Cesta do hlubin študákovy duše

Kapitola 6
RECESE

Recese tkví svými kořeny již v trampském dávnověku a za její předchůdce dlužno označit slavné kanadské žerty, na něž, dovolíte laskavě, se slzou v oku povzpomínáme.

V oné překrásné době, když pisatel byl ještě útlým děckem, jež jen s jistými obtížemi pozvedlo Coltův revolver, aby přestřelilo stanovou tyč nad hlavou spícího kamaráda, v oné době blahobytu a míru, jenž vypukl hned po válce, vyšel mladý lid, většinou študácký, do přírody a počal tam vést život zálesácký, plný drsného kouzla a velkolepých dobrodružství. Jaká to byla rozkoš, prchati na zpěněném ryzáku pralesem a mít v patách četu vládních zvědů, ačkoli ve skutečnosti dotyčný dobrodruh běžel pěšky a bos a honili ho prozaičtí četníci, protože lezl na hrušky někam, kam neměl. Kovbojská fantazie však vykouzlila mladému muži Divoký Západ dvě hodiny za Prahou, někde v Posázaví, kde bylo možno rýžovat zlato a pak platit v trafice nugety a zlatým prachem, sestřelit známému pistolníku Jimovi sombrero (třebas jen prakem), utkati se s rudokožci (obyčejně na facky) nebo číhat s prstem na spouští (špuntovky) u brodu a plašit nic netušící squaw, které šly máchat prádlo.

Drsní desperádové, obývající pralesy podél českých řek, bavili se ovšem mužným způsobem a jejich chlapské zábavy budily hrůzu u zženštilých paďourů. Byly to tenkráte časy!

Tak vznikly proslulé kanadské žertíky. “Máš kytaru?” ptal se jeden traper druhého, když je vlak unášel za hranice civilizace do Modřan nebo Tišic. “Mám,” odvětil nic netušící druh. Načež mu vtipný kanaďan vyhodil hudební nástroj oknem a podotkl: “Už nemáš kytaru.” Toto je klasický kanadský žertík, jenž se vyskytoval v nesčetných obměnách a variacích. Jak vidno, byly to žerty hrubé a jejich oběť byla vždy nějak poškozena, ať materiálně nebo duchovně, případně i fyzicky.

Nuže, romantická doba trempířů měnila se zvolna v idylické tábornictví a kemping, z bývalých dobrodruhů se stali otcové rodin a mužové význačného postavení a nesluší se přece na pana vrchního tajemníka, aby vyhazoval kolegovi komerčnímu radovi kufry z vlaku. A tak se podobalo pravdě, že kanadské žerty úplně zanikly. Leč není tomu tak.

Kanady se vyvíjely během doby v jemnější druh žertování. Civilizace a kultura zachvátily další generace studujícího lidu a časem se přišlo na to, vlivem zmáhající se vzdělanosti, že není fér rozmlátit kamarádovi motocykl, aby byla nějaká psina. Žert jako takový přestal mít za cíl poškození oběti. Moderní kanaďan čili recesista sleduje prostě tendenci, aby předmět jeho žertování byl uveden z míry, aby žasl, popletl se, aby prostě, jak říkají recesisté, “zíral”.

Tak tedy vznikla recese (samozřejmě v Praze) a je zahaleno v tajemství, kde se vzalo její podivné jméno. Nemá to nic společného s renesancí, ani se známou secesí. Je nutno, abyste vzali na vědomí, že vrcholná forma študáckého žertování se zove recese a nepídili se po vzniku tohoto termínu.

Nuže, popišme čtenářům některé recesní žertíky, aby pronikli hlouběji do podstaty recesismu.

Recesisté tvoří jakási bratrstva, jež přijímají nové členy jen tehdy, splní-li podmínky, to jest vykonají-li předepsané úkoly. Adept se musí jednu noc vyspat na kulečníku, oběhnout poklusem Václavské náměstí, udělat před muzeem stojku a konečně nasadit vybranému typu klobouček à la Napoleon. K tomu účelu zvolí si typického pražského flinka a se zdvořilým “dovolte” provede nasazení kloboučku. Potom poodstoupí vzad, zjistí, že klobouček je správně naražen a s důstojným “děkuji” odejde. Zde je také vidět, že recesisté nemají nic společného s flákači, naopak, flinkové jsou vhodnými objekty k zdařilé recesi.

Poměrně snadnou recesí pro nováčky je metání kozelce s přípravou a bez přípravy. Kozelec nutno metati na frekventované ulici, při čemž chodci zůstávají stát a zírají. Kozelec s přípravou koná se za přítomnosti recesní komise, která metrem vyměří místo potřebné k metání, prostře na chodník noviny a výkonný recesista obřadně splní svůj úkol.

Bratrstva mívají již na slovo vzaté odborníky na jednotlivé disciplíny. Existují metači kozelců, stojkaři, zvonkaři apod. Zvonkaři se oddávají recesi na přechodu křižovatek. Přecházejí vážným krokem, zvoníce na zvonek.

Oblíbenou recesí je drcení typů. Družstvo recesistů vybere si vhodný typ flákače, kymácejícího se zvolna po Příkopech, načež jdou proti němu ve vzdálenosti asi padesát metrů jeden za druhým. Prvý zasvěcenec se podívá flinkovi pátravě na kalhoty nebo boty, zatváří se užasle a zavrtí hlavou. Druhý účastník žertíku se rovněž podívá flákači na nohy a vyprskne smíchem. Drcený typ vydrží stěží tři až čtyři takováto setkání, načež chvatně zmizí v průjezdě a hledá defekt na svém bezvadném úboru.

Pěkná recese je jít s Župíkem do biografu. Mladý muž, jenž vede Župíka na provázku, se vážně dohaduje se slečnou u pokladny, může-li být Župík připuštěn na představení. Župík je tak zvyklý na svého velitele, že bez něho nedá ani ránu, a ostatně ve všech biografech mu byl dovolen vstup, neboť se chová zcela způsobně. Vyhlédne-li slečna z pokladny, aby se na zázračného pejska podívala, zjistí, že Župík je brambor, přivázaný na provázku. Potom recesista hrdě vstupuje do kina, vede Župíka za sebou.

Odvážnou recesí je najímání bytu. Byt je vyhledán podle inzerátu a je naprosto nutno, aby se recesisté tvářili smrtelně vážně, když prohlížejí místnosti, dívají se za obrazy a zkoumají, není-li pod linoleem houba. Hlavní zájem je věnován tomu, kde bude spát Župík, a když jeden z pánů prohlásí, že bude nutno pro něj vykopat v salóně doupě, začne majitel bytu zírat a recesní bratrstvo se dává na svižný ústup.

Zajímavá situace vznikne, střetnou-li se na ulici dva recesisté, kteří se neznají. Potkají se dva mladí mužové a jeden počne metat kozelec bez přípravy, načež druhý uchopí aktovku jako promítací přístroj a počne výjev filmovat. Oba recesisté se pak srdečně obejmou.

Překrásný recesní žertík přejalo jedno pražské bratrstvo z knihy známého humoristy Kučery. Recesista je přítomen nějaké domácí akademii, kde zpívá n…