Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české

KAPITOLA TŘETÍ,
věnovaná zjevům nadpřirozeným, najmě starému Zepopovi

Oči Bessie Šarapatkové se zasněně upíraly kamsi do neznámých dálek, a Dimitrij, mocně se napiv prazdroje, hotovil se k vyprávění, když tu hrom zarachotil s nebývalou silou.

„Lidi, to je bouřka,“ hrozil se pan Šarapatka vyhlížeje oknem, „to je jak o soudném dnu.“

Vtom se náhle ztišily živly a do ticha tím hrůznějšího zaznělo slabé zahoukám auta.

„Slyšeli jste,“ vykřikl Antonín a jeho dobrácká tvář zvážněla, „to je naše fordka.“

„Není možná,“ odporoval Arnold Šarapatka syn, „je přece zamčena v garáži.“

„Nemohl jsem se mejlit,“ trval na svém Antonín, „ten hlas poznám mezi tisíci jinými houkačkami.“

„To by musel na ni troubit leda nějaký duch,“ smál se pan rada, ale jeho smích zněl poněkud strojeně.

„A proč by nemoh,“ řekl Antonín vážně, „každýho ducha to táhne k těm věcem, kerejma se zabýval za živa. Kdo byl šoférem, nemůže po smrti strašit v zakletém zámku, to je jasný, od toho je Bílá paní a Hamletův pan otec.“

„Antoníne, nežvaňte nesmysly, člověče,“ rozhorlil se pan rada, „snad nechcete tvrdit, že duch nějakého zakletého automobilisty nám troubí v garáži na houkačku jako ňákej uličník!“

„Já neříkám tak ani tak,“ krčil Antonín rameny, „taky by to moh bejt duch přejetýho strážníka. Jeden můj kolega znal takovejhle případů na tucty a nejen o automobilistech a strážnících, ale i o elektrikářích. Zvláště při jedny takový historii člověka zrovna hrůza obrážela.“

„Vypravujte, Antoníne,“ naléhala Emilie, „mně se už teď dělá husí kůže na těle.“

„No, můžete to dát k lepšímu,“ řekl pan Šarapatka v odpověď na tázavý pohled Antonínův, kterému zatím Emilie dolévala jeho sklenici. A Antonín ochotně začal:

„Kolega Thurn-Taxík se jednou naboural v plné jízdě do elektriky, a tak se seznámil s řidičem Kvasničkou. Odnesli je do nejbližší hospody, položili vedle sebe, a když oba přišli k sobě a nemohli se hnout, začali si vzájemně nadávat a jejich sympatie vzrůstaly. Po dvou vaječnejch koňakách se jim udělalo mnohem lépe, řekli policejnímu lékaři, že už jim nic není, a dali si přinést pivo.

Při třetí sklenici se domluvili, že jsou krajani, v půlnoci se začli objímat a asi ve tři ráno, když už jim nechtěli nalejt, dal se Kvasnička do pláče a stkal:

„Thurne, odpusť mi, já jsem tu srážku zavinil sám. Uviděl jsem nějakého člověka s dlouhejma fousama a v tom momentě jsem myslel, že je to starý Zepop; pustil jsem kliku z ruky a z toho se to všechno stalo.“

„Zepop?“ divil se Thurn-Taxík.

„Je to dlouhá historie a my elektrikáři si ji vypravujeme z otce na syna. Vám šoférům vlastně do toho nic není, ale že jsi to ty, kluku paťatá, tak ti to budu vyprávět.“

Legenda o starém Zepopovi

»Podporována slabým jihozápadním větrem a vedena pevnou rukou řidiče Jemelky vyjížděla třináctka za nevlídného podzimního večera z žižkovské vozovny. Jemelka, starý tramvajový vlk, ošlehaný výfuky aut a zocelený spíláním vozků, otáčel s úžasnou jistotou kormidelním kolem, pronikaje bdělým okem houstnoucí mlhu. Tramvaj míjela právě bývalé hřiště žižkovské Viktorie, nyní zpustlé a pokryté vřesem a novostavbami, když se na přídě objevila sporá postava průvodčího Bochníčka, který naskočil za jízdy, opsav levou nohou nenapodobitelnou křivku. Jeho tvář nevěstila nic dobrého a jakési nevrle zachrčení vydralo se mu z úst místo pozdravu.

