Praha

Výstava starých mládenců

Přece to byla jen jedna, jediná řádka! A já jsem na ten „vtip“ nebyl ani zrovna přespříliš pyšen! Ale zajelo jako dýka! Hned v úterý týden přilétl rozčertěný, andělskou rukou psaný lístek: „Když navrhujete výstavu starých panen, pročpak nenavrhujete také výstavu starých mládenců? Vyzývám Vás, abyste navrh‘! Hned příští neděli – jste-li muž poctivý a spravedlivý…“ Zalezl jsem do své poctivosti a spravedlivosti jako zajíc do máku a do zelí a byl jsem tichý. S bohorovnou nonchalancí mluvil jsem „příští neděli“ O něčem zcela jiném. Ale ihned zase v úterý byl tu lístek… „Tedy jste nenavrhl! Já vím teď, co o Vás…“ Inu – nenavrhl! Protože… protože…

Protože, kdyby tam byla starých mládenců celá sbírka, za 24 hodin by Stromovka uschla a zpustla! Děti po širé Praze by dostaly psotník. Na čtyři míle kolem ovoce by zčervivělo. Brambory shnily. Ptactvo vyscípalo po nebi i po zemi… To by byl ukrutný pohled… hrozný… hrozný…

Už to slovo „starý mládenec“! Naznačující něco naprosto protimyslného, nepřirozeného… baziliška, „velikou potvoru hadóv…“ To se přiznám: něco protivnějšího na tom světě neznám! Já, když takového chlapa vidím – držte, prosím vás, držte mne…!

Bože – jak krásný výraz, jaký vznešený pojem je ve slově „stará panna“! Stará – ale lilium! Nedotknutá – nedotknutelná! Bytost tichá, obraz oddanosti svaté! Snadže kamenitý svět a trnitý život do její duše naházely zloby; ale panna dovedla všechnu zlobu vpravit aspoň do společenské formy a ještě nás – andílek – tou zlobou svou baví!

Zato – starý mládenec! Jed – jed – a jed. Zloba nezkrocená, společensky protivná. Ropucha, při jejímž pohledu se obrací žaludek. Tvor, kterému se snad každý na světě vyhne, vždyť – pro pánaboha – starý mládenec nesmí s jinými lidmi zasednout dnes už ani k témuž stolu… je tomu zrovna půl hodiny, co mně pošta vysypala na můj stolek gratisexemplář knihy:

„Starý mládenec
sám sobě
kuchařka,
čili 300 receptů…“

Podívejte se přece na něho, kde jen chcete! Po ulici kráčí sám a sám; pomalu, s kamennou tváří, těžkým, necitným okem: vyhýbají se mu jako zestárlé dánské doze. V divadle chrká a bručí, že soused abonent honemhonem přidá stovku a vezme si sedadlo nahoře v lóži. V hostinci sedí v nejzazším koutku, u nejodlehlejšího stolku, na nejodvrácenější židli, jako nakažlivý nemocný – a kdokoli ho nezná a sklepníka se zeptá… „I to je takový starý mládenec!…“ žádný stav, žádný charakter, žádný „pán“ – nic, pranic na světě, jen „starý mládenec…“

Stará panna dojímá! Budí soucit, politování, alespoň u toho, kdo ji nezná. Ano, četl jsem na staropanenský osud již i výborné básně. Se starým mládencem ale politování nemá nikdo! Literatura se ho bojí. I ten rozpustilý úsměšek národní písně se mu vyhýbá. Přísloví lidu opatrně ho obchází a zatahuje žahadlo před ním jako pes ohon. Není divu: prosycená zloba! Říká-li se, že „ve dvou babách vězí tři čerti“, mělo by se věru říkat, že v jediném starém mládenci vězí pět krokodýlů, sedm štírů, devět hadů, jedenáct netopýrů…

I vždyť já netvrdím, že starý mládenec je už od narození zlý! Ach ne – on také je synem lidské matky! Ale stal se! Možno, kdyby se nebyl stal, že by byl z něho doposud zcela spořádaný člověk. Řekněte mu třeba ještě dnes: „Pane N., viďte, vy jste přece už také přes čtyřicet?“ či: „Prosím vás, řekněte mně, proč vy se neoženíte? Eh – dvacet byste jich ještě dostal místo jedné!“ a tvář jeho se povyjasní a bude mít na okamžik výraz téměř lidský. Ba někdy se u něho jeví docela i stopy jakési ušlechtilosti. On dovede např. tajemství zachovat, mlčet – spolehněte se, velectěné dámy, na to, že dovede mlčet! A byl jsem již při tom, že se ujímal lidí, kterým se pošklebovali takto všichni ostatní. Např. manželů „paroháčů“ – „No já, pánové, věru nevím,“ řekl s obzvláštním důrazem a v jeho hlase chvělo se cosi jako přesvědčení, „copak je rohy nosit nějaká hanba? něco snad hyzdícího? Podívejte se přece, pánové, na Michelangelova orohatělého Mojžíše – jaká vznešenost! Na Jupitera Ammona – jaká síla! Když tedy, pánové, proroci a bozi…“ Ano, tak skutečně mluvil!

Jenže – jak jsem už řekl – on stal se zlý. Když pak už jednou začal, také pokračoval: jeho zloby přibývalo – přibývá denně, vůčihledě. A to jen: pro ukrutnou lítost vnitřní. Ne snad lítost nad tím, co ve svém životě hanebného spáchal, nýbrž čeho kdy kde v tom genru – omeškal! I vždyť já to vím – já mu to řekl už několikrát do očí: „Vidíš, trdlo,“ řek’ jsem, „co bylo vloni, nikdo nedohoní…!“

Ukrutná nemoc tohle staromládenectví! Řekl bych: alkoholism. Vždyť víte, co piják! Ráno zlomený, zvadlý, malomocný; ale podejte mu skleničku „spravedlivé“ a oživne. A zrovna tak starý mládenec: pověste mu na krk mladou, hezkou holku – ale spravedlivě mladou a hezkou – mžikem osvěží o desítiletí!

A nemoc nakažlivá, až nebezpečně! Dnes, tvrdí každý, je „mnichů v Čechách více než před Husem“. Choďte pak po nich, po těch mniších-mládencích, a interviewte je po příčinách – interview je módou!

První vám řekne: „Nemohu děti vystát!“ Druhý: „Ženy dnes požadují mno…