Kniha veršů

IV. Ze hřbitova

Co jest slza? skvostná karbunkule

v noci světlem divným zářící,

a svou září charé noční stíny

i jich dusné strachy mařící.

Co jest slza? Kapka rosy chladné,

jakou palčivý blín nasází,

kapka ta jak vlna v okeanu

celé nebe sama obrazí.

Co jest slza? Mlíčná nebes střída,

stříbra zář to modrem ztopená,

tisícerých chová v sobě světel,

tisícerých světel bez jmena.

- - -

Co jest země? Mocná báně

z kostí vetchých, z popele,

velký hřbitov, tvor kde všaký

druhu tělem ustele.

Báně povrch zlatoskvělá,

hvězdy bílé podoba,

uvnitř dech a světlo mroucí,

teskná smrti poroba.

Bytost jakás klamná příkrov

skvostný na báň prostřela,

jaký as se děvě dává,

kdy co poupě zemřela.

- - -

Jaký bujný ples na živém stromu!

každý lístek k jinému lne pólu,

o Dušičkách ale všechny dole

kolem stromu leží klidně spolu.

Bujná zeleň z jara v listech stkví se,

života jarého obraz věrný,

o Dušičkách ale dávno vryla

na každý list smrt svůj obraz černý.

- - -

U Dušičkách na hřbitově větřík

vesele si s lidmi zahrává,

radostí snad, že to množství lidstva

pro hřbitov už zase dozrává.

Náhlý vánek oči tobě klíží,

snad to matčin prach tě uspává,

neb co upomínka na hry dětské,

bratrův popel s tebou pohrává!

- - -

Za mřížemi rovy v stejné řadě,

perly na šňůře jak nehezké,

a snad skutečně to uložené

perly pro království nebeské.

Pak by mříže kolem hrobů byly

řešato dle mého mínění,

aby perel dle jich velikosti

lehčí někdys bylo dělení.

- - -

Nač zde sklenných vrbin u ohradě

dóm ten pyšný jesti vzbudován?

snad že nový sad na mrtvých sadě

národa svěcencům věnován?

O ten stan si pýcha vzbudovala,

tlíti lakota chce pospolu,

žene zdi, by čistou zachovala

dávno znečistěnou mrtvolu!

Však i chudoba ta povždy kletá

v smrti věrnou značí rodinu, —

hrobník klna v dlouhou šachtu metá

zlopověstnou bídnou chudinu.

- - -

Bleskosvodům společenských bouří,

mučedníkům našich osudů,

v směšnou odplatu pak bratří zdarma

ustelou společnou pod hrudu.

O kéž byste místo toho lidu

v šachtu stlali jeho chudobu,

nezaslouženou tu jeho bídu,

bolestnou tu hladu porobu!

- - -

Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,

že mou píseň soucit pravý znamená,—

lehko zpívá pouta, sám kdo u porobě,

koho chladně zeď tu střeží kamenná.

Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne,

který neukončí se snad za šera,

v kolébce jejž budí žití ráno lačné,

který v žití přešlém nemře z večera.

Boj ten denní o chléb s brannou skutečností,

lup kde vítězi píď změří dítěte,

doufání vždy nové v milost budoucnosti,

nádějí smrť náhlou v plném rozkvětě.

Z věnce, který z ideí si mladosť svila,

každý den v hrob lístek umí pohřbíti,

dnové, lístky sprchnou — hlína déšť ten vpila –

živil’s se, bys mohl jednou umříti!

- - -

Nebe šíré obléklo šat šedý,

jak by před kostelem kajíc stálo,

své „memento mori“ v čele nesouc

za staré se hříchy lidstva kálo.

Nebe pláče — nevěstu jak ženich

mrtvou, ztuhlou v slzách vřelých topí,

či jak kněz snad budoucnosti poupě —

mrtvou pannu — svatou vodou kropí.

Nekropí to kněz snad mrtvou pannu,

aniž nebe hřích by lidstva kálo, —

déšť to vlažný v kyprou zem se vpijí,

bychom neměli snad chleba málo!

- - -

Já věru lituju všech našich „bohů“!

být dokonalým, jaké neštěstí!

a ve všem znát se, nikde bezcestí —

jak šťasten jsem, že často bloudit mohu!

Vše chválí je, a bozi to vše znají,

já bláznil bych při chvále…