Bohatýrská trilogie 2: Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české

KAPITOLA ŠESTÁ
Kdo s koho

Dav hlučících trampů obklopoval dva atlety nádherných těl, kteří prázdnili vražedným tempem dvě láhve sodovky, zraky ztrnule upřeny k bezhvězdnému nebi.

Diváci spustili pekelný ryk při odstartování; nyní však zmlkli a bylo slyšeti jen vrzání čípků a bublání kysličníku uhličitého, který unikal závodníkům široce rozevřenými nozdrami.

„Podmínky mače jsou co nejkrutší,“ poznamenal Slimák. „Na první pohled je vidět, že do sodovky nesměla být přimíšena ani kapka whisky.“

„Strašné,“ šeptl Aspirin a otřásl se, cítě, jak mu na těle naskakuje husí kůže, „vypít naráz takovou spoustu naprosto čisté vody, toť utrpení i pro otrlého a otužilého abstinenta, dokonce i pro Chrabrého Břetislava, řečeného Foustku, natož pak pro choulostivého zálesáka, zhýčkaného různými koktajly, whisky, alašém nebo aspoň denaturovaným lihem.“

Chvíli se nedalo rozeznat, kdo vede v tomto vysilujícím závodě. Jen zkušené oko Slimákovo odhadlo i na dálku přesně obsah lahví.

„Cizinec vede asi o šest barelů před Konrádem,“ řekl znalecky, nakloniv se k Aspirinovi. Jack neodpověděl a posunul širák mírně do čela, aby zastínil oči, oslněné září ohně.

„Je to on,“ řekl po chvíli lhostejným tónem, „poznávám onu malou jizvu na jeho levém předloktí.“

„On?“ opáčil krčmář klidně a zahleděl se bystře na neznámého zápasníka.

„Nuže?“ ptal se Aspirin.

„Ano,“ odpověděl prostě Slimák, „je to on.“

Více oba mužové nepromluvili a nevíme, co se dělo v hlubinách jejich duše, neboť veliké bylo umění, s kterým tito otrlí zálesáci ovládali svá hnutí mysli.

Zatím boj pokračoval. Na dně lahví zbývala již sotva pinta sodovky. Závodníci nasadili k finiši. Diváctvo procitlo ze své ztrnulosti a nový pokřik otřásl skalami.

„Kon-rád, Kon-rád, Kon-rád...,“ burácelo to Četníkovou roklí. Ale Konrád byl již se svými silami v koncích. Oči mu vylezly z důlků a před zkaleným zrakem mu posměšně tančily duhové bublinky. Cizinec si dvakrát řádně loknul, bravurně přitom kloktaje, a vymrštil prázdnou láhev do závratné výše, aby ukázal svou svěžest. Nestranné publikum neskrblilo potleskem za tento exhibiční výkon. Vítěz odklusal skromně do ústraní, kdežto vyčerpaného Konráda odváděli dva silní mužové do jeho rohu.

„Vede cizinec l:0,“ hlásil speaker, „následuje desetiminutová pausa.“

Zatím co se zápasníci osvěžovali k dalšímu boji, utvořili trampové malé hloučky, kde se živě přetřásaly šance obou soupeřů.

„Tohle je přece jen moc těžká disciplina,“ promlouval jeden trampský kmet k několika mladíkům. „Kdyby to byl takhle rum!“

„Na sodovku je cizinec neporazitelnej,“ poznamenal jeden z mužů, „ale teď to bude určitě 1:1. Na banjo je zase Konrád pořez. On je úplnej virtuos na všecko, co má struny. Povím vám, bratří, příběh, z něhož poznáte, že šance cizincovy v banju jsou proti Konrádovi minimální.

Jednou na světové výtvarnické olympiádě se dostali do finále Španěl Picasso, startující za Francii, a Čechoslovák Filla. Picasso namaloval Zátiší s kartami a Filla Zátiší s kytarou, ale boj byl pořád nerozhodný, poněvadž soudcovský sbor se nemohl shodnout na konečném výsledku.

„Nechť rozhodne soud lidu,“ řekli si empajři velikého zápasu a vystavili oba obrazy na místě veřejném.

Šli kolem nějací dělňáskové a hned si zahráli maryáš, zmocnivše se oněch karet z obrazu Picassova, což nebylo nic obzvláště těžkýho, jelikož karty byly na onom obraze dost ledabylo nalípaný.

A tak se zdálo, že Španěl zvítězí, asi jako tenkrát ve starověku zvítězil slavný malíř Apelles nad svým kolegou Zeuxidem, poněvadž dovedl vytvořit obraz zahalený rouškou, kterou jeho sok považoval za opravdovou, ačkoli byla jenom namalovaná. V tomhle případě to bylo vlastně naopak, jelikož karty vypadaly jako namalované, ale byly pouze skutečné. Chyběly jim však úplně zelené, poněvadž se zelená barva panu Picassovi do toho zátiší nehodila.

