Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české

Jaroslav Žák
(Hodnocení: 2)

44 

Elektronická kniha: Jaroslav Žák – Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zak04 Kategorie:

Popis

Jaroslav Žák: Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české

Anotace

Podtitul tohoto 2. dílu tzv. Bohatýrské trilogie zní Epopej z válek trampsko-paďourských, což potvrzuje, že autor se nechal inspirovat trampingem, ale přijímá tu inspiraci s humorem. Kniha obsahuje kromě řady dobových společenských a politických jinotajů i parodie na nejrůznější literární druhy a styly, od staročeských památek, ruských pověstí, přes české klasiky (Erben, Kolár, Neruda) až k dívčí a dobrodružné literatuře.

Jaroslav Žák – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

2 recenze Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české

  1. Endys

    Podtitul této knihy je také „Epopej z válek trampsko-paďourských“… výstižné. Vynikající humor, plný absurdit, laskavého humoru a milého prvorepublikového prostředí.

  2. František Mlýnský

    Ani nevím, kterou z částí Bohatýrské trilogie bych vypíchnul jako nejlepší. Všechny 3 ujsou naprosté perly a dneska už klasiky české humoristické literatury. Ani po to století co uplynulo od doby první republiky neztratila nic ze svého lesku.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Spolek Zapomenutých Slávů

„Alláh il Alláh, Mohamed raz ul Allah! ...!“ Volání muezzinovo vzneslo se pojednou nad město jako naříkající albatros a kvílelo žalně večerním soumrakem v dlouhých, ba nekonečných pasážích.

Pánové Štych a Jimram se vytrhli ze svých myšlenek a maně pohlédli na půlměsíc, lesknoucí se na špičce minaretu, jehož ochoz byl oživen fantaskní siluetou obecního sluhy pana Balatky, jenž tu coby muezzin vykonával svědomitě část svých četných a pestrých úředních povinností.

Bílý, štíhlý minaret se tyčil jako maják z moře kozodojských střech, jako maják osvětového smýšlení a náboženské tolerance kozodojského občanstva, jež neváhalo postavit mešitu pro svého mohamedánského spoluobyvatele, jímž byl pan Ach-med Turec-key, prodavač sladkostí. Stavba byla vyzdvižena za štědré finanční podpory továrníka Rosendufta, který v čas potřeby používal velebných prostor mohamedánské modlitebny za skladiště svých výrobků.

Ach-med Turec-Key, jenž právě čile obchodoval mezi vojsky na náměstí, vrhl se tváří na dlažbu směrem České Budějovice–Horní Dvořiště–Mekka a vykonával svoji večerní pobožnost, čehož použili někteří podnikaví velitelé a zásobili bezplatně své oddíly větším počtem medových bonbónů z vozíku osmanského obchodníka. Prosím, nerozčilujte se nad tím a pomnětež, že je neklidná doba válečná.

Pánové Štych a Jimram se vraceli do města; dospěli na náměstí a loučili se.

„Jdu na frontu,“ řekl pan Štych; „jsem přidělen jakožto člen filmové avantgardy k předním strážím. Budu velet oddílu, který prvý zasáhne do boje.“

„Kéž Perun ochraňuje vaše kroky,“ řekl dojatě pan Jimram a postál chvíli, zíraje za odvážným filmařem. Pak se plaše rozhlédl a jal se rychle kráčet uličkami kozodojského podhradí, jež vedly až k úpatí vrchu. Na konci ulice, opřen o skalnaté úbočí, stál starobylý, zvetšelý dům nevtíraného vzhledu; jenom rozložitá vrata, vedoucí do přilehlého dvorku, působila poněkud nezvykle, jsouce ozdobena dvěma zubřími lebkami, mezi nimiž byla připevněna malá, elegantní a vkusná visitka s nápisem:

 

CLUB ZABUDNUTÝCH
SLÁVUÓV

Cudzím vstup zakázán

 

