Bohatýrská trilogie 3: Z tajností žižkovského podsvětí

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
Konec Lojzy Kapouna

V srdci hlubokých hvozdů jirenských, v malém domku u jezera, věznil surový král Podsvětí unesenou Libušku. Před domkem na rybníce kotvil v rákosí neveliký hydroplán, zřejmě ukradený z technického musea na Hradčanech, na jehož trupu byl připevněn maskot, vycpaný přiblblý psíček s vykulenýma očima. Co zamýšlel Kápo, tento běsnící satanáš, jenž tak hravě unikal tisícerým ramenům a chapadlům spravedlnosti, nyní, když žlutý démon Mi-Kota a ostatní podzemní stvůry byly v moci policie?

Tuto otázku kladla si již po sté unesená dívka, sedíc na pryčně v šeré šalandě, kde nebylo ani jediného zrcadla, v němž by si nebohá mohla opravit pocuchanou ondulaci. Vtom zarachotil klíč v zámku, zaskřípěly panty a na zvýšené palandě se zjevil Veliký Kapoun ve svém nejlepším tričku rudě pruhovaném, bezvadně oholen, s monoklem nasazeným s elegancí jen jemu vlastní.

„Nuže, má drahá,“ pravil sladce netvor, sestoupiv svižně s vrzajících schůdků, „doufám, že jste se již umoudřila a neodmítnete ruku slavného a statečného krále Podsvětí.“

„Padouchu!“ vzkřikla dívka vyskakujíc s kavalce, „nechtě mne na pokoji, hnusíte se mi!“

„Však ty si zvykneš, dušinko,“ chechtal se zvrhlík, a vypustiv monokl z oka, vztáhl chlípné pařáty po své oběti.

„Pryč, pryč ode mne, sketo,“ pištěla dívčina, „raděj zemru, než bych byla manželkou loupežníka!“

„Zahrnu tě zlatem a drahokamy,“ sípal rozvášněný vyvrhel, „buď mou a staneš se královnou Podsvětí!“

„Ne, ne!“ zakvičela Libuška, bušíc bělostnýma pěstičkama do uslintaných úst vilníkových.

Vtom zazněl nahoře hluk pádných kročejů. Nemeškaje přidržel zlosyn své oběti k nosu flakónek s koncentrovaným. extraktem pachů akademické mensy. Mámivé výpary zlomily odpor dívčin. Její pohyby zemdlely a z hrdla se draly slabé vzdechy; Oplzlý záblesk radosti kmitl zpustlými panenkami Kapounovými. Políbil mocně krásku na bělostně vymytý zášijek právě v okamžiku, když nahoře ve dveřích stanul stařičký, sivý kněz žižkovské církve viktoriánské.

„Pán s vámi, milé dítky,“ vece dobrotivým, třaslavým hlasem, „přeje si zde někdo býti oddán? Byl jsem sem pozván telefonicky ženichem, panem Kapounem.“

„Nuže dobře, padre,“ vece Al pokorně, „oddejte nás, ctihodný otče, co nejrychleji! Doufám, že nepohrdnete tímto měšcem zlata, jenž budiž odměnou za vaši námahu.“

„Již kvačím, můj synu,“ děl duchovní, plahoče se dolů po dřevěném schodišti.

„Veliká jest radost v nebesích,“ pravil hlasem plným svatého nadšení, „nad ztracenou a opět nalezenou ovečkou. Ve jménu Páně, vzdej se, pse!“

Přitom se zaleskl v jeho ruce pečlivě naolejovaný revolver rozměrů přímo biblických.

Al nenavykl marně tratit času. Náhlým výpadem podmetmo proklouzl mezi rozkročenýma nohama duchovního, a složiv ho krátkým trhnutím za botu, zmizel nahoře ve dveřích. Pále zuřivě z bambitky klopýtal kněz za uprchlíkem, ale když konečně vybředl z temné chodbičky, naplněné štandlíky a jiným harampádím, odlepoval se právě Kapounův hydroplán od hladiny rybníka a stihatel zahlédl ještě ve zlomku vteřiny rozšklebenou tvář lotrasovu a přiblble se usmívajícího vycpaného psíčka.

V několika vteřinách dostihl kněz lesním během poštovního úřadu Jirny–Klánovice, a vyrvav chlapečkovi, jdoucímu k cukráři, surově kovovou korunu, vrhl se do telefonního automatu. Brzy poté ujížděla již kolona obrněných sentinelů, obsazených policií a kulomety, po běchovické silnici a za ní pádilo žižkovské hasičstvo.

Z věže jirenského kostelíka pozoroval agilní pastor námořním dalekohledem soustředěnou palbu sentinelů a stříkaček na Kapounovo aero, prchající směrem k Žižkovu.

„Proklatě!“ drtil mezi zuby, „letí příliš vysoko.“

Leč vtom zaujal jeho pozornost přírodní úkaz, v našich krajích dosud nevídaný. Ostrým teleskopem viděl jasně, jak vycpaný psíček na trupu letadla se protáhl a podrbav se za uchem počal opatrně lézt na zadek aeroplánu.

