Praha

Marie poustevnice

„Je to Marie poustevnice!“ Divné to pořekadlo uslyšíš někdy od obyvatel Hradčan nebo sousedících částí. Ptáš-li se, co tím myslí, odpoví ti, že je ta osoba, o které se mluví, starou pannou.

Jdeme-li do Ostruhové ulice k zámku, naleznem na místě, překrásný pohled na Prahu poskytujícím, jak známo, dvě sochy, za nimiž dosti velká terasa mříží uzavřena. Místečko to nazývají vůkolní u „Marie poustevnice“ čili také „Maria Einsiedel“.

Krásná byla ta dcerka páně inspektorova a přitom tak dobra, že i nejzlejší lidé ji rádi míti musili. Jednu chybu ale měla přece, velkou chybu, kterou jí ovšem odpustit nemohli. Dcera bohatého inspektora milovala chudého řemeslníka, syna druhdy sice zámožného domácího pána, který však v bídě dokonal, a prachudinké vdovy, která mimo syna svého a malou světničku, doživotní to výminek jakž pro ni tak pro syna, žádného majetku neměla. Syn ji ovšem živil, lidé ho také proto chválili, ale to jemu opět odpustit nemohli, že očí svých povznesl k bohaté Alžbětě, které navzájem ničeho mimo svou světničku podati nemohl. Sám pan inspektor pravil, že by proti tomu člověku ničeho neměl, jen kdyby se mu do rodiny vetřít nechtěl. Navrhoval dceři sílu ženichů jiných, mnohý byl mezi nimi, který mládím i krásou vynikal, Alžběta ale chovala se tak chladně k nim, že je všechny zase zapudila. Střežili každý její krok, dovedla je však přece oklamat. Často zablesklo se podvečer v jistém oknu Švarcenberského paláce a jako v odpověď zazářilo pak zase malé okénko pod střechou jednoho domu dole v Ostruhové ulici. Pak se dovedla Alžběta vykrást z domova, a zakrátko procházela se už se svým milencem po hradčanských alejích.

To vše nemohlo se nadlouho zatajit. I uposlechl její otec radu několika dobrých přátel a dal mladého řemeslníka na vojnu odvést.

Bolestné bylo loučení se mladých milenců. Dali sobě slovo, že věrni sobě zůstanou, byť i smrt je děliti měla.

„Já zajisté dostojím slovu,“ pravila Alžběta, „a slibuji ti tímto, že denně podvečer pozorovati a čekati budu, zableskne-li se v oknu tvém světlo co znamení. Nejsem-li pak na smrt nemocna nebo už dokonce mrtva, najdeš mne na místě posavadních schůzek, ať je pohoda příležita nebo ne.“

Syna odvedli a matku podporovala bohatá Alžběta. Rok po roku minul, odplynula už dlouhá řada let, umřel otec Alžbětin, umřela i matka jejího milence – ona sama zůstala sobě ve všem stejna. Proměnily se už několikráte také kroje, ona ale, ač zámožná, podržela kroj svůj dávnější, třeba se tím lišila od ostatních. V kroji tom byla se zalíbila jemu. Musila po smrti ot…