Pekařova noční nůše

Báseň „v šeru“
(Náčrt výkladu)

Má báseň V šeru (Včerejší den, MF 1989) má i s názvem deset veršů, z nichž prvních pět je celkem srozumitelných:

V ŠERU

Okna se rozsvěcují
Řezník stahuje roletu
A v uličce
Nejisté kroky

Tyto verše vyjadřují asi toto: Je večer, stmívá se, básník kráčí ulicí. Okna se rozsvěcují, řezník stahuje roletu a básník zaslechne nejisté kroky v boční uličce.

A nyní čteme méně srozumitelnou část básně:

Včerejší ženy
Poznáváte mne?
Jsem to já?
Jsem to ještě já?
Pane?

Nejasný je hned první verš této části. Je možno chápat jej buď jako pokračování toho, co bylo řečeno posledním veršem předešlé částí (a pak by kroky, které básník zaslechl, byly kroky včerejší ženy), nebo jako oslovení včerejších žen, v kterémžto případě by význam dalších veršů, to jest závěru básně, byl takový:

Básník se táže včerejších žen, zda jej poznávají, zda on, básník, je on básník, zda je to ještě on, kdo je on básník.

K tomu však jako by nepřiléhal poslední verš. Proč by básník včerejší ženu oslovoval pane? – Jsou tu dvě vysvětlení: buď je básník tak opilý, že považuje ženu za pána, nebo, což je pravděpodobnější, je včerejší žena dnes mužem.

Nabízí se však i jiné řešení. Básník zaslechne nejisté kroky včerejší ženy (možná dnešního muže) a zároveň z jakéhosi důvodu (jejž neuvádí) obrátí mysl k Bohu. Pak by závěrečné čtyři verše znamenaly toto:

Básník se táže pána, to jest Boha, zda On, Bůh, poznává jeho, básníka, zda on, básník, je ještě on básník.

A ještě jedna možnost: Básník se na svou současnou totožnost vyptává kolemjdoucího muže, zřejmě náhodného chodce, určitě někoho, s nímž není důvěrně znám. Proto jej oslovuje pane. – To vypadá dost pravděpodobně, stejně jako to, že se básník táže jen tak, z jakéhosi snad jen v tom okamžiku zjevného a možná nepojmenovatelného důvodu, jenž vzápětí pomíjí.

Jistě by tu však byly i další možnosti.

—

Profesor Voborník v předmluvě ke své Metodice básnických výkladů praví, že „nemůžeme-li do básně vniknouti, je toho příčina buď v naší necvičenosti, nesoudnosti a nedostatku potřebných vědomostí, aneb v básni samé, nebo také v nepříznivém poměru nás jakožto členů jisté společnosti k básníkovi“.

* * *

V hromadě papírů vyhozených z archivu Svazu českých spisovatelů jsem našel ledacos zajímavého. Udání a udáníčka, žádosti o byt či osobní automobil, o podpory, půjčky a stipendia, zprávy z cest do zahraničí, četná blahopřání Donátu Šajnerovi k svátku, návrhy na udělení titulů a vyznamenání atp. Zvlášť pozoruhodný je myslím tento dokument:

HODNOCENÍ

Před nástupem do IKEM byl MUDr. Miroslav Holub, CSc. dlouholetým vedoucím vědeckým pracovníkem Mikrobiologického ústavu ČSAV. Vedle své vědecké práce byl vždy plně zapojen do kulturního života a stal se populární jako básník a spisovatel. To vedlo organizátory 2.000 slov k tomu, aby ho požádali o podpis. Hned v červnu 1968 však MUDr. Holub viděl, že manifest, který podepsal „ve víře, že jde o výzvu k občanské svépomoci v otázkách komunálních nesnází“, je zneužit protisocialistickými silami, a vystoupil v televizi a v článku v Práci, kde jednoznačně konstatoval, že se distancuje od negativního dopadu textu a považuje svůj podpis za nesprávný a že se chce nadále podílet na rozvoji socialistické kultury a být platným členem socialistické společnosti. (…)

Prof MUDr. Vladimír Kočandrle, DrSc.
19. 1. 1988

* * *

Kdysi dávno, ještě za časů hrdinských, jsme já a Zeno Kaprál došli z Karlových Varů skoro až do Prahy pěšky. Chtěli jsme stopem, ale řidiči se lekali podivných mužů na silnici a míjejíce nás zvyšovali rychlost svých vozidel. Cestou, jak jsme tak postupovali k jihovýchodu, čas od času docházela řeč, a tu jsem z kapsy vytahoval Apollinairovy básně v překladu Konůpkově a v chůzi je nahlas četl. Ta malá žlutá knížka z padesátých let (vydaná v SNKLHU) na mne onehdá vypadla z čísi knihovny, a ejhle, rozbolely mne nohy. Inu – ušli jsme pěknou štreku.

* * *

Asi před čtrnácti dny jsem se dozvěděl (od Igora Fice), že Karel Šebek spáchal svou poslední sebevraždu a je tedy mrtev. Hm, tak se mu to konečně povedlo, řekl jsem si a bylo mi neveselo. – Dnes dopoledne v redakci Literárek zvoní telefon, na drátě je Šebek a oznamuje mi, že nutně a neprodleně potřebuje peníze. Ujišťuje, že nejlepší bude, když mu je do vrchlabského blázince pošlu doporučeně nebo v tzv. cenné obálce. On sám se domnívá, že jistější by byla cenná obálka, ale to už je detail, který nechá na mně. – Hm, tak se mu to zase jednou povedlo, říkám si a je mi …