KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
A konečně opět na palubě „Primátora Dittricha“
„Kdy zvedneme kotvy, komodore?“ zeptal se malý chlapec nejvyššího velitele spojených loďstev sázavsko-vltavských.

„Hned, jakmile budou všichni trampští náčelníci i se svým mužstvem na palubě, Budulínku. Rozkaz zeměpánův byl jasný.“
„Jsem zvědav, zda je ještě poznám,“ řekl zamyšleně chlapec, takto čestný kapitán „Primátora Dittricha“.
„Moře a tvář zálesáka se nemění,“ pravil drsně komodor Jahelka, rozhoupav maně palcem a ukazováčkem kotvu, která (což podotýkáme pro uklidnění čtenářstva) visela jako přívěsek u jeho hodinek. Chlapec i mořeplavec se pohřížili v krátké zamyšlení.
Poté se dotkl komodor lehce čáky a odešel, aby dohlédl na rozsvěcování lampiónů, jimiž byla paluba „Primátora Dittricha“ kol dokola ověšena. Budulínek tiše hvízdl a z hromady plachtoví vyběhl malý, ale čilý psík. Chlapec, provázen oddaným zvířetem, seběhl do doků, kde dosud blikalo světlo v okně zatuchlé přístavní krčmy; tam zakoupil osm vuřtů, proslulých pražských kouláků; jeden požil, jeden předložil svému čtyřnohému průvodci a ostatních šest schoval do chlebníku. Psisko spořádalo hbitě svůj příděl a očmuchávalo chlebník, tázavě stříhajíc ušima.

„Ty nejsou pro tebe, Matlafousku,“ řekl tajemně hrdina vzpoury na lodi „Primátor Dittrich“ a oba nastoupili zpáteční cestu na skvěle osvětlenou loď.
* * *
Lidová veselice v Kozodojích vyvrcholila; nastávala doba návratu a loučení. Na silnicích zazníval řev motorů sunbeamů a indian-scoutů, našlapovaných mototrampy, kteří opouštěli v hejnech Kozodoje, sledováni dlouhou řadou kohinoorských rolls-royců. Menší trampské oddíly se vydaly na pochod pralesem, aby zastihly poslední smíšený vlak; ale největší část zálesáctva měla za cíl „Primátora Dittricha“, kotvícího v kozodojské rejdě.