Pan Jimram se znovu plaše rozhlédl a pak vyňal obratně jednu z kočičích hlav, jež tvořily svérázné, kostrbaté dláždění kozodojských uliček. Objevil se otvor, z něhož tajuplný muž vyňal veliký kamenný mlat, velmi podobný onomu, jímž Beneš Hermanóv bil u Hrubé Skály sveřepé Sasíky po hlavách. Podoben Záboji, pozvedl pan Jimram obrovité kladivo a zabušil třikrát na vrata. V odpověď na mohutné údery, jež otřásly okolními domy až do základů, zaskřípala vrata ve stěžejích a počala se pomalu otvírat; objevil se hluboký příkop, naplněný černou vodou, pokrytou žabincem a mechem. Vtom se ozvalo řinčení řetězů, praskání lýkových provazců a vrzání neviditelného rumpálu a těžký padací most se pomalu snášel k nohám příchozího, jenž zatím usedl na starobylou lavici a ruče si počal zouvat boty. Když most překlenul příkop, přeběhl pan Jimram v ponožkách hbitě přes mohutné kladiny, nesa v jedné ruce svůj tvrďák a v druhé perka. Na druhém břehu stál uctivý muž v prosté šeré kytlici, odebral hosti boty a klobouk a odevzdal mu zároveň s lístkem do šatny lýkové střevíce a poděbradku.

Pan Jimram se obul, nasadil si s mohutným gestem lemovanou čapku, junáckým krokem vešel do dveří, jež před ním úslužný šatnář v šeré kytlici otevřel, a ocitl se v dosti prostranné, starobylé izbě, sroubené z obrovských, stářím zčernalých trámů a naplněné kouřem trabuk a dlouhých dýmek. Jen nejasně se rýsovaly v mythické mlze mohutné vyřezávané sloupy, jejichž hlavice vzaly na se podobu staroslovanských bůžků, podpírajíce strop o zetlívajících povalech, jenž se prohýbal tíhou staletí.

Posvátný dřevní ráz byl ještě zvýšen, pokud hustota atmosféry dovolila zhlédnout, výzdobou stěn, jíž bylo množství sádrových poprsí, představujících vesměs jednoho a téhož muže s plnovousem a lišících se jen nápisy se jmény českých velikánů. Několik reprodukcí „Slovanské epopeje“, visících na stěnách, dovršovalo mohutný dřevní dojem posvátné síně.

„Hoj, u ňader Vesniných, co sa mútíš, Jimrame?“ oslovil vstupujícího mohutný hlas vycházející z mračen dýmu, jenž se ploužil kol hlav mužů rozsazených za těžkými dubovými stoly, na nichž stály dřevěné i kovové džbány, po okraj naplněné pěnivým mokem.

Z črna lesa vystupujú trampi,“ odpověděl pan Jimram stísněně. „A na skálu vystúpi silný Forbes, obzíra Kozodoje na vsje strany.“

„Nechť si vystupujú. Po hlavách se jim dostane! To asi sotva tuší, že pohlavci suší pleskati budú kol uší!“ zvolal jeden ze stolovníků bujarým hlasem tura.

„Však trudno nám váleti s těmi vrahy,“ prohlašuje smutně shrbený, vrásčitý stařík, potřásaje starostlivě bělostnou hřívou, jejíž zažloutlé praménce, na skráních spletené v copy, mu sahají až na shrbené plece.

„Černobog ich zatrať, těch trampuóv, cudzákuóv nečistých! Chodiéchu vezdě, kamo zachtěchu, ve stanu spáváchu, trávu pováléchu!“

Pěst jakoby vystřižená z plakátu „Baťa čelí drahotě“ a těžká jako mlat dopadla na stůl, džbánky se zakymácely a mraky dýmu, jež obklopovaly debatující společnost, se roztrhly. Objevila se obrovitá postava muže, který vypadal jako statný padesátník, ačkoli jeho řeč, zvyky i kroj svědčily o původu mnohem starším. Jeho silná zápěstí byla ozdobena bronzovými kruhy, jež se blyskotaly a zvonily o sebe při rozmáchlých a prudkých pohybech jeho paží.

