Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

Jaroslav Žák
(Hodnocení: 1)

44 

Elektronická kniha: Jaroslav Žák – Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zak05 Kategorie:

Popis

Jaroslav Žák: Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

Anotace

Humoristický román, detektivka odehrávající se v dávných dobách v drsném Žižkově. Třetí díl tzv. Bohatýrské trilogie.

Jaroslav Žák – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

  1. František Mlýnský

    Ani nevím, kterou z částí Bohatýrské trilogie bych vypíchnul jako nejlepší. Všechny 3 ujsou naprosté perly a dneska už klasiky české humoristické literatury. Ani po to století co uplynulo od doby první republiky neztratila nic ze svého lesku.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA DVACÁTÁ
Točte se, pardálové, ve tříčtvrtečním taktu!

Znamenité nálady, jež povšechně zavládla, využilo několik pohotových mylordů, kteří oklamavše bdělé manželky unikli do přilehlých hráčských boxů, kde se záhy rozpoutala vášnivá šarvátka duchů. S jásavými trilky bubnů a bombardónů se mísily bojovné výkřiky urputně se potýkajících sirů, jako „pic kozu do vazu! voni to hrajou jako nebožtík Pytlík! toho žaludskýho psa si dejte za čepici! držte si klobouky, jedeme s kopce!“

Zvláště mohutně se bili sirové Dařbože a Čumbrk, kteří spolu s maličkým gentlemanem, maskovaným za Číňánka, a starým vrásčitým námořníkem zápolili v speciálním žižkovském pokeru zvaném „kaufcvik“, za temperamentního kibicování statného mušketýra a švarného Bosňáka, jenž vedl na řetězu komického medvídka.

Mušketýr, který se hlučně obdivoval vyloženým durchům squireho Čumbrka, vylovil pojednou hadím pohybem z kapsy lordovy jakýsi zažloutlý list, netuše, že Bosňákův medvídek mu vytáhl z koženek nějaký papír v nepromokavém pouzdře a podal jej svému pánu. V následující vteřině putoval však tento papyrus do hlubokého šosu Číňana, jehož žluté drápky pracovaly s neuvěřitelnou hbitostí. Zpustlý námořník, jenž po očku pozoroval tuto záhadnou činnost, uřízl hned nato bleskurychlým šmiknutím bezstarostně pohvizdujícímu Číňánkovi neblahý šos s tajemnou náplní a ukryl ho do měšce s tabákem.

V tom okamžiku zazněla ze sálu polnice a do nastalého ticha zaburácel hlas pořadatelův:

„Následuje volenka gardedám!“

Vznikl zmatek mezi gentlemany a všichni šlechticové počali prchat do temných zákoutí. Rovněž lordové, hrající poker, byli zachváceni panikou a zanechavše na stole hromádky bůrů a šilinků snažili se zachránit holý život. Jediný námořník zůstal klidně sedět a zvědavě nahlížel do uříznuté kapsy.

„Obě půlky plánku!“ zahučel spokojeně, když vtom smršť prchajících pairů pronásledovaných tancechtivými gardedámami se přehnala přes něj, přičemž váček s tabákem i listinami spadl na zem, kdež jej zvedl obětavě mrštný pikolík. Ten, prohlédnuv zběžně impregnovaný měšec a pokládaje ho za žertovný předmět, vstrčil jej nenápadně do nádherného portefeuille Jeho Urozenosti, Kornelovi Stodolovi ze Všetat, kancléři království vinohradského.

Mezitím v temné chodbě zuřil tajemný mušketýr shledav, že listina, kterou ukořistil, není hledaný list snáře, nýbrž jakýsi seznam vážených žižkovských občanů. Jeho vztek ještě vzrostl, když seznal, že mu byl ukraden ze zadní kapsy koženek ukrytý tam papyrus.

Tvář, byť i obratně namaskovaná, zašklebila se leknutím a několik typických vrásek prozradilo neklamně, že tento všemi možnými Líčidly a mastmi mazaný obličej patří králi žižkovského podsvětí, obávanému Al Kapounovi.