Hra s nekompletními kartami je ovšem obtížná, ale ještě těžší je hra na takovou kubistickou kytaru, jejíž jedna součást je namalována tamo v jednom koutě obrazu a další součást onam onamo v koutě protějším, a zkus zahrát něco na takový nástroj, dovedeš-li?

Španěl měl tedy vítězství už skoro v kapse, jelikož nebylo naděje, že by se někdo pokusil onu kytaru rozezvučet a dát tak najevo, že ji považuje za skutečnou.

A tu se v pravou chvíli objevil Konrád, aby zachránil čest československých olejových barev firmy Windsor a Newton, kterými byl namalován obraz pana Filly.

Konrád prostě na tu kytaru zahrál. Jeho prsty zázračně přejížděly struny rozptýlené po všech koutech obrazu a sladká melodie valčíku Sous les toits de Paris opájela všechny přítomné. Dělnáskové beztoho již otrávení maryášem, v němž jim chyběly zelené, praštili kartami, obklopili Konráda a jali se zpívat s ním.

Naše vítězství bylo úplné. Všichni Čechoslováci plakali dojetím, když za velebných tónů československé hymny, jimiž Konrád posléze rozezvučel kytaru páně Fillovu, stoupala naše vlajka na hlavním stožáru vítězně se třepotajíc...“

Vtom se ozval opět nervosní šum mezi diváky. Závodníci nastupovali k druhému číslu trojboje. Všechno se hrnulo ke kolbišti kromě Slimáka a Aspirina, kteří stáli ukryti ve stínu převislého skaliska, takže je nikdo nezpozoroval. Několik chlapců poplácávalo cizince po rozložitých zádech.

„Posedni výše, cizince,“ volal Melich, „a zahřej svou píseň!“

Zálesák pokročil blíže k ohni, usedl na vyvýšenou skalinu a naslouchaje chvíli pozorně skučení větru, naladil struny svého nástroje na stejnou tóninu.

„Poslouchej dobře, ó svobodný národe trampský,“ zvolal silným hlasem.

„Posloucháme, cizince,“ odpověděli sborem shromáždění. Tu se dotkly prsty zálesákovy strun a rozehrály je v prostou, tklivou melodii. A již počaly splývat s jeho rtů jímavé sloky teskné písně:

Balada o osiřelém dítěti

Osiřelo dítě
o putovním štítě,

neboť jeho máma
 byla autodáma,

která jednou z jara
tatru nabourala,

jednou z jara, kdyžtě
jela Jíloviště.

Když už rozum bralo,
na auto se ptalo:

„Ach, táto tatíčku,
kam jste dal tatřičku?“

„Tvá tatra tvrdé spí,
žádnej s ní nejezdí.

Jak dítě slyšelo,
do garáže spělo.

„Ach, tatro, tatřičko,
popojeď maličko!“

„Běž dítě, běž domů,
máš tam novou pragu.“

„Ta není tak čilá,
jako ty jsi byla.

Když větérek duje,
svíčka nefunguje.

Bývá to s ni bledé,
kopec nevyjede.

Co mě nejvíc žere,
startér nezabere.“

V garáži tam stojí,
každý se jí bojí.“

„Běž pro benzin, dítě,
zítra na úsvitě
vyjedeme hbitě.“

První den vyjelo,
druhý stovkou jelo,
třetí pohřeb mělo.

Cizinec dopěl a sestupoval s balvanu za velebného ticha, přerušovaného vzlykotem trampských žen a stařenek a usedl mezi muže, kteří polohlasným mručením vyjadřovali svůj podiv. Vtom již na pokyn prorokův vystupuje Konrád, vyšvihne se křepče na vysoký kámen a hlasem plným bojovného zápalu prohlásí krátce:

„Variace na motiv mého soupeře!“

Jakmile první bohatý akord vytryskl z Konrádova banja, poznali všichni, že tento nástroj je ovládán rukou mistrovskou. S koncepcí přímo básnickou vytvořil hudec v několika geniálních taktech motiv osiřelého dítěte a již jako dravá ručej řinul se z banja příval tónů, znázorňujících tragický závod o putovní štít. Svižný Bugatti step přeskakující příbojem rytmů a melodií rozvinul se v Novákovy „Tatry“ a Sukovu „Pragu“. Při tom jako stříbrný pramének proplétal se původní nápěv kaskádami symfonických pasáží. Posléze, po vyvrcholení fantasie ukázkami čtvrttónové hudby, zakončil Konrád klidně a důstojně Chopinovým smutečním pochodem.

Tóny Konrádovy písně ještě doznívaly, když cizinec, jenž se první vymanil z omamného opojení, odhodil své banjo, stiskl Konráda v náruč a poceloval na obě líce. Tu teprve propukl všechen lid v ovace, jež nebraly konce.

„Stav l:l,“ ohlašoval speaker.