„Kto sezže dědiny?“ burácel dále silný muž, „kto udupe salát na našiech zahrádkách?“

„Kto, Forbes? Poslednie budi jeho vražstvo! Pomstu a pohubu voji moji na něj nesú a dajú mu přes hubu!“

Stolovníci se překvapeně ohlédli ke dveřím, odkud zazníval věštecký hlas. Vysoká, velebná, stářím jen nepatrně nahrbená postava bělovousého muže v bílé suknici se širokým opaskem kol objemného pasu tyčila se tu vznešeně, zaplňujíc svou mohutností skoro celý východ. Všichni uctivě povstali a bezděčně utvořili špalír. Vznešený stařec prošel vážným krokem a usadil se ve věkovité staroslovanské klubovce, zrobené z drva a pobité silným, zrezavělým kováním. A již tu stál úslužný junoš v šeré kytlici, nesa na obrovitém tácu dřevěný džbán, přetékající šumivým mokem. Všichni setrvávali v uctivém tichu, zatím co se stařec v bílé říze osvěžoval mohutnými doušky.

„Radegasti Svarogu! Žehnasta našiemu trojctigodnému předsedě! Mnogaja ljeta!“ zvolali sborem všichni přítomní, když vznešený příchozí stavěl vyprázdněný džbán zpět na tác.

„Tož, Šumichráste, ty udatný lve, jaká je situácia?“ nesla se otázka k stolci předsednickému.

Šumichrást Malbohán, nejstarší soused města Kozodoj, pamětník války třicetileté a čestný předseda spolku Zapomenutých Slávu, vrátil se právě z nočního zasedání kozodojské válečné rady, jejímž byl význačným členem pro své vrchovatě nashromážděné válečné zkušenosti. Jeho mluva byla starobylejší než řeč ostatního členstva a vyskytovaly se v ní tvary praslovanské, dnešní vědě úplně neznámé.

„Situácia biéše celkom dobrá,“ řekl trojctihodný Malbohán, přijímaje z rukou kustodových dlouhou nacpanou dýmku. „Muži paďourští i junoše hrnuchu se ke Kozodojům bělokamenným a bystro spěcháše v Zbyňkov hrad tvrd. I ozbrojichu sě ruče a vzech na sě helm železn i na rámě mlat svój. Udeřichu ráni bubni ohromné a trubači trúbichu fanfáry břeskné a Silný Ctibor vskočí ručie na kóň, skok na skok vede svój voj u kozodojský rynk a ajta Balatka-junoše za ním v ústrety Zbyňkóv meč dvojručný nesie.“

