Chocky

11.

To všechno se stalo v úterý.

Ve středu se zastavil doktor Aycott, jak slíbil. Matthewa velmi důkladně prohlédl a výsledek prohlídky byl natolik uspokojivý, že neviděl důvod, proč by Matthew neměl jít následující den do školy.

Ve středu také připadla Mary povinnost zavolat sestře Janetě a informovat ji, že Matthew se nám vrátil zcela zdráv, a pak ještě musela nějaký čas strávit vysvětlováním, že Matthew možná není zas až tak docela zdráv na to, aby o následujícím víkendu přestál rodinnou invazi.

Ve čtvrtek šel Matthew do školy a vrátil se o něco důležitější zjištěním, že se mezitím stal národním hrdinou, i když si zároveň připadal neschopný, protože nemohl poskytnout žádný patřičně vzrušující příběh.

Do pátku se všechno vrátilo do normálních kolejí.

Ten den večer odešla Mary nahoru brzy po desáté, protože byla velmi unavená. Já zůstal dole. Přinesl jsem si domů nějakou práci a řekl jsem si, že ji sprovodím ze světa, abych měl víkend volný.

Kolem půl dvanácté se ozvalo slabé zaťukání. Ve dveřích se objevila Matthewova hlava a opatrně se rozhlédla po pokoji. "Maminka už šla spát?" zeptal se.

Přikývl jsem.

"Před hodnou chvílí. A ty už bys měl taky spát," řekl jsem mu.

"To je dobře," řekl, vešel a pečlivě za sebou zavřel dveře. Na sobě měl župan, na nohou pantofle a vlasy na hlavě měl naježené. Myslel jsem si, že se mu něco ošklivého zdálo.

"Co se děje?" zeptal jsem se.

Pohlédl krátce ke dveřím, jako by se chtěl ujistit, že jsou zavřené. "Jde o Chocky," řekl.

Nálada mi o něco poklesla.

"Myslel jsem, že už odešla - navždycky," řekl jsem.

Matthew přikývl.

"To jo. Jenže ted' se vrátila. Chce, abych ti něco řekl."

Povzdechl jsem si. Jaká to byla úleva, když jsme si mysleli, že s tím vším už je nadobro konec. Matthew ovšem vypadal velmi vážně a sklíčeně. Vzal jsem si cigaretu, zapálil ji a opřel jsem se do opěradla.

"No dobrá," řekl jsem. "Jsem jedno velký ucho. Co mně máš říct?" Matthew byl ale najednou duchem nepřítomný. Zřejmě mě neslyšel. Všiml si však výrazu v mém obličeji.

"Promiň, tati. Jen minutku," řekl a opět se pohroužil do nepřítomného zadumání. Změny ve výrazu jeho obličeje a nepatrné pohyby hlavou vzbuzovaly v člověku dojem, že sleduje účastníka televizní besedy a má přitom na přijímači vypnutý zvuk. Zakončil vše pokýváním hlavou a hlasitým: "Dobře. Zkusím to," i když to znělo poněkud nejistě. Znovu se podíval na mne a vysvětloval:

"Chocky říká, že by bylo děsně zdlouhavý, kdyby to říkala mně a já bych to musel zas přeříkávat tobě, protože já někdy nemůžu najít vhodný slova pro to, co chce říct; a někdy na nějaký přijdu, ale znamenají něco trochu jinýho, jestli chápeš, co tím myslím."

"Asi chápu," řekl jsem. "Spousty lidí s tím mají problémy i za mnohem příznivějších okolností. A když tohle je navíc vlastně cosi jako tlumočení, musí to bejt docela dřina."

"To teda je," souhlasil rozhodně Matthew. "Chocky si proto myslí, že bude lepší, když s tebou bude mluvit sama."

"No ne," řekl jsem. "Tak jí teda řekni, ať…