Tam uchopil do zubů výškové kormidlo a pověsiv se na ně sklonil je do té míry, že letadlo počalo sestupovat k zemi.

„Bravo, Cliftone!“ zařval pastor a upustiv teleskop pádil, radostně výskaje, se zvonice dolů.

Zatím soustředěná eskadra hasičských a policejních obrněných aut ustala v palbě a s úžasem zřela, jak s letadla seskočily dvě postavy, jedna lidská, druhá psí, opatřené padáky, a hnány větrem k Žižkovu snášely se k zemi. Podivného psa zanesl vichr až kamsi nad žižkovské mrakodrapy, kdežto muž s padákem klesal přímo na běchovickou silnici. Stále jej majíce na mušce rozeznali konečně ustrnulí policisté vetchou postavu pana Tylínka, jenž uvázán za šosy k padáku, třepotal se jako pavouček bezmocně ve vzduchu. Rozhořčení nad touto novou lstí zvlčilého bídáka, spojenou s úžasným cynickým násilím na bezbranném dědouškovi, působilo přímo demoralisačně na mužstvo stráže bezpečnosti, jež si počalo ulevovat kletbami a hnusnými úslovími. Pan Tylínek, celý zkřehlý chladem nadoblačných výšin, byl zachycen kordonem hasičů a přiveden k sobě speciálním oddílem strážníků, kteří se jali nebohého stařečka něžně zadýchávat.

„Děkuji vám, přátelé, děkuji,“ hovořil slabým, třaslavým hlasem utýraný dědoušek, odmítaje dopravu osobním sentinelem, „půjdu raději pěšky, to mě drobátko vzkřísí.“

Chvějící se stařík neušel ještě ani sto yardů, když se ozval nelidský řev, přicházející z blízkého žitného lánu. Záplavou zlatých klasů a vlčích máků v obilí pádil sem sivý pastor viktoriánské církve, vydávaje válečné ryky. V tom okamžiku vyskočil pan Tylínek do ctihodné výšky a jal se cválat mohutnými skoky k Žižkovu, pronásledován řvoucím šedovlasým duchovním.

Někteří mladí strážníci nesnesli toto otřásající divadlo, a utrpěvše nervový otřes, klesli k zemi. Jedině čestný velitel hasičstva lord Dařbože zachoval chladnou mysl, a vyhoupnuv se na parní stříkačku, pustil se plnou parou s desetičlennou posádkou za pádícími staříky.

Hon pokračoval za velikého sběhu obyvatelstva žižkovskými ulicemi. Ztrnulí občané s ústy široce otevřenými patřili v hrůze na příšerné divadlo, vidouce, kterak ctihodný kmet a dobrodinec, všeobecně vážený předseda spolku „Sypejte ptáčkům“, vrchní oficiál ve výslužbě pan Tylínek, šplhá jako opice po stěnách novostavby mrakodrapu pensijního ústavu, a co hrůznějšího, jak neméně ctihodný reverend církve viktoriánské leze za ním, vydávaje nervy drásající vytí v tónině nikdy předtím neslýchané.

Nahoře na nedostavěné plošině se rozpoutal před zraky oněmělých tisíců děsný boj. Oba dědečkové se chopili železných travers a bušili do sebe gigantickými vzmachy třesoucích se stařeckých paží. Ještě však neměl být konec hrůzám této příšerné podívané. Zkamenělé diváctvo zřelo nedýchajíc, jak k šermujícím kmetům se blíží čiperný psík, táhna za sebou splasklý padák.

Teď se vrhl na pana Tylínka a zakousl se mu zuřivě do zádě. Dědoušek zahodil traversu a vrhl se přípatmo pastorovi na hrdlo. Duchovní ztratil rovnováhu a padaje do hlubiny pevně uchopil vous stařečkův, jenž, klesaje s ním, strhl i pevně zakousnuté psisko. Visíce na rozevřeném padáku snášeli se tři zápasníci do Karlovy ulice. Kol nich kroužilo množství ustrašených ptáčků, úzkostně pípajících ve strachu o osud svého dobroděje.

V tom momentu dorazila na místo stříkačka, jíž velel sir Dařbož. Mužstvo vyskákalo a hbitě roztáhlo záchrannou plachtu.

V těsném objetí spadla trojice rozzuřených bojovníků do nastavené plachtoviny.

Davy vzrostlé do desetitisíců se hrnuly k místu dopadu a zřely, kterak duchovní, opřev se nohama o břicho pana Tylínka, urval mu jeho důstojný bílý vous. Poté mu strhl masku s obličeje a sám se hbitě zbavil nepravé tváře pastora.

Zdrcené občanstvo žižkovské hledělo nyní na Velikého Bidla, jenž spolu s Cliftonem pevně třímal demaskovaného Lojzu Kapouna.