Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

KAPITOLA PÁTÁ
Tajemné lejstro

Poslední pytel kávy, vyloděný z nákladního parníku, prošel rukama kuliů, dozněla monotónní, jednoslabičná píseň „héi – šup“, jíž drobní synové Východu řídí rytmus své práce, a pak počal utuchat ruch na molu karlínského přístavu. Jen řada bójí tiše plula po temné hladině, ohraničujíc vjezd do rejdy, a za nimi svítila okna velikých kolosů, kotvících na širé Vltavě.

V smrdutých uličkách, vedoucích k dokům, zazářily červené svítilny, označující odporné místnosti, v nichž tančil Hřích, svíjela se Neřest a v dusném kouři narkotik se plazil Zločin.

V krčmě „U scíplé krysy“ bylo mdlé, opiové ticho. Nezněly tu vilné melodie ďábelského jazzu, jež by kvílely opojné písně o cikánkách, svádivých tulačkách a jiných bezejmenných a neznámých holkách, aniž tu tančily svůdné gejši v průsvitných pláštích neřesti. Jen několik zpustlých námořníků klímalo nad nedopitými sklenkami a za pultem tloukl surově špačky maličký, potměšilý krčmář, v jehož úskočných prasečích očkách dřímaly netušené možnosti zla.

Zamazaný povaleč v rozbitém svetru přešel klátivou chůzí nálevnu, a opřev se o pult, utrousil levým koutkem několik nesrozumitelných slov. Krčmářovy zorničky fialově zasvětélkovaly a jakoby náhodou dotkl se zakrslík lesklého knoflíku pod pultem. Otrhanec zatím vešel za španělskou stěnu, kdež se samočinně otevřela dvířka kredence, a muž sestoupil po schůdkách do místnosti naplněné otravným čoudem.

Na dřevěných pryčnách leželi tu kuřáci omamných jedů, běloši i barevní, většinou však žlutí, svírajíce v ústech mámivé cigarety druhu „Zora“. Aniž zavadil pohledem o vychrtlé narkotiky, vesměs jsoucí ve stavu naprosté otupělosti, přistoupil chlapík ke zdi a kopl do ní ve výši ramene. Otáčivý balvan odhalil úzký otvor zvící trouby a tajemný muž se vsunul po břiše dovnitř. Jsa v troubě, proplazil se dlouhou, spirálovou chodbičkou a octl se v plísní páchnoucím pološeru zatuchlého sklepení. Tam odstranil trhem obouruč dlaždici z podlahy a odšroubovav dutý podpatek, vyňal z něho provazový žebřík, po němž se spustil do tajemné hlubiny.

Seskočivši s poslední příčky, octlo se chlapisko ve vestibulu, zalitém ostrým světlem žárovek. Z vedlejšího sálu se ozýval neurčitý hluk hlasů; na dveřích svítil mnohobarevný transparent:

 

 

Dva negři bílého původu, očernění bulvárním tiskem, přistoupili, klaníce se až na zem, k pobudovi a změnili jeho rozedraný zevnějšek na salonní úbor. Neznámý jim nato odevzdal svou divoce zarostlou tvář, a proměniv se takto v masku hladce oholeného gentlemana, vešel do sálu.

Obrovský lustr orientální práce, ozdobený vyřezanou figurou čínského draka v životní velikosti, ozařoval světlem decentně tlumeným nádhernou dvoranu, v níž kolem velké tabule sedělo na dva tucty policejními obušky ošlehaných banditů v bezvadných, ručně pletených tričkách.

Při vstupu nového příchozího povstali gangsteři uctivě ze svých sedadel a nejstarší člen bandy, odloživ ubrousek, pozdravil obřadně:

„Tě noha, Lojzo!“

Lojza Kápo, neboť on to byl, on, sám obávaný král žižkovského podsvětí, nasadil si monokl a přehlížeje shromážděné mužstvo ubíral se k náčelnickému křeslu. Za ním kráčel mlčelivý číšník, nesa podnos s různými druhy koktajlů. Když stařešina tlupy oprášil křeslo, usedl vůdce a po něm i ostatní lupičové.

„Tak co je?“ tázal se striktně Kápo a významně se rozhlédl po urputných obličejích svých podřízených.

„Přijel Clifton,“ pravil sporý bandita s křivým nosem. „Bidlo na něj čekal na Severním nádraží a pak se smrskli jako průvan.“

„To je dojemný,“ konstatoval Kápo, potlačiv mistrovským způsobem leknutí, „co dál?“

„Dál nic,“ zaskuhral křivonos a bandité hleděli do svých talířků, úkosem pokukujíce po vůdci.

Tvář Velikého Lojzy se zkřivila v ďábelský škleb nevole a jeho monokl metal zlobně pablesky.

