Pekařova noční nůše

Bilal a Mbwulu

byli synové jedné matky. Bilal byl hloupý a Mbwulu chytrý. Bilal byl tak hloupý, že se musel pořád opírat o hůl, a Mbwulu tak chytrý, že nikdy nevycházel ze svého domu. Bilal měl jednu kozu, Mbwulu měl koz mnoho. Mbwulu měl také mnoho silných žen. Tři ženy, které měl Bilal, byly tak hubené, že uzvedly jen hrnec se třemi uchy. V Mbwulově domě hořely dva ohně, na nichž se každý den něco vařilo, v Bilalově domě byla tma.

Chci vědět, proč je v mém domě tma, řekl si Bilal jednou a zašel ke Kumedu Mandondovi. Kumede Mandondo měl tři oči. Jedno se dívalo na živé, druhé na mrtvé a třetí do ohně. Tak viděl Kumede Mandondo vše, co kde bylo, a nepletl si jedno s druhým.

Proč jsem hloupý? zeptal se Bilal.

A Kumede Mandondo odpověděl: Protože se opíráš o hůl.

Proč mám jen jednu kozu? zeptal se Bilal.

Protože jsi ji ještě nesnědl, odpověděl Kumede Mandondo.

Proč je v mém domě tma? zeptal se Bilal.

A Kumede Mandondo pravil: Vyžeň své ženy.

* * *

Není moudra bez hloupostí, jakož ani hloupostí bez moudra není. Jest na světě hloupostí tolik co moudra (a sluší dodat, že moudra tolik co hloupostí), nikoli však na vahách, nýbrž jedno v druhém a druhé v jednom.

(2. září 93)

* * *

Do redakce Literárních novin přichází drobný, oblý, růžolící stařeček a přináší rukopis svého románu. Pokládá mi na stůl červené desky opatřené jmenovkou. Jaromír Vrchodolský. Dobromyslně se na mě zadívá.

„Pracoval jsem na tom víc než třicet let,“ říká. A povzdechne si. „Škoda, že jsem nemohl začít dříve. Měl jsem těžký život, pane Hrabale.“

„Jmenuji se Wernisch, pane Vrchodolský.“

„Ach,“ usměje se. „Já jsem Ženíšek. Vrchodolský je můj pseudonym.“

A zamrká na mě, že si jako rozumíme.

„Přesně třicet dva let a skoro dva měsíce,“ pokračuje, „a vidíte, už jsem tady. Máte týden na čtení, doufám, že vám to stačí.“

„No…“ krčím rameny.

„Vrátím se za týden,“ obrací se k odchodu. Ve dveřích se plácne do čela. Plesknutí je tak hlasité, že se leknu.

„Ach!“ volá stařeček. „Málem bych zapomněl! Musíte mi vystavit potvrzení… Vemte papír a tužku, a pište,“ nařizuje.

Postaví se mi za záda a diktuje:

„Potvrzuji, čárka, že jsem převzal, čárka, a teď na novou řádku, co ode mne ještě nikdy žádný redaktor nevzal, tečka, nebo radši středník, další verš, malé té, teď rozechvělý domů spěchám, čárka, další verš, ten rukopis vám, velké vé, tady zatím nechám, tečka, nebo radši vykřičník.“

Zamne rukama. „Tak, a teď ještě podpísek.“

Váhám.

„Podepište se.“

Poslechnu, Jaromír Vrchodolský poděkuje a vyběhne z místnosti.

Koukám, co mi nadiktoval:

Potvrzuji, že jsem převzal,

co ode mne ještě nikdy žádný redaktor nevzal;

teď rozechvělý domů spěchám,

ten rukopis Vám tady zatím nechám!

Ivan Wernisch

(8. září 93)

* * *

Obyčejně v noci nevyskakuji z postele jen proto, abych si mohl zaznamenat něco zajímavého ze sna, ale dnes, asi tak ke třetí hodině ranní, se mi zdálo dvouverší se sedmi rýmy. Dvouverší se sedmi rýmy! S něčím takovým už by se v bdělém životě dala udělat díra do světa, ne? Rozsvítil jsem stolní lampu a čitelně, hůlkovým písmem, jsem oba ty verše a všech sedm rýmů napsal na čistou dopisní obálku. Jenomže ráno, ráno jsem je nenašel. Obálku ano – ta ležela pod lampou, čistá, nebylo na ní ani ň.

(17. září 93)

* * *

Co já vím, tak už třikrát v životě se mě někdo pokusil zabít. Poprvé spojenecké letectvo – tomu se podařilo zasáhnout břevnovský činžák, v jehož sklepě jsem se právě nacházel. Podruhé učitel tělesné výchovy na vyšebrodské obecné škole, šílenec jménem Slípka – ten mne shodil ze skály. Třetí, kdo usiloval o můj život, byl nějaký Palička, inženýr Palička, na jehož básnickou sbírku jsem napsal posudek. Ono dávné a zřejmě dobře míněné bombardování prý nebylo namířeno proti mně – já je však bral a stále ještě beru osobně – neboť díra ve zdi našeho domu byla značná. Kdybych se byl býval nacházel na místě, kam dopadla puma, byl bych dnes nepochybně mrtev. Vztekem zaslepený Slípka do mne strčil ve chvíli, kdy jsem pozoroval své spolužáky družící se s německými pionýry u táborového ohně hluboko v údolí. V pádu jsem si otloukal hlavu o kamení, čímž se na několik okamžiků zjasnilo mé vědomí. Tělocvikářovo zachechtnutí a ponurý zpěv německých dětí, stejně jako hukot amerických a britských letadel, to a pocit trýznivě nepojmenovatelného provinění, také březové metličky…