Pekařova noční nůše

Hyperionova osudová píseň

(Přeloženo pro Vladimíra Burdu)

umělkyně nejistot. Tam cudně věčně
září; zlehounka voda spící duch
ve světlo. blažených nenacházet
třpytivé a tiché poupěti,
beze místo,
vykvétá strun

souzeno – je spočinutí nebešťanům;
jako však lidé
k poupěti kojenec
věčné Nic, z očí
prsty slábnoucí
k výšinám
ukryt jasem útes, v hebkých
cestách trpící
posvátných hodiny
putujete jak zanikají, vrháni
souzeno Vás hodině léta
jak letoucí
dotýkají se
géniové! pustých Nám
blažení v božské
skromném jak
dýchající od božské dotýkají vánky
dýchajícím z útesu
po pustých Nám
skromné k blažení!
géniové

* * *

Z rozhovoru s Karlem Hvíždalou (v lednu t. r.): 1/ Básně v próze říkám i textům, které sestavuji z krátkých řádků, 2/ dnes už vím, že se nikdy nenaučím dělat verše.

* * *

V K., v průjezdě, kde se schovávám před deštěm, je pamětní deska: V TOMTO DOMĚ SE SCHOVÁVAL PŘED DEŠTĚM JAN JIŘÍ KLICPERA. Nic víc. Ale hned několik tajemství najednou: l/ Jan Jiří Klicpera, 2/ žádné datum, ani letopočet, 3/ v průjezdu. A ještě čtvrtá, největší záhada: proč se nikoho nezeptám. Stojí tu se mnou dva lidé, očividně místní, a já se jich nezeptám.

(24. dubna 94)

* * *

Zubařské křeslo, ale trochu také Kačer Donald. Jmenuje se to Vanutí ducha. Zajímavá kresba Aleny Nádvorníkové.

* * *

Alkoholismus jest přímo působící příčinou těch zel, jež vědecké hnutí abstinentní mu přičítá.

(T. G. Masaryk, O etice a alkoholismu)

* * *

Otec Františka Halase, rozený rebel a revolucionář, za první republiky schovával doma pumu (prý italský ruční granát). Byl připraven ji hodit, až přijde den konečného zúčtování s vydřiduchy. Když přišli Němci, hodil ji do latríny.

* * *

Veselost – stav slabosti, kterého využije vetřelec. Parazit téměř nepostřehnutelný, projevující se jen smíchem.

* * *

Podařilo se mi kdysi přesvědčit několik karlovarských umělců života a jednoho dobře zavedeného malíře Jeleních skoků, Puppů a Puškinových stezek, že jsou vyznavači automatismu. Založil jsem totiž surrealistickou skupinu a připadalo mi hloupé být jejím jediným členem. To se psal rok 1957, a stejný rok se psal, když se má skupina rozešla – mužové, z nichž jsem ji sestavil, brali své členství velmi zodpovědně, manifesty, které jsem pro ně psal, studovali příliš zevrubně a přicházeli za mnou neustále s nějakými pochybnostmi, což mne rozčilovalo a obtěžovalo, protože jsem toho o problémech surrealismu moc nevěděl. Hra mě přestala bavit, zlomil jsem nad nimi hůl, prohlásil je za kýčaře a režimní konformisty, a všem se nám ulevilo.

* * *

Český Breton Vratislav Effenberger. – Na konci sedmdesátých let jsem byl zaměstnán v témže podniku jako on, v Ostraze, a dvakrát do měsíce jsme se potkávali u dveří, za nimiž se vyplácelo služné – záloha a dobírka. Nikdy jsme spolu nepromluvili. Tedy – pro přesnost – já ho jednou oslovil, pozdravil jsem, či co, on sešpulil ústa, jako by na mě chtěl plivnout, ale pak si to rozmyslel – nejspíš jsem ani plivance nebyl hoden – a odvrátil se ode mě. – Pohrdal všemi, mezi něž byl nespravedlivě uvržen, mnou však znatelněji než ostatními hlídači. Ti totiž nevěděli, kdo Vratislav Effenberger ve skutečností je, a nemohli jeho štítivý postoj náležitě ocenit.

