Cesta do hlubin študákovy duše

INTERMEZZO ČTVRTÉ,
V NĚMŽ AUTOR S NETAJENOU ROZKOŠÍ NAZNAČUJE, ŽE DÍLKO RYCHLE SPĚJE KE KONCI

Nejsme si dosti jisti, zda jsme při svém průzkumu duše študákovy vyhmátli věci nejdůležitější a nejtypičtější. Ale kojíme se obavami, že se tak stalo. Dokonce tu a tam bylo pověděno i více, než sliboval podtitul knihy, protože například problém sportovní, poměr mládeže k armádě a letectví, jakož i dumky o erotických vznětech dnešního mladého lidu zahrnují širší okruh mládeže, než jsou študáci, a leccos z toho, co tu bylo řečeno, dá se aplikovat na kompletní mladou generaci. Tím jsou ostatně vinni recenzenti prvního dílu a jiné hlasy kritické, které vytýkaly autoru to a ono, že si nevšímá neb přehlíží ten a ten problém a že by bylo potřebí říci ještě tohleto a tamhleto.

Autor zaručuje, že kdyby bylo možno se všemi, kdož buráceli proti “Študákům” a Škole, základu života, uzavříti pakt o neútočení, že by dal dohromady ještě jednu knížku ryzího študáckého humoru. Je si vědom, že tato práce nepatří do žádné chvalně známé kategorie literárních druhů, není to ani humoreska, ani román, ani esej, ani úvaha, ani pamflet, ani odborné pojednání podivno, neslýcháno, ba trapno.

“Co byste si ještě přál říci?” otáže se soucitně čtenář; “dokončil jste, jak sám rozvláčně vykládáte, průzkum duše študákovy, a tedy, pane, odejděte, pokud možno nenápadně, z pódia.”

Okamžik – zbývá přece jen cosi dopovědět. Duše študákova je utvářena nejen mrtvou knižní vědou, nýbrž i živým slovem učitelů, kteříž se dělí o své srdce s nejmladšími, piplají je, zahřívají otcovskou péčí a vštěpují jim vlastní životní moudrostí nasáklé názory a pravdy. Je tedy nutno nahlédnouti i do nitra pedagogů, porozprávěti o nich, vypodobniti různé typy vyučujících dam a pánů a tak dokresliti složitý obraz školního tvora.

Nuže, učiňme tak co nejstručněji, připojme několik žertovných historek a potom můžeme důstojně opustit bitevní pole.