Praha

Výstava v zimě

Já už vím, jaké to bude!

15. října nával lidstva, že takového nikdy ani nebylo. Všechno ve slavnostním oděvu, Rezinky v nejslavnostnějším. O 4. hodině odpolední „první výstavní tah“; hudba, jásot, rámus. A pak vystoupne pan hrabě Zedtwitz na pódium, kolem něho v půvabném věnci celý výbor. Pan hrabě se ukloní: „Pánové a dámy! Děkujeme z upřímného, hluboko pohnutého srdce za přízeň, kterou jste nás a náš podnik tak přeštědře obmýšleti ráčili. Prohlašuju výstavu za skončenou!“ – „Sláva! Výborně-é!“ zahlučí to hromem po celém prostranství. „Opakovát! – Opakovát! – Opakovát!“ Pan hrabě se objeví znovu, bude se klonit, krčit rameny, a – zmizí. „Opakovát! – Opakovát!“ Pan hrabě se zase objeví – atd. – desetkrát za sebou. Konečně ale vystoupne ještě jednou, ukloní se, přikročí k dirigentskému pulpitu, převrátí výstavní partituru kupředu…

Vtom vyhodí Hynaisův genius na plakátech do výše levou ruku místo pravé a stočí nohy do kliky nalevo místo napravo. Kasír u hlavního vchodu vyšoupne okýnko znovu si nad hlavu. Pan Vojtíšek namázne turniket… A výstava započne znovu… „Nové období, od 15. října do 15. března.“

To vše se stane jistě, neúprosně, neodvratně, s onou „elementární silou“, o níž čítáme v našich novinách. A bude dobře, že se tak stane! Už v náhradu za zmoklé léto!

Zimní výstava! To ještě ve světě nebylo! To bude po celém světě šuškání, povídání, obdivování! Zdárný výsledek je při tom zcela nepochybný. Vždyť už samo to naše rozkošné výstaviště! Arci se pak více už nebude mluvit o „milém stínu košatých stromů“, o „svěžím brčálu lučního pažitu“, o „křovním koncertu slavíků, pěnkav, drozdů“ atd. Po štítech výstavních budov pak bude přeletovat už jenom věrný náš chocholouš, v křovinách zacvrliká si písklavý střízlík, ve větvích vysokých stromů zakváče vrána. Ale ten daleko, daleko ještě zvýšený půvab venkovského zátiší, až zimní příkrov rozloží se krajem! Až mlhy vystoupnou z Vltavy a převalí se širým sadem. Až šedivé jíní každou větvičku dostara ovousatí. Až pod nohama bude chroupat sníh a praskat ledový škraloup. Jak tu budou pak ty dívčí nožičky cupitat – cupitat! Jak budou mužští těžké své kroky do dálky natahovat a své velké ruce do hloubky kapes strkat!^[2]

Ovšem se musí přírodě také za zimy pomoci. Zima nám musí dodat zcela nových výstavních předmětů, nových přízdob. Zavčas např. se musí postavit velká, velikánská trámová kostra, hned počátkem mrazů pilně spoustami vody zalévat, aby se utvořila kouzelná ledová jeskyně, s rampouchy – „stalaktity“, dlouhými jako topol… „Světelný fontán“ přeloží se sem, do jeskyně… Na cvičišti upraví se kluziště pro velké, u „skluzavky“ kluziště pro malé. Zároveň sněhový vrch, s něhož se bude lítat po malých sáňkách dolů… Na Letenské pláni bude stát nebetyčný vrch ledový, znázorňující množství letos v Čechách napadaných krup, a pod ním budou ve stanech prodávat roztomilé, jen tak asi metr vysoké „vršíčky“, znázorňující, mnoho-li přišlo „krup na jednu hlavu…“ O nutné zahřítí se nebude v těch 5.555 hospodách, které do té doby při výstavě vzrostou, arci pražádná nouze; hlavně ale požene se omrzlý člověk do „české hospody“ na štamprli „vajkslovky“, na skleničku „hořké“ nebo kalíšek „ořechové“, „na šálek česnekového oukropu“ nebo „talíř houbové polívky“, na „misku horkých bramborů v munduru…“

Středem výstavy zůstane ovšem Průmyslový palác. Denně bude kolem něho velké „promenádní klouzání“ mladého světa. A maminky bruslících dcer budou zatím sedět v paláci uvnitř (vystavovatelé a skříně jejich se pro zimu vyhodí). Palác bude příjemně prohřát, a to různými způsoby: rourami s teplou vodou, rourami s teplým vzduchem, kamny kachlovými, otevřenými francouzskými „komíny“ atd. Kolem stěn, kolem sloupků a v řádkách a kroužcích uprostřed budou pohodlná sedátka. Roztomile se to bude plácat a klepat!

Jest to beztoho věc jenom spravedlivá, dámám našim za zimy tam umožnit a zpříjemnit takovéhle „podvečerní táčky“. Praha přenesla své elegantní denní promenády letos ven do výstavy, a dnes už uznává se všeobecně, že klep ještě nikdy tak krásně nám nezakvet’ jako nyní! No, on tu byl arci vždycky talent, vždycky! Jen co je pravda: pomluv jako kapek při polním dešti u nás. V Praze, o kom se nedá nic, ale pranic říci, co by mu uškodilo v něčích očích – „Ten? Dejte mně pokoj s tím lumpem!“ – Praha je „hlavním městem médisance“, o ní řekl prý kdosi: „Co jiná světová města pro civilisaci a pro průmysl, je Praha pro klep…“

Talent, to se rozumí, má se podporovat, a proto bych poukázal na jistý zvyček pařížských dam. Schovávají totiž za nynějšího výročí třešňové pecky a šťopky, zbylé na talířích, a usuší si je. Když pak v zimě je pěkná ženská společnost kolem otevřené pece pohromadě a polena vesele hoří a klípek se mile daří, hodí domácí paní hrstku té souše do ohně… „Poslouchejte, to ty dušičky našich bližních pěkně praskají! – To nám to voní!“ Snad by mohly dámy k výstavním svým táčkům přinášet tedy peckové příspěvky v sáčkách, jako přispívají k piknikům…

To budou arci jen tak ty pravidelné, ty zábavy všední; my musíme ale pro zimní období výstavní uspořádat také ještě novou řadu zábav zcela neobyčejných! Předkládám jich slavnému výstavnímu výboru ihned tady hezounký růženec;

I. Výstava krasotinek. Dodatek k letošním výstavám letním. Troje oddělení: a) Děvčátka právě teprv rozpučelá, a dámy v plné, svěží ještě své kráse. („Čtvrtá letošní výstava růžová.“ – Pavilon zahradnický.) – b) Dámy dopěkna nalíčené a moučkami čistě zasypané. (Pavilon výtvarného umění.^[3]) – c) Staré panny. (Pavilon retrospektivní.)

II. Slavín. Jakmile napadne sníh, sejdou se naši sochaři v pavilonu výtvarném a uformují z něho národní „Slavín“. Postavy vynikajících na Parnasu českém osobností, mrtvých i živých. („Přihlášky vyprošují se zavčas“.…