Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
Když Buddha bdí

Orientální komnatka Harryho Mi-Koty byla naplněna dětským vřískáním maličkého žlutého netvora, jemuž se zhatily jeho padoušské plány způsobem přímo provokativním. Jeho miniaturní nitro, vroucí zavilým vztekem podlé žluté rasy, vybuchovalo co chvíli nejrozmanitějšími druhy erupcí, až posléze vysílený skřeček usedl na zem a pronikavě pištěl až do ochraptění jako děcka na kluzišti, když se rozsvítí světla.

Nebylo také divu. Vypraviv se na ples, aby se zmocnil snáře a kýžených obou půlek plánku, stěží vydobyl zpět svou vlastní půlku za cenu uříznutého šosu a četných modřin, jež na jeho žluté pokožce hrály zelenavým odstínem.

Kvičení vzteklounkovo pozvolna ustávalo, až zmlklo docela, a v komnatce zavládl posléze mrtvý klid. Jen veliký, břichatý Buddha, stojící v průčelí jizby, kýval melancholicky hlavou ze strany na stranu, poslušen péra hodinového stroje, a po podlaze neslyšně šmejdil drobný japonský pinčlík, jehož Mi-Kota koupil od zbědovaného, potulného krajana, aby mu tento veselý předmět připomínal vzdálenou otčinu.

Uklidniv se sklenicí řízného opia hvízdl šikmooký zloduch na chlupatou nestvůrku, jež poslušně přicapkala upírajíc na velitele oddaný pohled svých přiblblých oček.

„Aport Bidlo!“ velel úsečně Mi-Kota.

Psík s porozuměním zaštěkal, odběhl do kouta a přitáhl v tlamce objemný klacek, který žluťas rozlámal, řiče rozkoší, na drobné kousky, a hra se opakovala. Po několika tuctech bidel nabažil se znechucený Jap nejapné zábavy, a odměniv psíka cukrovou třtinou, ponořil se do rozjímání. Na mysli mu zatanul problém, jak spolehlivě ukrýt neblahý plánek, jenž již tolikrát byl v nebezpečí ztráty.

Hryzaje si zlostně černý knírek chodil s listinou sem a tam a strkal ji postupně pod koberec, do dutých noh stolu, do popela u japonských kamínek, do trhlin ve stěnách, do bedničky psíkovy pod řezanku smíšenou s trusem a peckami sákury, do úzkých škvír v podlaze, sloužících za doupata posvátným švábům, ale po každé ji opět vyňal, neshledávaje skrýš dosti bezpečnou.

Vyvíjeje mravenčí píli neznamenal Japoš, příliš zaměstnaný hledáním vhodného úkrytu, na výsost podivné počínání sochy Buddhovy, která přestala kývat hlavou a se zájmem sledovala jeho rejdy, drbajíc se chvílemi na hlavě nebo na zádech a upravujíc si bachratý polštářek pod širokou sedací částí. Když se posléze Mi-Kota vzpřímil, rozpačitě se rozhlížeje, seděl tlustý bůh opět ve ztrnulé poloze a mechanicky kýval nestvůrně velikou hlavou se stříbrným vředem na čele.

Tu Mi-Kota, upadnuv do čiré beznaděje, poklekl před Buddhou na kolena a dotýkaje se čelem země mumlal starojaponský otčenáš, prose všemocné orientální božstvo za příznivé vnuknutí. Jeho pokorného předklonu využil zázračný bůžek, a natáhnuv ruku na kuřácký stolek, zmocnil se nedokouřené zorky a hbitě si dal několik mocných šluků. Poté, vytáhnuv kapesník, tichounce se vysmrkal s grácií vlastní božstvům tajemného Východu, a mocně se protáhnuv, zápasil chvíli s pokušením, které se ho zmocňovalo při pohledu na vyzývavě strmící záď syna Nipponu. Leč ovládnuv své nebožské pudy, pozorně vyslechl modlitbu starého kriminálníka, drbaje se zamyšleně na olysalé lbi. Vtom se maličký vztyčil a božstvo jako na povel počalo kývat hlavou důstojně se usmívajíc.

„Ó, Veliký Buddho!“ volal Mi-Kota naříkavým hlasem, „vševědoucí vládce nad Nirvánou! Vyslechni zpověď a pokání služebníka svého nejponíženějšího!“

A skloniv opět čelo až k podlaze, počal se žlutý kajícník zkroušeně a podrobně vyznávat ze svých přečetných zločinů, darebáctví, hříchů i hříšků, nahlížeje občas do papírku, jenž obsahoval soupis jeho poklesků, pořízený při zpytování svědomí podle buddhistického zpovědního zrcadla.

Nehybná tvář Buddhova brala na sebe výraz stále stoupajícího zájmu. V tučných rukou orientálního boha objevila se pojednou tužtička se zápisníkem, vylovená odkudsi z kapes po…