„Plánek v p...!“ zaskučel, ale slovo „peklo“ musel spolknout a dát se na útěk před Cliftonem v rouše medvídka, jenž okamžitě poznal nepřítele svého pána. Několika hbitými skoky dostihl dveří kobky označené dvěma nulami a zmizel uvnitř, zatím co Clifton zůstal venku, bezradně pohlížeje na důtklivé upozornění: „Pro pány!“

Když Bidlo v převleku Bosňáka přispěl svému druhu na pomoc, byla již temná krypta prázdná. Jen voda posměšně zurčela v rezervoáru.

V tomto okamžiku zazněla poznovu polnice ze sálu a vrchní pořadatel počal provolávat:

„Gentlemani a gentlemanky! Mám čest uvítat v našem středu nejstaršího žižkovského gentlemana, známého dobrodince a lidumila pana oficiála Tylínka. Ohlašuji sólo pro pana oficiála!“

Pan Tylínek, jenž vraceje se z Olšan z obvyklého krmení nočních ptáčat, najmě drobných soviček a sýčků, zaskočil si na skleničku „Na dupárnu“, rozpačitě děkoval gentlemanstvu, které mu provolávalo „nazdááár“ a „živio“, a za mocného potlesku si vybral jednu něžnou blond fešuli v slušivé masce Rusalky a počal rejdit s takovým mladistvým elánem, že shromáždění propuklo ve frenetický jásot.

„Vida Libušku Klimánkovou,“ hovořily závistivě některé šťabajzny, „koukněte, jak ji její šéf vyznamenal.“

„Ňákej háček v tom bude,“ pravila jedovatě půvabná grundle ke své sousedce.

„Vono se lecos šušká,“ odvěce druhá dívka s nemenší dávkou sarkasmu, „takový dědečkové bývají někdy až moc čiperný.“

Mimo tyto drobné klepy a dravé žerty vládl zejména mezi cizinci upřímný obdiv nad výkonností pana Tylínka. Proto, když taneček skončil a propukl nový orkán nadšené pochvaly, sestoupil sám Dalibor XXXVII. z estrády, blahopřál panu Tylínkovi k znamenitému výkonu a připevnil mu na prsa Rád Riegrových sadů.

„Je to věru jedinečné, excelencí,“ vece k spolkovému presidentu, „jak junácky si vedl tento nejstarší váš poddaný. U nás, na návětrné straně vinohradské vysočiny nedožívají se lidé vlivem drsného podnebí tak křepkého a vysokého stáří, jako šťastní synové vaší požehnané žižkovské kotliny.“

„Jaký to lid!“ pokyvovalo hlavou dóže benátské, „a jaké to letectvo rodí půda vaše! Maně si vzpomínám na nadšení a obdiv, který vyvolal v celém vzdělaném světě prvý přelet Vltavy, uskutečněný rovněž synem žižkovské vlasti.“

Colonel Lang Sam Etts se lehce uklonil při lichotivých slovech Davis Cupových.

„Přeceňujete moje zásluhy, Veličenstvo,“ odvětil skromně Dlouhý Sam, „bylo k tomu třeba jen trochu pevných nervů a silné ruky. Nikdy však nezapomenu na onen povznášející a zároveň otřásající pocit, když mi zmizela pod nohama pevná půda Palackého nábřeží a pode mnou se rozprostřela nedozírná, bouřící pláň vltavská. Po pravici unikala dozadu typická báň Štítkovské věže a jako poslední pozdrav mizejícího pravého břehu doléhalo mi k uchu slábnoucí volání vrchního z Mánesa: ‚Kdo si přál platit, prosím?‘

Pak jsem byl již sám se svým strojem, nade mnou žhavý pomeranč planoucího slunce, kolem vzduch a dole voda. Jen tu a tam se ozval skřek racka či klení pískařovo nebo pištění dívky, jíž bujný jinoch převrhl maňáska, a jinak všude veliké, kouřem nasáté, šedivé ticho.

