Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

KAPITOLA PÁTÁ
Tajemné lejstro

Poslední pytel kávy, vyloděný z nákladního parníku, prošel rukama kuliů, dozněla monotónní, jednoslabičná píseň „héi – šup“, jíž drobní synové Východu řídí rytmus své práce, a pak počal utuchat ruch na molu karlínského přístavu. Jen řada bójí tiše plula po temné hladině, ohraničujíc vjezd do rejdy, a za nimi svítila okna velikých kolosů, kotvících na širé Vltavě.

V smrdutých uličkách, vedoucích k dokům, zazářily červené svítilny, označující odporné místnosti, v nichž tančil Hřích, svíjela se Neřest a v dusném kouři narkotik se plazil Zločin.

V krčmě „U scíplé krysy“ bylo mdlé, opiové ticho. Nezněly tu vilné melodie ďábelského jazzu, jež by kvílely opojné písně o cikánkách, svádivých tulačkách a jiných bezejmenných a neznámých holkách, aniž tu tančily svůdné gejši v průsvitných pláštích neřesti. Jen několik zpustlých námořníků klímalo nad nedopitými sklenkami a za pultem tloukl surově špačky maličký, potměšilý krčmář, v jehož úskočných prasečích očkách dřímaly netušené možnosti zla.

Zamazaný povaleč v rozbitém svetru přešel klátivou chůzí nálevnu, a opřev se o pult, utrousil levým koutkem několik nesrozumitelných slov. Krčmářovy zorničky fialově zasvětélkovaly a jakoby náhodou dotkl se zakrslík lesklého knoflíku pod pultem. Otrhanec zatím vešel za španělskou stěnu, kdež se samočinně otevřela dvířka kredence, a muž sestoupil po schůdkách do místnosti naplněné otravným čoudem.

Na dřevěných pryčnách leželi tu kuřáci omamných jedů, běloši i barevní, většinou však žlutí, svírajíce v ústech mámivé cigarety druhu „Zora“. Aniž zavadil pohledem o vychrtlé narkotiky, vesměs jsoucí ve stavu naprosté otupělosti, přistoupil chlapík ke zdi a kopl do ní ve výši ramene. Otáčivý balvan odhalil úzký otvor zvící trouby a tajemný muž se vsunul po břiše dovnitř. Jsa v troubě, proplazil se dlouhou, spirálovou chodbičkou a octl se v plísní páchnoucím pološeru zatuchlého sklepení. Tam odstranil trhem obouruč dlaždici z podlahy a odšroubovav dutý podpatek, vyňal z něho provazový žebřík, po němž se spustil do tajemné hlubiny.

Seskočivši s poslední příčky, octlo se chlapisko ve vestibulu, zalitém ostrým světlem žárovek. Z vedlejšího sálu se ozýval neurčitý hluk hlasů; na dveřích svítil mnohobarevný transparent:

Dva negři bílého původu, očernění bulvárním tiskem, přistoupili, klaníce se až na zem, k pobudovi a změnili jeho rozedraný zevnějšek na salonní úbor. Neznámý jim nato odevzdal svou divoce zarostlou tvář, a proměniv se takto v masku hladce oholeného gentlemana, vešel do sálu.

Obrovský lustr orientální práce, ozdobený vyřezanou figurou čínského draka v životní velikosti, ozařoval světlem decentně tlumeným nádhernou dvoranu, v níž kolem velké tabule sedělo na dva tucty policejními obušky ošlehaných banditů v bezvadných, ručně pletených tričkách.

Při vstupu nového příchozího povstali gangsteři uctivě ze svých sedadel a nejstarší člen bandy, odloživ ubrousek, pozdravil obřadně:

„Tě noha, Lojzo!“

Lojza Kápo, neboť on to byl, on, sám obávaný král žižkovského podsvětí, nasadil si monokl a přehlížeje shromážděné mužstvo ubíral se k náčelnickému křeslu. Za ním kráčel mlčelivý číšník, nesa podnos s různými druhy koktajlů. Když stařešina tlupy oprášil křeslo, usedl vůdce a po něm i ostatní lupičové.

„Tak co je?“ tázal se striktně Kápo a významně se rozhlédl po urputných obličejích svých podřízených.

„Přijel Clifton,“ pravil sporý bandita s křivým nosem. „Bidlo na něj čekal na Severním nádraží a pak se smrskli jako průvan.“

„To je dojemný,“ konstatoval Kápo, potlačiv mistrovským způsobem leknutí, „co dál?“

„Dál nic,“ zaskuhral křivonos a bandité hleděli do svých talířků, úkosem pokukujíce po vůdci.

Tvář Velikého Lojzy se zkřivila v ďábelský škleb nevole a jeho monokl metal zlobně pablesky.

„Nařídil jsem,“ zavrčel jako podrážděný buldok, „abyste vysmejčili bejvák vrchního lapiducha a přinesli Štorchův snář z roku 1831. Ptám se, kde ten snář je? Já ten snář tady nevidím.“

„Von tam, prosím, nebyl,“ ozval se do trapného ticha skřehotavý hlas, „voni prej ho dali prefektově babičce do rakve.“

Všichni gangsteři obrátili užasle hlavy na mluvčího, jenž se odvážil hovořit posměšně a neuctivě s vůdcem. Byl to Ferda Padavka, chlapík skrčený a vyzáblý, jehož levé ucho bylo hladce uťato policejním palašem, kdežto druhý, neobyčejně veliký boltec odstával od hlavy jako netopýří křídlo a v jeho zamodralém lalůčku houpal se matně se blyštící kovový kroužek, zvíci karlovarské oplatky.

„Hele, Lojzo,“ pokračoval skrček, hledě drze na rozzuřenou tvář Kapounovu, „vono je to už blbý. Vo pořádnej melouch našinec nezavadí a jen se furt hrabem v těch bibliotékách. A dyž už se s tím máme svinit, proč lezem zrovna k policejnímu veleknězovi a štvem na sebe všecky čadily a chlupatý? To bys nám měl laskavě vobjasnit, mě by to moc bavilo.“

Nastala chvíle dusného ticha, v němž viselo cosi nepříjemného. Žíly na krku Lojzově naběhly, ruka sjela do kapsy a zdálo se, že se vrhne na nespokojence s upířím uchem. Náhle se však opovržlivě usmál, a vytáhnuv z kapsy jantarovou špičku, zapálil si luxusní sportku. Tiché mručení prolétlo kolem stolu.

„Von má Ferda pravdu,“ promluvil náhle Eman Sardel, stařešina tlupy, jenž prve oprašoval židli náčelníkovu: „měl bys, Lojzo, vyplivnout, vo co vlastně de. Voni kolegové už častějc projevovali svou nelibost nad tím, že se jen furt šťouráme v těhletěch bibliotékách a krom tý sodovky se obchod nehejbá. Dyk nejsme žádný máci nebo kořeni, ale řádně organisovaní gangsteři. Tak tě ménem tlupy žádám, abys hodil do placu ňáký to vobjasnění.“

Mužné prohlášení seniora bandy bylo přijato spokojeným bubláním zlosynů. Zavilý mráček, jenž dosud sídlil na podlém čele krále banditů, se rozprchl.

„Tak teda,“ vece Lojza, čistě si vkusným, červenomodře kostkovaným kapesníkem monokl. „De vo to,…