Praha

Pražanky

Jen kdyby pámbiček dal a bylo nastávající týden hezky! Aby sluníčko svítilo, vzduch byl vlažný, nebíčko se usmívalo a holčičky mohly v jarních, nových, lehkých, čiperných šatičkách, s modlitbami v rukou ven na ulice, od kostela ke kostelu, a já abych mohl neblátivou cestou pěkně kolem nich a podívat se dobře na ně. Ne snad z jakési staromládenecké zamilovanosti – o ne! Ale můj nakladatel mi řekl: „Podívejte se tadyhle na tu knihu – ‚Přírodopis Berlíňanek‘ – napište mi přec nějaký podobný ‚Přírodopis Pražanek‘! Vy dovedete ten pražský napsat duchaplněji, ne tak bezmyšlenkovitě“, lichotil můj nakladatel. „A já vám zaplatím znamenitý honorář“, dodal můj nakladatel.

Což je o braní honoráře! Což je o psaní! Ale ty přípravy, ty studie! Kdosi vypočetl, že včela, když chce sebrat kilo medu, musí navštívit 125.000 paliček jetele; a poněvadž každá taková palička skládá se asi ze 60 květů, musí včela vysát těch květů sedm milionů a 500.000!

Se studováním žen má se to ale zrovna jako se sbíráním medu. Kladu tu příští knihu svou o Pražankách tedy na roveň jen s jedním kilem přirozené té sladkosti a budu dle toho musit prozkoumat asi 125.000 ženských paliček čili hlaviček, a poněvadž každá ženská hlavička skládá se rovněž alespoň ze 60 různých květů, budu musit – pro pánaboha, jakpak to budu vypadat!

Každý nahlédne už, proč že si přeju od Pánaboha, jehož považuju za zcela obzvláštního příznivce české literatury, pěkného tedy počasí. Chci studovat ženské po skupinách a začít – ani nevím proč – s mladými. Ty lze ale houfně studovat jen dvakrát v roce: na jaro o Velikonocích, když se vyhrnou po prvé v „letošní“ frizúře a v nejnovějších jarních šatech, a pak na zimu v prvním sněhu, když vezmou na hlavu zase nejnovější karkulky teplé. Jako by se jich byla příroda dotkla pokaždé pak kouzelným prutem! Včera žábě nikým ještě nepovšimnuté, a dnes už vábí všechny zraky mužské! Pojednou všude kolem půvabných tvářiček, o nichž jsme do té minuty neměli ani zdání! To dělá ta frizúra, ta karkulka. Znám je náhled, že „každý člověk na světě jednou zbohatne – jen když se toho dočká“. A mnohem ještě oprávněněji lze říci, že každé děvče jednou dojde krásy – jen když je dosti dlouho mladé a dočká se té pravé frizúry, té případné módy.

Budu to mít s tím přírodopisem přece jen kříž! Pražanka se tak přírodně nevyznačuje, neodlišuje, jako proslulé obyvatelky některých měst jiných. Mluví se o graciózní Pařížance, ohnivé Varšavance, fešné Vídeňance, krásné Římance – o Pražance nemluví se pranic.

Jsem zcela upřímný, zcela spravedlivý, a pravím: Krásných Pražanek, tak krásných, že jak říkáme člověku, až dech se tají, je žalostně málo – ale zato jsou příjemny – až k zbláznění příjemny! Povídá se: z každé Pařížanky můžeš udělat celé drama; o každé Vídeňance můžeš napsat celý román; každá Berlíňačka je sama knihou, o níž můžeš učených výkladů napsat jako o Goethově „Faustu“. A já přísahám: každá Pražanka je lyrickou písní, milounkou, dojemnou, že ti až k srdci sáhne, že ti až slzu z oka vynutí – písní, o níž není možno jinak psát, než zase písněmi, sterými, tisícerými – viz básnickou literaturu českou!

Pražankám vytkli už často cizinci, že jsou tělesně tak nepodobny např. kyprým Vídeňačkám, že jsou, jak říkáme trochu plochy atd. Ano, ano – vypadají zpravidla vskutku tak tenký, tak subtilní jako ta štíhlá lilie, kterou tamhleten svatý na oltáři v ruce drží! Muž se na ně zahledí, myslí si: „Nu, tenhleten křížek v životě unesu!“ a ožení se. Ale uplyne v manželství sotva rok a z tenké lilie stala se pyšná jiřinka, dvě léta a vyvinula se kulatá slunečnice – jenom úskok byla ta štíhlost, hotový úskok! Neživím se takto zradou, ale tohleto nemohu smlčet!

Také je pravda, že rovněž co do toalety Pražanky nejsou význačny, nejsou vynalézavy, že nemají jaksi krasochuti své vlastní. Vidí se…