(26. dubna 94)

Stůj za mnou, nechť mým druhem nejsi!

(Louis Křivka)

* * *

Psu se svěřím, ale ne člověku, který se směje.

(Jaroslav Vrchlický)

* * *

Hvízdat si do větru je nejvznešenější.

(Filosof z předměstí)

* * *

Obědvám v restauraci U Malců. Muž, který mě chvíli pozoroval od vedlejšího stolu, se najednou zvedne, přistoupí ke mně a řekne: „Promiňte, pane, to není míněno jako urážka, ale… vy nejste zdejší, viďte?“

* * *

Starokrásné slovo „starokrásné“.

(Jan Kameník: Starokrásná jména neznalých a pyšných autorů)

* * *

Ve starých papírech stará básnička v „rozehnalovském“ stylu. Vyhodit, nebo nevyhodit?

* * *

Je neděle dopoledne,
autokar přivezl hosty.
Všichni se hrnou, jak si kdo sedne,
v kantině ohřívají vuřty.

Mužstva oblékají barvy:
domácí žluto-modrou,
hosté světle-zelenou,
náladu mají dobrou.

Fanouškové začali křičet,
ze šaten vybíhají hráči,
najednou ale začlo fičet,
mokrý sníh všecko smáčí.

Kdo si vzal z domova pršiplášť,
ten dobře udělal,
klobouk by taky přišel vhod,
sešeřilo se, je skorem tma.

Ofside! píská píšťalka,
pak si míč na chvíli odskočí.
Hop za plot! Ze všech nejvíc se naběhá
pomezní rozhodčí.

Plískanice. Diváci odcházejí,
jdou do hospody Na Růžku,
tam počkají, až se to přežene,
objednávají pivo, tlačenku a hodně pivních tvarůžků.

V úplné tmě je odpískáno,
hosté prohráli 0:1,
ubírají se do šaten
zablácení až za ušima.

—

Při psaní téhle hlouposti, někdy na jaře 1978 nebo 79, jsem si vymyslel Václava Rozehnala. Bylo sobotní nebo nedělní dopoledne, seděl jsem ve strážní budce nábytkářského velkoskladu v Ďáblicích.

* * *

Viermal wurde Billy Idol von einem Fan niederschlagen!

(Ilustrovaný kurýr)

* * *

Ne že bych pomýšlel zrovna na sebevraždu, to ne, spíš jen na takovou malou sebevraždičku, ale pomýšlel jsem, pomýšlel.

* * *

V padesátých letech mládežnický publicista a udavač, na konci šedesátých let špatně odhadl situaci a zahořel pro socialismus s lidskou tváří, takže se v letech sedmdesátých stal disidentem. Zrůda. Nyní má už zase dobré styky nahoře – běda tedy každému, kdo jen cekne špitne o něčem, čeho kdysi bylo nebylo.

* * *

Dnes pražský policejní ředitel doporučil magistrátu, aby „zvážil případné vydání vyhlášky zakazující v Praze žebrotu“. – Nadace české poezie se tedy možná bude muset uchýlit do jiného města.

(27. dubna 94)

* * *

Dnes dopoledne zase volal Karel Šebek. Pokoušel se mě vytáhnout do hospody, prý na kus řeči. Ale ne, to já znám, určitě si chtěl vypůjčit peníze, šlo mu jen o peníze, ne o mě, mizerovi. – Pracuji, řekl jsem, nemám čas, nemám chuť na pivo a na nic, právě jsem přechodil chřipku, velmi vážnou, chraptím, pokašlávám, pobolívá mě hlava a nemám ani floka. Tak. Ježíšmarjá, já jsem svině! Ale taky nemám ani floka a po…