„Co je ti, Emane?“ tázal se udiveně Jemelka, zkoumaje jej pokradmu levým okem, pravé oko maje však stále ostražitě upřeno na hladinu dlažby před sebou. Bochníček neodpověděl a vyhlížel nepokojně postranním oknem do mlhy. Jemelka vypnul proud. Klouzavou jízdou blížil se vůz k žižkovské sokolovně, pravice řidičova zakroužila nad kolem ruční brzdy, podvozek zaskřípal a třináctka hladce přistála na rohu Rokycanovy ulice.

„Ty, poslyš,“ vyjekl náhle Bochníček a chopil Jemelku za rameno, „nejezdi dál, něco se dnes stane. Měl jsem vidění.“

„Cože?“ ptal se Jemelka, pobaven divným chováním svého kolegy, „jaký vidění? Po kolika půllitrech?“

„Ne, ne,“ sípal Bochníček, „byl jsem až moc střízlivěj. Nemohl jsem se mýlit. Viděl jsem dnes starého Zepopa!“ (Zepop, rovněž i časopis Zprávy Elektrických Podniků města Prahy.)

Při těch slovech zachvěla se jindy pevná pravice Jemelkova, takže vůz se znatelně zakymácel.

„Starého Zepopa?“ řekl temně a jeho hlas zněl dutě přední plošinou. Mezitím naskočil nadstrážník Nosatec, přidržev se bravurně toliko zadní tyče.

„Viděl jsem ho u Karlova mostu,“ bleptal dále Bochníček. „Jel jsem tamtudy dvacítkou časně zrána, ještě za tmy. A tu najednou vidím, jak po Karlově mostě jede vůz číslo √3,14..., zkrátka druhá odmocnina z Ludolfova čísla; u řízení stojí starý Zepop, bílý vous mu splývá na nárazník, pravou ruku drží na klice a levicí mi dává znamení kostnatým prstem. Jat hrůzou sevřel jsem v ruce škapulíř, který mám ukryt na zádech pod košilí. Jsou to kleštičky mého děda, jenž býval konduktérem na koňce. V tom okamžiku zjevení zmizelo. Františku, pro pět ran střídavým proudem, nejezdi dál! Hod se raděj marod, dneska se něco stane!“

Po těch slovech vyrazil Bochníček z vozu jako štvanec a mlha pohltila jeho neblahou postavu.

„Něco se dnes stane,“ hučel si Jemelka do vousů, „když se starý Zepop ukáže, nevěstí nám to nic dobrého.“

„To zas umřela nějaká osobnost?“ ptal se nadstrážník, pozoruje obrysy vozu s černým praporkem na kladce, který se blížil od karlínského viaduktu.

„O tom nic nevím,“ broukl nevrle řidič, „my nic na kladce nemáme.“

„Vypadá to spíš jako reklama na nějaký dobrodružný film,“ mínil nadstrážník. A skutečně vůz, který se vynořoval z mlhy, měl velmi podivný vzhled; místo čísla skvěla se na něm lebka se dvěma hnáty, a teď již také bylo vidět, že u kormidla stojí muž s širokým kloboukem, v dlouhém černém plášti a s hedvábnou maskou přes obličej.

„Tisíc voltů!“ zaklel Jemelka náhle a několik hrstí písku vlétlo pod kola, brzdy divoce zasténaly, lidé ve voze se zakymáceli a třináctka zarazila, těsně před záhadným vozidlem, které jelo po téže koleji přímo proti ní. Vůz s lebkou rov…