Mont-Oriol

8

Andermatt se stále a stále nevracel. Pan Aubry-Pasteur prováděl vrty. Objevil čtyři nové prameny, které dávaly nové společnosti dvakrát tolik vody, než kolik jí potřebovala. Celý kraj, poblázněný těmi výzkumy a objevy, velkými novinami, které se rychle šířily, a vyhlídkou na skvělou budoucnost, byl ve varu a třeštil nadšením, o ničem jiném už nemluvil, na nic jiného už nemyslel. Dokonce i markýz a Gontran trávili celé dny u dělníků, kteří zkoumali žulové žíly, a naslouchali se stále větším zájmem inženýrovým výkladům o geologickém složení Auverně. A Pavel a Kristina se milovali volně, v naprostém bezpečí, protože nikdo se o ně nestaral, nikdo nic netušil, nikomu ani nenapadlo, aby je sledoval, neboť veškerá pozornost, všechna zvědavost i vášeň celé vesnice se vyčerpávala budoucími lázněmi.

S Kristinou to bylo jako s mladíkem, který se poprvé opije. První sklenice – první polibek – ji spálila, omámila. Vypila rychle druhou a shledala ji lepší, a teď se opájela plnými doušky.

Od onoho večera, kdy Pavel vstoupil do jejího pokoje, nevěděla už, co se děje ve světě. Čas, události, lidé přestali pro ni existovat; nebylo už nic, existoval pro ni jen jeden jediný muž, ten, kterého milovala. Neviděla než jeho, nemyslila než na něho, upínala svou naději jen k němu. Žila, pohybovala se z místa na místo, jedla, oblékala se, dělala, že poslouchá a odpovídá, ale neuvědomovala si, nevěděla, co dělá. Žádný neklid ji nepronásledoval, poněvadž ji nemohlo postihnout žádné neštěstí. Stala se ke všemu necitelná. Žádná fyzická bolest nemohla zkrušit její tělo rozechvívané jedině láskou. Žádná morální trýzeň nemohla zkrušit její duši, ochromenou štěstím.

Pavel ji ostatně miloval se zápalem, který vnášel do všech svých vášní, a vybičoval lásku mladé ženy až k šílenství. V podvečer, když věděl, že markýz s Gontranem odešli k pramenům, jí často říkal:

„Pojďme se podívat na naše nebe.“

Jejich nebem nazýval skupinu jedlí na stráni, přímo nad soutěskou. Vystupovali tam příkrou stezkou, vedoucí lesíkem, kde se Kristina vždy zadýchala. Poněvadž měli málo času, šli rychle; a aby se tolik neunavila, nadnášel ji v pase. Položila mu ruku na rameno a nechala se nést, občas se mu vrhla kolem krku a přitiskla ústa na jeho rty. Jak stoupali, byl vzduch stále ostřejší, a když vystoupili až ke skupině jedlí, ovanula je svěží vůně pryskyřice jako vánek od moře.

Sedli si pod ztemnělé stromy, ona na travnatý kopeček, on kousek níž, k jejím nohám. Vítr ve stromech zpíval onu sladkou píseň lesa, jež se podobá nářku, a širá Limaň s nedohlednými dálkami, ponořená v mlhách, připadala jim jako oceán. Nemohli o tom pochybovat, vždyť cítili jeho dech na tváři!

Vymýšlel si přitom dětské lichotky:

„Dejte mi své prstíčky, ať je sním, jsou sladké jako bonbóny.“

Bral si je jeden, po druhém, vkládal je do úst, jako by je mlsně vychutnával:

„Ach, ty jsou dobré, zvláště malíček. Nikdy jsem nic lepšího nejedl než váš malíček.“

Pak si klekl, opřel si lokty Kristině na kolena a šeptal: