Študáci a kantoři

PROMĚNA ŠTUDÁKA V KANTORA

Když študák dostuduje, nabyv odborných znalostí na vysokém učilišti, dá se zapsat do seznamu kandidátů profesury a v tomto přechodném stadiu vyhlíží denně listonoše s mocným bušením srdce. Noc co noc tlačí ho můra. Jen aby to nebylo Slovensko! Vlivní strýcové, tatíčkovi přátelé a jiní obětaví muži podnikají řadu náletů na rozhodující činitele. Činitelé slíbí a potom přijde dekret, jímž je profesorské embryo pasováno na čekatele. Dekret začíná slovy: “Nastúpte ihneď na tunajšom ústave...”

Chmurná beznaděj obestře duši mladého muže. Marně ho těší kolegové, poukazujíce na krásy Slovenska. “Co má říkat takový Angličan, když dostane jmenování do Bombaje nebo na Nový Zéland?” domlouvají mu, ale postižený odmítá tyto nechutné žertíky. Podniká nové tažení na činitele, dokazuje svou nepostradatelnost v Praze (jsa činný kulturně, literárně, vědecky, politicky, společensky a vůbec) a nakonec jede, poněvadž místo je místo a dnes je o ně nouze. Někdy přece jen strýcové, kteří zaň lámou kopí, utrpí jistý úspěch a vyleze z toho nějaká ta Práskačka nad Černými lesy, odkud se dají podnikat každé soboty výpady za kulturou do srdce Evropy.

V každém případě nastane okamžik, kdy zárodek kantora vstoupí poprvé do sborovny coby nový docent. Doba pěti šesti let není tak dlouhá, aby se novopečený profesor necítil stále spíše studentem než kantorem. Když prvně leze do třídy jakožto nový “pan kolega”, je mu obyčejně řvoucí kolektiv dítek bližší než vážné kolegium pedagogů a učenců.

Mladí pedagogičtí nadšenci, čerstvě universitou dodaní, přinášejí si obyčejně matné, ušlechtilé ideály o dobrovolné kázni, kamarádském styku s žáky a podobné utopie. Tito pošetilí pacifisté octnou se za několik dní, dík svým pokrokovým metodám, v rozkošné situaci, kdy jim při hodině žáci lezou po katedře, prohánějí se po třídě a vybízejí pana profesora, aby si s nimi dal partii hadráčkového mače. Zoufalý vychovatel je nucen utéci se pod záštitu ředitelské autority. Čímž je definitivně vyléčen z šedých teorií a stává se pedagogem.

Aby se náležitě pocvičil v umu pedagogickém i didaktickém, je mladý muž přidělen staršímu zkušenému borci, k němuž chodí na hospitace, a týž zase na revanš poctí občas návštěvou mírně zbodané hodiny pana zatímního. Efekt tohoto zacvičování noviců je mohutný. Hospitující mladík se nudí v zadní lavici, čte detektivku, kterou si vypůjčí od nejbližšího žáka, a občas vzhlédne nemile vyrušen, když pan uvádějící u tabule zvýší hlas. Tento je neméně otráven, poněvadž se musí namáhat, aby hodina byla pokud možno vzorná a poskytla mladému zelenáči obraz, jak se má vyučovat. Pokud se týče studentů, ti jsou přímo zhnuseni, jelikož jim není známa pravá podstata této exhibice a mylně se domnívají, že ten vzadu je hlídá.

Často se stává, že se adept profesury sejde ve sborovně se svým bývalým učitelem a dělá mu dobře, když ho oslovuje s předstíranou samozřejmosti: “Už berete v kvartě nepravidelná slovesa, pane kolego?” Uctivější mladíci říkají zpočátku “pane profesore” a jen pozvolna se vpravují do těch kolegů.

Přechod do “panského stavu” netrvá dlouho. Za pár neděl je mladý pan profesor větší ras na své svěřence než jeho bývalý obávaný latinář. A tak někdy dojde mezi mladým kantorem a jeho stařičkým učitelem k této zajímavé rozmluvě:

“Představte si, pane kolego,” rozčiluje se mladý muž, “ten lajdák, ten ničema Zápotočný mi nerozezná gerundivum od gerundia. Kvintán a nezná takovou základní latinskou vazbu.”

“Toť ovšem trestuhodný nedostatek,” kývá hlavou sivý stařík, hladě si bradku, “hm, to je velmi legrační.”

“Nechápu, co je na tom legračního.”

“Legrační je na tom to, že pokud se pamatuji, nenaučil jste se rozeznávat gerundium od gerundiva ani v oktávě a dokonce jste v tom znamenitě plaval při maturitě.”

“Já že jsem ... a jo, máte pravdu, jak jsem tenkrát nemohl přeložit ten Vergiliův verš. Vy máte obdivuhodnou pam…