„Nařídil jsem,“ zavrčel jako podrážděný buldok, „abyste vysmejčili bejvák vrchního lapiducha a přinesli Štorchův snář z roku 1831. Ptám se, kde ten snář je? Já ten snář tady nevidím.“

„Von tam, prosím, nebyl,“ ozval se do trapného ticha skřehotavý hlas, „voni prej ho dali prefektově babičce do rakve.“

Všichni gangsteři obrátili užasle hlavy na mluvčího, jenž se odvážil hovořit posměšně a neuctivě s vůdcem. Byl to Ferda Padavka, chlapík skrčený a vyzáblý, jehož levé ucho bylo hladce uťato policejním palašem, kdežto druhý, neobyčejně veliký boltec odstával od hlavy jako netopýří křídlo a v jeho zamodralém lalůčku houpal se matně se blyštící kovový kroužek, zvíci karlovarské oplatky.

„Hele, Lojzo,“ pokračoval skrček, hledě drze na rozzuřenou tvář Kapounovu, „vono je to už blbý. Vo pořádnej melouch našinec nezavadí a jen se furt hrabem v těch bibliotékách. A dyž už se s tím máme svinit, proč lezem zrovna k policejnímu veleknězovi a štvem na sebe všecky čadily a chlupatý? To bys nám měl laskavě vobjasnit, mě by to moc bavilo.“

Nastala chvíle dusného ticha, v němž viselo cosi nepříjemného. Žíly na krku Lojzově naběhly, ruka sjela do kapsy a zdálo se, že se vrhne na nespokojence s upířím uchem. Náhle se však opovržlivě usmál, a vytáhnuv z kapsy jantarovou špičku, zapálil si luxusní sportku. Tiché mručení prolétlo kolem stolu.

„Von má Ferda pravdu,“ promluvil náhle Eman Sardel, stařešina tlupy, jenž prve oprašoval židli náčelníkovu: „měl bys, Lojzo, vyplivnout, vo co vlastně de. Voni kolegové už častějc projevovali svou nelibost nad tím, že se jen furt šťouráme v těhletěch bibliotékách a krom tý sodovky se obchod nehejbá. Dyk nejsme žádný máci nebo kořeni, ale řádně organisovaní gangsteři. Tak tě ménem tlupy žádám, abys hodil do placu ňáký to vobjasnění.“

Mužné prohlášení seniora bandy bylo přijato spokojeným bubláním zlosynů. Zavilý mráček, jenž dosud sídlil na podlém čele krále banditů, se rozprchl.

„Tak teda,“ vece Lojza, čistě si vkusným, červenomodře kostkovaným kapesníkem monokl. „De vo to, nalízt klíč k týhle záhadě.“

Za napjatého ticha vytáhl vůdce z tajné kapsy svých ohnivzdorných asbestových podvlékaček, které nikdy nesvlékal, nevelký útržek papíru, vložený do průhledného, nepromokavého pouzdra.

„Co je to, prosím, za sajrajt?“ divil se uctivě kolohnát s chlupatýma prackama, nazývaný Láda Gorilka.

„To je lejstro,“ řekl Lojza dušeně.

„Jaký lejstro?“ vyhrkl Eman Sardel.

„Popsaný,“ vydechl Kápo. „Popsaný takovejma všelijakejma zdánlivejma nesmyslama a záhadama. Ale ten,“ dodal důrazně, „kdo ty popleteniny rozluští, ten se bude hrabat ve zlatě, v kupách drahejch kamenů a tlustejch svazcích bankocetlí. My všichni,“ končil Al svůj výklad, „budeme moct nechat naší špinavý lupičský dřiny a odstěhovat se na Riviéru do Senohrab, k vedení zahálčivýho života, když najdeme klíč k rozluštění tyhle zahadný čmáraniny.“

Chtivost zasvitla v zúžených zornicích zlosynů.

„A kde ten klíč máme hledat?“ tázal se chraplavě surovec odpuzujícího vzezření, jemuž přezdívali Zbodnutý Čuně.

„Ve Štorchově snáři z roku 1831,“ řekl klidně Lojza a v rozšířených pupilách posluchačů vzplál plamének pochopení.

„Seš pašák, Lojzo, dycinky prima šéf,“ mručeli muži pochvalně. Nikdo se neodvážil tázat, odkud má Veliký Kápo své informace, neboť jednak to nebylo fair ve společnosti těchto samorostlých gentlemanů, jednak nechtěl nikdo přepínat trpělivost šéfa, vyzbrojeného skvělou automatickou opakovačkou.

„A vy ste volové, kerý maj zbytečnou nedůvěru k svýmu představenýmu,“ řekl Al. „Pánové, to bolí,“ dodal měkce, s mírnou výčitkou ve hlase. „Ten snář,“ pokračoval pak klidným obchodním tónem, „se vyskytuje ve dvou exemplářích. Jeden maj‘ v žižkovský universitní knihovně. Vypůjčil jsem si ho po velkejch nesnázích, ale pak jsem shledal, že nejni úplnej. Toceví, že scházel právě ten list, na kerým nám záleží. Jak jsem se dověděl, kdosi, komu na tom záleželo ještě víc, ten list vyrval, sežral a zapil inkoustem. Zbejvá nám tedy ten druhej exemplář a já po něm pasu už několik měsíců. Stopa vedla k vrchnímu bachaři; a poněvadž tam už zas nejni, jsme v loji a bude se pátrat dál. Najít ho musíme za každou cenu. Ale to eště není všecko.“

Lupiči naslouchali, funíce napětím a visíce lačnými pohledy na špinavém kousku papíru.

