Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
Bidlovo odhalení

„Frank Bidlo, detektiv a zvěd,“ vece slavnostním hlasem soudce pan Cejnar, jenž předsedal monstrprocesu s pochytanými gangstery jako člen plebiscitem zvoleného soudcovského sboru čtyř spravedlivých. Byli to: především sir Dařbože, jenž plnil své vuřty vezdy prima masem, mlékařka a věštkyně paní Tykačová, která nikdy nepřimísila do mléka jedinou krůpěj vody, dále vrchní pan Jandera, jenž ani pozdě k ránu nepřipsal nalitému hostu čárku na tácek, a konečně sám vznešený sudí Cejnar, jenž nikdy nepískal hostům nastřelenou ruku. Již pouhý zvuk jména Bidlova způsobil zbožné utišení mezi tisícihlavým auditoriem, naplňujícím skvělou aulu žižkovského justičního paláce v Karlově ulici. Obecenstvo bylo dosud vzrušeno dramatickým útokem žárlivé Žižkovské Lilie na vyslýchaného Lojzu, obviněného mimo jiné z únosu sličné Libušky Klimánkové. Zatím co sluhové chvatně vynášeli bezvládná těla omdlelých dam a nervově slabších inteligentů, vstupoval již Velký Frank, vítán bouřlivým jásotem, jenž se stupňoval v živelný ryk, když se zjevil v patách za ním Clifton, mávaje srdečně přední prackou lidu.

Jako dotykem kouzelného pendreku umlklo rázem veškeré posluchačstvo, jakmile Veliký špeh otevřel ústa, aby zahájil svou závažnou výpověď. Za úžasného ticha, rušeného toliko občasným pádem některého příliš se nahnuvšího diváka z galerie, popisoval král stopařů všecky fáze svého gigantického boje a podzemím, až po velkolepé zasáhnutí Cliftonovo v převleku krysy a konečný úskok s boudou na kolečkách, jakož i dramatický hon za Lojzou Kapounem v beránčím rouše pana Tylínka. Po malé přesnídávce přikročil Veliký Bidlo k vrcholnému bodu programu – odhalení tajemství tří lejster.

„Ladies and gentlemen,“ počal kníže slídičů svůj proslov, „dovolte, abych předeslal svému výkladu kousek středověkých dějin žižkovských. Po obsazení elektrické magistrály č. 13 našimi vojsky na úseku Viktoria Žižkov–zahrádková kolonie zlomili naši legionáři odpor vzbouřených horských kmenů historickou bitvou u Vackova, a jen vojevoda Rojša s hloučkem věrných se držel několik týdnů v soutěskách Židovských Pecí, obléhán stonásobnou přesilou. My, Žižkované, s úctou smekáme, před hrdinstvím těchto posledních obránců samostatnosti Židovských Pecí, jejichž odpor byl zlomen teprve nesnesitelnou žízní, když v nedaleké Sieglově restauraci došlo pivo.

Probiv se s několika nejvěrnějšími řetězem obléhatelů, prchal vojevoda Rojša v převleku pastevce, provázen svým komořím Nikitou Bálkem, jenž nesl v ruksaku zachráněný rodinný poklad nesmírné ceny. Octnuvše se šťastně za hranicemi Spojených států žižkovských, stanuli posléze na místě známém pod jménem Václavské náměstí. Kníže, jenž svému dvořanu slepě důvěřoval, poslal Bálka poohlédnout se po nějakém přístřeší, a tu ničemný onen padouch, předstíraje, že jde najmout pokoj s koupelnou, uprchl se svěřeným mu pokladem průchodem Lucerny, zanechav nic netušícího vojevodu v pasáži.

Zcizený poklad zakopal lotras na neznámém dosud místě, které zakreslil na plánek, k němuž vysvětlivky sestavil z písmen 66. stránky Štorchova Mariánského snáře s pomocí čtverečkové šifry, kterou, doufám, podařilo se mi objevit. Kromě tohoto rodinného snáře existoval ještě druhý exemplář v universitní knihovně žižkovské. Tam se vloudil pod záminkou, že jde krást zimníky, a vytrhnuv onu stránku, spolkl ji a zapil inkoustem. Další život vyplnil ničema podlými činy, za něž často pykal v žaláři nejtemnějším, aniž kdy prozradil vyšetřujícím orgánům tajemství zakopaného pokladu. Umíraje zavolal k sobě své tři syny a pravil k nim hlasem cynicky zpustlým, byť i slábnoucím:

‚Drahé dítky! Vy ste se, vrtáci, těšili, že vám vodkážu ten zakopanej poklad, ale to ste teda vedle. Zato vám vodkazuju svý umění kasařský, v kerým sem vás poctivě vytrénoval, a to je větší poklad než ňáký zahrabaný haraburdí, a je na vás, syčáci, abyste ten poklad nezakopali a kráčeli ve šlépějích svýho slavnýho fotra. Za to na vás, lumpové, nechci nic jinýho, než abyste mě pochovali do naší rodinný hrobky, která je, jak je vám snad známo, vyzdobena bronzovou sochou plačícího anděla-strážníka, a abyste střídavě tu sochu pucovali sidólem.‘

Poté odešla jeho bídná duše v podobě černého obláčku do pekel. Po smrti zločinného tatíčka se usnesli dva starší synové, že je s tím pucováním moh fotr vynechat a že se na jeho odkaz vykašlou. Nejmladší z dítek zlosynových, levoboček Lojza, jenž po matce nesl jméno Kapoun, plnil sám přání umírajícího taťky a týden co týden leštil plastiku plačícího anděla-strážníka na hrobě otcové a zažíhal věčné světlo v duté přílbici. Nečinil to ani tak z piety k zesnulému, jako spíše z lásky k umění, zděděné po mateři, která v mládí uklízela v ateliéru mistra Žloutka, slavného výtvarníka žižkovského. Neboť tu ke cti zlosynově nutno podotknout, že plačící anděl-strážník byl skvělým dílem neznámého žižkovského umělce ze střední doby klasické. A tak jednoho dne, právě ve výročí smrti taťkovy, jsa již náčelníkem mocné tlupy, zatahal Veliký Al při cídění poněkud silněji za mohutný pendrek strážníkův a hle, obušek povolil a v jeho dutém vnitřku se zjevil pergamenový svitek papíru. Tak získal Al Kapoun kýžený otcův plánek a celé jeho další úsilí směřovalo k získání jediného dosud existujícího bibliofilského výtisku Štorchova Mariánského snáře, jenž byl dvěma odrodilými syny prodán v Zinkové aukci.“

Nedopřav sotva dutajícímu posluchačstvu ani chvilky oddechu, vylíčil Bidlo život Mi-Kotův, jeho zasáhnutí do plánů Kapounových a ukořistění půlky plánku a později i chybějící 66. stránky snáře.

„Když proradný Jap padl i s listem snáře a půlkou plánku vytetovanou na zádech do rukou policie,“ pokračoval Veliký zvěd, „rozhodl se Al Kapoun vyhodit poslední svůj trumf, neboť bylo nebezpečí, že s pomocí jedné půlky a snáře vypátrá Scotland Yard skrýši pokladu. Zjistil totiž kdysi, že existuje dívka, jež je po přeslici pranetí vojevody Rojši, a tudíž jedinou právoplatnou dědičkou pokladu. I vymyslil si plán otřásající …