Pan Malbohán se odmlčel, aby mohl rozdýmat dýmku dlouhotroubelnou, kterou sluha v prosté kytlici, kleče pokorně u nohou starcových, dlouho se pokoušel křesadlem zažehnout, neb benzinu v křesadle bylo již namále. V spolkové síni panovalo napjaté ticho; zraky všech, pozorně upřeny na ctihodného předsedu, zářily radostným vytržením. Jen tu a tam se ruka pokradmo chopila džbánu, aby mohlo být narychlo svlaženo hrdlo vyprahlé žárem válečného nadšení. Opět zazněl hlas ctihodného Šumichrásta a obraz válečné situace se rozvíjel před posluchačstvem. Válečná rada kozodojská, líčil Malbohán, vyslala výzvědné oddíly, které se proplížily pralesem a přinesly podrobné zprávy o posicích a síle Forbesových vojsk, o situaci na pasekách, kde veškeré drobné pevnůstky, paďourské různé vilky, chaty a letohrádky byly přes hrdinný odpor obhájců smeteny s povrchu země nebo narychlo proměněny v bývalé sruby; o tom, jak sveřepé zálesáctvo krutě a surově zachází se zajatci, kteří jsou o vodě a chlebě držáni ve sklepích, jeskyních a chlívcích. Ukrutný Forbes rychlým manévrováním dosáhl okraje pralesa na východní straně Kozodoj a položil se tam táborem; tamtéž se město připravuje k obraně, spravují se ploty, prohlubují silniční příkopy a rigoly a opevňují hradby. Strana západní je pod záštitou hradu, na jihu pak je město obtékáno řekou, přes niž vede most; tento důležitý strategický bod je dokonale chráněn výběrčí budkou pana Vlačihy, který tam vybírá mostné a jest mužem neúprosného pohledu a energických způsobů. Nepustí ani jediného trampa bez zaplacení a nedá se nachytat na falešné vysvědčení chudoby a podobné úskoky; přejíti s vojskem není zde Forbesovi prostě dost možné, jelikož by armádní pokladna nestačila na mostné, tím spíše, že pan Vlačiha nepřijímá zásadně kožené peníze trampské a odmítá i Forbesovy prozatímní válečné asignáty. Těžiště strategické situace pro dnešní noc leží tedy na severu, kteroužto oblast lze ovládnout obsazením chvalně známého hostince „Na lesní tišince“. Kozodojští mají v příliš dobré paměti krásné chvíle, jež strávili na výletech do přírody v útulném lokále páně Slimákovy hospůdky, a dovedou jistě zabránit sveřepým keckám a kanadkám trampských vetřelců, aby neznesvětily a nezaneřádily tuto příjemnou a jen mírně zaplivanou místnost.

Byl proto sestaven silný oddíl určený k dobytí a obsazení „Lesní tišinky“ a vedením válečných operací pověřen osvědčený operatér místního kina pan Štych. Pan Malbohán, odevzdávaje mu velení, oslovil takto chrabrého filmaře:

„U boj, Štychu, vedi mé sbory! Hadlivě ny pozývá nadutý Forbes!“

„I vsta Štych a vzradova sě,“ končil pan Malbohán své poutavé líčení, „i tažechu před sluncem záhe tam k pachrbu, jenž Lesní tišinka se zuje.“

„Bogové žehnasta zbraním kozodojským!“ volali sborem stolovníci pozvedajíce číše.

„Aj, Šumichrástu, náš orle!“ vzkřikl silný muž hlasem, v němž bouřila odvaha a nadšení, „lutý ostřiež rozepě svoje křiedle dlúze, bystro léta za ptactvem: a my taktiéž rozehnáše sě v šíř, hnáše luto po vraziech trempířskiech, vezdě srážeše je v črn prach, pomožiéše vojvodě Štychu!“

Bojovný řev zaburácel věkovitou jizbou; ale Šumichrást Malbohán uklidnil pouhým pohledem rozvášněné muže a řekl;

„Nie tak, statný Skočdokaše, ty silný ture, jiné jest naše poslánie! Proto jáz dnes potočich oběžniék, s ktorým kustod náš brzý Hněvsa bystro spěcháše ot člena k členu, ot muža k mužu, ot silna k silnu, po vsických Kozodojích. Nyní slyšte, muži, vy staří zabudnutí Slávové, co vám vládyka váš Chrastěj a čestný předsedie Malbohán Šumichrást vzkaza!“

Poté uchopil varyto visící na sloupu a zapěl píseň válečnou, plnou nezvyklých obratů v jazyku tak dřevním, že někteří mladší členové nestačili ani listovat v Gebauerově staročeské mluvnici. Píseň ta byla ohnivou výzvou k členstvu, jež tu bylo nabádáno, aby řádně platilo příspěvky a dále aby se dostavilo do boje v počtu co nejhojnějším v bitevním kroji a aby vynaložilo veškerou statečnost a sílu na ochránění staroslovanské svatyně a jejích bůžků a dědků a zejména posvátného pramene, který bohdá vlije do žil obránců Kozodoj sílu tura a „bude vrahuóm téci i bude vrahuóm palovati, i bude jim otmetati bendža i dýmky čaudonosné a v Kozodoje vrátivše se byvšie blahost“.

