Kniha veršů

Kolovrátek

Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý,

a měsíc plný lije pršek skvělý

na sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělý

teď zkamenělou v spánku kryje zemi.

Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klame

a mníš, že kolem bájné slyšíš znění,

mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme,

mníš slyšet spících stromů klidné snění.

Už dávno stromy větve stinné odstrojily,

podzimních větrů písní v spánek ukojily

a ku výši teď trčí větve nahé

jak žebřící o jaro nové, blahé.

A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily,

snad oblakům by — kolébce své — blíže byly!

Tak tuho mrzne, vzduch že pružný, plynný,

se svraštil v drobné, leskné křišťály,

jež v lehkém letu táhlou píseň zvoní;

tak tuho mrzne, krok že spěšný zlíní,

a hlava dřímajíc se k prsoum kloní

a sstydlá krev se spánkem ošálí.

Však den má černé, noc pak stíny jasné

a jako léto luznou květnici,

má zase zima teplou světnici

a uzounké v ní žití milokrásné.

Dům v sněhu, v domě okna září,

jak náhlá radosť v umučené tváři,

či jak by tichou nocí záříce

svit zahanbiti chtěla měsíce.

A v teplé světnici krb černý stojí,

v něm plamen vesele si zašlehá,

snad radostí, žeť s tuhým mrazem v boji,

jenž tuze v okna malá nalehá.

A jak teď mráz ve okna mocně dýše,

dech ostrý něžné květy v okno píše.

Ba kde jen člověk s přírodou je v boji,

tam vzrostou květy, třeba květy ledné,

a sotva v boji člověk poustojí,

květ za květem zas zachází a bledne! —

Jak živo zde! Koléčka lítají

a tenká niť se kolovratem točí

a skrytě zalítnou si mladé oči,

když mladá ústa leccos šeptají.

A jako v okně květ své minuty

a venku nahý dub své čítá věky,

tak jsou zde ve kruh milý sepnuty

vybledlá kadeř s mladistvými vděky.

A vše se rozesmálo v bujném veselí —

ba vše, až na tu babičku snad v posteli . . .

Ba věru nevím, až nám přejde zima,

až jara dech zas všechno ozlatí,

zdaž se ten starý kmen, jenž ztuhlý dřímá,

zas mladým, novým listím ošatí! —

„Jak je mi volno, jako v velký svátek,

ach prosím, jinam mne teď přeložte —

či raděj posaďte a dobře obložte

a přineste mně ten můj kolovrátek. —

Jak? Teprv osmá by to měla býti? —

Jak daleko je ještě do devíti! —

Nuž, pojď sem, milý, starý kolovrátku,

už, starý, také lecjak bídně stojíš

a skoro zatočiti se už bojíš —

vždyť oba odpočneme si po krátku!

Tak divně vypadá to prázdné vřeteno —

nuž dodrž ještě na několik nití,

ať mají nití aspoň na zašití,

mám na rubáš už dávno spředeno.

Kde na hřbitově pradědové moji leží,

tam kořeny se lípy rozložily,

peň vyhnaly ku výši silný, svěží;

však když se mrtví kolem rozmnožili,

tu hrobník podsekával kořeny,

že k uvadnutí byly zmořeny,

a z dřeva lípy mně pak na památku

též vzali dřevo k tomu kolovrátku.

Já byla tenkrát skoro děťátko

a když jsem první nitě dovedla,

co osiřelé malé děvčátko

jsem otci v rubáš nitky zapředla.

Ach smutku bylo tenkrát ovšem dosti,

však dětský smutek! — déšť to májový

a pojednou se změní na radosti,

jež každým ránem zas se obnoví.

A mně se zdá, jen dítě nevinné

že každou radosť z plna užívá,

kdo starším, tomu vždy se rozplyne,

když v pravo v levo se tak zadívá. —

Mou radosť sotva někdo vypoví

tu velkou radosť, když má hravá píle

i bratříčkovi spředla na košile!

vždyť radosť má jen v bratru zkvítala —

on byl jak slaďounký květ červnový,

já jako včelka za ním lítala.

Ba naše srdce stříbrné jak zvonky,

jak by je v jedno spjaly drahé sponky!

My žili jak dvě zrnka v jednom klásku

a jak dva skřivánkové v jednom poli —

ach, bože, ještě jednou takou lásku! —

O neblahý ten, jenž se z mládí musí

odloučit od těch, které miloval,

jak dlouho, než-li přežije svůj žal,

než cizí svět a cizí srdce zkusí!

Můj bratr písně svoje zakopal

po místech, kde si se sestřičkou hrál,

pak v cizině si po nich zatoužil —

ach jaký div, že se mně usoužil!

On byl jak z klece uprchlé to ptáče,

jež truchlivě kdes po polích si skáče

a z hladu neznaného hlínu zobe,

jak by si zaklepalo na svém hrobě.

Už na podzim se zase ke mně vrátil —

chod nejistý a bledé vpadlé tváře,

zrak jak by nikdy nebyl poznal záře,

tak chřadnul, vadnul jako strůmek v sadě,

když větší stromy nechají jej v chladě —

a dobré bylo, bůh že život zkrátil.

Má radosť mně tak náhle vybledla —

já jsem ji bratru v rubáš zapředla.

Vy víte, kde teď nebožátko leží,

vždyť vaše bába v každý den tam běží!

Ba bylo jiné kvítko než můj vnouček,

jenž v ústech dýmku celý den mít musí

a předce ví ten nedorostlý klouček,

že mne to starou bábu vždycky dusí.

Nuž, kuř si na poli, můj milý hochu,

to víš, že stará ráda bručí trochu!

Já jako z vody tenkrát vyrůstala

a loučila se s hrou a dítětem,

pojednou seznámena se světem

už z dítěte se pěkná panna stala.

Ach jsou to divné doby, předivné,

svět zcela nový v srdci oživne!

Ač panna dítěte je moudřejší,

přede každé slovo slyší příkřejší

a dřív-li smělá, je pak nesmělá