Posléze, po nekonečných deseti minutách, během kterých mi celý minulý život proběhl před vydrážděným duševním zrakem, zjevila se zelená stráň letenská, a záhy jsem rozeznával hloučky sbíhajících se letenských horalů, kteří živě gestikulujíce hleděli upřeně k obloze. Moje téměř dětská radost, že opět vidím po tolika minutách samoty lidské bytosti, změnila se záhy v oprávněný nepokoj. Neuvědomělý, divoký lid tamější, primitivní Fandové, považovali mě patrně za ďábla, neboť brzy jsem zaslechl jejich výhružný válečný pokřik a uzřel jsem v rukou klacky a hole, jimiž se chystali rozbít můj drahocenný stroj. Surový lid tento, jenž se stádně hrnul ze svých prkny ohrazených sídel na hřebenu letenského pohoří, narostl ve chvíli na tisícihlavý dav; v kritickém okamžiku se mi podařilo stočit letadlo směrem k majestátní kamenné architektuře Hanavského pavilónu, jenž je zbytkem skvělých staveb z doby předfotbalové kultury, která tu kvetla koncem minulého století.

Vtom se již blížil klusem muž v zelené uniformě národní letenské milice, ozbrojený silnou holí. Avšak moje naděje, že mě vezme v ochranu před zfanatisovanými divochy, rozplynula se vniveč, neboť milicionář, předepsav mi pokutu za poškození sadů, nechal mě na pospas šílícím Fandům, kteří vedeni svými kouzelníky, tzv. Obrfandy, prodírali se sem houštinami.

Po vysilující honbě, nechav svůj drahý stroj v plen domorodcům, dosáhl jsem vltavského pobřeží, kdež mě přijala na palubu rybářská bárka, jejíž posádka, skládající se z muže s prutem a láhve s pivem, dopravila mě ochotně po strastiplné plavbě na pravý břeh.“

Colonel skončil a panovníci neskrblili obdivem a uznáním.

„Excelencí,“ šeptl důvěrně Dalibor XXXVII., nakloniv se k presidentovi, „rád bych dekoroval i tohoto hrdinu. Mimo to mám ještě v zásobě asi tucet pačtí. Mohl byste mi navrhnout ještě jiné význačné osobnosti k vyznamenání?“

„Kancléř Čumbrk má pro tento případ připravený seznam,“ odtušil president a poslal svého pobočníka pro squireho. Vtipné páže odlákalo sira Čumbrka od mariáše pod záminkou, že si s ním přeje mluvit jedna slečna. Octnuv se tváří v tvář vládci sesterských Vinohrad, hledal zmatený squire rozpačitě po kapsách seznam, až konečně, naleznuv pergamen, podal jej kancléři Kornelovi ze Všetat, jenž ukryl listinu do státního, zlatem a drahokamy ozdobeného portefeuille.

Poté hned předvedli vybraní jinoši v žižkovském kroji rázovitého, bujného „žižkováčka“, zatančena žižkovská beseda a předvedeny národní hry, zejména „leze prcek na vrbu“, „hajný v lese usnul“ a mnoho jiných. Cizí šlechticové byli okouzleni. Po malé přestávce, vyplněné rušným očekáváním půlnoční scény, zvedl se spolkový president a pokynul hlasateli.

„Nuže, Veličenstvo,“ obrátil se na Dalibora, „přistupmež nejprve k slavnosti dekorační.“

Monarcha pokynul svému průvodci, Kornelu Stodolovi ze Všetat, jenž počal hbitě lovit ve státním portefeuille. Jeho tvář nabyla náhle jakéhosi výrazu překvapení, když krom pergamenů nahmatal cizorodé těleso tabákového vřecka.

„Aj, pohleďmež, nějaká lejstra,“ pravil vysoký hodnostář v nelíčeném údivu, nahlížeje do měšce. „Toť patrně plánek jakýs, přetržený ve dvě půle. A zde toto rovněž není seznam, nýbrž list ze snáře. Jaképak podivné náhodě děkuje státní královský vinohradský portefeuille za svůj neobvyklý obsah?“

„To bude asi, pánové, jeden ze svérázných žertů tuzemských,“ vysvětloval rozpačitě spolkový president; „račte to dát vytroubit co nález.“

„Toť podivné a zábavné,“ kroutilo Veličenstvo hlavou. Na jeho pokyn zahudl trubač uměleckou fanfáru.

Mohlo by se Vám líbit…