Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české

KAPITOLA PATNÁCTÁ
Forbesův tábor

Tam, kde se začínal kozodojský prales a přestávala civilisace, jejíž poslední výspou byla trafika paní Chmelíčkové, tam na hranicích divočiny se rozložila táborem vojska Forbesova. V opuštěném kiosku se zásobili bojovníci tabákem, bohatě jej vyváživše nugety a zlatým, střelným i silničním prachem; poté rozestavil Forbes stráže, které by střehly každý pohyb nepřítele vzdáleného odtud sotva dvě versty a dvacet sedm uzlů.

Temnoty noci a ticho vesmíru rozprostřely se nad táborem; ze stanů se ozývalo ostražité chrápání zálesáků, spících v plné zbroji, s nabitou pistolí a nacpanou dýmkou. Jen úzkou škvírou u vchodu jednoho ze stanů probleskovalo světlo. Byl to stan vůdcovský, jak bylo patrno z jeho ozdobných stěn, hustě suříkem pomalovaných postavami mamutů, bizonů a četníků; půda před vchodem byla tak udupána, že na první pohled bylo vidno: tudy kráčely Dějiny!

Uvnitř v záři smolnice dlel Veliký Forbes a bděl sedě na sukovitém pařezu sám a sám se svými myšlenkami, podpíraje hlavu obtíženou starostmi a chmurami. Seděl tak dlouho a nehnutě, jako vůdcové obyčejně sedávají v předvečer velikých bitev.

Vtom zaševelila plachtovina u vchodu a vešel Ping-Pong, oděný v jednoduchý, ale slušivý večerní trampský úbor, složený z trenýrek, rukavic a čapky. Forbes jej vybídl jemným kynem ruky, aby usedl. Nikdo nemluvil, i vládlo jen tíživé ticho, rušené toliko praskáním louče a šustěním večerníků. Po chvíli udeřil Forbes obuškem do plechovky, která visela nad vchodem, a ihned se ozvalo chřestění řetězů a vešel Antonín s okovy na rukou, přinášeje na podnosu pánvici vřelého grogu a čerstvé kokošky.

Jakmile omamná vůně zálesáckého nápoje naplnila stan, pohnula se hromada liščích a bobřích kožišin, ležících v koutě, a z nich vyhlédla vznešená tvář rozespalého Melicha. Nozdry prorokovy zeširoka rozevřené sály zálibně výpary, stoupající z pánvice, a kmet zvolna vylezl z hromady a vztyčil se v celé důstojnosti. Antonín, spatřiv proroka, zacvakal po vojensku podpatky a oba vojevůdcové se uklonili starci drsným zálesáckým způsobem.

„Jaká je situace, bratři?“ ptal se prorok žoviálním tónem, nabíraje si do esšálku grog.

„Městečko je po zuby ozbrojeno,“ odvětil Forbes, namáčeje si vážně kokošku do vřelé tekutiny. „Nebude to žádná hračka, ztéci tvrdé hradby zpupného hnízda těch paďourských orlů. Vypravil jsem několik poslů se žádostí o pomoc k bratřím, kteří se skrývají v lesích posázavských, na Berounce a v Pošumaví. Doufám, že již zítra časně ráno přiharcují první posily, a stihnou-li Plzeňští včas vlak, který přijíždí do Horní Zásmažky v 10,40 hod. dopoledne, dosáhnou ostrými pochody napříč savanou a pralesem ještě před polednem bojového území. V jedenáct padesát bude řetěz kol města uzavřen a přesně v poledne dán povel k hlavnímu útoku.“

„Právě v poledne? A co bude s obědem?“ ptal se vznešený Melich poněkud zmaten a naplněn určitými obavami. Forbes se chraptivě zasmál.

„Cha!“ řekl bodře, „doufám, že s ním budou masňácké kuchařky hotovy právě včas, abychom mohli zasednout k plným mísám kozodojských měštěnínů.“

„Bratře Forbesi, jaký to geniální strategický nápad!“ zvolal svatý muž, labužnicky se olizuje.

„Bude snad ještě něco libo?“ ozval se nesměle Antonín, jenž stál stranou a pozoroval s podivem tři slavné zálesáky. Mužové konstatovali s pochvalou, jak dobře si osvojil bystrý ten hoch obtížné zálesácké středovltavské nářečí za krátkou dobu svého zajetí; Forbes učinil záporný posunek na znamení, že si již nic nepřejí.

