Mont-Oriol

3

Toho večera bylo u společné tabule v hotelu Splendid velmi hlučno. Skála a pramen oživovaly rozhovor. A přece nebylo stolovníků mnoho, všeho všudy asi dvacet, a byli to lidé obvykle zamlklí, mírní, nemocní, kteří zkoušeli nové lázně, když předtím marně vyzkoušeli všechna známá zřídla. Na horním konci stolu, kde seděli Ravenelové s Andermattovými, byl to především Monécu, bělovlasý mužíček s dcerou, velkou bledou dívkou, která někdy vstávala uprostřed jídla a odcházela, nechávajíc talíř napolo plný. Dále tlustý Aubry-Pasteur, bývalý inženýr, manželé Chaufourovi, celí v černém, které mohl člověk potkávat celý den v alejích parku s vozíčkem, v němž vozili své ochrnuté dítě, a konečně dámy Paillovy, matka s dcerou, obě vdovy, velké, silné a z obou stran boubelaté, zpředu i zezadu. „Vidíte,“ říkával Gontran, „snědly své manžely a zkazily si žaludek.“

Přišly si sem opravdu léčit žaludeční chorobu.

O kus dál seděl Riquier s velmi červenou tváří cihlové barvy, který také špatně trávil, a jiní nevýrazní hosté z odrůdy těch němých návštěvníků, co vcházejí do hotelových jídelen nehlučnými kroky, žena napřed, muž vzadu, pozdravují hned u dveří a jdou ke svým židlím s nesmělým a skromným výrazem v obličeji.

Celý druhý konec stolu byl prázdný, ačkoliv tam byly připraveny talíře i příbory pro budoucí hosty.

Andermatt hovořil se zápalem. Celé odpoledne totiž debatoval s doktorem Latonnem a teď rozvíjel velkolepé plány s Envalem.

Doktor mu s ohnivou přesvědčivostí vypočítal překvapující vlastnosti envalské vody, která je daleko lepší než châtel-guyonská, jejíž obliba se v posledních dvou letech definitivně ustálila.

A tak mají zprava hnízdo royatské v plném rozkvětu a slávě, zleva hnízdo châtelguyonské, známé teprve od nedávna. Co by se dalo udělat z Envalu, kdyby někdo věděl, jak na to!

Andermatt se obrátil k inženýrovi:

„Ano, pane inženýre, vědět, jak na to, v tom je všecko! Vše záleží na obratnosti, taktu, přizpůsobivosti a odvaze. Chceme-li vytvořit lázeňské město, musíme vědět, jak je uvést ve známost, toť vše, a abychom je uvedli ve známost, je třeba zainteresovat pro věc velký sbor pařížských lékařů. Já, pane inženýre, mám úspěch ve všem, co podnikám, protože hledám vždycky účelný prostředek, ten jediný, který musí rozhodnout o úspěchu každého jednotlivého případu, jímž se zabývám, a dokud jsem ho nenašel, nedělám nic, čekám. Nestačí, že mám vodu, musím lidi přinutit, aby ji pili, a k tomu, aby ji pili, nestačí, abych já sám rozkřikoval v novinách a všude, že je bez konkurence. Je třeba umět to říci diskrétně a to mohou jedině lékaři, poněvadž jen oni mají vliv na ty, kdo pijí minerálky, na nemocné, které potřebujeme, na veřejnost, která platí léky a je neobyčejně důvěřivá. Nemluvte se soudem jinak než prostřednictvím advokátů, poslouchá jenom je, rozumí jenom jim. A s nemocným mluvte jen ústy lékařů, poslouchá jenom je.“

Markýz, který se praktickému smyslu a jistotě zeťově velmi obdivoval, zvolal:

„Ano, to je pravda. Ostatně, milý pří…