sluchátkem telefonu u ucha. Když jsem vstoupil do pokoje, právě skončila hovor, zaklapla telefon, ale sluchátko nepoložila.

"Matthew se ještě nevrátil," řekla. "Obtelefonovávám nemocnice."

Nakoukla do seznamu a začala vytáčet nanovo. Po několika dalších telefonátech došlo na konec seznamu a zavěsila sluchátko na vidlicí. Podal jsem jí skleničku whisky.

"Na, vypij to. Pomůže ti to," řekl jsem.

Přijala ji s povděkem.

"Zkusila jsi už volat na policii?"

"Ano. Nejdřív jsem volala do školy. Z ní odešel v obvyklou dobu a v pořádku. Tak jsem pak zkusila policii a dala jsem jim podrobný popis. Slíbili, že nám zavolají, jakmile budou něco vědět." Napila se whisky. "Ach Davide! Bohudíky, že už jsi zpátky. Začalo se mi hlavou honit kdeco... Doufala jsem, že už bude všechno v pořádku, když skončila ta záležitost s Chocky. Ale on se úplně uzavřel do sebe... Nic neříká - aspoň mně ne... A pak to jeho záškoláctví, jako tuhle v pondělí... Nenapadá tě, že...?"

Posadil jsem se vedle ní a vzal ji za ruku. "Samozřejmě že ne, a ty si to taky nesmíš myslet." "Když on ale nedal nikdy nic najevo..."

"Překvapilo ho to jako blesk z čistýho nebe. Ať už Chocky byla cokoliv, Matthew si zvykl, že ji má pořád někde nablízku. Když ji najednou ztratil, rozrušilo ho to - otřáslo to základy jeho dětskýho světa. Potřebovalo se to trochu srovnat - ale on se s tím vypořádává statečně..."

"Opravdu si to myslíš? Neříkáš to, jen abys...?"

"Ovšemže si to myslím, miláčku. Jsem si naprosto jistej, že kdyby měl v úmyslu udělat nějakou hloupost, udělal by to už před čtrnácti dnama, ale nic takovýho mu nehrozilo ani tehdy - byl pořádně sklíčenej a zoufalej, chudák malej. Ale nic takovýho se mu v hlavě rozhodně nehonilo. Tím jsem si leda jistej."

Mary si povzdechla.

,Kéž bys měl pravdu - ano, určitě je to tak, jak říkáš. Ale o to je mi to záhadnější. Musí mu být přece jasné, jak nám je. Není to žádný necita..."

"To je fakt," souhlasil jsem. "To mě na tom zneklidňuje ze všeho nejvíc..."

Ani jeden jsme tu noc mnoho nenaspali.

Ráno jsem zavolal na policii. Projevovali skutečnou účast a dělali, co bylo v jejich silách, ale nic nového pro nás neměli.

Skleslá nálada okolo stolu při snídani zdolala dokonce i Polly. Podrobili jsme ji výslechu, třebaže jsme si od toho moc neslibovali. Matthew se jí už dávno nesvěřoval, nicméně byla tu jistá možnost, že mu před ní něco uklouzlo. Zřejmě se tak ovšem nestalo - aspoň Polly si na nic nevzpomněla. Upadli jsme opět do tísnivého mlčení. Polly je přerušila. "Řekla bych, že Matthewa unesli. Asi vám pošlou oznámení a budou v něm chtít obrovitánský výkupný."

"To se mi moc nezdá," řekl jsem. "My tady žádný obrovitánský výkupný přece nemáme."

Opět se rozhostilo mlčení. Po chvíli se to už Polly zdálo protivné. Začala sebou nervózně šít. Cítila nutkání k hov…