Mocný voj zvědů se ubíral k přístavišti, doprovázen veškerým domorodým obyvatelstvem. Průvod zahajoval Bernášek, vedený Nickem na provázku, za nímž pak následovala čestná četa Staroslávistů, v jejím středu kráčelo nepřekonatelné hudební trio Paplhám-Francán-Kofroň, vyhrávajíc střídavě trampské a slávské veselé písně; bylo na podiv, jak rychle si slavní hudebníci osvojili nezvyklé stupnice dřevních trampských zpěvů a s jakou lehkostí přecházeli do glagolských tónin staroslávských. Zdatně si vedl i Dimitrij, nyní čestný člen Clubu, vyluzuje na svou raketu praslovanské synkopy. Zástupy trampských bojovníků, jež pochodovaly ve sražených řadách, byly doprovázeny hloučky rozdychtěných paní a dívek kozodojských, z nichž mnohá tajně uronila slzičku, když pan Paplhám zanotoval dojemnou písničku:
Loučení, loučení, ach, to je těžké tak,
když se musí rozloučiti s panenkou zálesák!
Za kolonou válečníků následovaly squaw, táhnouce za sebou ospalé děti, a skupina křepče pochodujících trampských staříků. Průvod uzavírali dva hajní a dva lesní adjunkti, nesoucí pana lesního Kabrnu, jenž, ač zmožen únavou a slušnou sérií Slimákových Lesních víl a Pradědů, toužil dát odjíždějícím zvědům poslední sbohem svým zeleným lesnickým šátkem, prosáklým slzami a pryskyřicí.
Posléze, nápadně se zpožďujíce, kráčely za ostatními dva zamilované páry zasněným krokem milenců. Pan Malbohán něžně tiskl k sobě svou znovunalezenou Emilii a Bessie oddaně vzhlížela v jiskrný zrak mladistvého Konráda – tam šťastný závěr staleté historie lásky, zde počátek románku nového, jejž rozvinouti si autoři netroufají, odkazujíce půvabnou čtenářku na nový svazek červenomodré knihovny. Průvod minul poslední zátočinu lesní cesty a zrakům zálesáků se otevřel pohled na široké molo kozodojské rejdy, u něhož se houpal na kotvách pohádkově osvětlený a fábory a chvojím okrášlený „Primátor Dittrich“. Zvědové stanuli jako jeden muž a nikdo z nich nebyl mocen slova. Jen veliké slzy stékaly jim po sveřepých tvářích, zurčíce hlubokými rýhami, jež vryla mnohá utrpení do těchto rázovitých, jako ze žuly tesaných obličejů. Na skalisku nad přístavem zaplála hranice, jež byla znamením komodorovi, že největší z mužů Západu přicházejí. Zaduněla rána z lodního děla, která vytrhla syny prérie z hlubokého zasnění, a po ní následovalo ještě dvacet výstřelů, vypálených na počest pěti hrdin a jejich věrného medvěda.
Jack Aspirin, oděný v nádherný slavnostní kroj šerifa, vstoupil první na palubu, za ním ostatní, prošedše špalírem námořnictva, vzdávajícího čest hrdinům. Šest admirálů v čele s komodorem Jahelkou pokročilo jim vstříc, obřadně salutujíce. Po třetí v životě zamáčkl hrdý komodor zhurta palcem slzu, deroucí se mu do oka, a po druhé v životě se pokusil nejlepší z námořníků Pražské paroplavební společnosti sestavit souvislou uvítací větu. Stále ještě v nejhlubším pohnutí stálo tu pět trampských náčelníků.
„Věru, že to nejslavnější z našich dnů,“ zašeptal tiše stařičký Nick, „a byl by také nejradostnější, kdyby...“

Ostatní porozuměli. Vzpomínka na nepřítomného a snad zahynulého kamaráda Bivoje vehnala jim poznovu slzy do očí. Však slyš! Zatím co nebohý komodor, koupaje se v potu, hledá se zoufalým úsilím sloveso řídící pro svou uvítací větu, jest náhle přerušen chmurným zpěvem, jenž se dutě rozléhá hlubinami pobřežního pralesa:
„Třináct mužů na mrtvého bedně, johohó, johohó,
a láhev malinové limonády!“
„Toť on!“ vzkřikl Jack a po něm všichni ostatní. „Bivoji! Ahoj! Bivoji!“
A z lesa se vyřítil muž neobyčejně zchátralého zevnějšku, a prodrav se zástupem domorodého lidu, dosáhl skvělým spurtem přístavního můstku, a ježto námořníci již odstranili dřevěnou lávku, přenesl se odvážným skokem přes nebezpečnou propast a dopadl přímo do náruče komodorovy, zachrániv jej tak před tragickou povinností dokončit započatou větu.

„Mord hadry, kluci, kde se flákáte? Celou věčnost už čundrám stepí a pralesem a pasu po vašich stopách. Zda jest to skutečnost či mámivý sen, že jsem opět vobklopenej kompletním členstvem osady Hi-Ha-Ho? Jsi ty opravdu šerif náš, král střelců Jack Aspirin či vidina jsi pouhá?“
„Jáť jsem!“ odvětil Jack, tiskna Bivoje v náručí, a po něm učinil…
Endys –
Podtitul této knihy je také “Epopej z válek trampsko-paďourských”… výstižné. Vynikající humor, plný absurdit, laskavého humoru a milého prvorepublikového prostředí.
František Mlýnský –
Ani nevím, kterou z částí Bohatýrské trilogie bych vypíchnul jako nejlepší. Všechny 3 ujsou naprosté perly a dneska už klasiky české humoristické literatury. Ani po to století co uplynulo od doby první republiky neztratila nic ze svého lesku.