Hřbitovní kvítí

Na pahorku leží pole chudé

Na pahorku leží pole chudé -
ostrov v časů proudu - málo znáno,
jako skříně skvostné na poklady
čtyrmi bílými zdmi obehnáno.

Vrata jako zámek zrezavělý,
povrch zbořené a zpustlé sady -
nesáhne zde ovšem žádná drzá
ruka uložené na poklady.

Noha spěla má k těm chudým rovům
poutcova jak k hrobu spasitele,
bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala
sabatový šat svůj na přítele.

Zelená se tráva po hřbitově

Zelená se tráva po hřbitově.
Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné?
Naděje spíš že to pohrobené
zase vzešly, by snad bylo zjevné.

Červená se kvítí po hřbitově.
Snad ho sázela zde lidská ruka?
Ba spíš myslím, že to pohrobená
láska jest i její drahá muka.

Však i zažloutlé zde bejlí hnusné
porodila v bolu země pustá,-
aj ta podoba zlých vášní jistě,
ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá.

Ticho - jako ráno v dálném poli

Ticho - jako ráno v dálném poli,
kdesi jenom o kov hruda zvoní, -
aj to stařec, - opřen o lopatu
k zemi shrblá záda pracně kloní.

"Nevíš, kde zde přítel leží?" - "Čím byl?"
"Čím měl býti, blázne, - člověkem!"
"A jak umřel?" - "Puklo mu jen srdce,
že mu oplatila lásku nevděkem!"

"A kdy skonal?" - "Není dávno tomu!"
"Kde by asi ležel, nevím víc;
neboť věřte, kterým srdce puklo,
že jich leží tuto na tisíc."

Porodila rosa kvítek malý

Porodila rosa kvítek malý
po zářivém slunci prahnoucí -
duch tvůj jarý zrodil ideály
mile čistou myslí vanoucí.

Zahrálo si slunce ranním květem,
a juž kvítek slabou hlavu kloní -
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní.

Co květ toužil, přece vyplněno -
políbením slunce uvadnul -
tobě osud dal však jiné věno -
snové uprchli, ty jsi uchřadnul.

Byl jsi chud - však bujní tvoji snové

Byl jsi chud - však bujní tvoji snové
nasypali po cestách tvých zlato;
však že zlato sypali ti …