Praha

Jan Neruda

62 

Elektronická kniha: Jan Neruda – Praha (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: neruda05 Kategorie:

Popis

E-kniha Jan Neruda: Praha

Anotace

O autorovi

Jan Neruda

[9.7.1834-2.8.1891] Významný český básník a novinář devatenáctého století, člen družiny májovců. Pocházel z Malé Strany, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několik úřednických zaměstnání, kde byl nespokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, opět neúspěšně studovat filosofii....

Jan Neruda: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Praha“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kříž

Několik kroků před kapucínským klášterem na Hradčanech stojí červeně natřený, vysoký kříž. Stojí zde skutečně jakoby k doplnění krásného obrazu, jakýž tichý a jednoduchý klášter, nádherně vystavěný loretánský kostel a klidné prostranství podává; stojí zde, jakoby doplněk k poetickým předmětům, které v prsou důmyslného pozorovatele celý svět blahé poesie budí, mysl jeho skoro dětskou činí, a dech brzy zrychlují, brzy zarážejí.

Kříž ten nestál zde ale vždy – bylo to podivné, jak sem vlastně přišel.

V malém Černickém domě žily kdysi dvě vdovy. Byly sousedkami; kdybys byl z jedněch dveří dva kroky učinil, vcházels už do dveří druhé vdovy. Nepřecházela zde ale svornost z prahu na práh, vdovy žily v nepřátelství vzdor tomu, že jedné z nich lidé sobě vůkolní vážili a že vpravdě správností svou se vyznamenávala. Druhá žena ovdověla prý záhy, zabili jí muže při jakéms nedovoleném podniknutí. Může být, že neštěstím, může ale být také, že úsměšky lidí stala se tak zlomyslnou, jakou skutečně byla. Vdova zlá byla bezdětná, a tím se vysvětluje také její zášť naproti vdově druhé, neboť tato měla co potěchu své siroby dcerušku tak krásnou, že ji sousedé nejinak než „panským dítětem“ nazývali. Bylo to vskutku děvčátko překrásné; když se někdo na ni zadíval, mněl, že to vtělený jarní den. Kadeřavé vlasy její byly jakoby sluneční paprsky, zlatem se stkvějící a v srdce člověka se dobývající. Tváře byly krásnější než růže, oči tmavější než fialka a jasnější než studánka, a pleť měla bělost jarního dne, hebkost sametového kvítka.

Tak krásnou byla už co děvče tříleté. Zlá vdova tvrdila tenkráte, že z krásy vyroste. Minula však další tři léta a děvče vzrůstalo ještě spíše do krásy než z ní. Bohatí lidé z vůkolí dávali matce její peníze a šatstvo, aby dcerunku dobře a její kráse přiměřeně vychovati mohla; neboť taká krása je Boží dar a nesmí se zašlapat. To ovšem popudilo zlou vdovu nanejvýš a umínila sobě, že tomu překazí.

Zavolala si jednou dcerunku sousedčinu do své světnice a pravila: „Vidíš, holko, tys krásna, a co při tobě nejkrásnějšího, to jsou tvoje zuby. Ztratíš je ale brzy, já to znám; mám tě ráda a chci ti pomoci. Otevři ústa, natru ti dásně sílící mastí, a nevypadají ti nikdy.“ I natřela jí dásně.

Od té doby nastal druhé vdově z dítěte kříž místo radosti. Děvčátku nabíhaly a otékaly každodenně dásně a tváře tak, že obličej se neforemným stal. Dítě musilo si obličej s…