„A co chybí?“ huhňal netrpělivě stařík Eman Sardel.

„Chybí druhá půlka lejstra,“ řekl znechuceně Al Kápo, leště si nehty pažbou revolveru; „já vím, kdo ji má, ale to je ostatně vedlejší. Haupcach musíme sehnat snář. Tu šilhavou vopici, která u sebe chová druhou půlku lejstra, dostanu, kdy se mi zachce.“

„Tuto námahu vám mohu ušetřit, blahorodí,“ ozval se sametový hlásek, přicházející z úst neviditelné osoby.

Jako jeden muž se vymrštila tlupa i s vůdcem a v rukou banditů se zaleskly pistole, nože a zabijáky.

„Zarmucujete mne, velectění gentlemanové,“ promluvil znovu úlisným sopránkem neviditelný muž, „žádám vás zdvořile, abyste položili tyto hračky doprostřed stolu. Jinak, k mému velikému hoři, zahudou mé revolvery pohřební píseň této vážené společnosti.“

Skřípajíce zuby, uposlechli bandité výzvy neviditelného nepřítele.

„Ručky račte laskavě zvednout,“ velel neznámý sladce. Když se tak stalo, pohnul se čínský drak na lustru a zatleskav seskočil na stůl. Trhnutím ramen shodil svou zelenou, šupinatou kůži, a hned tu stál žlutý mužík s rukama v kapsách, oděný v smoking bezvadného střihu.

„Mi-Kota!“ zasyčel Lojza.

„Šilhavá opice se klaní mocnému králi podzemí,“ pravil jedovatě maličký a medový úsměv pohrával na jeho úzkých rtech. Poté se obrátil zády ke Kapounovi a ukláněl se jednotlivým členům tlupy. Ruka Lojzova se pohnula a hadovitým pohybem se sunula k náčrtku, jenž dosud ležel na stole. Ihned cosi zasvištělo vzduchem a dvojsečná malajská dýka se zabodla do papíru, kmitajíc a vydávajíc komorní „á“, aniž při tom žlutokožec vyndal ruce z kapes. Lojza ucukl, načež pravil dobrosrdečným tónem:

„Je nám příjemno, Master, zříti ve svém středu vaši milou, žloutkovou tvář. Přál jste si snad něco?“

„Oh, maličkost,“ cukroval drobounký syn Nipponu, „kousíček papíru, dovolíte-li.“

„S největší radostí,“ rozplýval se Lojza, „neobtěžujte se zvednout si ho laskavě se stolu.“

Zlá očka Mi-Kotova zamžikala potměšile pod černými brejličkami směrem do rohu sálu, kdež byl čtvercový otvor v podlaze; odtamtud se ozývalo šumění podzemní bystřiny, po níž se plavívaly bedny s limonádami do vnitrozemí. Špičkou své lakýrky odstranil Japončík dýku, zaseknutou do papíru; jeho levé oko bylo při tom upřeno na Lojzu a pravé měřilo vzdálenost díry v koutě od stolu, což dokážou jedině šikmoocí synové žlutého plemene.

Uplynulo několik vteřin, naplněných strašlivým tichem; jen příšerné klepání červotoče se ozývalo z pažby starobylé pistole Emana Sardele.

Pak se odehrál výjev příliš rychlý, než aby mohl být sledován normálním lidským okem.

Japončík se sehnul s rychlostí houbaře spatřivšího hříbek, a uchopiv listinu, odskočil jako ocelové pero po hlavě do stoky; téměř současně se vymrštil Lojza ze židle a dostihnuv v letu žluťocha uchopil ho za ramena. Padouch však mistrně provedeným saltem setřásl soupeře, a zanechav v jeho rukou smoking, zmizel s ironickým žbluňknutím pod hladinou podzemní řeky. Hned nato třeskly výstřely a prška olova rozčeřila vodu.

„Díky, mešůrs, za slavnostní rozloučení,“ volal z podzemí Mi-Kota, unášený proudem, vyluzuje nosem do vody posměšný klokot.

Rozkacení lupiči se vrhli vztekle s noži na jeho kabát a počali jej párat v bezmocné zuřivosti. Několik papírů vypadlo z mnohonásobné podšívky. Vtom se Lojza shýbl, a zvednuv malý útržek, zachechtal se pekelnicky.

„Pán si tu ráčil zapomenout kabátek,“ řval do temného otvoru, „pán si ho může vyzvednout v šatně. Pán tu má různý cenný papíry.“

Z hlubin se ozvalo vzdálené, vzteklé kvičení žlutokožcovo, podobné hlasu zabíjeného prasátka.

Pod podšívkami smokingu byla totiž kromě několika sportovních legitimací a pasů na různá jména druhá půlka listiny.