Ryčné „u boj! u boj!“ zahřímalo kolem stolu, doprovázeno frenetickým potleskem; zaharašily dřevěné poháry a již tu kmet vedle kmeta, muž vedle muže povstali, stařešinové v čele: Triburůžek Storoh šedobradý, junák širokoplecí Zbůj Skočdokaše s kníry převislými, Drslav Hastrdle, kdysi bakalář, nyní vládyka škol obecných a měšťanských, Střezivoj Jimram, písmák a knihokupec, Dimír Budivoj, kastelán hradu silnohlasý, bývalý mendík a nyní školník Přech Dynybír, Božej Volejbal, sportiéř přeudatný i Brankoslav Glagól, fanda staroslávistický, Spas Huspenina, lech biřiců zeměpánových, Česlav Rosenduft, zdatná haluz Slovanů palestinských, Setech Praskota, Přemek Jasoň, Chval Skalata, Dovtip Zdravohryz a jiní a jiní, všichni podle věku a hodnostní třídy přicházeli k velikému Chrastěji, Šumichrástu to Malbohánovi, vznešenému předsedovi svému, který tu stál velebně vzpřímen, hlavou se téměř dotýkaje začouzeného stropu a v náručí třímaje starobylé domácí kozodojské bůžky a dědky; a přísahu slavnou skládali, Perunem, Radegastem, Svarogem i Triglavem se zaklínajíce, že do posledního dechu brániti budou svatyně starobylé a pramene posvátného.

A hle! Již vrchní žrec, oděn v řízu úbělovou, káže pomocníku svému (v němž bystrý čtenář poznává okamžitě pana Balatku) zapálit oheň obětní. S jásotem byla přijata žrecova zpráva, že posvátná kuřata snědla dvojitou porci obilek, což je znamení krajně příznivé pro příští den. Plameny vysoko vyšlehly a žrec za asistence pana Balatky počal vykonávati obřady obětní.

Bílý dým zahaloval starobylou dřevěnou sochu Peruna, jež se tyčila nad obětištěm. Naplnil zvolna jizbu a z jeho hustých chuchvalců počala stoupat starodávná melodie, již pan Jimram vyluzoval z útrob zvetšelého harmonia jako doprovod k posvátnému vzývání žrecovu. Mužné hlasy se ponenáhlu přidávaly k chvalozpěvu veleknězovu a zpěv sílil a vzrůstal v mohutný chorál:

 

Oj, Perune, posil naše paže, mlaty,
by cudzácký trempíř ukázal nám paty!
 
Oj, Morano, staň sa tvoja svatá vuóle,
nechť jim dáme mlatem zrádné do kebuóle!
 
Ó Velesi silný, ochraňuj nám stáda,
a zhub mrzká trampa, vraha koněkrada!

 

Obětní dým stále více houstl, pomísil se s kouřem trabuk a dýmek a obrysy kozodojských bohatýrů se zvolna rozplývaly rostouce v mythické přeludy. A jako z podsvětí hřměl z šerých mlh stále mohutnější dávnověký zpěv, prosycený vírou a láskou předků a nadějí v lepší příští.

 

Ty milostná Vesno, ljubasti přej lidu,
milo pomiluj ny, otžeň naši bídu!
 
Radegaste bogu, chrani české země,
vyhubiž a zmařiž zálesácké plémě!
 
Otžeň trempce,
cudzozemce.
Brani práva sluhóv svojich,
žízň a mir v Kozodojích!
 
Radegaste bogu, skláníme svou hlavu,
požegneg ty Clubu Zabudnutých Slávů!

Krleš! Krleš! Krleš!

Mohlo by se Vám líbit…