Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české

KAPITOLA DRUHÁ,
v níž se líčí rodinná idyla Šarapatkovic, zpestřená bouří

„Nad Osadou mladých snů se snášel tichý, poetický večer. Nasťa stála ve dveřích srubu a zasněnými zraky pohlížela do modré dáli... Její srdéčko tlouklo dnes nějak nepokojně, v rytmu, jenž do nekonečna opakoval: Bill Stín. Bill Stín, Bill Stín... A obraz Billův naplnil celou Nastinu duši. Štíhlý, pružný, odvážný, mužný, záhadný...“

Paní Šarapatková sklapla knihu a několikrát zhluboka vzdychla. Pak pohlédla úkosem na svého manžela, srovnávala chvíli výbojnou křivku jeho úhledného bříška s postavou Billa, řečeného Stín, a pravila:

„Arture, pojďme na tenis!“

Pan rada Šarapatka, který podřimoval nad článkem o slovanské nesvornosti od Nikolaje Nikolajeviče Nikolaua, odložil odpolední Politiku, zasunul opatrně brýle do pouzdra a hlučně zatleskal. Ihned se dala stařičká služka v klus a za chvilku přinášela svému veliteli dvě rakety a krabici míčků.

„Tak děti, jdeme na tenis,“ řekl pan rada energicky, vstávaje z prostorné lenošky, a vykročil z chaty sledován skotačící rodinou. Po jeho boku se pohupovala jeho manželka, dosud zasněná do osudu záhadného Billa, za nimi se flákal starší syn páně radův, známý jako podnikatel studijních cest po pražských barech, podle něho hopsala svižná šestnáctiletá dcerka Bessie, pak kráčel šofér Antonín v koženém kabátci a poslední dvojstup tvořila stařičká služka Emilie a dvanáctiletý Dagobert Šarapatka, předurčený za sběrače míčků. Posléze se v pozadí batolil huňatý váleček, v němž odborník při bližším přihlédnutí mohl rozpoznat psíka.

„Nuže započneme game,“ řekl pan Šarapatka, když povykující tlupa vpadla na kurt, a obořil se na svoji manželku mocným servisem, povzbuzován potleskem šoféra Antonína. Paní Šarapatková, stojíc na bejzlajně, zamávala raketou a se slovy „no dovol, Arture!“ natáhla se bezúspěšně po míči.

„Gól!“ vykřikl Antonín radostně.

„Mamá, hrajme double,“ naléhala mrzutě Bessie.

„Já nehraju,“ prohlásil resolutně starší syn, nacpávaje si lulku.

„Já budu hrát místo něho,“ volala radostně nejmladší haluz rodiny, „ať sbírá míčky Antonín.“

Do obecné vřavy zahřímal hlas páně radův:

„Emilie, přineste lunch!“

Ihned se nahrnula celá rodina do altánku, který stál v rohu kurtu, a oblehla stůl, jejž Emilie zanesla všelijakým nádobím sestaveným v ladnou skupinku, vrcholící dvěma rozsáhlými podnosy s opulentním obsahem.

Nastalo ticho rušené pomlaskáváním. Vynikající výkon podal Dagobert, jenž pojídal najednou tři obložené chlebíčky a popíjel šumící limonády, při čemž mu vytryskly nosem načervenalé bublinky.

„Mamá, je to silné,“ huhňal s podivem.

Paní Šarapatková, pohlcujíc bravurně kremroli, chystala se pokárat poněkud originální chování svého syna, když se v té chvíli znenadání ozval z lesa táhlý zpěv a známá melodie burlácké písně „Ej uchněm“ proměnila pojednou mýtinku před Šarapatkovic chatou v dumnou ruskou step:

Ra-a-ké-tú! Ra-a-ké-tú! Kdo si pře-e-je vyplést raketúú?

Zvučný hlas vycházel z přešedlých houštin tolstojovského plnovousu a ztepilý muž s kozačkou papachou na hlavě stanul u dvířek kurtu, nahlížeje dovnitř drátěnou sítí.

„Strýček Dimitrij je tu,“ zaradoval se Dagobert, „bude nám zase vyprávět pohádky.“

„Pojďte dále, Dimitriji Ivánoviči,“ pobízela paní Šarapatková vlídně příchoz…