Mont-Oriol

7

Třebaže šla spát velmi pozdě, probudila se hned, jak jí slunce otevřeným oknem vrhlo do pokoje proud růžového světla.

Podívala se na hodinky – bylo pět – a zůstala ležet naznak, hovíc si rozkošnicky v teplém lůžku. Byla tak čilá a veselá, že měla pocit, jako by ji v noci potkalo štěstí, velké štěstí, ohromné štěstí. Jaké? Hledala ho, hledala, jaká šťastná novina ji naplnila takovou radostí. Všechen smutek z večera zmizel, odplavil ho spánek.

Pavel Brétigny ji tedy miluje! Jak se jí teď zdál jiný než v prvních dnech! Ať namáhala svou paměť sebevíc, nemohla si ho vybavit tak, jak ho viděla a posuzovala na počátku; stejně tak nepoznávala už muže, kterého jí představil bratr. Ten dnešní neměl nic z toho prvního, nic, ani tvář, ani chování, nic, neboť jeho první obraz prošel pozvolna, den za dnem, všemi těmi pozvolnými proměnami, jaké v naší duši prodělává bytost jednou spatřená, z níž se stane bytost známá, pak bytost přátelská a bytost milovaná. Zmocňujeme se jí hodinu od hodiny, aniž si to uvědomujeme, zmocňujeme se jejích tahů, pohybů, zvyků, její fyzické i duchovní podoby. Vstupuje do našeho zraku i do našeho srdce hlasem, gesty, tím, co říká, a tím, co myslí, vstřebáváme ji, uhadujeme každý zamýšlený úsměv, každé zamýšlené slovo, nakonec se nám zdá, že nám celičká patří, tak nevědomky milujeme všechno, co k ní náleží, co od ní pochází.

A pak je nám zhola nemožné vybavit si, jak se tato bytost jevila našemu lhostejnému pohledu, jak vypadala, když jsme ji spatřili poprvé.

Pavel Brétigny ji tedy miluje! Kristina nad tím nepociťovala ani strach, ani úzkost, ale hlubokou něhu, nesmírnou, novou báječnou radost, že je milována a že to ví.

Trochu ji však zneklidňovala myšlenka, jak se teď bude vůči ní chovat a jak se ona bude chovat k němu. Ale poněvadž už pouhé pomyšlení na takové věci se choulostivě dotýkalo jejího svědomí, přestala na to myslet a spolehla se na jeho důvtip a jeho obratnost v řízení věcí. V obvyklou hodinu sešla dolů a před hotelem našla Pavla kouřícího cigaretu. Uctivě ji pozdravil:

„Dobrý den, milostivá paní. Jak se vám dnes daří?“

Odpověděla s úsměvem:

„Velmi dobře, vyspala jsem se znamenitě.“

A podala mu ruku s obavou, aby ji nepodržel příliš dlouho. On však ji sotva stiskl a začali klidně hovořit, jako by oba zapomněli.

Po celý den jí ani sebemenší narážkou nepřipomněl včerejší ohnivé vyznání. Také v příštích dnech byl stejně taktní a klidný a ona k němu pojala důvěru. Zřejmě uhodl, myslila si, že by ji urazil, kdyby se stal smělejším. Doufala, pevně věřila, že se zastavili na tom rozkošném stupni něžné lásky, kdy se lidé mohou milovat bez výčitek a bez pošpinění, jen pohledy z očí do očí.

Přece však dbala na to, aby se s ním neocitla o samotě.

Jednou večer, bylo to v sobotu onoho týdne, kdy byli u Tazenatského jezírka, vraceli se markýz, Kristina a Pavel asi v deset hodin do hotelu; Gontrana nechali v kasinu, hrál tam ve velkém sále s panem Aubry-Pasteurem, Riquierem a doktorem Honoratem bulku; Brétigny se…