„Vono je už stejně všude zavříno,“ řekl zajatý šofér. Melich upřel pronikavý pohled na jeho švarnou postavu, jíž zvětralé holinky dodávaly neobyčejně mužného rázu.

„Zajatče,“ oslovil ho po chvíli vlídně, „zítra dojde bezpochyby k rozhodné bitvě. Jsi muž odvážný a původu nepaďourského. Záleží na tobě, chceš-li vstoupit do našich řad a býti účasten slavného vítězství či zůstat nadále v potupném otroctví. Dávám ti pět minut na rozmyšlenou.“

A prorok postavil před sebe na zem přesýpací hodiny, ukořistěné v chatě Šarapatkově, jimiž Emilie stopovala čas při vaření vajec.

Antonín stál chvíli mlčky, drbaje se na hlavě, a jeho černé holinky mírně zpopelavěly, čímž se u šoférů projevují rozpaky.

„Vono je to těžký,“ vzdychl. „Já sem už vod malička horoval pro trampové a dycky mi byli sympatický. Nechci se chlubit, ale leckdy jsem svezl některou trampskou partu zadarmo. Jenže já mám momentálně zaplacíno na tenhle měsíc předem, takže jsem povinovanej panu radovi jistou ouctou a vděčností.“

„Jaká to mravní síla,“ podivil se Melich a vůdce Forbes zřejmě dojat přikročil k zajatci se slovy:

„Antoníne, slíbíš-li při svých starobylých škorních, že se nevzdálíš z tábora a nepokusíš se pomáhat paďourům, daruji ti svobodu.“

„Slibuji,“ zvolal nadšeně Antonín. „Vona beztoho vypukne co nejdřív ňáká psina a já bych vo to nerad přišel.“

Poté mu sňal Veliký Forbes okovy.

„Jsi volný,“ řekl, potřásaje mu rukou.

Antonín vytáhl radostně z kapsy plechovou tabulku s nápisem „Volný“, jež pocházela z doby, kdy jezdíval taxametrem, a pověsiv si ji hrdě na prsa, vyhopkoval ven s veselým popěvkem na rtech.

Zbyl po něm slabý benzinový pach a umně připravený grog, který záhy rozjasnil zachmuřená čela tří vojevůdců. Prorok seděl přímo nad pánvicí a páry z ní stoupající destilovaly na jeho vousu v opálové krůpěje čistého rumu.

„Mocní a spravedliví jsou duchové prérie,“ pravil, střásaje bohatý déšť rumových kapek do Ping-Pongova esšálku. „Seslali nám dva z nejlepších synů divočiny ve chvílích největší tísně.“

Oba zálesáci učinili skromně odmítavé gesto.

„Forbes sestoupil přímo s nebes,“ pokračoval prorok, „a ty, bratře Ping-Pongu, vynořil jsi se z dýmu vřavy bitevní. Jaká tajemná síla zanesla tě v místa, kde tě bylo nejvíce zapotřebí?“

„Byl to džin, kamarádi,“ odpověděl Ping-Pong, „a musím hned říci, že dobrý džin.“

Forbes i Melich vzhlédli od svých esšálků udiveně na mluvčího. Ping-Pong se záhadně usmál, usrkl z pánvice asi půl litru grogu a počal vyprávět o svých neuvěřitelných příhodách, které začaly ihned poté, kdy dosáhl břehu Vltavy a v opuštěné chatě na pobřeží nalezl láhev džinu. Džin byl orientálního původu a vstoupiv do útrob Ping-Pongových unášel jej na kouzelném koberci vstříc neuvěřitelným dobrodružstvím. Teprve ve spíži Šarapatkova srubu z něho vyprchal, zapuzen láhvovým pivem, a Ping se vrátil do světa drsné skutečnosti.

Forbes chvíli seděl zamyšlen, pohlížeje s podivem na Ping-Ponga, jehož poutavé příhody zaplašily od něho na chvíli starosti válečné. Všichni setrvávali v pohnutém mlčení, aniž kdo z nich zpozoroval, že do stanu nahlédla zvědavá medvědí hlava, která opět nehlučně zmizela. Náhle se však vůdce vytrhl ze svého zasnění, prudce se zvedl a následován oběma druhy vyšel ze stanu.

Před nimi se černalo několik skalisek a na dvojnásobný dostřel kuše bylo vidět Kozodoje zalité bílým měsíčním světlem. Prorok vztáhl kostnatou paži k městu a zaskuhral přitlumeně:

„Již jen několik hodin a tato kamenná pohádka bude v naší moci!“

Forbes mlčel, maje ruce zkříženy, a hleděl urputně před sebe. Pojednou se prudce otočil k Ping-Pongovi.

„Svolej náčelníky!“ velel zhurta. Ping neváhal ani na okamžik. Ozvalo se šustění drsných pokrývek, provázené přidušenými kletbami, a za chvíli obklopovala již Forbesa skvělá družina rozespalých náčelníků, zahalených v teplé houně.

Pohlaváři se rozsadili před stanem do okruhu, zatím co Ping-Pong rozprostíral na zemi pestrou turistickou mapu okresu kozodojského. Rozsochaté hlavy se sklonily nad starým, potrhaným a promaštěným pergamenem, pokrytým mechem a skvrnami od krve.

„Promyslel jsem, bratři, celou situaci. Rozeslal jsem zvědy a znám úmysly Kozodojských. Za kuropění podniknou proti nám přepad, a zde je cíl jejich útoku a naše strategická slabina.“

Forbesův hlas zněl klidně a velitelsky a jeho prst se kategoricky zabodl do jednoho místa na starobylé mapě, obzvláště opotřebovaného a pokrytého mnoha vrstvami tuku.

„Je to kóta 315,“ pokračoval, „známá mezi námi jako Posada del toro Texaso, v níž hospodaří starý dobrý Slim, na paďourských mapách pak je zanesena jako Hostinec ‚V lesní tišince‘, maj. p. Fr. Slimák.

Strategický význam této posice je nesmírný. Uvážeme-li se pevně v její držení, jsme zajištěni proti nájezdům lesního Kabrny, který nyní nebezpečně ohrožuje náš pravý bok. Přitom ani nemluvím o skvělých zásobách salámu, džinu, old fathera apod., jež jsou skryty ve sklepeních Slimových a které by jinak padly za kořist vojskům masňáckým.“

Mručení vřelého souhlasu se ozvalo v odpověď na proslov vojevůdcův.

„Tedy pozor!“ hovořil dále Forbes. „Ve tři třicet mají pohotovost osady Uragan, Zlaté Údolí, Michigan, Souls a Ztracenka. Malý noční výlet, cíl kóta 315, vede Ping-Pong,“ dodal s drsným zálesáckým humorem.

Pojednou však rysy velikého vůdce ztvrdly a Forbes se vztyčil nad shromážděním a stál tak dlouhou chvíli, mračně pohlížeje kamsi do tmy. Červ pochyb vplížil se do jeho útrob a hlodal zvolna srdce nejstatečnějšího z mužů Západu.

„Bratři, nastává nám a všemu trampstvu veliký den,“ promluvil po chvíli mlčení a hlas se mu třásl, „bratři, je někdo mezi vámi, jenž by dovedl zradit v nejtěžší chvíli svého vůdce? Nechť raději vystoupí hned a vetkne ocel svého tesáku do této hrudi, v níž bije nejvěrnější trempířské srdce!“

A Forbes obnažil prudkým pohybem svá ňadra a stál tu hrozivě vypjat před užaslými náčelníky.

„Kamaráde,“ řekl měkce Ping-Pong, položiv mu ruku na rameno, „buďto s tebou zvítězíme, nebo padnem společně, jak zákony džungle kázaly nám.“

„A nezradíte?“ vykřikl Forbes rozechvěn.

„Nezradíme!“ zvolali sborem všici.

„Přísahejte!“

„Přísaháme!“ zahřímali náčelníci a odmetavše houně zvedli pravice k nebi. Matný úběl zálesáckých podvlékaček postříbřených měsícem odrážel se na bledé tváři Forbesově, jenž přijímal s odkrytou hlavou přísahu svých věrných.

„Svatá chvíle!“ pravil Melich pozdviženým hlasem. „Kéž duch Velikého Aspirina sestoupí na nás, naplní naše paže silou a vdechne nám do hrudi plamen nadšení!“

Nedořekl ještě a na skalisku před nimi se vztyčila v bledém světle luny postava Velikého Aspirina. Forbes i ostatní vůdcové padli na tvář. A když se opět odvážili pozvednout hlavy, nebylo již nikoho na skalním útesu. Jen hvězdy tiše zářily a úzký světlý pruh oblohy na východě byl předzvěstí rodícího se velikého dne.